Kde přestává víra v transcendentno, začíná komika

V nedávno vydané monografii kolektivu brněnských historiků „Český antiklerikalismus” mne poněkud zklamala pasáž věnovaná Jaroslavu Haškovi, jejíž autor se podle mého názoru dopouští dvou omylů: budí dojem, že Haškovi šlo jen o zesměšňování lidských slabostí katolíků (i když ve skutečnosti šlo u tohoto cynického autora spíš o naprostou negaci světa, ve kterém by vůbec lidem mohlo být něco svaté), a současně tvrdí, že mezi českými katolíky se nenašel nikdo, kdo  by dokázal oplatit stejnou mincí: „Obránci katolicismu přistupovali ke svému úkolu spíše vážněji, někdy přímo existenciálně (Jaroslav Durych), a tudíž bylo jasné, že nezískají takový široký ohlas jako autor Švejka.” (1) Ve skutečnosti právě Jaroslav Durych, jehož výročí úmrtí připadá na dnešní den, byl sice zajisté v protikladu k Haškovi člověkem existenciální hloubky, ale zároveň právě také velkým satirikem, vtipně ukazujícím komičnost českého antiklerikalismu. 

O Jaroslavu Durychovi (2. 12. 1886 – 7. 4. 1962) už jsem na blogu začal psát ve svém posledním loňském článku. Letošní rok je pro mne mj. rokem durychovským; na jeho sklonku bych podle možností rád připomněl Durychovu literární tvorbu článkem k 130. výročí jeho narození. Dnešní nekulaté výročí Durychova odchodu na věčnost však chci využít k přemítání nad  jeho „Polemikami a skandály”, jak zní název jednoho z výborů z Durychových textů, vydaného roku 2002. Hlavní část této publikace představuje Durychova kniha „Ejhle člověk!” z roku 1928, doplněná dobře vybranými úryvky z recenzí, jež na ni v tomto roce vyšly. Z jednoho z nich jsem převzal název tohoto svého článku; Literární noviny č. 29/1928 napsaly, že Durych sice odsuzuje protikatolický a protináboženský duch doby, avšak „neodsuzuje do pekla, ale k posměchu; pro něho tam, kde přestává víra v transcendentno, začíná komika”. (2)

Durych vlastně v „Ejhle člověk!” zvolil techniku „švejkovskou”: typické prvorepublikové fráze, jejichž hlasatelé nepochybovali o tom, že masarykovská republika přispěje k pokroku lidstva, nezesměšňuje ničím jiným než tím, že je slovo od slova s nadšením opakuje. Hned v předmluvě ke své knize charakteristicky prohlašuje:

„Nejsem historik, jsem jen obdivovatel; upozorňuji na cestu života, kterou zakresluji do mapy. Uviděl jsem zemi zaslíbenou a stromy plné ovoce, uviděl jsem život, který vzbuzoval můj obdiv. Byl jsem jako cizinec a nemohl jsem vyjíti z úžasu.” (3)

Durych tedy jako katolík („cizinec”) s úžasem sleduje, jaké ovoce v české literatuře přinášejí ideály (či ideologie) prvorepublikové doby. Přitom si ovšem (vědomě a přiznaně) svůj úkol zjednodušuje, neláme si hlavu s přesnou charakteristikou jednotlivých autorů a směrů a naopak duch doby střídavě ilustruje odkazováním ke směrům, které by v textu exaktnějšího žánru bylo nutné pečlivě rozlišovat nebo dokonce konstatovat jejich protikladnost (např. pragmatismus Karla Čapka měl jen málo společného s masarykovským realismem Jindřicha Vodáka a sotvaco s komunismem S. K. Neumanna či Haška). Protože však Durychovi jde o poukázání na komiku různých náhražek víry v transcendenci, je jejich stavění do jedné řady logické. Jaroslav Durych chtěl ironicky pochválit zástupce různých podob hlásání „nového člověka”, jenž se měl zrodit po smrti „starého” světa a člověka křesťanského.

