Běsi

Motto: „I struggled with some demons / They were middle class and tame / I didn’t know I had permission / To murder and to maim.“ (Leonard Cohen)

Když se na tomto blogu snažím přemýšlet o směřování naší civilizace, v průběhu novověku stále více ovlivněné sekularismem a čistě pozemskými náboženstvími na úkor biblické víry, navazuji tím na široké spektrum autorů, kteří toto téma v posledních dvou stoletích promýšleli a umělecky ztvárňovali. Někdy se mi přitom vynořují nečekané spojnice mezi tak rozdílnými osobnostmi, jakými byli například Fjodor Michajlovič Dostojevskij a Leonard Cohen.

Při přemítání nad Dostojevského románem Běsi (v anglickém překladu Demons), které je tématem tohoto článku, mi přišly na mysl verše z Cohenovy písně na rozloučenou „You Want It Darker“, v níž zpěvák staví do kontrastu prvotřídní démony, kteří se zmocňovali strůjců masového vraždění páchaného stoupenci fanatických ideologií, a svůj vlastní boj s průměrnými démony typu tělesných vášní. Jakkoliv Cohen sám o sobě prohlašoval, že vlastně ani není náboženským člověkem, z celé jeho tvorby je zřejmý respekt k náboženství a pohrdání sekularismem. Jak implicitně ve svých písních, tak i explicitně v interview z roku 1987 poukazoval na to, že „když si představujeme, že neexistuje vzkříšení, že neexistuje vykoupení z hříchu, nutí nás to k přijetí zla a k aktivitám typu genocid“. (1)

Tyto Cohenovy myšlenky se plně shodují s poselstvím Běsů, románu, v němž Dostojevskij už začátkem sedmdesátých let devatenáctého století prorocky popsal genocidy spojené s nástupem komunismu. Téma rozvratu duchovního a mravního řádu a ztráty morálních zábran, stojící v popředí této knihy i celého Dostojevského díla, dodnes neztratilo naprosto nic ze své naléhavosti.

Dostojevskij ve své době nemohl vědět o tom, že v budoucnu bude v mnoha zemích docházet k věcem typu legalizace potratů a eutanazie, za hlavní problém sekularizující se společnosti však každopádně považoval skutečnost, že v ní lidé rozhodování o životě a smrti neponechávají Stvořiteli, ale berou je do vlastních rukou. Znovu zde musím poukázat na překvapivé souznění mezi Dostojevským a Cohenem, který sto dvacet let po vzniku Běsů napsal svou slavnou píseň „The Future“ s pochmurným refrénem „viděl jsem budoucnost: je to vražda“.

Obě hlavní postavy Běsů, Nikolaj Stavrogin a Petr Verchovenskij, jsou vrahy. Stavrogin se navíc v závěru románu stává i sebevrahem. „Za moderní fantazmagorií, za vířením událostí a idejí…je nicota. Duše dosáhla mrtvého bodu. Právě tento mrtvý bod ztělesňuje Stavrogin, čistou nicotu absolutní pýchy.“ (2)

Velký francouzský literární teoretik René Girard, z jehož knihy Lež romantismu a pravda románu citované věty pocházejí, ve své analýze Běsů konstatuje, že „otcem ničivého nihilismu je romantický liberalismus“. Ten je v Běsech ztělesněn postavou rozšafného liberála Stěpana Trofimoviče Verchovenského, který „je otcem všech posedlých. Je otcem Petra Verchovenského; je duchovním otcem Šatova, Darji Pavlovny, Lizavety Nikolajevny a především Stavrogina, poněvadž všem dělal učitele. Je otcem vraha Feďky, poněvadž Feďka byl jeho nevolník. Stěpan Trofimovič opustil Petra, svého pokrevního syna, i Feďku, svého syna ve smyslu společenském. Ušlechtilá rétorika ani jeho romantická estetika nebrání Stěpanovi zradit všechny své konkrétní odpovědnosti.“ (3)

