Hold Kájovi Maříkovi aneb Droga, kterou je dobré fetovat

Napsal Vít Machálek (») 13. 11. 2012 v kategorii Literatura ostatní, přečteno: 1113×

Čtenáři Saint-Exupéryho vědí, že když potkají dítě, které se bude smát, bude mít zlaté vlásky a nebude odpovídat na otázky, jedná se určitě o Malého prince. Čtenáři zcela odlišné, ale rovněž nesmrtelné knihy pro děti (či spíše pro lidi s dětsky čistým srdcem) by zase hned poznali chlapce, který by je na ulici pozdravil slovy: „Dej Pán Bůh dobré ráno! Pěkně vítám a to jsou k nám hosti, posaďte se u nás!“

Kája Mařík je postavičkou, „která se Zdeňou probíhala dětstvím celých generací českých dětí, která v něm žila i tehdy, když Kája nesměl vycházet a byl spolu s Karafiátovými Broučky považován za knihu z nejnebezpečnějších“. (1) V čem spočívala Kájova „nebezpečnost“, proč jej komunisté odmítali pouštět k čtenářům a proč jej i dnes mnozí s ironickými úšklebky odmítají? Možná v touze po dobru, pravdě a řádu, kterou v sobě mnozí ubíjejí a současně ji vytýkají knihám, ve kterých je jednoznačně vyjádřena. A jistě také v tom, že přijímání řádu věcí daného Stvořitelem dnes není zrovna „in“…

Život v lážovské hájovně a lesovně představuje v naší době, v níž čelíme potopě, která tento řád zaplavila, poselství z archy Noemovy. Víra je pro Kájovy i Zdeniny rodiče „dýcháním duše“ (2), tj. něčím tak přirozeným a samozřejmým, že se o tom „nemluví o nic víc, než mluví ryba o vodě“. (3)

Sedmidílný román o Kájovi Maříkovi přitom zdaleka není jen idylickým vyprávěním o šťastném dětství prožívaném v lůně brdských lesů. Románový Kája ve skutečnosti už od čtvrté třídy obecné školy šťastné dětství vůbec neměl: umožnili mu sice studovat v Praze, ale byl tam úplně sám u „tety“ Matochové, která malého primánka neustále bila a týrala, atd. V jeho příběhu nejde o lakování věcí narůžovo, ale o bohabojné přijímání dobrého i zlého.

To druhé není v „dětském“ románu zastoupeno o nic méně než v reálném životě. Tak například Kájův spolužák Frantík Šebestovic je v něm nemocný a nakonec umírá. Kája se často různými způsoby setkává s bolestí, utrpením a smrtí. Otázky typu „kde je Bůh, když umírají děti“, ovšem ve světě Káji Maříka neexistují. Místo nich se v něm klade mnohem plodnější otázka, „jak má člověk žít, aby se nemusel bát smrti“. Smrti se nemusí bát ten, kdo se modlí a žije podle přikázání Božích. V tomto světě jsme „na křivdě“, zatímco mrtví už jsou „na pravdě“, u trůnu Božího.

Kája ví, že víra je především vztah a že „hřích je zlo, které se zabíjí modlitbou“. Můžeme s ním prožívat svátky liturgického roku a učit se vnímat jejich krásu. A můžeme se také nechat inspirovat tím, jak se Kája se samozřejmostí snaží každému pomáhat, a to tak, aby se o tom nevědělo a nemluvilo, protože mu doma vždycky kladli na srdce: „Ať neví levice, co dělá pravice!“ (4)

Myslím, že je podstatné, zda člověk vyrůstá na hodnotově zakotvených knihách typu Káji Maříka, anebo na „dětské“ literatuře, která jej hodnotově dezorientuje. To, co člověk od dětství čte, může mít zásadní důsledky. Součást životní moudrosti filosofa Karla Flosse představuje konstatování:  „Nemohu zapřít, že vím o souvislosti mezi tezí Čti si to! a dodatkem: Ale čti si to i s tím, že tě to dovede k zavržení. Ne četba sama, ale to, co z ní a skrze ni vzejde.“ (5)

Potřeba rozlišování, jaká četba vede člověka dobrým a jaká naopak špatným směrem, se týká každého věku, ale zvláštní závažnost má ve vztahu k dětství a dospívání, kdy dochází k formování lidské osobnosti a jejích hodnot. Karel Floss konstatuje:

