Umění má bezesporu velkou moc. Například v citlivém období dospívání se obrazy z uměleckých děl mohou snadno vtisknout do lidské mysli a ovlivnit její další fungování. O seriálu „Casterbridgeský starosta“, natočeném podle románu Thomase Hardyho a vysílaném Československou televizí v době mého dospívání, žel nemohu říci, že by mi poskytl nějakou pozitivní inspiraci pro můj další život. Starosta Henchard z tohoto románu je postavou fascinující, ale následování jeho příkladu není zrovna doporučeníhodné…
V tomto článku se však chci zamýšlet nad jiným Hardyho románem, rovněž nazvaným podle titulní postavy, Tess d’Urberville. Tess se stejně jako Michael Henchard stále snaží vzít svůj život do vlastních rukou, ale když je vždy znovu dostižena svou minulostí, nakonec upadá do zoufalství. Takto snad děj obou románů vnímal samotný autor a tak jsem jej také při prvním setkání s nimi vnímal i já. Jestliže se čtenář neubrání lítosti nad Henchardem, jehož dávný prohřešek byl mnohem exotičtější a jím samotným zaviněnější (v opilosti prodal na trhu svou mladou ženu), tím spíš musí litovat Tess, která se jen ve své naivitě nedospělé venkovské dívky stala obětí záludného svůdníka. Při hlubším přemýšlení nad oběma příběhy se mi ale jako hodný zamyšlení jeví jiný jejich aspekt, totiž právě způsob, jakým obě postavy svůj „boj s osudem“ svádějí, jaká očekávání vkládají do druhých lidí a jak upadají do rezignované sebe-lítosti poté, co se jejich snahy o sebe-realizaci ukázaly být neúspěšné.
Thomas Hardy (1840–1928) bývá označován za vrcholného představitele anglického realismu v poslední třetině devatenáctého století. V jeho díle se odrážejí myšlenkové trendy pro danou dobu typické, zejména sociální darwinismus, v jehož duchu Hardy vypráví příběhy boje o přežití, ve kterých jeho hrdinové podléhají nelítostné síle osudu. Pro Boha a Jeho milost v tomto světě sotva může být místo.
Zdá se mi, že Hardy patřil k těm západním intelektuálům své doby, kteří s Nietzschem s hrůzou volali „Bůh je mrtev a my jsme ho zabili“. Pokud však člověk „zabije Boha“, znamená to, že potlačí svůj vztah k nejvyšší Skutečnosti vlastního života. Sám se tak zbaví možnosti hledat nejhlubší štěstí a naplnění tam, kde je opravdu možné je nalézt.
Realismus by teoreticky měl být protikladem romantismu, avšak hardyovský realismus vylučuje spíš Realitu než romantiku. Vyloučení transcendentní Reality ostatně člověka přímo vede k tomu, že své naplnění zoufale a bezvýsledně hledá v „romantickém“ vztahu k druhému člověku, ve kterém vidí svého boha… Hrdinka románu „Tess z d’Urbervillů“ ztrácí víru nikoliv poté, co byla zneužita či znásilněna, ale poté, co se romanticky zamiluje. Když navíc román nese podtitul „Čistá žena“, který sám Hardy vysvětloval jako ocenění Tessina „ryzího smýšlení“, mohu se jen stěží ubránit otázce, zda byl opravdu realistou, a ne romantikem.
V úvodní části knihy mladičká hrdinka (fyzicky žena, ale duševně ještě spíš dítě) nešťastnou náhodou zaviní smrt koně, s jehož pomocí si její rodina obstarávala živobytí. Její otec Jack Durbeyfield naneštěstí právě zjistil, že je potomkem kdysi slavného a významného šlechtického rodu d’Urbervillů, a tak je Tess poslána hledat pomoc u „bohatého příbuzného“ Aleca d’Urbervilla. Ten ve skutečnosti žádným příbuzným není (jeho predikát „d’Urbervill“ je jenom koupený), ale zato je zkušeným prostopášníkem, který zatouží učinit ze ztepilé Tess jednu ze svých milenek. Ta jej sice opouští krátce poté, co zákeřnou rafinovaností dosáhl svého, je však těhotná a posléze porodí svého a Alecova syna.
Svobodná matka to na anglickém venkově předminulého století nepochybně měla těžké, což také spisovatel zdůrazňuje. Série Tessiných neštěstí navíc vzápětí pokračuje tím, že dítě onemocní a zemře. Hardy se ovšem nikterak neuchyluje k absurditě používané některými ateistickými autory, kteří by na tomto místě hrdinku nechali odložit její dosavadní zbožnost se zdůvodněním, že „když to Pán Bůh mohl dopustit“, tak nejspíš ani neexistuje. Naopak, Tess myslí na spásu svého syna a těsně před jeho smrtí jej sama nouzově pokřtí.
