Na dnešek připadá pětapadesáté výročí smrti Jaroslava Durycha (2. 12. 1886 – 7. 4. 1962). Významu tohoto autora pro českou literaturu a kulturu dvacátého století jsem se věnoval již při svém loňském blogování. Dnes bych chtěl představit ještě Durychův poslední román, který je věnován křesťanským mučedníkům v Japonsku a představuje protějšek způsobu, jakým je toto téma zpracováno v letos uváděném filmu Martina Scorseseho.
Scorseseho filmová verze románu japonského spisovatele Šúsaku Endóa Mlčení se teď těší oprávněné a pochopitelné pozornosti. Méně pochopitelné však už je, že i čeští katolíci a česká katolická média věnují pozornost jen tomuto uměleckému ztvárnění osudu jezuitských misionářů v Japonsku, aniž by připomínali, že stejné téma zpracoval i velký český katolický spisovatel ve svém životním díle, a to způsobem, který jako by s Mlčením už předem polemizoval.
Jaroslav Durych se na velkou románovou epopej o osudu japonských misií připravoval již od začátku třicátých let, kdy publikoval řadu studií svého „japonského cyklu“. (1) První díl jeho románu Služebníci neužiteční vyšel v roce 1940 a celý čtyřdílný román Durych dokončil až krátce před svou smrtí, na začátku šedesátých let. Stal se jeho posledním poselstvím, které v době komunismu mohlo být šířeno jen v exilu, případně v samizdatu. (2)
Zatímco Endóův román svým způsobem tíhne k modernímu psychologickému zpracování tématu a japonský spisovatel do jeho středu postavil tragickou postavu misionáře, který zapře víru, aby zachránil prosté Japonce od mučení, v očích Jaroslava Durycha je zapření Krista neospravedlnitelné. Jeho román vychází z tradičního křesťanského pohledu, je pojat jako oslava mučednictví coby nejvyššího stupně lásky k Bohu a v jeho středu stojí příběh mučedníka Karla Spinoly.
Jak už v době disentu postřehla Eva Kantůrková, v této volbě se projevila Durychova schopnost předkládat podnětné alternativy k „oficiálnímu“ pohledu na české dějiny. Durych podle ní vzklenul mimořádně objevný oblouk mezi (v mainstreamovém českém dějepisectví odedávna opěvovanými) představiteli českého stavovského povstání, jejichž popravou z roku 1621 začíná jeho román Bloudění, a (mainstreamovým českým dějepisectvím zcela ignorovanou) mučednickou smrtí českoitalského jezuitského misionáře Karla Spinoly z roku 1622. (3)
Čtyři díly Služebníků neužitečných nesou názvy „Země“, „Moře“, „Krev“ a „Oheň“. První z nich začíná pražským dětstvím Karla Spinoly, které v předbělohorských, převážně protestantských Čechách pro syna české katolické matky a italského aristokrata nebylo jednoduché. Je zajímavé, že Durych, často řazený mezi české nacionalisty, zde stojí ve zcela jasné opozici proti národoveckému důrazu na pozemskou vlast, k němuž staví do protikladu důraz na pravou a věčnou duchovní vlast. Tato myšlenková linie se pak románem vine až do jeho konce, protože Durychův hrdina přečnívá všechny pozemské „škatulky“ nejen v Čechách, ale nakonec i v Japonsku, kde se Spinola liší od jiných misionářů, stále do jisté míry svázaných se zeměmi svého původu a jejich pozemskými zájmy, a je i mezi nimi „cizincem“.
Blahoslavený Karel Spinola je jedním ze světců katolického kalendáře, v němž jeho památka připadá na 10. září, výroční den jeho mučednické smrti z roku 1622. Biografická informace v breviáři začíná slovy:
„Narodil se v roce 1564, pravděpodobně v Praze; jeho otec přišel z Janova do Prahy, oženil se s českou šlechtičnou a působil u dvora Rudolfa II. Když Karel povyrostl, vzal ho k sobě jeho strýc, biskup v italské Nole. Studoval tam u jezuitů a vstoupil do jejich noviciátu (1584). Po vysvěcení na kněze (1594) požádal představené o dovolení, aby mohl odjet jako misionář do Japonska.“ (4)
První díl Durychovy knihy, „Země“, při líčení těchto událostí staví do středu čtenářovy pozornosti Spinolovo vášnivé zaujetí Japonskem a jeho povolání zemřít mučednickou smrtí při hlásání evangelia v této zemi, k jehož naplnění celý děj románu směřuje.