Stěpan Trofimovič Verchovenskij, kterého Dostojevskij až nepochopitelně líčí jako postavu kladnou či přinejmenším sympatickou (což může být strašlivou ironií, ale i výrazem toho, že pro něj přese všechno ještě má naději), je svým způsobem učitelem a vychovatelem celé „lepší“ společnosti ve městě, ve které se román odehrává. Svým žákům vštěpuje zdánlivě ušlechtilé, ale ve skutečnosti žalostně povrchní myšlenky a zásady. Jeho přítel a vypravěč románu jim říká „milé, chytré, liberální tlachy“ a ilustruje je klíčovým příkladem úvah o Bohu, kterého Verchovenskij nepopírá, ale „po svém“ v něj věří. (4)

Pasáže o víře Verchovenského mi docela připomínají ironický rozbor obrazu Pána Boha v knihách Karla Čapka, jenž u nás v liberální první republice podal Jaroslav Durych. (5) Liberálové typu literárního Verchovenského či reálného Čapka se v rozšafnosti svého smýšlení a v umělecké citlivosti své povahy nikdy nemohou stát primitivními ateisty bolševického typu, v jejich smýšlení není místo pro popírání Boha – otázkou však je, zda je v něm místo pro Jeho vyznávání. Podle Dostojevského vede od nezávazného, svrchovanou autoritu nepředstavujícího „Boha liberálů“ cesta k závěrům typu „všechno je dovoleno“. K těm dospívají děti těchto rozšafných dobráků, které už nejsou krotkými liberály, ale „běsy“ posedlými revolucionáři.

Otcovskou generaci v Běsech vedle Verchovenského reprezentuje především jeho mecenáška Varvara Petrovna Stavroginová, synovskou děti obou těchto postav Petr Verchovenskij a Nikolaj Stavrogin. Obě tyto generace spojuje pýcha, u starší z nich spojená se zdánlivě nevinnou marnivostí a pozérstvím hlasatelů liberálních frází, u mladší však už s vražednou a sebevražednou posedlostí.

Bůh liberálů se se změnou generací mění v molocha ateismu. Jeho prorokem je v románu Kirillov, kterého pýcha věřícího ateisty vede k rozhodnutí spáchat sebevraždu. Inženýr Kirillov je ztělesněním přesvědčením, že „je třeba vzdát se nekonečna“, že „je třeba člověka umístit sem dolů na zem a dokázat mu, že její světlo je jediným světlem“. Zdůrazňuje, že „nestačí popírat Boha jen slovy, chce-li se člověk od něho oprostit“. Člověk musí dál hledat naplnění své touhy po nesmrtelnosti, ale nikoliv v Bohu, nikoliv v Druhém, ale výhradně ve vlastním já. Kirillov „se chce klanět své nicotě. Chce se klanět nejubožejšímu a nejvíc poníženému, co každý z nás nalézá ve svém nitru… Doufá, že při sebevraždě splyne sám se sebou v závratném zmocnění… Je třeba, aby se první člověk odvážil chtít svou nicotu, aby umožnil příštímu lidstvu založit na této nicotě celou svou existenci.“ (6)

Kirillov ztělesňuje démonickou podobu sekularizovaného západního člověka, který odmítá, že by potřeboval Krista a vykoupení. Nepřijímá Bohočlověka, ale chce se sám stát člověkobohem. Toho si ve svém výkladu Běsů povšiml nejen René Girard, kterého jsem zde opět citoval, ale také Václav Černý, podle kterého jsou všichni běsi démonickým protikladem cesty Krista, tj. Boha, který se z pokory stal člověkem. Kirillov je příkladem lidské pýchy, která usiluje o zbožnění. (7)

Nejmenovaná guberniální metropole, v níž se Dostojevského román odehrává, je symbolickým ztělesněním celého Ruska a celého světa. V knize připomínající divadelní hru s jednotou místa a času představuje theatrum mundi. Její děj se rozjíždí ve chvíli, kdy se do města vrací Nikolaj Stavrogin.

