Don Quijote a cesta od mímétické touhy k touze autentické

Přesně před čtyřmi sty lety, dne 22. dubna 1616 (1), odešel na věčnost autor nesmrtelného Dona Quijota, španělský spisovatel Miguel de Cervantes y Saavedra. Přes propast čtyř století k nám jeho  Don Quijote promlouvá způsobem až neuvěřitelně aktuálním. Quijotovský problém neautentického života, v němž nenásledujeme své pravé touhy, ale jen slepě napodobujeme něco, co je nám vštěpováno zvenčí, je totiž dnes ještě mnohem palčivější než v době Cervantesově.

Pojem mímétické touhy jsem si do názvu tohoto článku vypůjčil od francouzského literárního teoretika Reného Girarda, který se ve skvělé knize Lež romantismu a pravda románu tímto tématem zabývá mj. i ve vztahu k Donu Quijotovi. V mé odborné práci je pro mne sice důležitější jiná Girardova kniha, Obětní beránek, rozebírající mímétismus (napodobování, opičení se) ve vztahu k davovému myšlení, které v dějinách stálo za všemi pogromy a hony na příslušníky menšin; Don Quijote s jeho tragikomickými mímétickými „úlety” však pro mne může být inspirativní ve vztahu k porozumění slabým stránkám mé vlastní, osobní historie...

René Girard klade do protikladu autentickou touhu, která vyvěrá z našeho srdce, a mímétickou touhu, která má „trojúhelníkový” charakter. Lež romantismu a pravda románu začíná obsáhlým citátem z Důmyslného rytíře Dona Quijota de la Mancha, v němž Quijote s nesmírným zanícením káže Sanchovi Panzovi o rytíři Amadisovi Waleském, který je podle jeho slov polárkou, jitřní hvězdou i sluncem veškerých zamilovaných rytířů a jehož rytířské dokonalosti se také on sám ze všech sil snaží podobat. (2) Poté Girard popisuje Quijotova bláznivá dobrodružství jako  trojúhelník, jehož vrchol představuje Amadis, věčný prostředník, od kterého se rozbíhají paprsky jednak k subjektu, tj. k napodobujícímu Donu Quijotovi, jednak k měnícímu se objektu, kterým se postupně stávají větrné mlýny, holičská mísa, loutky Mistra Pedra atd. (3)

Trojúhelníkový charakter ovšem nemají jen touhy Dona Quijota, ale také touhy Sancha Panzy. Také on bezděčně přestal být sám sebou a místo toho začal své touhy definovat „podle Druhého”, kterým je v jeho případě Quijote. U Sancha je to dokonce ještě zřetelnější, neboť je jasné, že sedláček Panza by v době, kdy byl ještě sám sebou, rozhodně nedospěl k touhám po ostrově, který by mohl spravovat, po titulu vévodkyně pro svou dceru apod. Tyto touhy v něm samozřejmě nevznikly spontánně, ale vnukl mu je Don Quijote.

V Důmyslném rytíři jde tedy ve skutečnosti o něco jiného než jen o humorný „dialog idealismu (don Quijote) a materialismu (Sancho Panza)” (4), za nějž bývá Cervantesův román často mylně označován. Neexistující Amadis ve vztahu k Donu Quijotovi (a Quijote ve vztahu k Sanchovi) v něm hraje roli toho, kdo na jedné straně zdánlivě otevírá cestu od nenaplněné všední existence k nevšedním dobrodružstvím, současně však  brání v prožívání skutečných dobrodružství či skutečné, autentické touhy.

Girardovská „lež romantismu” je spojena s tím, že novodobý romantismus Důmyslného rytíře Dona Quijota de la Mancha katastrofálně nepochopil. René Girard o tom píše: „Devatenácté století, které ze Cervantese nepochopilo pranic, nepřestávalo velebit 'originalitu' jeho hrdiny. Romantický čtenář se v podivuhodné protismyslnosti – jež je v hloubi vyšší pravdou – ztotožňuje s Donem Quijotem a dělá z tohoto napodobitele par excellence hrdinu, který je vzor individua.” (5)

Individualismus, který se v době romantismu 19. století stal takřka dogmatem, je jen zástěrkou nové formy napodobování. „Individualista, říká Girard, ovšem ví, že existují vášně druhotné a odvozené, takovou však nikdy není vášeň jeho a jeho modelů, to jest, jedině ona je pravá. Cervantesovu vznešenému hrdinovi nepřišlo na mysl, že by musil zamlčovat svého prostředníka, naopak, ušlechtilé úsilí vyrovnat se mu a následovat jeho činy znamená též šířit jeho slávu... Romantické století hlásá velké vášně a zbožšťuje úděl nekonformujícího se jedince, aniž by se na chvíli pozastavilo u románového líčení, jak velká vášeň začíná.” (6)