Druhý díl, „Moře“, je spojen se Spinolovou komplikovanou cestou do Japonska, která trvala plných šest let (1596–1602). Poškozená loď s misionáři se v této části knihy na čas ocitá v Americe. Román reflektuje nejen problematiku dálněvýchodních misií, ale právě i problematiku misií mezi Indiány. V tomto díle (avšak už i v díle prvním) je přítomná také Durychova charakteristická ironie, s níž se spisovatel vyrovnává s tragickými selháními z dějin raně novověkého křesťanství.
Jde především o problém nekřesťansky nenávistných vztahů mezi katolíky a protestanty, jež samozřejmě nesmírně škodily i křesťanské misii. Zatímco ve vztahu k Japonsku spisovatel spatřuje viníky těchto škod v protestantech, ve vztahu k Americe svou sžíravou ironii obrací proti oběma stranám. Žádný z kritiků jeho románu nemůže říci, že by v něm snad černobíle prezentoval křesťany jen jako mučednické oběti a „pohany“ jako mučitele. Stačí ocitovat slova o francouzských protestantech (hugenotech), jež Durych vkládá do úst v Brazílii působícího kněze:
„Kdysi totiž se usadili kolem Ria a zprvu si nepočínali nijak nevtipně. Propouštěli otroky a ničím jich nesužovali, takže přemnozí Indiáni houfně sbíhali k nim. Tomu jsem tedy neodporoval, třebas královští úředníci to nesli jen těžce. Pak však přivedli s sebou i doktora hugenotského, aby vyučil Indiány v jejich víře. Ten je vyučil tak, že pak o závod prozpěvovali různé oplzlé písně, jimiž především hanobili Matku Boží. To rozhodlo. Pochytal jsem je a přivedl k nim i doktora hugenotského. Pak byl soud. Nebyl krutý. Tehdejší biskup Pedro Leitao uměl souditi moudře a pouze těm nejzkaženějším, kteří nejvíce rozšiřovali ty hanebné písně, byl vyříznut jazyk a horlivý doktor byl tu upálen na náměstí.“ (5)
Jak konstatuje Martin C. Putna, „Durych sice při líčení této scény provokuje svým obvyklým černým humorem, nicméně jím nezastírá vlastní zoufalství nad implicitní otázkou, co si tak asi mohli Indiáni – a vůbec ,pohanští‛ národové – z takto se prezentujícího křesťanství vzít“. (6)
Zapletenost křesťanských misií do konfesních střetů (a dokonce i do vnitrokatolických sporů mezi různými řády, především jezuity a františkány) a jejich neoddělitelnost od mocenských zájmů „křesťanských“ velmocí pro ně nesporně měla krajně negativní důsledky. Spinola může být v tomto ohledu pozitivní postavou mj. díky tomu, že nebyl Španěl ani Portugalec a neměl nic společného se španělskými a portugalskými koloniálními zájmy.