Náboženský kolaps hlavní hrdinky začíná až ve chvíli, kdy se na scéně jejího příběhu objeví Angel Clare. Tento syn anglikánského faráře a současně „konvertita“ k názorům materialistických filosofů své doby se chce stát sedlákem, a proto se zaučuje do farmaření v mlékárně, na které Tess našla zaměstnání jako dojička. Uhlazený gentleman si tam brzy získá srdce všech dojiček (které se posléze z nešťastné zamilovanosti vrhají do vody nebo do oddávání se alkoholu), ale sám si z nich vybere právě Tess – naneštěstí proto, že se zamiluje do své představy o ní coby panenské, nevinné bytosti.
Poté, co ji Clare požádá o ruku, čtenář se současně šťastnou i nešťastnou Tess po mnoho kapitol prožívá četné peripetie jejího váhání, zda svému milému prozradit či neprozradit vlastní minulost. A jen tak jakoby mimochodem se z nenápadné zmínky dozvídá o tom, že když se hrdinka modlí, spíše než k Bohu se obrací ke svému Angelovi, ve kterém vidí „božskou bytost“, nade vše moudrou a dokonalou. Že ateistické fráze, které Clare opakuje po čtení spisů osvícenců a pozitivistů, jsou pro ni nezpochybnitelným zjevením pravdy…
Hardy si v románu často pohrává s přikázáním „Nesesmilníš“, opakovaně zmiňovaným jeho „křesťanskými“ hrdiny – jako by chtěl čtenáři vsugerovat, že viníkem hrdinčiny blížící se tragédie je morálka spojená s Biblí a křesťanstvím. Ve skutečnosti však k osudovému hříchu smilstva v biblickém smyslu slova v příběhu nedochází ani tak mezi Tess a Alecem d’Urbervillem, jako spíš ve vztahu mezi Tess a Angelem Clarem. Starozákonní proroci nazývají „smilstvem“ nevěrnost vůči Hospodinu jako jedinému pravému Milenci, jehož láska člověka osvobozuje, a otročení falešným bohům. Tessiným bohem se, jak Hardy výslovně říká, stal Angel Clare.
O svatební noci se tento „bůh“ ukazuje být naprosto sebestředným a vůči osudu své ctitelky lhostejným. Když mu o ní Tess vyzná svou minulost – poté, co sama vyslechne podobné vyznání z jeho úst – Clare má pocit vlastníka, kterému podvodně prodali zboží se skrytou vadou. Když byl oklamán ve svém nároku na panensky čistou nevěstu svých představ, nechce mít s reálnou ženou před sebou nic společného… Sám odchází farmařit do ciziny a Tess nechává v Anglii jejímu osudu.
Romanopisec zde vhodně dává promlouvat pouze jednání své postavy, aniž by k němu připojoval nějaký komentář. Mnohem menší odstup než ve vztahu k Angelu Clarovi si však udržuje vůči Alecu d’Urbervillovi. Tomu je věnována další část knihy, nesoucí až trapně ironický název „Obrácený hříšník“. Opuštěná, zubožená Tess se v ní znovu setkává se svým někdejším svůdcem. Ten nyní vystupuje jako někdo, kdo se pod vlivem starého faráře Clara „obrátil“ a stal se dokonce kazatelem a misionářem; při pohledu na Tess je však celé jeho čerstvé křesťanství rázem ohroženo osudovou přitažlivostí, kterou pro něj tato žena má.
Po pravdě řečeno, celý obraz křesťanství je v Hardyho knize dost odpudivý. Křesťanská víra se v ní zdá být něčím, co k člověku vlastně nepatří a je k němu jen „zvenčí“ problematicky připojováno. Rozhodně pak není něčím, co by Hardyho hrdinům přinášelo štěstí. Čtenář románů Thomase Hardyho opravdu nemůže být překvapen skutečností, že anglická společnost křesťanství stále více odkládala někam do staré veteše. V těchto románech líčené „křesťanství“ vlastně skutečným křesťanstvím ani není. Jde o náboženství bez Absolutna, Milosti a Vykoupení, v jehož rámci se Hardyho hrdinové snaží pseudozbožnými praktikami sami se sebou něco podniknout (např. zreformovat svou morálku), což je samozřejmě odsouzené k neúspěchu. Michael Henchard, „muž silné vůle“, sice dokáže dodržet svou v jednadvaceti letech složenou přísahu, že se po příštích jednadvacet let zdrží všeho pití, ovšem ani to mu nakonec nic dobrého nepřinese. Jeho na Bibli složená přísaha ve skutečnosti nebyla aktem bohabojnosti, ale spíš titánského spoléhání se na vlastní síly. V případě Aleca d’Urbervilla, který donutí Tess k přísaze, že ho nebude svádět, je pomatenost jeho „zbožného“ počínání zřejmá už na první pohled.