Vtip je v tom, že i tehdy a právě tehdy, když vyznáváme individualistický ideál a jsme přesvědčeni o své vlastní spontánnosti, zůstává nám pravda o protikladu mezi autentickou a mímétickou touhou úplně skryta. A v této své zaslepenosti proměňujeme nejen literární hrdiny, ale i lidi kolem sebe v něco, čím ve skutečnosti nejsou. Romantická láska Dona Quijota proměňující reálnou dívku v neexistující Dulcineu z Tobosa je i zde výmluvným modelem. Ve skutečnosti už samotný ideál romantické lásky (romantického uctívání dámy rytířova srdce, Quijotem samozřejmě také převzatého od neexistujícího Amadise) je mímétickou, ne autentickou záležitostí. Je od skutečnosti odtrženým blouzněním, které toho, kdo se mu oddává, proměňuje ve fascinovaného tvůrce svého vlastního neštěstí.

Motto Girardovy knihy, za jehož autora je v ní označen Max Scheler, úderně říká: „Člověk má buď Boha, nebo idol.” (7) Jinými slovy, člověk svou touhu obrací buď k transcendentnímu Bohu, anebo k nepravé, náhražkové, mímétické pseudotranscendenci. Zmoudření Dona Quijota, při kterém se hrdina Cervantesova románu v jeho závěru stává „nepřítelem Amadise Waleského a všeho jeho nesmírně rozvětveného příbuzenstva” a vzdává díky za osvobození své mysli (8), je obrazem konverze, při níž „všechny životní plány se zvrátí, působení metafyzické touhy je nahrazeno působením opačným. Lež ustupuje pravdě, úzkost vzpomínce, činnost klidu, nenávist lásce, pokořování pokoře, touha podle Druhého touze podle Sebe, odchýlená transcendence transcendenci vertikální.” (9)

Důmyslný rytíř Don Quijota de la Mancha tedy končí – tak jako všechny velké romány – konverzí. Quijotova smrt v něm představuje smrt pýchy, vysvobozující hrdinu z vězení, do kterého se sám uzavřel. Je nalezením pravého cíle lidské touhy v duchu augustinovského „Pane, nepokojná jsou naše srdce, dokud nespočinou v Tobě”. (10)

Ve výroční den Cervantesovy smrti je třeba připomenout, že k ní došlo jen několik měsíců po vydání druhého dílu Dona Quijota z roku 1615. Cervantes, blížící se k závěru svého neklidného života, v této době už podle slov svého životopisce „ví jako sv. Augustin, že naše duše neutiší svůj neklid dříve, dokud se nevrátí k Bohu, odkud vyšla, a s tímto vědomím se mu téměř podařilo utišit svůj nepokoj”. (11)

Dne 2. dubna 1616 nemocný Cervantes vstoupil do třetího řádu svatého Františka. „Zemřel v Madridu 22. dubna před čtyřmi sty lety, pochován byl ve františkánském hábitu a s nezakrytou tváří.” (12)

Poznámky:

1) „Dlouho se tradovalo – a zůstává to v mnoha encyklopedických heslech -, že zemřel 23. dubna 1616, týž den jako William Shakespeare (odtud i datum Světového dne knihy a autorských práv). Ve skutečnosti jde o datum jeho pohřbu. Cervantes skonal o den dřív, 22. dubna.” (Blanka Stárková, „Se Cervantesem i po čtyřech stoletích”, Týdeník Rozhlas, 2016, č. 16, s. 8.)

2) Viz Miguel de Cervantes Saavedra, Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha, 1. díl, Praha: Svoboda, 1982, s. 222.

3) Viz René Girard, Lež romantismu a pravda románu, Praha: Dauphin, 1998, s. 12.

4) Ondřej Horák, „Živý mýtus rytíře smutné postavy: Před čtyřmi sty lety vyšel první díl Cervantesova románu Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha”, Lidové noviny, 20. 8. 2005, č. 195, s. 15.

5) René Girard, Lež romantismu a pravda románu, s. 27.

6) Růžena Grebeníčková, „Doslov”, in René Girard, Lež romantismu a pravda románu, s. 364–365.

7) René Girard, Lež romantismu a pravda románu, s. 9.

8) Viz Miguel de Cervantes Saavedra, Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha, 2. díl, s. 584.

9) René Girard, Lež romantismu a pravda románu, s. 325–326.

10) Viz Michael Kirwan, René Girard: Uvedení do díla, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, s. 25.

11) Sebastián Juan Arbó, Cervantes, Praha: Odeon, 1971, s. 339.

12) Blanka Stárková, „Se Cervantesem i po čtyřech stoletích”, s. 8.