Teprve druhá polovina Durychova románu – díly „Krev“ a „Oheň“ – je spojena s japonskou misií a osudem mučedníků z řad misionářů a japonských křesťanů. Přehledu hlavních mezníků dějin křesťanství v kontextu (mezi)náboženských dějin Japonska bych se chtěl věnovat v některém ze svých příštích článků. Na tomto místě bych tedy jen pokračováním citátu z breviáře shrnul japonské osudy Karla Spinoly (jakkoliv Durychův román není zdaleka soustředěn jen na ně):
„Působil nejprve v Arimě, později na různých místech a od roku 1612 v Nagasaki. Od roku 1618 byl spolu s dalšími kněžími a laiky čtyři roky vězněn v Suzutě u Omury. Potom byli převezeni do Nagasaki […] a 10. září 1622 jich tam bylo 30 sťato a dalších 22 (mezi nimi Karel Spinola) přivázáno ke kůlům a upáleno.“ (7)
Jaroslav Durych vyniká nad jiné české autory historických románů mj. svou pozoruhodnou schopností vcítit se do smýšlení lidí typu Karla Spinoly, do touhy jezuitů i obecně barokních křesťanů po mučednictví a po hlásání Krista v nově objevovaných částech světa na západě i východě. Jeden z jeho hrdinů v románu při výslechu japonským císařským místodržícím na otázku „Ale co vlastně chcete?“ odpovídá:
„Ten, kdo miluje Boha, nikdy by nemohl býti spokojen s tím, že ho miluje sám, neboť pro tvora smrtelného je štěstí z té lásky tak těžké a neobsáhlé, že se o ně musí sdíleti s celým světem. A proto jsme opustili svou vlast a vydáváme svůj život, aby i vaše vznešená dobrotivost mohla poznati cestu k Bohu a k blaženosti věčné.“ (8)
Vášnivou touhu barokního křesťana po tom, aby celý svět poznal svého stvořitele a spasitele, měl v sobě například i Komenský; bez pochopení této skutečnosti nelze vůbec porozumět celému jeho životnímu dílu. Jezuitští misionáři byli sice pro Komenského po většinu jeho života jakousi „antikristovskou“ silou, ale skryté příbuzenství, které mezi ním a jimi vytvářelo baroko, se nakonec v jeho posledních textech přece jen stalo zřejmým. (9)
Tragédií barokní zbožnosti jsou však bezesporu už zmíněné rány, které jí zasadila konfesní nenávist. Jak jsem již na blogu v minulosti ukázal např. v souvislosti s rolí Komenského v románu Bloudění, Jaroslav Durych se na tuto temnou kapitolu církevních dějin dokázal dívat s nadhledem. Určitě však chtěl rozbít černobílá česká klišé o hodných evangelících, kteří byli vždy oběťmi, a zlých jezuitech, kteří byli vždy nositeli násilí. A čtenář jeho Služebníků neužitečných už vskutku musí číst s mrazením v zádech všechny ty výroky Komenského a mnoha jiných evangelíků o „antikristovských“ jezuitech, protože mu je Durych postavil do kontextu mučednické smrti bezpočtu jezuitů nejen v protestantských zemích typu Anglie, ale i v „pohanských“ zemích typu Japonska. O smrt misionářů usilují v Durychově románu nejen pohané typu císařského místodržícího, ale také či ještě více angličtí a nizozemští křesťané:
„A anglický chevalier Richard Cocks stržen převzácnou hrou, kterou nehráli nastrojení a najatí herci podle návodu ředitelova, nýbrž osoby nenalíčené a hrající o svůj život a čest, náhle zaskočí do hry a velebně odříkává: ,Jsem povinen dosvědčiti, že i u nás v Anglii jsou až přespříliš dobře známy tyto způsoby kněží papeženských. Také k nám přicházejí potají, aby v přestrojení a v bezpečném úkrytu vykonávali své ďábelské dílo a přinášeli neštěstí jiným…‛ Vzduch se náhle zdá těžký. Místodržící si mne oči, Portugalci a Španělé hledí k zemi, jen Angličané a Holanďané září teď jako modly.“ (10)
Komenského kritika provinění Nizozemců a Angličanů proti šíření evangelia v Japonsku patrně nebyla spojena s věcmi tohoto druhu, přesto však stojí za to ji ocitovat. (11) Toho, kdo se nejprve seznámí s románovou či filmovou verzí Mlčení, v jehož ději hraje ústřední roli donucení hlavní postavy k zapření Krista rituálem fumie, a potom bude číst Jaroslava Durycha, jistě zarazí role, kterou Durych ve svém „japonském cyklu“ v dané souvislosti připisuje protestantům:
„V článku Gorrisova obrana Holanďanů (Akord 1932) Durych opakuje staré obvinění, že to byli právě kalvínští Holanďané, kdo nejen sami bez okolků vykonávali, nýbrž dokonce sami vymysleli obřad ,fumie‛, šlapání na obraz Krista či Panny Marie. V článku Účet z východu (Na hlubinu 1936) přidává další obvinění proti Holanďanům, že totiž pomáhali japonským úřadům zlikvidovat povstání křesťanských rolníků u Šimabary (1637) a že v Japonsku misionáře sami chytali a na smrt vydávali. Když pak sečte ještě viny Angličanů v Novém světě, může uzavřít: ,A tak se toliko těmto národům kulturním může přičísti, že znemožnili pokřesťanštění Japonska a snad i Indie, Číny a ostrovů malajských.“ (12)
Dobrat se pravdy o těchto pochmurných kapitolách církevních dějin a rozhodnout, jakou roli při potlačení dálněvýchodních misií sehrál vnitrokřesťanský konfesní fanatismus, jakou chyby samotných katolíků a jakou podřizování víry mocenským a ekonomickým zájmům, je jistě nesnadné.