Tento někdejší žák Stěpana Verchovenského už od útlého mládí jedná v duchu myšlenky „není-li Boha, je všechno dovoleno“. Nemá žádné zábrany ubližovat lidem, zabíjet je v soubojích apod. – přičemž některým dámám z liberální společnosti se na něm „vysloveně líbilo, že je vrah“. (8)

Právě ženy, které svádí jako na běžícím pásu, jsou přitom jeho nejčastějšími oběťmi. Stavrogin je příčinou tragického osudu bezmála všech ženských postav románu. Jde zejména o postavy spojené s jeho matkou, bohatou statkářkou Varvarou Petrovnou Stavroginovou, jako je mladá aristokratka Lizaveta Nikolajevna Tušinová, dcera dávné přítelkyně Stavroginové, která je vždy připravena zapudit svého svého snoubence a rozběhnout se za Nikolajem, či bývalá nevolnice Darja Šatovová, chráněnkyně Varvary Stavroginové. Ta chce Darju poté, co byla zneužita jejím synem, provdat za Stěpana Verchovenského (který ovšem věc prohlédne a je uražen tím, že by se měl oženit „s cizími hříchy“). Darjiným bratrem je někdejší univerzitní student Ivan Šatov, kterého jeho manželka Marie po kratičkém soužití opustila a rovněž podlehla kouzlu Nikolaje Stavrogina.

Toto kouzlo účinkuje i ve vztahu k mužům typu Šatova, kteří s nadšením přebírají Nikolajem hlásané názory. Ty jsou ovšem pokaždé jiné, protože Stavrogin ve skutečnosti žádné přesvědčení nemá… Jméno Šatov Dostojevskij vytvořil ze slovesa „šatať“, které v ruštině znamená vrávorat, klátit se. Šatov je tedy smutným ztělesněním všech, kdo v době Dostojevského byli a i dnes jsou líní myslet vlastní hlavou a místo toho jen nekriticky přebírali a přebírají názory druhých a momentální dobové trendy. Osobám tohoto druhu je jako šité na míru kázání Miloslava Vlka „Nebuďme třtinou klátící se ve větru!“, kterému byl po kardinálově smrti velmi vhodně věnován hlavní vzpomínkový článek v Katolickém týdeníku. (9)

Postava Šatova bývá interpretována různě – mnohdy i jako ztělesnění Dostojevského vlastního vidění světa, protože Šatov se nakonec v románu přimyká k pravoslaví, resp. k tradiční „ruské“ víře. Spíše se mi však zdá – a nasvědčuje tomu právě už Šatovovo jméno – že spisovatel sám je kritický vůči těm, kdo místo víry jen střídají různé ideologie. V jednom ze svých rozhovorů se Stavroginem Šatov s rozhodností prohlašuje, že věří v Rusko a jeho „vyvolenost“, ale na otázku po své víře v Boha dokáže jen zmateně zakoktat: „Já, já budu věřit v Boha.“ (10)

Z psychologického hlediska by se na postavě Šatova dalo ukázat, že si Dostojevskij projikuje duchovní slabost zideologizovaného ruského pravoslaví do katolicismu, „jezuitismu“ apod., které jsou pro něj ztělesněním zla. „Šatov se snaží popřít ovládnutí ruské církve státem převedením pozornosti k římské církvi; jde de facto o stejnou situaci, kdy zloděj volá chyťte zloděje.“ (11)

Je jistě zvláštní, že Šatov, označovaný za Dostojevského mluvčího (12), ve své velké řeči k Nikolaji Stavroginovi, v níž blouzní o vedoucí úloze ruského národa, ztělesňujícího božské poslání, označuje ateismus za „přece jen zdravější než římské katolictví“. (13) Ve skutečnosti ovšem protiklad mezi kristovským pravoslavím a domněle „antikristovským“ katolicismem existoval jen v Dostojevského zmatených představách, zatímco reálný protiklad je mezi křesťanským univerzalismem a nacionalismem.

Ale možná si toho všeho byl Dostojevskij vědom víc, než se na první pohled zdá. Něco z autorova skrytého poznání jako by takřka bezděčně vycházelo na povrch ve chvíli, kdy Nikolaj Stavrogin v nočním rozhovoru se Šatovem poukazuje na neadekvátnost jeho víry, která „snižuje Boha na pouhý atribut národnosti“. Šatov sice proti tomuto tvrzení zuřivě protestuje, nakonec se mu však ze rtů vydere již zmíněné doznání, že zatím věří jen v Rusko, zatímco v Boha teprve „bude věřit“.

Může být Šatovova „víra“ v Rusko předstupněm víry v Boha? Nebo spíš platí, že předstupněm dokonalé víry může být dokonalý ateismus, jak se domnívá Stavrogin? O obojím by se jistě dalo pochybovat. Každopádně se – a tuto aktualizaci nejednoznačného poselství Dostojevského románu si nemohu odpustit – dnes u nás velmi mýlí ti, kdo pozitivní alternativu k bezbožnému západnímu liberalismu vidí ve „zbožném“ Putinově Rusku.

