Jaroslav Durych (2. 12. 1886 – 7. 4. 1962), jehož 130. výročí narození si v těchto dnech připomínáme, je pravděpodobně největším autorem historické prózy v dějinách české literatury. Rád bych dnes připomněl jeho nejdůležitější román, o kterém F. X. Šalda napsal, že může být přirovnáván jen k Dostojevskému, ale rozhodně ne k (u nás tak opěvovanému) Jiráskovi: „Vezmeš-li po něm do ruky dosavadní historický román český a čteš-li například Jiráska, je ti, jako bys po bronzu a mramoru bral do ruky hlínu nebo piliny.” (1)
Durychovo Bloudění je teď také k dispozici v novém vydání nakladatelství Host, které na rozdíl od obou dosavadních posmrtných vydání (1969 a 1993) představuje textově spolehlivou rekonstrukci původního textu, obsahující i pasáže z prvního vydání z roku 1929 vypuštěné.
Původně trojsvazkový román Bloudění nese podtitul Větší valdštejnská trilogie, kterým se odlišuje od Durychova povídkového triptychu Rekviem: Menší valdštejnská trilogie. Je však třeba říci, že Durycha jako autora historické prózy asi zajímala spíš Valdštejnova doba (resp. doba mezi Bílou horou a Valdštejnovým zavražděním) než Valdštejnova osobnost, jejíž umělecky přesvědčivý obraz nikde nepodal a snad ani podat nemohl. Valdštejnova duchovně plochá postava, která ani nehledá Boží vůli, ani s Bohem nezápasí, může být Durychovi nanejvýš látkou k ironickému zobrazení pomíjivostí lidské slávy či protikladu mezi lidským titánstvím a lidskou realitou (v Bloudění je tento protiklad ukázán na kontrastu mezi ambiciózností Valdštejnova ducha a zbědovaností jeho těla).
Skutečnými hlavními postavami Bloudění jsou Jiří (sluha nejprve „zimní královny” a pak Valdštejna), vtělený duch české pýchy, a Jiřího spásu hledající Andělka, ztělesňující mariánského ducha víry a pokory. (2) Podle Šaldových slov je Jiří v románu „viděn okem Dostojevského, okem jeho Běsů”, zatímco Andělka je „zase figura téhož milostného dívčího rázu, jak je znal a vytvářel Dostojevský”. (3) Jako by se zde Durych snažil přepsat či dovyprávět nejen příběh doby okolo Bílé hory, ale také či především pro něj tak zraňující příběh zhanobení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí při jednom z triumfů české pýchy z roku 1918.
V románu jde tedy o drama založené na střetu mezi odevzdáním se Bohu a vzpourou proti Němu. To je ovšem téma, které povrchní čeští čtenáři vůbec neuměli pochopit, a tak si Bloudění převáděli do sice scestného, leč pro ně srozumitelného výkladu, podle kterého se jedná o ideologický román stavějící do protikladu katolicismus a protestantismus.
Vnímavější čtenář ovšem už z prvních řádků Durychova románu pozná, že autor nehlásá žádnou ideologii, není stranicky katolickým a naopak ostří své sarkastické kritiky obrací na prvním místě proti katolickým pánům a prelátům. Ti se na začátku Bloudění handrkují o to, komu připadnou majetky odsouzenců, jež čeká poprava na Staroměstském náměstí. Tato děsivá scéna vrcholí ve chvíli, kdy kanovník Platejs v rozhovoru s Žofií Albínkou z Helfenburka, pannou kněžnou ve svatojiřském šlechtickém klášteře benediktinek, náhle zpozoruje kněžninu služku Andělku, která při jejich handrkování sedí v koutě s breviářem na klíně a upřeně do něj hledí „s nevídaným klidem a pozorností, nevšímajíc si ničeho na světě”. (4)
Zatímco duchovní „velikáni” řeholního světa se hrdlí o majetky, bezvýznamná služka laického stavu je pohroužena do modlitby. Už tato úvodní scéna představuje zřejmý, byť zatím jen implicitní odkaz ke Komenského Labyrintu světa a ráji srdce. Právě kontrast mezi „labyrintem světa” a „rájem srdce” je ústředním tématem Bloudění.