Durych není ani zde černobílý a rozhodně „nelakuje na růžovo“ ani počínání samotných misionářů, kteří do Japonska přinášeli nejen evangelium, ale také nešvary soudobé evropské společnosti se vším jejím de facto nekřesťanským důrazem na duchovní a světskou hierarchii a s její neschopností překročit vlastní stín ve vztahu k mimoevropským národům a kulturám.
I v japonském vězení, v situaci, kdy všichni čekali na mučení a smrt, panovala mezi křesťanskými vězni přísná hierarchie: kněží a řeholníci byli nadřazeni laikům a Evropané Japoncům. Podle Durychova líčení japonští věřící „následovali své kněze, přibíhali za nimi, když je biřici odváděli, vynucovali si povykem, aby byli zatčeni s nimi, a snažili se jim i ve vězení projevovati úctu a věrnost, nežádajíce jiné odměny než podílu v mučednictví. A nyní jsou zde a evropští řeholníci je považují jen za své sluhy a klidně je udržují v poslušnosti a v poddanství, ze kterého však pro sluhy nevyplývá ani nejmenší čest, neboť ta se tu vzdává pouze kněžím, po jejichž sluzích se nikdo neptá a nikdo jich nenavštěvuje.“ (13)
Název románu Služebníci neužiteční, odkazující k evangelní perikopě o služebnících, kteří slouží svému Pánu, aniž by za to mohli očekávat nějakou odměnu (14), může být zajímavý právě také v tomto kontextu. Týká se jen hlavních postav typu Karla Spinoly, který nakonec „poznává, že Boží láska k člověku není vázána na heroické činy a jako ,neužitečný služebník‛ nachází své spočinutí v Boží milosti“ (15), anebo v ještě větší míře právě „anonymních“ hrdinů typu japonských sluhů evropských kněží? Zatímco jména jezuitských mučedníků byla přinejmenším jejich řádem oslavována a vstoupila do dějin, japonští sluhové svým mučednictvím dokonale zbaveným slávy a patosu mnohem dokonaleji naplnili evangelní ideál chudoby a oproštěnosti.
Durychův román se zde dotýká bolestné skutečnosti, že křesťanství sice bezesporu zdůrazňuje stejnou hodnotu všech lidských bytostí před Bohem, přesto však ve svých dějinách nedokázalo zbavit Evropany pocitu nadřazenosti vůči lidem z jiných kultur a dokonce ani uvnitř katolické církve dodnes nedořešilo problém rovnocenné spolupráce mezi kněžími a „laiky“ a stále ke své škodě tíhne k nějaké podobě klerikalismu.
Ve vztahu k tomuto tématu je myslím Jaroslav Durych už jako katolík, který sám byl „laikem“ a nijak mu to nezabránilo zapsat se do nejnovějších dějin českého katolicismu mnohem výrazněji než většina kněží, postavou jednoznačnou. Ve vztahu k problému europocentrismu ovšem jednoznačný není.