„Ačkoli nejsem přítelem praktik, jaké provozoval Koniáš /…/, vidím na druhé straně, že by se můj osud možná vyvíjel jinak, kdybych nedostal, a to v dosti raném věku, do rukou určité knihy. Především mám na mysli Tři mušketýry, které mi rodiče koupili jistě v dobrém úmyslu a s tím, že jde o dobrou nebo minimálně zajímavou literaturu. Bylo to dost brzo, a mně se v d’Artagnanovi a podobných lidech spojila představa šikovného, nadaného, ctižádostivého a úspěšného člověka s jistou mravní frivolností. Jako by to u těchto lidí nevadilo…“ (6)

Podle mého názoru problematičnost Tří mušketýrů netkví primárně v jejich mravní frivolnosti, ale v cynismu, který je v nich přítomen ve všech oblastech a na prvním místě ve vztahu ke křesťanství.  Stačí připomenout postavu Aramise alias abbého d’Herblay, který jako prostředků své kariéry střídavě užívá kordu, milenek a kněžského svěcení, přičemž v pohledu autora Tří mušketýrů kněžství naprosto nesouvisí s Kristem (pro kterého na stránkách románů tohoto druhu vůbec nemůže být místo), ale je  jen jednou z možných podob naplňování lidských ambicí.

Kája Mařík je naproti tomu hrdinu prostým jakéhokoliv kariérismu. Mohl by se stát slavným muzikantem, ale on místo toho chce hrát a zpívat jen svým blízkým, svému kraji a Pánu Bohu. Ve vztahu ke kněžství se ovšem v jednu chvíli také dostává na scestí, když začíná mluvit o svém odchodu do semináře ve chvíli, kdy to vypadá, že jeho Zdeňa bude provdána za někoho jiného. Vzápětí ovšem zasahuje Kájův moudrý tatínek, který dobře ví, v čem spočívá povolání ke kněžské službě a proč si nelze myslet, že by je měl jeho syn.

Nakonec si Kája Zdeničku přece jen mohl vzít a hned po svatbě s ní počal prvního potomka. Jak vidno, nijak mu neuškodila skutečnost, že jeho sexuální výchova byla podle měřítek dnešní doby skandálně zanedbaná. Lze tedy přemýšlet o tom, co je pro zdravý vývoj dětí a jejich pozdější šťastné manželství lepší – jestli dnešní názorné sexuální vzdělávání takřka od školky, anebo „tmářský“ přístup, při kterém děti vyrůstaly v představě, že novorozeňátka do rodin nosí teta Dvořákovic z dubčí. Není dnešní poučování dětí o tématech typu antikoncepce změnou k horšímu oproti  době, kdy děti mohly vnímat jako samozřejmé spojení vztahu mezi mužem a ženou s manželstvím a rodičovstvím?

Určitě byla pro děti lepší doba, kdy drtivá většina z nich vyrůstala v normálním rodinném prostředí, než doba dnešní, kdy už naopak většinový případ začínají pomalu představovat děti nemanželské. O dnešních dětech také platí, že sice dobře vědí, že novorozence nenosí ani čáp, ani teta Dvořákovic, ale na rozdíl od Káji naopak mnohdy nevědí, co je to modlitba, hřích, svátost, požehnání…

Je ovšem třeba říci, že i když se Kája Mařík odehrává v době zhruba před sto lety, kdy zvláště venkovská či maloměstská společnost byla ještě do značné míry křesťanská, v románu se již rýsuje skutečnost, že tyto ostrůvky křesťanské společnosti budou stále více mizet pod hladinou v záplavě sekularizace. Jeho autor Felix Háj (alias Marie Wagnerová) jako by už mezi řádky předjímal to, na co dnes klade důraz papež Benedikt XVI., že totiž křesťan si „musí ujasnit, že je příslušníkem menšiny a že má kontrastovat s tím, co ,duch světa’, jak ho označuje Nový zákon, považuje za dobré, samozřejmé a logické“. (7)