Myslím, že i Šalda se mýlí nebo je přinejmenším jednostranný, když Durycha obviňuje z pohrdavého zobrazování královny Alžběty, ženy Fridricha Falckého, k níž je podle něj Durych nerytířský jen „proto, že je 'kacířkou' a sokyní Andělčinou v srdci Jiřího” (5); vždyť katolická panna kněžna je Durychem zobrazována ještě méně rytířsky.
Královský pár Fridricha a Alžběty ovšem v knize, jejíž děj začíná až po Bílé hoře, přímo nevystupuje. Po bělohorské bitvě uprchl z Prahy a zanechal v ní Alžbětino oddané páže Jiřího a české vůdce povstání, kteří jsou pak popravováni na Staroměstském náměstí. Jiří přihlížející exekuci, jejíž tíže dopadá i na něj, při ní pod zlověstným pohledem kata omdlévá. Andělka jej na svých zádech odnese do hospody, kde mu zaplatí občerstvení. V jejich rodícím se vzájemném vztahu jsou tedy tradiční role od počátku „genderově” obrácené. Není to Jiří, kdo by bojoval za ohroženou nevinnou pannu, ale právě naopak. Je to Andělka, kdo připomíná sv. Jiřího bojujícího s drakem. Tímto drakem je Jiřího rebelantská pýcha, která se neobrací jen proti bělohorským vítězům, ale především proti samotnému Bohu.
Zatímco Andělka miluje Jiřího v Bohu, Jiří naopak ve vztahu k Andělce na Boha žárlí. V tomto článku nebudu popisovat všechny peripetie jejich vzájemného vztahu, ale rovnou ocituji to, co F. X. Šalda v Durychově románu postřehl jako odkaz k Dostojevského Běsům:
„Jiří nenávidí Boha, Jiří žárlí na Boha, Jiří je vtělený duch vzdoru, vzpoury, odboje. 'Jiří,' praví mu Andělka, 'ty stále nenávidíš Boha za to, že On stvořil tebe a nikoliv ty Jeho. Ty nenávidíš sebe za to, že tě stvořil Bůh, ty nenávidíš i mne jen proto, že mě stvořil Bůh. Proto, jen proto se mne bojíš, proto se rdíš přede mnou jako před pohoršením, které ti nalíčil tvůj nepřítel, aby tě zahanbil. Ty jistě nenávidíš také otce svého a matku svou a pohrdáš i ďábly jen za to, že je stvořil Bůh – ' (III, s. 299.) To jsou slova, která mohl napsat Dostojevský; to je pýcha tak infernálně dovršená, že jen u něho najdeme jí příklady. I Kiryllova myšlenka o sebevraždě jako prostředku k vykonání pomsty na Bohu nalezla svou ozvěnu u Durycha (III, s. 300.) Bůh posílá mu Andělku, Andělka se přímo vnucuje Jiřímu, ale on ji odmítá jen proto, že mu ji posílá Bůh. Žárlí na něho žárlivostí skoro sexuální: 'Nepotřebuje společníka a protektora v lásce!' (III, s. 170.)” (6)
Bůh posílá Jiřímu Andělku jako Svůj nástroj k jeho spáse prostřednictvím montserratského poustevníka, který Andělce, putující k Panně Marii Montserratské do svého rodného Španělska, dává pokyn vrátit se k Jiřímu do Čech.
Ještě před Andělčiným setkáním s tímto jejím zpovědníkem je v románu scéna jejího příchodu na Montserrat, neuvěřitelné poutní místo, které Durych v barvitém podobenství jejího osudu popisuje jako horu tyčící se nad zkamenělou potopou křivých koryt a výmolů, na níž našla jak útočiště vysoko nad údolím a daleko od potopy, tak i místo svého povolání, z nějž byla ochotna rozběhnout se za hlasem volajícím o pomoc. Jestliže už první popis Andělčiny modlitby na začátku románu byl silný a krásný, Durychovo líčení její modlitby u Matky Boží Montserratské připomíná perlu barokní zbožnosti a současně je dokonalým vyjádřením Andělčina sepětí s Pannou Marií:
„…modlila se růženec radostný, bolestný a slavný, sytíc se pomalu těmi slovy, z nichž nejsvětější jména držela v ústech nejdéle pro jejich nekonečnou sladkost. A nemohla o nic prosit, nevzpomněla si na nic, všechna žádost v ní zhasla, jen děkovala, že už je tu, ani o odloučení duše od těla neprosila; vždyť už byla tu. Jen vděčnost a radost, jen touha pochválit královskou Matku a zalichotit jí přetékala z jejího srdce do jejích tváří. Aigla capdal, volan pusultrament, cambre royal del gran Omnipotent – – [Majestátná orlice, kralující výšinám, královská komnato velkého Všemohoucího]. Jen radost! Žádný strach. Nebylo čeho se báti. Dulcedo nostra! [Sladkosti naše!].” (7)
V protikladu k Jiráskovi není Durychovo Bloudění jen historickou epikou, ale také a především spirituálním románem, v němž jsou všechny dějinné peripetie vlastně jen odleskem lidského „bloudění” v čase, jež může svůj cíl nalézat jen ve věčnosti. Nejde v něm o vnějškové protiklady mezi různými tábory třicetileté války, národy a konfesemi, ale spíš o protiklad mezi veškerou vnějškovostí a niterností, mezi „labyrintem světa” a „rájem srdce”, k němuž Durych znovu a znovu odkazuje.