Nelze popřít, že kritizuje přehmaty z Evropy vycházejících misií spojené s nedostatečným rozlišováním mezi křesťanstvím a evropskou kulturou a svého Karla Spinolu líčí jako vzor misionáře, který se zcela ztotožnil se zemí svého působení. Spinola v podstatě přestal být Evropanem a stal se Japoncem:
„Jistě mluví japonsky nejlépe ze všech a lépe než ti, kteří se narodili v této zemi. Daleko a daleko je jeho bývalá vlast. Zapomněl na ni, a kterak by na ni nezapomněl! Zamiloval se do této země dříve, než do ní přišel, a dříve, než by se mohl zamilovati ať do čehokoliv jiného. Také jiní se zamilovali do této země, ale nikoliv tak, že by nikde nic jiného neviděli než ji. Rádi jí obětují svůj život, ale to není všechno. On ji vidí a slyší a modlí se za ni i s ní ve dne v noci. Není Španělem, nemá vlasti, a kdyby nebylo této země, nebylo by pro něho krásy, nikde by nenalezl domova a všude by žil jako ve vyhnanství.“ (16)
Románového Spinolu, který takto splynul s japonským prostředím, však přesto nelze postavit do jedné řady s největšími postavami dějin jezuitských misií typu Roberta de Nobili, který splynul s indickou kulturou, či Mattea Ricciho, který provedl akomodaci křesťanství v Číně. Jak konstatuje Martin Putna, v celé Durychově knize „nepadne téměř ani slova o dobovém bouřlivém ,sporu o akomodaci‛. Dokonce i když se Spinola ještě v Itálii setká s průkopníkem ,akomodace‛ neboli přizpůsobení obřadů i teologie orientálním kulturám Matteo Riccim, nemluví s ním o vnějších metodách ,orientalizace‛. Durycha vnější změny obřadů ani teologie zjevně nezajímají. Jediná správná ,akomodace‛, která může získat Japonce pro Krista, se podle něho může odehrát v srdci.“ (17)
Služebníci neužiteční jsou poněkud poznamenáni právě tím, že jejich autora řada věcí nezajímá. Japonsko, které Durych ctí a miluje, je Japonskem křesťanských mučedníků, nikoliv Japonskem jako takovým. Nabízí se podezření, zda není spíše jen projekcí vlastního ideálu do vzdálené země, o níž toho spisovatel ve skutečnosti moc neví. Durych si před psaním svého románu jistě pečlivě prostudoval dějiny japonských misií, ale ani ve snu jej nenapadlo, že by měl studovat také například různé podoby japonské religiozity. „Jaroslav Durych o japonském náboženství nic neví a vědět nehodlá. Nerozlišuje mezi buddhismem a šintoismem, pro něho je vše nekřesťanské prostě ,pohanství‛.“ (18)
Každý autor má však samozřejmě právo svobodně si zvolit své téma. Durychovou volbou je téma pronásledování křesťanů a mučednictví. Jeho román patří do žánru hagiografie, který je u nás moderním způsobem rozvíjen i dnes (viz např. knihy Miloše Doležala o životě a mučednické smrti P. Josefa Toufara). Bylo by jistě nesmyslné Durychovi vyčítat, že ho nezajímá buddhismus a šintoismus, ale spíš osud křesťanství v Čechách a na Moravě. Svůj román psal v dobách nacistického a komunistického pronásledování, aby jím Čechy varoval před zapíráním Krista a postavil jim před oči příklad hrdinných mučedníků v dalekém Japonsku.