Kája a Zdeňa se ne-li v dětství, tak rozhodně v dospělosti pohybují v prostředí, které na skutečnost, že ve středu jejich životů stojí Bůh, hledí buď s údivem, anebo s posměchem. Oni si věci pro ně samozřejmé, jako je modlitba a bohabojnost ve vztahu k Božím přikázáním, v tomto prostředí uchovají, ale svému okolí je vštípit nemohou. Symbolickou postavu v tomto ohledu představuje Ládíček z Příbrami, kterého sice při jeho prázdninovém pobytu v lážovské hájovně malý Kája učí životu v souladu s přírodou, ale dál už jeho možnosti nesahají. Když se oba hoši po letech znovu setkávají jako studenti, Láďa se diví, že Kája „ještě věří v Boha“ a neužívá si věcí typu sexu a drog různého druhu. A Kája je přes všechnu snahu zcela bezmocný vůči skutečnosti, že Láďa v důsledku svého „užívání si“ ve velmi mladém věku umírá, a to aniž by se před smrtí smířil s Bohem. Patří totiž k těm, kteří už dávno netuší, co to znamená…

Nedávno jsem na internetu objevil stránky www.skolakkajamarik.cz, na kterých si člověk může přečíst „kájovské“ příběhy Felixe Háje i jejich komentáře obojího druhu – jak od autorů, kteří jejich světu nerozumí nebo jej stíhají úsměškem, tak i od těch, kteří o něm píší s porozuměním a láskou. K těm druhým patří spisovatel Eduard Martin (vlastním jménem Martin Petiška), jenž mj. konstatuje:

„Slyšel jsem pozoruhodný obrat ,fetovat Káju Maříka’. Když jsem ho zaslechl poprvé, pobavil mne. Ale proč ne – proč by nemohly být pro děti i takovéto látky, látky tohoto druhu, které jsou vlastně antidrogami. Neodvádějí od tohoto světa – odvádějí od jeho smutků k jeho radostem. Neotupují – naopak bystří a vyostřují vnímání hodnot, pomáhají je zřetelně dělit na ty, které si zaslouží odmítnutí, a na ty, které si zaslouží souhlas. Nenasazují růžové brýle, rozhodně ne – nasazují brýle vlídné moudrosti, která jediná dokáže udělat z našeho prostředí takové, ve kterém jsou rádi dospělí i děti. Drogy nejsou třeba – jsou třeba takovéto antidrogy. A možná se drog užívá právě z nedostatku antidrog.“ (8)

Žijeme v podivné době, která z nás chce mít štvance honící se za kariérou a požitky a s ostrými lokty bojující o vlastní uplatnění na úkor druhých. Abychom v ní duševně přežili, potřebujeme fetovat Káju Maříka a učit se od postav ze starého dobrého bohabojného světa v řádu a míru žít a pracovat, sloužit a milovat, stárnout a umírat.

Poznámky:

1) Eduard Martin, „Svět Káji Maříka“ [online], cit. 7. 11. 2012, dostupné z:

http://www.skolakkajamarik.cz/?V%ECdecko-publicistick%E9_ok%E9nko:Sv%ECt_K%E1ji_Ma%F8%EDka.

2) Obrat, který si vypůjčuji z odpovědi Martina Zikmunda v anketě „Víru dětí ohrožují i naše postoje“, Katolický týdeník, 2.-8. 10. 2007, č. 40, s. 5.

3) Formulace, které  k charakterizování náboženského života v rodině svých rodičů použil Leonard Cohen (Anthony Reynolds, Leonard Cohen: Pozoruhodný život, Praha: Mladá fronta, 2012, s. 20).

4) Matouš 6:3. – V židovské talmudické tradici  je to vyjádřeno slovy, že „dobro je zapotřebí prokazovat tajně, aniž očekáváme sebemenší uznání nebo vděk. Vykonáme-li dobrý skutek bez vědomí veřejnosti, prostě jenom pro dobro samo, má takový skutek výjimečnou hodnotu. Nechť o něm ví jenom nebesa… A Bůh nezapomene…“ (Leo Rosten, Jidiš pro radost, Praha: Academia, 1998, s. 35.)

5) Bůh vždycky zatřese stavbou: Rozhovor Sylvy Fischerové s Karlem Flossem, Praha: Vyšehrad, 2011, s. 47.

6) Tamtéž, s. 21.

7) Stanislav Sousedík, „Krize víry v Evropě a její příčiny“, Universum, 2004, roč. 14, č. 4, s. 25.

8) Eduard Martin, „Svět Káji Maříka“ [online], cit. 7. 11. 2012, dostupné z:

http://www.skolakkajamarik.cz/?V%ECdecko-publicistick%E9_ok%E9nko:Sv%ECt_K%E1ji_Ma%F8%EDka

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel jedna a jedenáct