Foglarova česká religiozita

K Jaroslavu Foglarovi v poslední době obrátil mou pozornost mj. roztomilý text o plánovaném svatořečení Mirka Dušína na katolickém humoristickém webu Tisíckráte.cz, jenž se dovolával i mne coby odborníka na církevní dějiny (1), letošní 110. výročí narození tohoto legendárního českého spisovatele a skautského vůdce, ale i blížící se vrchol křesťanského roku v podobě Velkého pátku a neděle Zmrtvýchvstání. Foglar si byl svým způsobem vědom síly a významu těchto ústředních momentů křesťanské existence, ve svých knihách je však zasazoval do kontextu čehosi, co by se dalo nazvat postkřesťanskou českou religiozitou.

O jednom ze svých hrdinů např. píše, že v pátek ve tři hodiny pohnutě naslouchal velebnému hlasu zvonů, což ovšem pro něj neznamená odkaz ke Kristu, ale jen navození neurčitě posvátné nálady, v níž se pak hrdina odebírá ne do kostela či k Božím mukám, ale na své zcela privátní posvátné místo, na kterém má ve zvyku přemítat o svých záležitostech a dospívat k rozhodnutím. (2)

Nad "fenoménem Foglar" se dnes chci zamýšlet z hlediska svého stálého tématu vztahů mezi českou společností a křesťanskou vírou v novodobých dějinách. Hned úvodem bych rád konstatoval, že český národ samozřejmě nikdy nebyl a není ateistický, jak často bezmyšlenkovitě tvrdí různí publicisté. Ve skutečnosti nic takového jako "ateistický národ" ani neexistuje a Češi nejsou v tomto ohledu žádnou výjimkou. Tvrzení, že Čechy představují "laboratoř sekularizace" (3), je správné ve vztahu ke křesťanství a jeho vytlačení na okraj života české společnosti. Tzv. sekularizace však ve skutečnosti znamená jen nahrazování křesťanství jinými podobami religiozity.

Přirozená náboženskost člověka jako bytosti spojené s posvátnými místy a časy, s tajemstvím, s mýty a rituály atd. je velmi silně přítomná i v knihách Jaroslava Foglara, které by bez tohoto svého rozměru sotva mohly fascinovat tolik generací českých (chlapeckých i jiných) čtenářů.

Jak jsem se již zmínil, tato přirozená náboženskost je u Foglara "postkřesťanská", což může dobře symbolizovat jeho nejslavnější dílo, stínadelská trilogie. Ta je bytostně spojena se stínadelskou tajemností a s vontskými mýty a rituály, které se příznačně odehrávají v odsvěceném katolickém kostele. Řekl bych, že křesťanské bohoslužby byly vystřídány obřady zcela jiného rázu nejen ve Stínadlech, ale i v celé české společnosti... Ta v průběhu devatenáctého století směřovala od křesťanství k mýtům a rituálům vlasteneckého "občanského náboženství" a od víry k religiozitě bez Boha.

O Jaroslavu Foglarovi přemýšlím především v kontextu českého skautingu, jehož nejznámější tváří se stal. Výchozím bodem mých úvah byla dvojznačnost této jeho role z křesťanského pohledu: Foglar je jak tím, kdo u nás skauting (hnutí nesporně spojené s duchovními a mravními hodnotami) nejvíce zpopularizoval, tak i tím, kdo přispěl k tomu, že je u nás křesťanský rozměr skautingu často ignorován.

Po seznámení se s dějinami "předfoglarovského" českého skautingu nicméně dospívám k závěru, že v tomto případě není příliš těžké zodpovědět otázku, zda byla dřív slepice, anebo vejce. Jaroslav Foglar sice přispěl k podivně mimokřesťanskému vývoji skautského hnutí v českých zemích, to však bylo dáno i tím, že sám normální skauting nikdy nepoznal. Když v počátcích první republiky dělal své první zkušenosti s českými skauty, setkal se mezi nimi patrně spíš s protikřesťanským než s křesťanským zaměřením.

Problém českých "takéskautů" ve vztahu k základní orientaci skautingu existuje od samého začátku (a trvá dodnes). Základní orientaci skautingu, založeného ve světovém měřítku roku 1907 Robertem Badenem Powellem, nazývám "Duty to God" (závazek vůči Bohu), který je předmětem prvního bodu skautského slibu.

