Včera uplynulo pětačtyřicet let od smrti Johna Ronalda Reuela Tolkiena (3. 1. 1892 – 2. 9. 1973), katolického spisovatele, který v duchu klasické patristické teologie spatřoval v poetickém světě mýtů stopy toho, co se v Kristově příběhu stalo historickou skutečností, a v tomto duchu koncipoval i svou vlastní románovou mytologii.
Mytologický svět Tolkienovy Středozemě a jeho Pána prstenů si však nechám na jindy. V dnešním článku uzavírajícím seriál o moderních pohádkářích připomenu nejprve osobnost tohoto slavného spisovatele, a to ve srovnání s neméně slavným C. S. Lewisem, o kterém jsem psal v minulém dílu, a pak jeho hlavní klasickou pohádku Hobit.
Lewis a Tolkien mi různou podobou svého tvoření tak trochu připomínají dvojici Bob Dylan – Leonard Cohen: u prvního z obou těchto dvojic jde vždy o autora píšícího hodně a rychle, zatímco u druhého o perfekcionistu, schopného věnovat se psaní jediné knihy či jediné písně desítky let.
Tolkien je známý vlastně jen jedním románem, mnohadílným Pánem prstenů (a Hobitem coby jeho prologem), který vznikal velmi dlouho a byl neustále dopilováván a dováděn k dokonalosti. Je tedy logické, že podroboval velké (z jeho pohledu nevyhnutelné, ale jinak nepříliš spravedlivé) kritice Lewisovy bezstarostně nedokonalé Letopisy Narnie.
Vedle této různosti jejich způsobu psaní je samozřejmě nutné zmínit i různou církevní příslušnost obou autorů, anglikána Lewise a katolíka Tolkiena. V Pánu prstenů je prý vztah těchto autorů různé konfese zobrazen jako přátelství elfa a trpaslíka.
Dříve než se dostanu nejprve k Tolkienovu životu a pak k jeho Hobitovi, musím předeslat, že zatímco Lewise znám jen z překladů, Tolkien je mi znám i v originále a s vžitým způsobem překládání jeho výrazů a jmen do češtiny se nemohu vždy ztotožnit. Nepokládám např. za vhodné označování Gandalfa Šedého za „čaroděje“ či „kouzelníka“, což jsou označení patřící spíš někam do Harryho Pottera než do zcela odlišného duchovního vesmíru katolíka Tolkiena. ve kterém má Gandalf de facto roli anděla strážného. Ve vztahu k této postavě by se anglické „wizard“ mělo překládat spíš jako mudrc či mudřec.
Tolkien se narodil v jihoafrickém Bloemfontainu, inspiraci ke svému dílu však čerpal „z anglického venkova, kde rodina žila po návratu z Jižní Afriky, z pohádek o dracích, které mu četla matka, i z jedné pohlednice, kterou si přivezl bůhví odkud: starý muž s bílým vousem oblečený v šedém plášti a opřený o balvan pod stromem … tenhle obraz Tolkienovi z hlavy nezmizí.“ (1)
Lze předpokládat, že na Tolkiena měla velký vliv jeho matka a její draze zaplacené hledání pravdy. Mabel Tolkienová, která už v roce 1896 ovdověla a zůstala ze svými dvěma syny sama, byla původně unitářkou, pak anglikánkou a roku 1900 konvertovala i s oběma dětmi ke katolictví, což jí její příbuzní nikdy neodpustili. V očích J. R. R. Tolkiena obětovala jeho matka vlastní život, aby svým dětem (Johnovi a jeho bratru Hilarymu) předala katolickou víru. Napsal o tom:
„I má vlastní drahá matka skutečně byla mučednicí, a ne každému dopřeje Bůh tak snadnou cestu ke svým největším darům jako Hilarymu a mně, když nám dal matku, která se umořila starostmi a lopotou – jen aby zajistila zachování naší víry.“ (2)
Před svou smrtí z roku 1904 Tolkienova matka „zařídila, aby se poručníkem obou synů stal oratoriánský kněz Francis Morgan, čímž byla zajištěna jejich katolická výchova. Zároveň vymohla na svých protestantských příbuzných příslib, že nebudou usilovat o obrácení hochů. Pro ně nastala těžká a hubená léta, protože otec Morgan je živil ze svých omezených prostředků. Hoši ho měli velmi rádi, neboť i při své přísnosti to byl citlivý člověk. Bydleli v penzionu nedaleko [birminghamské] oratoře a otec Francis je bedlivě kontroloval. Každé ráno mu ministrovali na mši a pak s ním v oratoři posnídali.“ (3)
John se stal zapáleným studentem filologie v Oxfordu, v době první světové války však musel narukovat. V roce 1916 se ještě stihl oženit s Edith Brattovou, ale pak už následovaly strašlivé válečné prožitky, které později našly odraz i v jeho literárním díle se spoustou bitev a mrtvol. (V zákopech, kde si vojáci vytvářeli podzemní chodby a místnosti, se nicméně zrodila i Tolkienova představa hobitů a jejich nor.) Tolkien bojoval mj. v bezmezně nesmyslné bitvě na Sommě, kde Britové kvůli dobytí několikakilometrového území přišli o statisíce mužů. Takřka všichni jeho přátelé padli. On sám nakonec dostal takzvanou zákopovou horečku, byl převezen do nemocnice v Anglii a na bojiště se již nevrátil.