Bloudění přesahuje všechny vnějškové spory včetně diskusí o „smyslu českých dějin”, jejichž popisovatelé Durycha vždy znovu nesmyslně řadí do tábora Pekařova v protikladu k táboru Masarykovu. Nad jeho stránkami nepřemýšlím ani tak nad českými dějinami, jako spíš nad českou povrchností, které ulpívání na vnějškovostech vždy znovu zabrání dobrat se k podstatným otázkám spojeným se smyslem lidského života a která žádnou knihu včetně Komenského Labyrintu nikdy nedokáže „dočíst do konce”.
Levicový novinář a zanícený obdivovatel Aloise Jiráska (ale také statečný účastník domácího odboje za druhé světové války) Jaroslav Jelínek, který v masarykovském duchu miloval českou reformaci a „nemusel” katolíky a Durycha, takřka proti své vůli vydal Durychovi svědectví o tom, že nebyl nějakým katolickým sektářem a protestantobijcem (kterého v něm právě kritici Jelínkova druhu často viděli), ale naopak tím, kdo pochopil Labyrint mnohem hlouběji než všichni povrchní obdivovatelé Komenského:
„Jak zjev Komenského působil na všechny Čechy (…), o tom nejlépe svědčí hlas jednoho z nejvášnivějších katolických spisovatelů, Jaroslava Durycha, který napsal o tomto 'kacíři' a jeho díle, Labyrintu světa, tyto krásné řádky: '…četl jsem tu knihu po druhé a vzpomínal jsem, kdy a jak byla psána a jak očarovala všechny lidi, kteří si ji odnášeli s sebou do vyhnanství. Pak jsem v ní rozebíral mnoho vět a divil jsem se ještě více tomu, že v české řeči mohlo vzniknouti takové dílo roku 1623 a že to dílo bylo sice tři sta let čteno, ale dosud nebylo dočteno do konce. I shledal jsem, že by se to dílo čísti mělo, že jest mnohem zajímavější, než lze v krátkosti říci lidu.'” (8)
Už tři sta let Češi stále čtou hlavně „labyrint světa”, zatímco smysl (nejen) Komenského díla spojený s „rájem srdce” jim uniká. Ve finále Durychova románu – těsně před Valdštejnovým zavražděním v Chebu, když Jiří s Andělkou čekají na naplnění generalissimova i svého vlastního osudu – zastihuje Jiří Andělku, jak čte Labyrint světa a lusthauz srdce, který u Valdštejna zapomněl někdo z těch, s nimiž tajně vyjednával o přechodu do proticísařského tábora. Tak jako na začátku knihy Durych svou mariánskou hrdinku popsal jako modlící se ženu zabranou do breviáře, na jejím konci ji ne nepodobným způsobem odvážně popisuje jako zabranou do Komenského Labyrintu. Jiřímu, který jí nahlíží přes rameno, se podaří „přečísti právě tyto řádky:
'Vadí-li se a tahají mocní světa o korunu a sceptra, z čehož krveprolití a zhouby krajin a zemí povstávají, ani o to se v sobě netrudí osvícený křesťan: mysle, že málo anebo nic na tom nezáleží, kdo světem vládne. Neboť jakož svět, by pak sám Satan sceptrum jeho držel, církve nezkazí tak zase, by s korunou nad ním anděl některý seděl, světem býti nepřestane, a ti, kteříž právě pobožni býti chtějí, vždycky přece, co by trpěli, míti musejí. Jednostejné se jim tedy zdá, kdokoli na trůnu světa sedí – – '” (9)
Jiří si pak knihu od Andělky půjčuje a v noci před Valdštejnovým odjezdem do Chebu ji otevírá, aby zjistil, „jak to, že Andělka tak pozorně čtla tuto knížku kacířovu a tajné zavazadlo nepřátel císařových”. Znovu žasne nad tím, jak mohl bratrský biskup „v době, kdy všichni vyhlíželi, odkud přijde spása, odkud vzplane světlo, záchrana a svoboda”, psát slova o tom, že „málo anebo nic na tom záleží, kdo světem vládne”. Čte si kapitolu o svobodě Bohu oddaných srdcí, která je opakem „svobody” světských lidí, a v Komenského „Zavírce všeho” modlitbu, jejíž slova se pro něj již brzy vyplní: „Neskrývej se již srdci mému, kráso nejkrásnější! Pakli mi vezdejší věci Tebe zastiňují, umru, ale abych Tě spatřoval a s Tebou jsa, více Tě neztracoval.” (10)