Ten se ovšem - tak jako celý skauting - u nás musel přizpůsobit "české realitě - důrazu na národní cítění a pobyt v přírodě". (4) Když v roce 1912 Antonín Benjamín Svojsík založil skauting v českých zemích, nebyl spojen s původní baden-powellovskou křesťanskou podobou, ale naopak s antiklerikálním Sokolem. "Tento rys si pak v sobě největší skautská organizace nese několik desetiletí. Vždyť i jejím starostou byl nějakou dobu básník Josef Svatopluk Machar, guru českého antiklerikalismu... Jako náhradní formu v oblasti spirituality tak Svojsík a jeho skautští spolupracovníci volí implicitní panteismus Ernesta Thompsona Setona." (5)

Vedle této mainstreamové podoby českého skautingu sice existuje i jeho tradice autenticky křesťanská (skauting dokonce formoval elitu českého katolicismu od Štěpána Trochty či Anastáze Opaska až po Miloslava Vlka, Františka Radkovského a Františka Václava Lobkowicze), s tou však Foglar zjevně do styku nepřišel. Byl spojen jen s tou podobou antiklerikální, v níž skautští vůdci za první republiky pro své kluky naopak záměrně organizovali nedělní výpravy tak, aby nemohli chodit na mši.

Když se Jaroslav Foglar - Jestřáb sám stal skautským vůdcem, nekompromisně trval na tom, že účast na oddílových akcích musí být pro chlapce na prvním místě. A mezi oddílovými akcemi samozřejmě stály v popředí jednodenní nedělní a několikadenní velikonoční výpravy do přírody...

Tento můj článek je inspirován blížícími se Velikonocemi a při jeho psaní myslím na (pro foglarovskou religiozitu velmi příznačnou) scénu z románu Když Duben přichází. Ten vyšel v roce 1944 a z důvodu tehdy platného nacistického zákazu skautingu je jednou z mála "neskautských" knih Jaroslava Foglara. Odehrává se v prostředí školní třídy a pro mé téma je důležitá jeho část spojená s velikonočním školním výletem. Třída hlavního hrdiny Lubora Klementa se v podivné, ale typicky foglarovské scéně zastavuje u kostela, v němž probíhá bohoslužba největšího křesťanského svátku, neděle Zmrtvýchvstání.

Někteří hoši hrají před kostelem fotbal nebo se cpou "velikonočními" vajíčky, jiní vstupují do kostelíku, ve kterém "hrají velebně varhany a sbor hlasů je tam doprovází zpěvem nábožné písně... Lubor nejde. Tlumený zpěv z kostela doléhá až sem, k němu, a on prožívá velikonoční slavnost sám v sobě." (6)

Podoba Luborova "velikonočního" náboženského prožitku může být příkladem onoho setonovského implicitního panteismu. Foglar při jeho líčení zmiňuje oslňující záři slunce, svítící podléšky a sasanky, první osamělou sedmikrásku, okrasně visící žluté jehnědy apod. Podobně jako v bezpočtu jiných případů, v nichž se jeho hrdinové nacházejí v náboženském rozpoložení, je podstata jejich prožitku krajně neurčitá a jeho popis odkazuje především k tajemné kráse přírody.

Věřícímu čtenáři foglarovek se bezpočtukrát zdá, že už chybí jen malý krůček od úžasu nad krásou stvoření ke chvále Stvořitele; tento krůček ovšem Foglar nikdy neudělá. Tak jako jeho Lubor Klement, i on zůstává se svým slavením vždy venku před kostelem a nikdy nevchází dovnitř.

V této souvislosti mi přichází na mysl projekt papeže Benedikta XVI., který se asi nikoliv náhodou zrodil při jeho cestě do České republiky a měl v ní pozoruhodnou odezvu. Benedikt totiž tento projekt s odkazem k židovské tradici doby jeruzalémského Chrámu nazval "Nádvoří pohanů" a adresoval jej těm, kteří nevstupují do chrámu církve, ale zůstávají před jeho branou. (7)

Jaroslav Foglar nepochybně byl jedním z hledačů posvátna, krásy a dobra, kterých je (jak ukázala právě i Benediktova iniciativa) v domněle ateistických Čechách pozoruhodné množství. Pokus bývalého papeže o dialog mezí nimi a křesťany by rozhodně neměl zapadnout, jakkoliv staleté antiklerikální stereotypy tomuto dialogu nepřejí.