Idylické nebylo ani Tolkienovo manželství. Edith, s níž se oženil po osmileté známosti, před svatbou konvertovala od anglikánské víry ke katolické, vnitřně se s ní však neztotožnila a v průběhu let začala naopak dávat najevo protikatolické emoce. Manželství nicméně tuto krizi přestálo. „Ledaskdo tvrdí, že spolu ve skutečnosti byli nešťastní. Jenže dá se cizí vztah zvnějšku posoudit? Žili spolu věrně pětapadesát let a vychovali čtyři děti…“ (4) Tolkien zemřel dva roky po své manželce ve věku jednaosmdesáti let. Zádušní mši za něj sloužil nejstarší syn John, který se stal katolickým knězem.
J. R. R. Tolkien byl oblíbeným vysokoškolským učitelem a autorem odborných studií, čtených a uznávaných hrstkou specialistů. „Nebýt literárního ,úletu‘ s hobity, jeho život by se nijak nelišil od života tisíců jiných vzdělanců.“ (5)
I bez něj by ale klíčovým způsobem zasáhl do života svého kolegy C. S. Lewise. s nímž se spřátelil jako profesor anglosaštiny v Oxfordu roku 1926. Sblížil je společný zájem o severskou mytologii a členství v neformálním literárním klubu The Inklings. Lewis do této doby pod vlivem děl typu Zlaté ratolesti J. G. Frazera stavěl Kristův příběh do jedné roviny s pohanskými mýty o hrdinství a oběti, smrti a vzkříšení, Tolkien mu však posléze dokázal přesvědčivě přiblížit svůj pohled na vztah mezi mýty (a pohádkami) a evangeliem. Předpokládám, že se mu totéž podařilo i u některých čtenářů jeho skvělého eseje „O pohádkách“, v němž píše:
„Není obtížné představit si ono zvláštní vzrušení a radost, kterou bychom zakusili, kdyby nějaká obzvlášť krásná pohádka byla shledána ,prvotně‘ pravdivou a její děj historií, aniž by přitom nutně ztratila svůj mytický či alegorický význam. Není to obtížné, protože se od nás nežádá, abychom se pokusili představit si věc povahy neznámé. Zakoušeli bychom přesně tutéž radost, byť ne ve stejném stupni, jakou nám dává poznat ,obrat‘ v pohádce: taková radost má chuť prvotní pravdy… Křesťanská radost, Gloria, je stejného druhu; je však svrchovaně (nekonečně, kdyby naše chápání nebylo konečné) vznešená a radostná. Ovšem svrchovaný je i tento příběh; a je pravdivý. Umění je potvrzeno. Bůh je Pán, Pán andělů, a lidí – a elfů. Legenda a Historie se setkaly a prolnuly.“ (6)
Podobným způsobem údajně Tolkien diskutoval s Lewisem v zahradě Oxfordské univerzity v září 1931, kdy svého přítele přivedl k poznání, že v evangeliu se mýtus stal historií. Lewis později jejich rozhovor popsal takto:
„To, co mi… Tolkien objasnil, je následující: …příběh Ježíše Krista je vlastně pravdivý mýtus. Mýtus, který na nás působí stejně silně jako ostatní mýty, s tím ohromným rozdílem, že v tomto případě se to skutečně stalo…V pohanských mýtech se Bůh vyjadřuje prostřednictvím básníků, využívaje obrazů, které nalézá v jejich nitru. V evangeliích se Bůh vyjadřuje prostřednictvím skutečných událostí, …v jazyce vtělení, ukřižování a vzkříšení.“ (7)