Dostojevského obraz Ruska jako „mesiáše zvrhlého západního světa“ kriticky rozebral už Václav Černý v roce 1967, přičemž však zároveň velmi správně zdůraznil, že tento konstrukt vlastně u Dostojevského není důležitý. Spisovatel sice „byl Rus do morku kostí, ale co on sám hledal a nic jiného ho nezajímalo ‒ byl člověk vůbec, člověk jako takový, obecná lidská spása, kvalita synovství božího na této zemi, a ta ani v jeho očích nebyla domovem pouze na Rusi.“ (14)

Jestliže Dostojevskij v závěru svého románu nelítostně zmasakruje takřka všechny jeho postavy, je tomu tak samozřejmě proto, aby na strašném konci jejich příběhů ukázal, kudy cesta ke spáse nevede.

Obzvlášť výmluvná je v tomto ohledu smrt Kirillova, jehož sebevražda není dosažením zbožnění, ale jen nicotnou součástí revolučních plánů, jejichž nihilističtí strůjcové mu smrt vlastní rukou vsugerují a přímo poručí. „Kirilov ztroskotá. Místo jasné apoteózy, kterou zamýšlí, odehrává se jeho smrt za nevýslovné hrůzy před pohledem toho nejpodlejšího, před zraky Verchovenského, tohoto Mefistofela Běsů.“ (15)

Podle Reného Girarda, kterého jsem zde citoval, Dostojevskij ve finále Běsů zjevuje démonickou trojici ztělesňující metafyzické zlo. „Postavy románu dosahují kvazialegorického významu. Stěpan Trofimovič je Otec, Stavrogin Syn a hašteřivý spiklenec Petr Verchovenskij není nikdo jiný než posměvačný Duch této démonické Trojice.“ (16)

Revolucionáři zavraždí Šatova ze strachu, že by je mohl udat, a domanipulují k sebevraždě Kirillova, který předtím musí vzít vraždu Šatova na sebe. Zdánlivě se všechny jejich plány úspěšně uskutečňují, ve skutečnosti však revoluce zkázou, vraždami a sebevraždami končí. Podstatou běsů je dáno, že mohou přinášet právě jen toto a nic jiného.

Poselstvím Dostojevského románu však není pouhé varování před démony, ale také odkaz ke Kristu, který je z lidí může vyhánět. Mottem Běsů jsou verše z Lukášova evangelia 8,32‒36 o uzdravení posedlého z Gerasy. Běsi z Gerasy nakonec vešli do stáda vepřů, které se utopilo v jezeře, zatímco posedlý byl Kristem uzdraven a mohl začít nový život. Umírající Stěpan Trofimovič Verchovenskij, který opouští své dosavadní názory, si před smrtí nechává číst právě tyto verše. (17)

„V závěru Běsů jsou vylíčeny dva protikladné druhy smrti: jedna smrt, která je vyhubením ducha, a druhá, která je duchem; jedna smrt, která není nic než smrt ‒ smrt Stavrogina, a druhá smrt, která znamená život ‒ smrt Stěpana Trofimoviče. Toto dvojí rozuzlení se nevyskytuje v díle Dostojevského jen jednou. Najdeme je v Bratrech Karamazových, kde stojí proti sobě šílenství Ivana Karamazova a spásná konverze Dimitrije. Najdeme je ve Zločinu a trestu, kde stojí proti sobě sebevražda Svidrigaljova a konverze Raskolnikova. Kolportérka evangelia, která bdí vedle umírajícího Stěpana, hraje úlohu, která je skromnější než úloha Soni, ale je analogická. Je prostřednicí mezi hříšníkem a Písmem svatým.“ (18)

Ze všech postav, které v závěru románu umírají, jen Stěpan Trofimovič Verchovenskij odchází na věčnost způsobem, který nebudí jen hrůzu, ale i naději. Možná si zde René Girard, kterého jsem v minulém odstavci ještě naposledy citoval, poněkud protiřečí: Mohl by Stěpan Trofimovič před smrtí dojít obrácení, kdyby byl alegorickou součástí démonické Trojice?