Románový d’Urbervill by mohl být popsán jako člověk naprosto povrchní, u kterého neexistuje žádné hluboké hledání ani promýšlení věcí, ale jen nahodilé následování momentálních fyzických či duševních potřeb a emocí. Ty ho postupně přivádějí nejprve k povrchnímu ateismu, pak k povrchnímu křesťanství a posléze zase zpátky k povrchnímu ateismu. Podobnou povrchností se ovšem vyznačuje i Tess, která sama zapříčiní Alecův poslední kotrmelec, když před ním bezmyšlenkovitě papouškuje bezvěrecké fráze svého boha Angela. Stává se tak ateistickou misionářkou, kterou se Alec rád nechává obrátit na její víru, aby za své budoucí chování vůči ní nemusel před takto odepsaným Bohem nést odpovědnost. Alec posléze využívá toho, že se Tessina rodina po smrti Jacka Durbeyfielda propadá do nejhorší bídy, a za pomoc, kterou jí prokazuje, si nechává zaplatit tím, že Tess znovu učiní svou milenkou.
Když se Angel Clare jako zkrachovaný farmář vrací z ciziny do Anglie a po jistém váhání se rozhoduje znovu vyhledat svou ženu, ta jej nejprve posílá pryč se slovy, že už je příliš pozdě. Vzápětí je však Tess dohnána k vrcholu zoufalství Alecem, který se vysmívá jejím slzám a častuje Angela nevybíravými slovy. V této pro ni nezvládnutelné chvíli Tess Aleca probodne; pak přibíhá za Clarem se slovy, že se od svého nepravého manžela osvobodila jeho zabitím. Následuje romantický popis toho, jak s ní Clare, dojatý nezměrností její lásky k němu, prožívá několik láskyplných dnů předtím, než je Tess dopadena policií. Ještě před svým odsouzením a popravou Tess do náruče svého boha (Molocha?) pošle svou mladší sestru Lizu-Lu, aby měl Angel konečně nevinnou ženu podle svých představ…
Hardyho román mám ve dvou verzích, v úplném slovenském překladu a ve zjednodušeném anglickém vydání určeném pro studenty angličtiny. V úplném vydání se v závěru o Clarovi a Lize-Lu říká, že se v okamžiku Tessiny smrti „sklonili k zemi jakoby v modlitbě“. Ve zkrácené verzi zjednodušením textu zmizela autorova sofismata, takže toto místo prostě zní „padli na kolena a modlili se k Bohu“. Rozdíl je jistě zásadní – jak ve vztahu k románu, tak zřejmě i ve vztahu k samotnému Thomasovi Hardymu. Ten ve svém mládí bezpochyby „padal na kolena a modlil se k Bohu“, ale pak zřejmě došlo k čemusi, co jeho modlitby změnilo v něco nejasného. Toto „cosi“, typické pro náboženský vývoj (nejen) Anglie devatenáctého století, se zrcadlí v jeho románech a naplňuje mne v nich větším dojetím než celý osud Tess Durbeyfieldové a Michaela Hencharda.
Výše zmíněné „zabití Boha“ v duších bezpočtu Evropanů je jistě hodno ustrnutí většího, než Tessino fiktivní zabití Aleca d’Urbervilla. Zdá se mi, že v Hardyho knihách je toto ustrnutí přítomné a že právě v tom spočívá jejich umělecká velikost. Smutek visící nad světem Hardyho hrdinů už sám o sobě odkazuje k Něčemu, co tento svět přesahuje. Sv. Tomáš Akvinský definoval smutek jako „touhu po nepřítomném dobru“. Síla Hardyho románů tkví v zobrazení této touhy, v jímavosti existenciálního smutku, křičícího z každé jejich stránky.
Velikost tohoto smutku se však hrozí proměnit v malost zoufalství, beznaděje a rezignace. Tragický konec příběhů Tess z d’Urbervillů či Michaela Hencharda jako kdyby z druhé strany dával za pravdu tomu, co píše Dostojevskij ve svých „Běsech“:
„Pro štěstí člověka je nezbytné, aby věděl, že v určitém místě existuje dokonalé štěstí a pokoj pro všechny a pro všechno a aby tomu v každém okamžiku věřil. Veškerý zákon lidské existence spočívá pouze v tom, aby se člověk vždy mohl sklonit před nekonečnou velikostí. Kdyby lidé byli této nekonečné velikosti zbaveni, nemohli by dál žít a zemřeli by naplněni zoufalstvím.“
2024 ©