Šest let po onom slavném rozhovoru a Lewisově následné konverzi vyšel Hobit, původně pohádka, kterou otec Tolkien vyprávěl svým dětem. „Po přečtení této knihy byl Lewis nadšený a do londýnských The Times napsal: ,Musíme si uvědomit, že ačkoli se jedná o dětskou knihu, mohou ji číst i dospělí. Při každém čtení přinese člověku něco nového. Alenku v říši divů čtou děti s vážností a dospělí se smíchem; nad Hobitem se naopak nejvíce nasmějí ti nejmenší čtenáři a teprve po letech, po desátém či dvacátém čtení si uvědomí, kolik odvěké moudrosti a pravdy vlastně příběh obsahuje. Předpovědi jsou ošidné, ale věřím, že se Hobit pro Tolkiena stane vstupenkou mezi klasiky naší literatury.“ (8) Lewisova předpověď se v zásadě splnila, i když Tolkienův Hobit z roku 1937 ještě nebyl postižen „kultovní“ mánií, která se o desítky let později rozpoutala kolem Pána prstenů.
Hobit je příběhem, v němž v klasickém duchu pohádky (a především v duchu Bible) stojí proti sobě malí a slabí (hobit Bilbo a trpaslíci), kterým je dáno ponížit pýchu mocných a zlých v čele s drakem Šmakem. [V tomto případě přebírám zvukomalebnou českou verzi anglického „dragon Smaug“, ale v případě Bilba Bagginse, který v českých překladech vystupuje jako Bilbo Pytlík, tak činit nehodlám. Hobiti Bagginsové a brouci Pytlíci rozhodně nejsou příbuzní!:-) Když už, tak bych byl ochoten podle vzoru Smauga – Šmaka říkat panu Bagginsovi Bilbo Báglík.:-)]
Nic proti fiktivním dějinám Středozemě, které Tolkien s perfekcionismem jemu vlastním rozpracovává v Pánu prstenů, žánru pohádky však lépe odpovídá prostá variace na klasické „Byl jednou jeden…“, kterou začíná Hobit.
Po „byl jednou jeden hobit“ ovšem musí následovat ještě autorovo vysvětlení, kdo jsou to hobiti, protože na rozdíl od trpaslíků, obrů, draků atd., známých i z bezpočtu jiných pohádek, hobiti vstupují do dějin příběhů teprve díky Tolkienovi. Spíše než fantastické postavy jsou to vlastně malí lidičkové, ne nepodobní dětem.
V Hobitovi patřícím do žánru pohádek jde samozřejmě o souboj dobra a zla, ve kterém dobro vítězí. Důležité je zde i to, že pohádka čtenáři pomáhá uspořádat si své životní zkušenosti do smysluplného příběhu, kterým je i hobitova „cesta tam a zase zpátky“. Pohádky i příběhy J. R. R. Tolkiena je dnes nesmírně populární vykládat v duchu jungiánské psychologie a v nich popisovanou cestu tedy zaměňovat s jungiánskou „individuací“, „integrací archetypů“ apod. (9) Tím se jim ovšem činí násilí, protože jungiánská psychologie zásadně odmítá právě to, co dělá pohádku pohádkou, tj. jasné rozlišování mezi dobrem a zlem. Už vzhledem k tomu, že Tolkien nebyl jungiánem, ale křesťanem, lze jistě za mnohem spolehlivější klíč k jeho příběhům označit evangelium. (Připomínám, že „cesta“ patří k nejdůležitějším pojmům Nového zákona, kde se tímto slovem označuje jak křesťanská víra, tak i samotný Kristus.)
Gandalf a třináct trpaslíků, kteří na začátku pohádky vnikají Bilbovi Bagginsovi do jeho hobití nory, nemají nic společného s jezinkami dobývajícími se ke Smolíčkovi Pacholíčkovi, i když by to tak na první pohled mohlo vypadat. Spíš jde o obdobu českých pohádek o líném Honzovi povolaném k tomu, aby se – ať se mu to líbí nebo ne – přestal válet za pecí a šel zabít draka.
