V pardubické Hypernově jsem teď náhodou narazil na třetí, závěrečný svazek nejnovějšího vydání „Káji Maříka” (Ottovo nakladatelství 2015) a po jeho přečtení se mi zachtělo připsat ke svému někdejšímu holdu Kájovi Maříkovi druhou část. Na rozdíl od té první v ní ovšem, obávám se, bude mnohem méně pozitivního.
Z původně sedmidílného „Káji Maříka” jsou nejznámější první dva díly, které asi vyhovují těm, kdo si chtějí dopřát oddechovou idylu. Ve srovnání s šestým a sedmým dílem, který jsem si teď přečetl v onom třetím svazku, v nich Lážov Kájova dětství nesporně působil útulněji. Panovala v něm takřka rodinná atmosféra, v níž Kája všechny oslovoval „strejčku” a „teto”, a dokonce i záporná postava „tety kovářky” působila jako takřka roztomilá zvědavá venkovská babka, vylíčená s jen o trochu menší laskavostí než třeba slečna Marplová Agathy Christie.
Lážov Kájovy dospělosti je už jiný. Některé postavy se v něm sice oproti prvním dílům změnily i k lepšímu (obecní lenoch a někdy i opilec Tancibudka se pod vlivem své energické manželky stal svědomitým obecním policajtem), ale třeba právě ve vztahu ke kovářce již o nějakém laskavém popisu nemůže být řeč vůbec. Kovářka (už ne „teta kovářka”) je v závěrečných dílech líčena jako zločinec, který opakovaně končí ve vězení, aby po svém návratu vždy ještě hůř než předtím pokračoval v ubližování svým bližním...
Pokora, odpouštění, ohleduplnost a v neposlední řadě i manželská věrnost už ani v Lážově, ani v jiných dějištích románu zjevně nejsou „in”. Kája a Zdeňa Maříkovi a jejich rodiče z hájovny i lesovny jsou v tomto všem čím dál výrazněji výjimkou, nikoliv pravidlem, podobně jako jsou stále větší výjimkou svou bohabojností, kterou v jejich okolí projevuje jen málokdo. Převažují spíš lidé, kteří se je snaží z dobré životní cesty svést, kteří nemají sebemenší zábrany rozvracet cizí manželství, kteří si chtějí jen sobecky užívat, kteří jsou plní závisti a zloby a všudypřítomné ochoty druhým škodit atd.
Ze sedmi dílů „Káji Maříka” se zdá, že jejich autorka sice prožila šťastné dětství, ale potom už byl její život těžký a spojený se smutnými zkušenostmi. (Připomínám, že autorkou skrytou pod pseudonymem Felix Háj je Marie Wagnerová, jež žila v letech 1887 až 1934. Zemřela tedy ve stejném věku, v jakém jsem teď já...) „Marné volání” po ztraceném ráji se objevuje dokonce i v posledních slovech posledního dílu „Káji Maříka”, v nichž pisatelka staví do protikladu požehnané brdské lesy na straně jedné a jejich devastaci „zlověstnou střelnicí” na straně druhé.
Ne, na této zemi žádný ráj neexistuje, ani v lůně brdských lesů ne. A pokud ano, je v něm přítomen biblický had, jenž svádí k hříchu činícímu tento ráj rájem ztraceným. Autorka ovšem svůj pochmurný realismus nedovádí do krajních důsledků a Káju ani Zdeňu padnout nenechává. Ale i v tom je spíš realismus než idyla. Naše putování tímto slzavým údolím je spíše těžké a bolestné než bezstarostně šťastné, přesto jím však lze projít bez toho, že by člověk ztratil ze zřetele cíl své cesty. Hold Kájovi Maříkovi je možné vzdávat jen v tomto, ne ve falešně idylickém smyslu.
Pisatelce slavného díla se bezesporu podařilo (slovy Eduarda Martina) „ukázat, že lidský život, navzdory vší trýzni, zklamání, smutku, samotě, smrti a stesku, má smysl. A že má smysl právě – navzdory – všem těmto početným zlům, trápením.” Toto poselství domněle dětské knížky ovšem nemůže ocenit či pochopit dětský čtenář, ale jen čtenář dospělý, který už si prožil své.
V minulých řádcích jsem takřka bezděčně použil obratu „slzavé údolí” z modlitby Salve regina složené Heřmanem z Althausenu, celý život těžce postiženým a těžce trpícím středověkým mnichem. „Kája Mařík” je se slavnou mariánskou modlitbou srovnatelný jen jedinou, avšak právě tou nejpodstatnější věcí: svým poselstvím.
2024 ©