Jiřího „bloudění” je totožné s Komenského „labyrintem”. Právě při četbě Labyrintu začíná Valdštejnův sluha konečně nalézat cíl a východisko z bludiště. Jiřího příběh, který začínal jeho mdlobami při staroměstských popravách, vrcholí jeho smrtelným zraněním (a současně dovršením jeho vnitřní proměny, která je důležitější než všechny vnějškové události) při Valdštejnově zavraždění.
Celý Durychův román připomíná nejnádhernější obrazy barokního malířství s jejich velkolepým zpodobněním temnoty lidského hříchu a pozemského rozvratu na straně jedné a světla sestupující Boží milosti na straně druhé. Obojí se prolíná v závěrečné scéně románu začínající chebskou vraždou, v níž Durych jakoby jediným tahem štětce zobrazuje hřích i milost, nenávist i lásku, smrt i život.
Jiří se ve své pýše do poslední chvíle zdráhá přijmout s Andělkou svátost manželství. Zůstává ve službách pozemské věci Valdštejnovy. Při chebském vraždění sdílí osud svého pána a je smrtelně poraněn, avšak jeho smrtelná postel se stává současně svatebním ložem. Tím, co umírá ještě dřív než jeho probodené tělo, je jeho pýcha. Jiří konečně souhlasí se svatbou, po níž těsně před jeho smrtí nastává ono jakoby štětcem barokního malíře naznačené sestoupení Boží milosti ve chvíli prvního a posledního objetí ženicha a nevěsty:
„[Andělka] zahlédla krev z jeho rány, ale teď se nemohla děsiti a rozmýšleti, poněvadž v očích jeho viděla svrchovaný rozkaz a hodina smrti už se ohlašovala. Vůle Boží byla neodvolatelná, milosrdná a přesvatá. Nezbývalo než poslechnouti. Podrobila se jako dítě v náručí Božím s veškerou vznešeností studu a s vděčnou radostí před tváří nebes. A když na svém prsu ucítila tíži krvácejícího srdce a tvář ženichova odpočívala na její tváři, tu všecka naděje božská vykřikla v jejím srdci nesmírným plesem, jako by krev ženichova se vlévala do srdce jejího a sloužila rozkazu lásky, která jest silnější než smrt.” (11)
Poslední slova tohoto úryvku samozřejmě odkazují k biblické Písni písní. Její erotika už po celá staletí pohoršuje všechny, kteří nechápou, že nikoliv morálka, ale milostná vášeň je pravým obrazem vztahu mezi člověkem a Bohem. Se stejným nepochopením se mnozí zbožní kritikové obraceli i proti „nemravným” dílům Jaroslava Durycha. Moralizující katolíci se dožadovali jejich odsouzení Svatým stolcem (12) a moralizující evangelický filosof Emanuel Rádl v Křesťanské revue citoval některá dle jeho soudu obscénní místa z Bloudění s řečnickou otázkou: „Jak mohu takový román uznat za zbožný?” (13)
Dělící čára mezi kritiky a obdivovateli Bloudění rozhodně nešla ani po linii konfesí, ani po linii sporu mezi „masarykovským” a „pekařovským” přístupem k našim dějinám, v němž se Durych vzájemně míjel s oběma jeho stranami. Durych si sice v době, kdy se připravoval na psaní Bloudění, samozřejmě vedle mnoha jiných knih o Valdštejnovi přečetl i dílo Pekařovo, poté však o něm prohlásil, že jej „neuspokojilo”. (14) A lze-li něco ve vztahu k Bloudění označit za obscénní, pak je to poněkud slaboduchý hospodský způsob, jakým podle svědectví Ladislava Jehličky román okomentoval prof. Pekař (útlocitnější povahy prosím, aby dál nečetly):
„Pekař si ze zvědavosti Durychovo Bloudění přečetl a (není to salonní, ale je to přesně tak, jak to Pekař řekl) mezi dvojím zataháním z doutníku U Kupců pravil: 'Já se tomu Durychovi divím: napsat tisíc stránek kvůli jedinýmu zaprcání!' Takže patriae et posteritati et musis zůstává tento rozkošný výrok vědcův o díle umělcově.” (15)
Řečeno s podobnou nadsázkou, já se zase divím Pekařovi, že musel tolik desetiletí studovat české dějiny jen kvůli zjištění, že v nich jde o češství (o jakousi „ideu národní”, kterou Pekař ve sporu o „smysl českých dějin” postavil proti Masarykově „ideji náboženské”).
