Název tohoto textu si vypůjčuji z článku o Ivanu Blatném od Ondřeje Horáka, jenž kdysi vyšel v kulturní rubrice Lidových novin. Vyvěšuji jej však ve spojení se zprávou zcela aktuální: Dne 10. září 2020 byla za účasti představitelů Ipswiche v tomto anglickém městě po Blatném pojmenována ulice, v níž se nacházel s jeho „pobytem“ spojený psychiatrický ústav. Brněnský básník se tak stal pátým člověkem z českých zemí po Bedřichu Smetanovi, Janu Palachovi, Václavu Hollarovi a Janu Husovi, po po němž je pojmenovaná některá z ulic ve Velké Británii. Jedná se o poněkud kuriózní poctu Angličanů autorovi, jehož básně personál anglických psychiatrických léčeben po dlouhá léta jako „čmáraniny“ házel do koše...
Zatímco o bezprostředních obětech totality, kterým komunisté zničily životy popravami, vězněním a jinou perzekucí, se mluví ještě poměrně dost, o subtilnějších obětech února 1948 typu těch, kteří po něm dožívali vykořenění v exilu, se spíše mlčí. Právě v letošním drsném roce 2020, po kterém už prý svět nikdy nebude takový jako dřív, se však nabízejí i tímto směrem jdoucí paralely s českým rokem 1948. Je také třeba si uvědomit, že tehdy nastupující režim byl již „druhou vlnou“ totalitní diktatury v průběhu velmi krátké doby. A že po obrovském nervovém vypětí doby nacistické okupace muselo být zjištění, že v žádném případě nenastane návrat k normálním poměrům, pro mnoho lidí slabší psychické konstituce zničující. Osud Ivana Blatného v tomto ohledu nepochybně představuje jen jeden známý příklad za mnoho neznámých.
Ivan Blatný (21. 12. 1919 – 5. 8. 1990) prožíval už od dětství úděl, který se na něm musel podepsat. Jeho otec, spisovatel a dramatik Lev Blatný, zemřel ve velmi mladém věku už v době, kdy bylo budoucímu básníkovi jedenáct. O tři roky později ztratil Ivan i matku. Absolvoval gymnázium a začal studovat filosofickou fakultu, ale už po dvou semestrech přišel 17. listopad 1939 spojený s likvidací českých vysokých škol. I když Blatným už tehdy psané básně budí dojem poklidné lyriky, stav autorova nitra byl zcela jiný. O vážnosti jeho psychického stavu svědčí to, že se svým přítelem, židovským básníkem Jiřím Ortenem, plánoval společnou sebevraždu. Poněkud kuriózní je, že oba mladé muže nedrtila jen tíže dobové situace a existenciální muka, ale i problémy erotické. Blatný, který byl svým nezvládáním této oblasti známý i později, v dané souvislosti ještě po mnoha desetiletích citoval Ortenův výrok: „Skutečně šťastní jsou jen staří.“
Ivan Blatný už za války absoloval dva pobyty v psychiatrických léčebnách, i když se někdy uvádí, že šlo jen o způsob ukrývání se před Němci. Jeho budoucí osud každopádně už v prvním období okupace předpověděl katolický literární kritik Jaroslav Červinka, jenž napsal, že tohoto dosud povrchního lyrika ještě čeká jeho „těžká hodina“.
Blatného básnický výraz se změnil v době, kdy se ve dvaačtyřicátém stal členem Skupiny 42. Jeho charakteristickým rysem se stalo existenciální zvýrazňování lidské samoty na pozadí městského ruchu a skládání básní z nesouvislých útržků viděného i slyšeného, především ve scenérii brněnských předměstí.
Po válce psal Blatný i básně pro děti využívající poetiku nonsensu, ale i poesii, v níž sílil temný, depresivní tón. Je poměrně těžko vysvětlitelné, proč v roce 1945 vstoupil do komunistické strany. Každopádně však není důvod připisovat jeho pozdějšímu rozchodu s celým komunistickým Československem jen jakési zištné důvody. Mnohem pravděpodobnější je, že prošel podobným vývojem jako například František Halas, do jehož básnické družiny patřil, a původní iluze o komunismu u něj byly posléze vystřídány deziluzí.
Po únoru 1948 mohl být právě díky své stranické legitimaci vyslán do Londýna jako člen spisovatelské delegace (z vůle nového režimu v ní nahradil katolického prozaika Jana Čepa, který se ovšem později na Západ také dostal... a také tam byl stejně jako Blatný postižen těžkým osudem). Tehdy Ivan Blatný vykonal svůj jediný, ale významný politický čin, když v BBC vystoupil s projevem o konci demokracie a svobody tvorby v Československu. Zůstal v Anglii a zpět domů poslal právě jen svůj stranický průkaz.
Poté se nad ním zavřela voda. Doma byl popliván a dán na index a v Anglii, kde se od roku 1954 už jen stěhoval z jedné psychiatrické léčebny do druhé, nebyl nikým vnímán jako básník. Teprve v roce 1969 jej v již zmíněném Ipswichi objevila rodina jeho bratrance Jana Šmardy. Karel Fuksa, který byl tehdy Šmardovými požádán, aby při své návštěvě Anglie doručil Blatnému balík s oblečením a cigaretami, svou návštěvu v ipswichském sanatoriu v článku z roku 1990 popsal takto:
„Bylo právě po obědě, Blatný přišel sehnutý, s ježatými vlasy v obnošeném obleku. Nebylo mu tehdy ještě padesát, vypadal však mnohem starší. Zpočátku se zajíkal, ale za čtvrt hodiny už nebylo poznat, že pobývá mimo republiku. Zpaměti recitoval svoje verše, vyptával se na přátele, vzpomínal... Když jsem se ho zeptal, co píše, odbyl to, že nemá čas. Musel tehdy ještě pracovat v zahradě ústavu, vynášet smetí apod.“
Blatný ve skutečnosti psal, ale jeho verše končily až do roku 1977 v koši. Teprve pak se našla zdravotní sestra, která zprostředkovala zaslání části jeho nové tvorby do Kanady manželům Škvoreckým, kteří z ní vydali výbor ve svém exilovém nakladatelství.
Návrat do vlasti ovšem básníkovi nikdy dopřán nebyl, i když mentálně žil ve skutečnosti stále v Brně a Anglii posledních dvaačtyřiceti let svého života vnímal jen v mlze své duševní choroby. Na brněnské Centrálce, o níž psal již v raných verších z roku 1940, spočinul až v roce 1991 jeho popel. „Pláň se ti otvírá, když míjíš dlouhou zeď / zelené zahrady, zeď mrtvých na Centrálce. / Buš do ní zoufale a čekej odpověď, / jak vyplašený pták... odlétá... mizí v dálce.“
2024 ©