V Katolickém týdeníku č. 32/2015 mne zaujal rozhovor s programovým ředitelem nakladatelství Albatros, který hned na jeho začátku s nadšením vzpomíná na dobu, kdy jako desetiletý kluk našel své hrdiny a vzory v Dumasových mušketýrech.
Když přemýšlím nad tím, odkud se vlastně vzal můj celoživotní vztah k dějinám raného novověku, jenž v současnosti vyústil až v psaní habilitační práce o Budovcovi a Komenském, musím přiznat, že také začíná u desetiletého kluka, který přelouskal všechny díly Tří mušketýrů a vytvořil si z nich barvitou představu o době vlády Ludvíka XIII. a Ludvíka XIV. ve Francii či Karla I., Cromwella a Karla II. v Anglii. Snad i toto mé blogování je pořád ještě odrazem toho, že vědecký přístup k dějinám pro mě nikdy nebyl jediný možný a že dříve než historikem jsem se toužil stát malým českým Dumáskem.:-)
Jako historik jsem si ovšem musel uvědomit, že pro Dumase dějiny opravdu byly, jak sám říkal, jen "hřebíkem, na který věšel své vlastní obrazy". Nespokojoval se s prostorem, který jeho fabulaci ponechávaly věci historicky neznámé nebo nejednoznačné, ale bez rozpaků i obraz známých historických osobností a jejich vzájemných vztahů "přemalovával" tak, jak se mu to do jeho kompozičního rámce hodilo. Kardinál Richelieu u něj např. není služebníkem, ale soupeřem Ludvíka XIII., ani nemluvě o navěšování zápletek na krajně nepravděpodobná galantní dobrodružství královny Anny Rakouské, bez nichž by se celý román francouzského romantika zhroutil...
Nepoměrně víc mi ovšem u Dumase vadí nezájem o mentalitu doby, o níž píše, a nesnesitelná duchovní a mravní mělkost jeho postav. Jeho mušketýři pořád jen udatně bojují a zabíjejí, případně svádějí a cizoloží, ale otázka, zda je správné svést vdanou ženu nebo zabít člověka, který se dotkl mé "cti", by je nejspíš nenapadla ani ve snu...
Zdá se mi být vlastně dost nešťastné, když Katolický týdeník procítěnými slovy ředitele Albatrosu o Třech mušketýrech, kterým rozhovor vedoucí redaktorka dalšími otázkami jen ještě víc nahrává, budí v katolických rodičích dojem, že tato kniha je s to předávat jejich dětem nějaké hodnoty. Pravdou je totiž spíš pravý opak. Filosof Karel Floss, můj velký vzor v nepovrchním přistupování k životu a stále novém hlubokém promýšlení i zdánlivě banálních věcí, v knize Bůh vždycky zatřese stavbou vzpomíná na dobu, v níž mu rodiče jako klukovi koupili Tři mušketýry, zcela jinak:
"Bylo to dost brzo, a mně se v d'Artagnanovi a podobných lidech spojila představa šikovného, nadaného, ctižádostivého a úspěšného člověka s jistou mravní frivolností. Jako by to u těchto lidí nevadilo... Takže kdybych měl teď, ve své osmdesátce, vážně říct, co dát komu k četbě a jestli je to jedno, musel bych se nad tím vážně zamyslit, i když je otázka, co by se mu mělo dát do rukou jiného a jak by se měl vyhnout právě nevhodné četbě, a to zejména v dětství a dospívání. Poněvadž první představy a prožitky a s tím spojená puberta a dospívání nemohou nesouviset a postaví před člověka určitý obraz nebo ideál, který on pak následuje."