Zdá se, že Dostojevskij sekulární liberalismus (jehož ztělesněním Verchovenskij otec je) ve skutečnosti nedémonizuje. Spíše jej popisuje jako rozcestí, z kterého vede cesta jak kupředu, k dovršení domnělého pokroku v náruči běsů revoluce, tak i zpět do náruče Boží.

Příští týden, na který připadne osmdesáté výročí smrti T. G. Masaryka, bych se chtěl v něčem na způsob druhého dílu tohoto článku zabývat tématem „Dostojevskij a Masaryk“. Srovnávání těchto dvou osobností a jejich textů je obtížné, protože se každá z nich pohybovala na jiném poli (u Dostojevského jde o krásnou literaturu, zatímco u Masaryka o díla na pomezí filosofie a politiky). Ve vztahu k běsům se mi však zdá, že Dostojevskij Masaryka překonává i na jeho poli filosofie dějin. Přestože Běsi byli napsáni v době, kdy byl Lenin ještě nemluvně, zatímco Masarykovo Rusko a Evropa spadá už do období Leninova revolucionářství, budoucí hrůzy adekvátně předvídal spíš Dostojevskij.

V posledním díle svého Ruska a Evropy Masaryk de facto hájí titánský individualismus, kterého se Dostojevskij plným právem děsil, a ve vztahu k postavě Kirillova, který sní o zrodu nového člověka (nadčlověka), Dostojevského s masarykovsky zdviženým ukazováčkem kárá slovy: „Dostojevskij tu nevidí, že by tento člověk byl součástí historického vývojového procesu, nejen krajním individualismem.“ (19)

Celí Běsi jsou podle Masaryka „v dějinné filozofické perspektivě...dílo nerealistické, nepravdivé“. (20) Nebyla však ve skutečnosti nerealistická a nepravdivá spíš Masarykova dějinně filosofická perspektiva, v níž i apokalypsa světové války a ruské revoluce byla interpretována jako součást optimistického schématu směřování lidstva od „reakční“ teokracie k „pokrokové“ demokracii?

Poznámky:

1) Joe Heschmeyer, „Leonard Cohen, the Christ-Haunted“, First Things, 17. 11. 2016, URL: https://www.firstthings.com/blogs/firstthoughts/2016/11/leonard-cohen-the-christ-haunted.

2) René Girard, Lež romantismu a pravda románu, Praha: Dauphin, 1998, s. 282.

3) Tamtéž.

4) Fjodor Michajlovič Dostojevskij, Běsi, Praha: Leda, 2014, s. 34.

5) Viz http://vit-machalek.bloger.cz/literatura/kde-prestava-vira-v-transcendentno-začina-komika.

6) René Girard, Lež romantismu a pravda románu, Praha: Dauphin, 1998, s. 304‒306.

7) Václav Černý, „Dostojevskij a jeho Běsi“, in: Fjodor Michajlovič Dostojevskij, Běsi, Praha: Academia, 2000, s. 652.

8) Fjodor Michajlovič Dostojevskij, Běsi (viz pozn. 4), s. 39.

9) Radek Gális, „Nebuďme třtinou klátící se ve větru!“, Katolický týdeník, 28. 3. ‒ 3. 4. 2017, roč. 28, č. 13, s. 1 a 6.

10) Citováno podle Alain Besancon, „Tolstoj, Dostojevskij a náboženská senzibilita“, Proglas, 1997, roč. 8, č. 3, s. 36.

11) Milan Exner, „Co se vlastně děje v Běsech?“, Aluze, 2011, č. 2, s. 45.

12) Alain Besancon, „Tolstoj, Dostojevskij a náboženská senzibilita“, s. 36.

13) Fjodor Michajlovič Dostojevskij, Běsi, s. 217.

14) Václav Černý, „Dostojevskij a jeho Běsi“, s. 638‒639.

15) René Girard, Lež romantismu a pravda románu, s. 306.

16) Tamtéž, s. 283.

17) Fjodor Michajlovič Dostojevskij, Běsi, s. 554.

18) René Girard, Lež romantismu a pravda románu, s. 322.

19) T. G. Masaryk, Rusko a Evropa III, Praha: Ústav T. G. Masaryka, 1996, s. 148.

20) Tamtéž, s. 104.