Neuvěřitelné množství předsudků a zmatenosti, s níž se česká společnost na tomto poli potýká, se po pádu komunismu ukázalo i mezi obnoviteli českého skautingu. Když mezi nimi v prosinci 1989 "začala debata o nutnosti jasně se příhlásit k duchovnímu rozměru, většina starých skautů protestovala, že se církvi podřizovat nebude. Vůbec nebyli schopni rozlišovat mezi duchovním, náboženským a církevním." (8)

Od té doby si český skauting (Junák) obtížně hledá cestu kdesi uprostřed mezi křesťanskými kořeny skautingu jako takového na straně jedné a svými proikřesťanskými kořeny na straně druhé. Není už likvidační vůči víře dětí z křesťanských rodin, ty v něm ale samozřejmě (podobně jako křesťané v celé české společnosti) tvoří menšinu, zatímco většina se pohybuje v prostoru oné neurčité "české religiozity".

Je třeba doufat, že se v tomto prostoru aspoň v rámci Junáka uplatní poznání, že náboženská touha, přítomná v srdci každého člověka, nemůže být naplněna věcmi tohoto světa, ale odkazuje k transcendenci. Závěrem svého článku bych rád ocitoval slova významného dnešního českého teologa, naznačující možnost takovéto (re)interpretace odkazu Jaroslava Foglara:

"Ano, Foglar dokázal rozjitřit touhu. Dokázal to jako málokdo. Ale nedokázal ji naplnit. Otevřel ve mně /v chlapeckých letech/ hlubiny, o kterých jsem neměl tušení. Otřásl mojí duší. Až po letech jsem někde četl větu, která mi pomohla trochu pochopit, co se mnou tenkrát Foglar udělal. Ta věta zní: 'Setkání s Krásou probouzí v srdci člověka touhu, kterou nic pozemského nedokáže naplnit'." (9)

Poznámky:

1) Felix Kulpa, "Mirek Dušín bude svatořečen. Doplní sv. Anežku, sv. Václava, sv. Vojtěcha a další", 10. 10. 2016, URL: http://tisickrate.cz/mirek-dusin-bude-svatorecen-doplni-sv-anezku-sv-vaclava-sv-vojtecha-a-dalsi/. Pokud bychom téma tohoto druhu uchopili vážněji a pokusili se o srovnání křesťanských a dušínovských ctností, bylo by nutné konstatovat jak vnějškové podobnosti, tak i rozdíly dané z křesťanského hlediska problematickou motivací k dušínovsky ušlechtilému jednání. Příkladem může být pomoc nepřátelům v jejich nouzi, kterou jim sice Rychlé šípy z Mirkova rozhodnutí ve Stínadlech poskytují, avšak jen proto, aby vůči nim mohli demonstrovat vlastní morální nadřazenost (viz Jaroslav Foglar, Tajemství Velkého Vonta, Praha: Olympia, 1991, s. 98).

2) Viz Jaroslav Foglar, Tajemná Řásnovka, Praha: Olympia, 2006, s. 88.

3) Viz Petr Fiala, Laboratoř sekularizace. Náboženství a politika v ne-náboženské společnosti: český případ, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2007.

4) Zbyněk Petráček, "Junáci, indiáni a foglarovci: Český skauting vykročil z původních mantinelů hnutí - k dobrodružství a spontaneitě", Lidové noviny, 1. 8. 2007, roč. 20, č. 177, s. 8.

5) Stanislav Balík, "Výchova elity v Čechách: Junáctví se liší od anglosaského vzoru odklonem od vojenských prvků a důrazem na romantiku. Klíčem je jméno Jaroslav Foglar", Lidové noviny, 6. 8. 2011, roč. 24, č. 183, s. 25.

6) Jaroslav Foglar, Když Duben přichází, Praha: Olympia, 1995, s. 136.

7) Projekt "Nádvoří pohanů" důkladně rozebírá (spíše ovšem ze svého než z Benediktova pohledu) Tomáš Halík v předmluvě ke knize Benedikt XVI., Přednáška v Řezně a další projevy, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2011, s. 18-22.

8) Jiří Zajíc, "Zapomeňte na slovo Bůh", Respekt, 13.-19. 8. 2001, roč. 12, č. 33, s. 20.

9) Pavel Hošek, "Evangelium podle Jaroslava Foglara", 14. 10. 2016, URL: http://www.rozhlas.cz/nabozenstvi/ranniuvaha/_zprava/evangelium-podle-jaroslava-foglara--1659586.