V Právu z 26. června 2015 jsem si přečetl rozsáhlý článek o neúspěšném pokusu ministra spravedlnosti Roberta Pelikána potrestat soudce Petra Poláka, který v únoru 2014 propustil z ústavního léčení předtím i potom vraždící schizofreničku Barboru Orlovou. V článku se mj. uvádí:
"Orlová skončila v ústavu poté, co v květnu 2012 zaútočila ve škole v Havířově. Vychovatelce zasadila 11 ran nožem a vzala si malou školačku jako rukojmí. V léčebně se ale podle lékařů své nemoci vzepřela, brala léky a získala potřebný náhled. Po téměř dvou letech lékaři proto navrhli její propuštění."
Rozhodoval o něm již zmíněný soudce Polák, který má krajně nevděčnou agendu související s ústavním léčením v gesci už téměř dvacet let. Podle jeho slov se nelze vyhnout tomu, že se na svobodu dostanou i lidé, kteří pak něco opět provedou: "Je to nejhorší agenda, protože v ní máme předpovídat budoucnost. Jak mám vědět, jestli se ten člověk v budoucnu něčeho dopustí? Všichni lidé jsou přece potenciálně nebezpeční..."
Hercule Poirot by nepochybně souhlasil. Všichni čtenáři případů belgického detektiva stvořeného Agathou Christie znají jeho výroky o tom, že každý z nás je za určitých okolností schopen dopustit se vraždy. Tentýž Poirot ovšem také často zdůrazňuje, že je třeba být na straně obětí a myslet spíš na jejich práva než na práva vrahů. Když Orlová po svém propuštění zaútočila na studenty žďárské střední školy a jednoho z nich zabila, vzpomněl jsem si právě na tyto jeho výroky. (Trochu jsem zapomněl, že Agatha Christie sice svého Poirota nechávala slovem i skutkem zdůrazňovat, že "neschvaluje vraždy" a netrpí žádnou sentimentalitou vůči jejich pachatelům, nezbavila jej však schopnosti soucitu s těmi z vrahů, jejichž mravní zodpovědnost byla přinejmenším sporná.) Zločinem jsem byl samozřejmě pobouřen - zasáhl mne o to víc, že k němu došlo v mém milovaném Žďáru nad Sázavou - a v naprosté shodě s postojem ministra Pelikána mi připadalo skandální, že příslušný soudce v duchu naší pseudohumanistické společnosti myslel víc na práva vražednice.
Od té doby nicméně sleduji nad případem probíhající diskusi a v ní vznášené odborné argumenty a dnes už si oprávněností onoho rozhořčení nejsem vůbec jist. Po přečtení článku "Kárný senát smetl žalobu na soudce", který ve vztahu k postoji ministra spravedlnosti jemně, ale zřetelně naznačuje jeho populistické pozadí, jsem si pak vzpomněl, že v případech Hercula Poirota je možné najít i neuvěřitelnou obdobu případu Barbory Orlové. Jedná se o poslední román s belgickým detektivem nazvaný "Sloni mají paměť", který Agatha Christie napsala ve věku dvaaosmdesáti let a podle jednomyslného názoru literárních kritiků už ve stavu autorského úpadku. Možná jde opravdu o román rozvláčný a stařecky upovídaný, ale právě aktuální české dění přesto ony kritiky usvědčuje z nepravdy. Slabé literární dílo by stěží mohlo obsahovat jasnozřivý popis problému, který je dnes ještě palčivější než v době jeho napsání...
Ani anglická společnost doby takřka půlstoletí vzdálené si zřejmě nevěděla rady s problémem, který dnes trápí českou společnost. V detektivce "Sloni mají paměť" vystupuje hluboce tragická postava schizofreničky Dorothey Jarrowové, která zavraždí vlastní dítě a je podrobena úspěšné ústavní léčbě, po které je jí milosrdně dovoleno, aby mohla žít se svou rodinou; nějakou dobu je vše v pořádku, ale pak se Dorothea dopouští další vraždy dítěte...
Román líčí velmi plasticky trápení této ženy i její rodiny (sestry a švagra) a celý problém, který zjevně nemá dobré řešení. Je zvláštní, že si této jeho silné stránky literární kritika ani nepovšimla. To však není vše. Zápletka spředená stařičkou spisovatelkou obsahuje ještě jeden fascinující moment, který také zůstal nedoceněn. Je jím vztah mezi Dorotheou a její sestrou Margaretou, dvojčaty, která obě prahnula po stejném muži a jejichž celoživotní mímétická rivalita nakonec skončila dalším zločinem.
Problém mímétické rivality, při níž jedna osoba napodobuje touhu druhé, popsal geniální francouzský vědec René Girard v řadě svých vědeckých prací, z nichž první byla vydána v roce 1972. Ve stejném roce, ve kterém vyšel i román "Sloni mají paměť"...
2024 ©