Bilbovi není nic platné, že je naprosto spokojený ve své noře v Hobitíně a nijak netouží přidat se k trpaslíkům v čele s Thorinem, potomkem Thróra, krále pod Horou, jehož lid byl kdysi z kraje ve stínu Hory vyhnán drakem Šmakem, který mu uloupil jeho poklady. Gandalf dává Thorinovi a jeho společníkům mapu cesty vedoucí k pokladu a jaksi k ní přidává i hobita Bilba, bez něhož by, jakkoliv to zní nepravděpodobně, výprava za pokladem nemohla být úspěšná.
Postavy Hobita jsou samozřejmě, jak tomu v pohádce musí být, rozděleny na dobré a zlé. Gandalf, Bilbo i trpaslíci (jakkoliv jejich touha po pokladech nemusí působit sympaticky) patří k dobrým, zatímco draci, obři a skřeti ke zlým. Pak jsou zde samozřejmě i lidé, kteří mohou být dobří i zlí, a elfové, kteří jsou vlastně lidmi nepoznamenanými prvotním hříchem. Ze zvířecího světa jsou vlci a pavouci zlí, zatímco orli a drozdi jsou dobří a Bilbo s trpaslíky se od nich mohou dočkat pomoci, podobně jako od Medděda, který se střídavě objevuje v podobě medvěda a člověka.
Bylo by zbytečné, abych zde líčil celý děj Hobita, musím však zmínit epizodu, v níž se po boji se skřety Bilbo načas ztratí svým trpasličím společníkům a zatoulá se do jeskyní pod horami, kde se na ostrůvku v podzemním jezeře setkává s šišlající a všechny živé tvory kolem sebe za syrova požírající nestvůrkou přezdívanou Glum a řízením osudu či prozřetelnosti nalézá její ztracený prsten. V návaznosti na tuto epizodu totiž Tolkien mnoho let po napsání Hobita začal rozvíjet celý děj své románové epopeje Pán prstenů.
V postavě Gluma podává Tolkien velmi působivý popis hříchu a jeho důsledků. Glum, vlastním jménem Sméagol, byl původně (jak se ovšem dozvídáme až z Pána prstenů) bytostí příbuznou dobráckým hobitům, která však kdysi zabila svého přítele Déagola, aby se mohla zmocnit jeho prstenu, obdařeného mocí činit svého nositele neviditelným. Tento tolkienovský Kain se pak stal vyhnancem ztraceným v pekle věčné temnoty hluboko pod zemí, kde v naprostém osamění může rozmlouvat jen sám se sebou a s prstenem („miláškem“), který je jeho prokletím.
V Hobitovi ještě Bilbo nemá tušení, jak nebezpečnou věc v podobě Glumova „miláška“ našel. Díky nalezení prstenu uniká hrozbě, že bude Glumem sežrán, a když se později znovu připojuje k trpaslíkům, díky možnosti stávat se neviditelným je jim schopen pomoci překonat další nástrahy na cestě a dojít až k cíli celé výpravy.
Finální scéna boje se strašlivým drakem pak ukazuje, že nad zlem nemůže zvítězit jednotlivec, ale jen spojené síly dobra. Bilbo si všimne, že Šmak má sice pancíř z diamantů, ale na levé straně hrudi má nechráněné místo, zásahem do tohoto místa však může Šmaka zabít jen lučištník Bard, jeden z lidí obývajících Jezerní město u Hory, kterého zase na drakovu Achillovu patu musí upozornit drozd.
Pohádka poté nekončí ani tím, že by trpaslíci s Bilbem získali poklad a žili šťastně a spokojeně až do smrti, ani tím, že by poklad nakonec všechny rozeštval a mezi Bilbem, trpaslíky, lidmi a elfy se o něj strhla rvačka, i když druhá možnost se v jednu chvíli zdá nastávat. Thorin se pohádá s Bilbem a je v Hoře obléhán lidmi a elfy. Ve chvíli těchto vzájemných svárů však na všechny zúčastněné přichází pohroma v podobě vpádu skřetů a vlků. Strašlivou bitvu, v níž by trpaslíci, lidé a elfové jinak podlehli, nakonec v jejich prospěch rozhoduje zásah orlů a Medděda. Ztráty na životech jsou však velké. I samotný Thorin je smrtelně raněn, díky čemuž konečně zmoudří a ztratí zájem o všechny poklady světa. Před smrtí se smiřuje s Bilbem, kterému říká: „Odcházím do síně čekání, abych tam seděl vedle svých předků, dokud se neobnoví svět. Poněvadž opouštím všechno zlato a stříbro a jdu tam, kde nemá žádnou cenu, chci se s vámi přátelsky rozloučit…“ (10) Zřetelnější odkaz k evangelní zvěsti o druhém příchodu Krista, obnovení světa a vzkříšení zemřelých se v pohádce sotva mohl objevit.