Jak známo, vítězem vzájemného potýkání se těchto různých podob se dvacet let po vydání knihy „Ejhle člověk!” stala podoba komunistická. Durych z roku 1928 přinejmenším tušil logiku tohoto vývoje, spočívající v tom, že pokrokářství masarykovských antiklerikálů se mělo stát jen přestupní stanicí na cestě k ještě pokrokovější ideologii komunistické.

Jistě stojí za ocitování např. myšlenka z úvodní části jeho knihy, podle níž „nový duch” první republiky sice odmítl jak „hospodářské a dogmatické reakcionářství”, tak i komunistický extremismus, avšak ve vztahu k druhému z těchto svých protivníků si ponechal otevřená vrátka:

„Nynější komunismus jest nepříliš tajenou nadějí nového českého ducha; jest mu rezervou proti reakcionářství; jakýmsi marnotratným synem, který se vrátí se svými zkušenostmi a silami, aby po svých túrách za zkušenou tím bedlivěji, vytrvaleji a užitečněji žil, pracoval a rostl v těle a v duchu národa. Komunističtí intelektuálové nejsou od něho oddělováni žádnou demarkační čarou a plody jejich se lisují do téhož sudu jako plody ostatních intelektuálů národních, bez zvláštního opatření a s naprostou důvěrou.” (4)

V hlavních částech svého pojednání o zrodu „nového člověka” v kontextu české literatury se Durych postupně zabývá Karlem Čapkem, Jaroslavem Haškem, Antonínem Sovou, Františkem Langrem a Jiřím Vodákem. Snad nejproblematičtější je hned první z těchto kapitol, v níž Durych z různých možných interpretací Čapkova postoje k Bohu a víře programově volí tu nejnegativnější. V protikladu k Tomáši Halíkovi, který označuje Čapka za příklad „plaché české zbožnosti”, kterou si není dobré plést s ateismem (5), je pro Durycha Karel Čapek „ateista-gentleman” (6), přičemž první z těchto dvou slov je zřejmě míněno vážně, zatímco druhé ironicky. Ve skutečnosti by ovšem bylo adekvátní použít pouze druhé z nich (Čapek byl nesporně gentlemanem a dokonce i ve svých komplikovaných vztazích s Durychem projevoval rozhodně víc gentlemanství a dobré vůle než on).

Čapkův důraz na horizontálu spíše než na vertikálu (tedy na mezilidské vztahy spíše než na vztahy mezi lidmi a Bohem) z něj ovšem činil typického představitele první republiky a vděčný objekt Durychova karikování sekulárního humanismu a jeho „tolerance”, která připouští i Boží existenci v českém národě, ovšem s tím, že „lidská, ba ani česká tolerance a benevolence není bez mezí; ve skutečnosti patří lidstvu přednost před Bohem; uzná-li lidstvo rovnost, je to koncese, za kterou jíti nelze”. (7)

V době po Druhém vatikánském koncilu by už ovšem Durychovy šlehy v katolickém prostředí neobstály, je však otázka, zda by právě i po něm Durychova ironie nepředstavovala aktuální varování před podřizováním vertikály horizontále. K jejím nejdrsnějším vyjádřením patří věta: „Dnes by Karel Čapek tragédii na Golgotě řešil asi prakticky tím, že by tam poslal sanitní auto, a dosáhl by tím mnohem více než bezradní, nepraktičtí, neprozíraví a zuřiví nepřátelé Kristovi.” (8)

Durychova stať „Svět Karla Čapka” končí pojednáním o „rozumnosti” Čapkova zobrazování žen a erotiky. To, oč zde Durychovi běží, by se dalo shrnout tak, že nerozlučný pár náboženství a erotiky (či jinak řečeno vášeň po Bohu a spáse, jejímž obrazem je vášeň milostná) stojí v protikladu k bezbarvé rozumářské „toleranci” a „umírněnosti”. I když jinak dávám přednost nevinnosti čapkovského slohu před smyslností řady pasáží z románů Jaroslava Durycha, musím připustit, že Durychem formulovaný protiklad nefalšované touhy a vášně na straně jedné a bezpohlavně se tvářícího masarykovsko-čapkovského humanismu na straně druhé dává dobrý smysl.