Je ironií, že samotnému Durychovi v době, kdy tolik českých křesťanů mizelo ve spárech Státní bezpečnosti a v koncentračních táborech, nebylo dopřáno stát se mučedníkem či vyznavačem. (Patrně přičiněním jistého komunistického umělce, který Durycha obdivoval jako velkého českého spisovatele a v padesátých letech měl natolik prominentní postavení, že jej mohl chránit před zatčením.) Tím, o co mu šlo, však nebyl ani tak osobní osud jednotlivce, jako spíš osud českého křesťanství. Právě na něj nepochybně myslel ve chvíli, kdy na sklonku svého života dopisoval Služebníky neužitečné a na posledních stránkách svého posledního románu vkládal jeho hlavnímu hrdinovi do úst tvrdou a zdánlivě bezútěšnou promluvu na rozloučenou, v níž Spinola nenechal nikoho na pochybách o tom, že krev mučedníků se tentokrát nestane semenem nových křesťanů (19) a křesťanství bude naopak v Japonsku zničeno:
„Netěší je krásnými slovy a lichými nadějemi. Ví, že přichází bouře, která nikoho neušetří, všecko spálí a zničí a obrátí v poušť. Budou sami. Duch Boží bude shlížeti do propasti. Ať však vědí, co chce! Není Jeho království z tohoto světa. Chce více než mučednictví. Chce všecko. I to, co ještě nepožádal od nikoho jiného než od Svého Syna. Tomu ať se však nediví. Nevyzpytatelné jsou úradky Boží, a žádá-li se to právě od nich, ať právě tak věří Bohu, jako Bůh věří jim!“ (20)
Ve svém minulém „durychovském“ článku o románu Bloudění jsem opakovaně připomínal Dostojevského a jeho Běsy, jejichž obdobu v Bloudění spatřoval F. X. Šalda. Od té doby se mi tato témata propojují stále více (momentálně podruhé čtu Běsy a připravuji o nich jeden z příštích příspěvků na blog). Oběma velkým spisovatelům šlo primárně o jejich zemi – tedy Dostojevskému o Rusko a Durychovi o Čechy –, v posledku se však trápili toutéž věcí: osudem té části světa, jež byla už od předminulého tisíciletí spojena s křesťanstvím, v době nedávné ji však zachvátili běsi, kteří v ní křesťanství a hodnoty s ním spojené zadupali do země. Spinolova slova o bouři, která vše zničí a obrátí v poušť, by mohla být stejně tak dobře mottem Běsů jako Služebníků neužitečných.
Novodobé Evropě chybějí proroci, umělci však někdy jako by nastupovali na jejich místo. Dostojevskij a Durych mezi nimi patřili k těm, kteří necouvli před pohledem do temné budoucnosti, avšak jen proto, aby ve spojení s ním mohli své čtenáře o to víc vyzvat k hledání Krista a Boží milosti.
Poznámky:
1) Viz Martin C. Putna, Česká katolická literatura 1918–1945, Praha: Torst, 2010, s. 435–436.
2) Služebníky neužitečné vydala roku 1969 exilová Křesťanská akademie v Římě. Teprve roku 1996 – 34 let po autorově smrti – vyšlo první „oficiální“ vydání v Praze.
3) Viz Eva Kantůrková, „Vznešenost v Čechách“, in: Jaroslav Durych: Život, ohlasy, soupis díla a literatury o něm, Brno: Atlantis, 2000, s. 341.
4) Denní modlitba církve, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007, s. 1687–1688.
5) Jaroslav Durych, Služebníci neužiteční, Praha: Argo, 1996, s. 273.
6) Martin C. Putna, „Interkulturní (ne)setkání: Křesťanství a Japonsko, Jaroslav Durych a Šúsaku Endó“, Svět literatury, 2001, č. 21–22, s. 240.
7) Denní modlitba církve, s. 1688.
8) Jaroslav Durych, Služebníci neužiteční, s. 644.
9) Viz Zdeněk Kalista, Tvář baroka, Praha: Vyšehrad, 2014, s. 146.
10) Jaroslav Durych, Služebnici neužiteční, s. 758.
11) „Budete bedlivě rozšiřovat poznání Boha svých otců mezi ubohými národy, které neznají svého Stvořitele? Jestliže budou dějepisci vyprávět potomkům o chybách, jakých jste se dopustili v této věci v Japonsku, bude to spojeno s vaší chválou?“ (Jan Amos Komenský, „Anděl míru“, in: týž, Cesta světla, Blansko: ALMI, 2014, s. 193.)
12) Martin C. Putna, „Interkulturní (ne)setkání“, s. 240.
13) Jaroslav Durych, Služebníci neužiteční, s. 663.
14) Lukášovo evangelium 17:7–10.
15) Tímto způsobem Spinolův románový příběh interpretuje Karel Vrána, který se roku 1969 významně zasloužil o římské vydání Služebníků neužitečných (Jan Hojda, Muž a žena v próze Jaroslava Durycha, Praha: Dauphin, 2011, s. 108).
16) Jaroslav Durych, Služebníci neužiteční, s. 799.
17) Martin C. Putna, „Interkulturní (ne)setkání“, s. 243.
18) Tamtéž, s. 246.
19) Narážím na slavný Tertullianův výrok „Sanguis martyrum semel Christianorum“.
20) Jaroslav Durych, Služebníci neužiteční, s. 799.
2024 ©