V tomto ohledu Tři mušketýři opravdu neobstojí. Mne osobně, jak už jsem se zmínil, ovlivnili spíš ve vztahu k historii. Je ovšem pravda, že i obraz historických událostí je u Alexandra Dumase spojen s velmi svérázným etickým ideálem. Jeho zestárlý d'Artagnan na konci posledního dílu s pořád stejnou nehasnoucí ctižádostí a zároveň i s patřičným vlasteneckým nadšením táhne bojovat do nesmyslných výbojných válek, ve kterých se Ludvík XIV. snažil donekonečna rozšiřovat francouzské hranice v Porýní. V mých očích je závěr Tří mušketýrů ještě po deseti letech asi tak stejný morální kýč, jako kdyby šel dnešní kladný literární hrdina s nadšením bojovat za Velkorusko na východní Ukrajinu, dostal za to od Putina maršálskou hůl a vzápětí padl...
Tam, kde chybí vertikála (vztah k Bohu a poslednímu smyslu lidského života), jsou ovšem zákonitě stavěny na piedestal horizontální hodnoty typu vlastenectví, cti, kariéry, požitků anebo třeba i přátelství, hodnoty samy o sobě mnohdy i dobré, ale každopádně netvořící smysluplný celek. Zde musím Tři mušketýry zpochybnit mj. i ve jménu historické hodnověrnosti, protože líčit lidi doby baroka jako neznající transcendenci je samozřejmě scestné.
Příběhy Dumasových mušketýrů ovšem nejsou dokumentem doby, kterou popisují, ale spíš dokumentem doby, v níž vznikly. Svět francouzských románů 19. století je patetický, ale zároveň i podivně dvourozměrný. Čtenář se v nich dočítá mnohé o lidských vášních, o lásce a sexu, o dobrodružství, svobodě a romantice, ale zpravidla nic o smyslu života, o hlubším štěstí nebo o Tajemství, které nás přesahuje.
Duchovní svět 17. století byl samozřejmě jiný, i když zárodky toho, co později nastolilo francouzské osvícenství, v něm už obsaženy byly. Od chvíle, kdy jsem si nedávno (také v Katolickém týdeníku, č. 29/2015) přečetl recenzi prof. Kropáčka na knihu někdejšího bojovníka al-Káidy, jehož životní cesta vedla od islamismu přes znechucení nad zabíjením nevinných k ateismu, si období raného novověku v duchu často srovnávám s děním v dnešním muslimském světě. Tak jako on, i Západ 17. století se pohyboval na hraně mezi (zdánlivě?) velmi silnou vírou a možností kolapsu víry v důsledku jejího propojení s machiavelistickou politikou a násilím.
Gertrud von le Fort toto duchovní drama mistrně představila v románu Magdeburská svatba, o němž jsem na blogu nedávno psal, a v povídce Věž stálosti, v níž francouzský princ zpočátku připomínající povrchní hrdiny Alexandra Dumase nakonec pochopí, co je to víra, při pohledu na hugenotské ženy, které pro ni umírají v kobkách Věže stálosti. Tuto skvělou a duchovně hlubokou spisovatelku stavím mnohem výš než Dumase.
Co se týče povědomí o událostech z francouzské historie, jak čtenářům Gertrudy von le Fort, tak i čtenářům Tří mušketýrů by se měly nenásilně vtisknout do paměti dějinné mezníky typu vydání ediktu nantského, kterým byla roku 1598 vyhlášena tolerance vůči kalvinistům (hugenotům) v katolické Francii (a jejich "státu ve státě"), dobytí hugenotské pevnosti La Rochelle v roce 1628 či s následným utrpením hugenotů spojeného zrušení ediktu nantského z roku 1685. Dumas např. ve Třech mušketýrech říká, že "dobytí La Rochelle bylo předmluvou k odvolání ediktu nantského". Vše však vidí jen v souvislostech politických (La Rochelle jako možné předpolí Angličanů ve Francii) a ve fantazmagorických souvislostech romantických (La Rochelle jako místo bojů kardinála Richelieu a anglického státníka Buckinghama o "krásné oči" královny Anny), ale bez jakékoliv souvislosti s vírou. Jako kdyby katolicismus a protestantismus nijak nesouvisely s Ježíšem Kristem, pro kterého v životech Dumasových hrdinů (včetně kněží typu abbého Aramise) vůbec není místo...