Zatímco Pekař hlásal horizontálu na úkor vertikály a pozemská česká vlast u něj neměla protějšek ve vlasti nebeské, u Durycha je právě obojí propojeno. Jeho Andělka může najít v Čechách pozemský domov jen v rámci svého duchovního putování. Na poslední stránce Bloudění tato Durychova hrdinka, která naplněním příběhu svého ženicha splnila jí dané poslání, přemýšlí o návratu do Španělska. Nakonec se však místo do země svého původu vydává do Prahy, přirovnávána k Abrahamovi putujícímu z Uru Chaldejského do zaslíbené země. Její manžel je mrtev, ale ona s úžasem zjišťuje, že nosí pod srdcem jeho dítě:
„Užasla a vytryskly jí slzy radosti a vděčnosti. Šla dále. Do vnitra té země, která ji tolik let nosila a živila, která jí dala ženicha, které bude patřit její dítě, počaté z tak podivuhodného milosrdenství Božího. Šla. Sama, neznámá, do bídy a zimy, do nejistoty věku, s jistotou v srdci. Nešťastná země! Cizí země! Moje požehnaná vlasti!” (16)
(Věnováno Jiřímu Barošovi k narozeninám s adventním přáním mariánského „fiat” i mariánské naděje a radosti.)
Poznámky:
1) F. X. Šalda, „In margine Durychova 'Bloudění'”, in: Jaroslav Durych: Život, ohlasy, soupis díla a literatury o něm, eds. Jan Šulc, Jiří Kudrnáč a Karel Komárek, Brno: Atlantis, 2000, s. 128.
2) „Durych dává najevo, že Andělka není ničím menším než živým vtělením mariánského principu.” (Martin C. Putna, Česká katolická literatura 1918–1945, Praha: Torst, 2010, s. 412).
3) F. X. Šalda, op. cit., s. 125.
4) Jaroslav Durych, Bloudění: Větší valdštejnská trilogie, eds. Jan Linka a Martin Valášek, Brno: Host, 2015, s. 25.
5) F. X. Šalda, op. cit., s. 128.
6) Tamtéž, s. 125.
7) Jaroslav Durych, op. cit., s. 341.
8) Jaroslav Jelínek, Politické ústředí domácího odboje: Vzpomínky a poznámky novináře, Praha: Kvasnička a Hampl, 1947, s. 71.
9) Jaroslav Durych, op. cit., s. 628.
10) Tamtéž, s. 634–635.
11) Tamtéž, s. 680.
12) „Právě mezi katolíky měl [Durych] odpůrce obzvláště nesmiřitelné. Šlo to tak daleko, že Durychovy Panenky byly přeloženy do latiny a poslány do Říma, aby mohly být odsouzené jako nemravné a celá sbírka dána na index.” (Václav Lacina, Co vám mám povídat: Vzpomínky, Praha: Československý spisovatel, 1966, s. 52).
13) Martin C. Putna, cit. dílo, s. 277.
14) Ladislav Jehlička, Křik Koruny svatováclavské, Praha: Torst, 2010, s. 203.
15) Tamtéž.
16) Jaroslav Durych, op. cit., s. 684.
2024 ©