Bilbo, trpaslíci, elfové, Medděd a spol. se loučí a Bilbo se nakonec po dlouhé cestě vrací zase zpátky do svého idylického domova, o jehož pohodlném „zápecí“ mohl během celé dobrodružné výpravy jen marně snít. V Hobitíně byl však mezitím prohlášen za zemřelého a jeho majetek vydražen, takže jej čekají nekonečné právnické tahanice. Jen horce těžce nakonec dosáhne uznání toho, že je naživu.
Příbuzní, kteří jakživi nevytáhli paty z Hobitína, se na navrátilce z dlouhé pouti už jednou provždy dívají skrz prsty. Už mezi ně tak docela nepatří a všichni ho pokládají za „divného pavouka“. Prý tomu tak bývá i v dnešních Čechách, že kdo se z nich vydá „tak jako kdysi ten jeden malý hobit“ do světa, po návratu zjistí, že už je mu "česká kotlinka příliš těsná". (11)
Myslím ale, že o tohle v Hobitovi nejde. (Ani v Pánu prstenů, pokud se citovaná slova týkají spíš Froda z tohoto románu.) Je známo, že lidé mohou procestovat celý svět bez toho, že by je to uvedlo do pohybu duchovně. Jiné zase cesty po světě přivedou jen k relativistickému "duchovnu" smazávajícímu rozdíl mezi dobrem a zlem. V obou případech je lepší vydat se na cestu imaginární krajinou pohádek. Ta je ve skutečnosti přítomná uvnitř lidské duše, v níž je přítomen i kompas ukazující k dobru.
Poznámky:
1) Martina Šrámková, „První obyvatel Středozemě J. R. R. Tolkien“, Lidové noviny, 24. 2. 2003, s. 12.
2) Citováno podle Bradley J. Birzer, „Tolkienovo křesťanství: Ústřední, nikoliv okrajový prvek“ [online], 11. 3. 2016, dostupné na https://deliandiver.org.
3) J. Boffetti, „Tolkienův dokonalý mýtus: Tvůrce Pána prstenů jako katolický křesťan“, Katolický týdeník, příloha Perspektivy, květen 2002, č. 5, s. 5.
4) Alena Scheinostová – Daniel Soukup, „Co je populární, nemusí být hloupé“, Katolický týdeník, 27. 8. – 2. 9. 2013, č. 35, s. 8.
5) Petr Kamberský, „Velký romantický příběh žije: Před sto deseti lety se narodil John Ronald Reuel Tolkien, autor Hobita, Pána prstenů a Silmarillionu“, Mladá fronta DNES, 5. 1. 2002, s. B2.
6) J. R. R. Tolkien, „O pohádkách“, in: týž, Pohádky, Praha: Winston Smith, 1992, s. 178.
7) Citováno podle Pavel Hošek, „Konverze C. S. Lewise“, in: Jiří Hanuš – Ivana Noble (eds.), Konverze a konvertité, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2009, s. 44.
8) Martin T. Zikmund, „Katolický autor na vrcholu“, Katolický týdeník, 18.–31. 12. 2012, č. 51–52, s. 5.
9) Viz např. Miloš Knob, „Archetyp stínu v Pánovi prstenů“, Psychologie dnes, 2003, č. 5, s. 18–19 nebo Daniela Šiftelová, „Tolkienovy Šedé přístavy“, Psychologie dnes, 2004, č. 8, s. 22 –23.
10) John Ronald Reuel Tolkien, Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky, Praha: Argo, 2006, s. 256.
11) Marek Vácha, „A pak se vrátíte do české kotlinky“, Katolický týdeník, 26. 6. – 9. 7. 2018, č. 26–27, příloha Léto s KT, s. 2.
2024 ©