Ironická chvála Čapka coby literárního představitele češství vrcholí slovy: „Vede lidi střední cestou dobra k reální soudržnosti, spolupráci a pokoji, když byl předtím zahnal či naučil zahánět příšery, které otravovaly duši a tím ničily tělo. Působí svou sugescí na lidi, aby si odvykali všeliké nemírnosti a přílišnosti, aby stavěli na základech zlatého rozumu a praktické účelnosti. Umí tyto věci glorifikovati až i s jakousi vřelostí a jímavostí. Jest to veliký a praktický učitel; i v tom jest český typ povahy, která právě důslednou věrností tomuto typu dosáhla významu internacionálního. Vzpomeňme si na 'Labyrint světa' od Jana Amose Komenského...” (9)

Jan Blahoslav Čapek, který po vyjítí „Ejhle člověk!” cítil potřebu bojovně vystoupit na obranu reformace a proti Durychovi, označil toto srovnání „Labyrintu” s díly Karla Čapka za „zřejmou snahu snížit Komenského a naprosto zkomolit a zakalit jeho odkaz v očích čtenářů”. (10) To možná  byla reakce, jakou si provokatér Durych přál, sotva však reakce adekvátní. Jaroslav Durych (který mimochodem v závěru svého nejslavnějšího románu „Bloudění” Komenského „Labyrint světa” zmiňuje v souvislostech nikterak snižujících) zde totiž jen ironicky parafrázuje vážně míněnou chválu Komenského (a jiných „českých velikánů”) ze strany mnoha českých sekulárních vlastenců.

Roztomilý protipól Durychovi ironické chvály Čapkova střízlivého přístupu k ženám a erotice představuje v následující části „Ejhle člověk!” jeho neméně ironická chvála zemitého způsobu, s níž totéž téma očima sexuálně dychtivých vojáků vyobrazuje Jaroslav Hašek ve svých „Osudech dobrého vojáka Švejka”: „Přirozená pudová vnímavost pro reelní zážitky jest tu ve své specifické českosti podána s radostnou úplností.” (11)

Durych, který ještě nemohl nic vědět o tom, jak bude jednou haškovskou lidovost glorifikovat komunistický režim, zde zase jednou takřka prorocky nahlédl do budoucnosti. Výše citovaný komentář k popisu „holek” ve „Švejkovi” totiž pokračuje slovy: „Ale bylo by třeba uvésti ještě mnoho citátů z líčení prostředí tohoto malého českého člověka z pražské periferie, jichž je v knize nadbytek a která ukazují sympatie autorovy k těm drobným pasákům a zlodějům nejen proto, že jsou pronásledováni zákonem, ale pro vlastní půvab a specifické vlastnosti jejich řemesla. Miluje pasáky pro jejich pasáctví, zloděje pro jejich zlodějství a touto svou láskou takřka očišťuje  a pozdvihuje tyto věci, smiřuje s nimi a vyrovnává je s jinými řemesly a živnostmi, jež dřívější řád společensky kladl výše. A v tom je též nemalý význam a hodnota Jaroslava Haška.” (12)

Durych hojně cituje i rouhavě protináboženské výroky, které Hašek zpravidla vkládá do úst vojenským duchovním (feldkurát Katz např. nařizuje Švejkovi, aby posvěceným olejem, určeným ke svátosti nemocných, raději jemu a sobě namazal boty), a švejkovsky velebí „triumf satiry” nad katolickou vírou. (13) Vzhledem k tomu, že takřka sto let po tomto triumfu v Čechách „kdekdo zná feldkuráta Katze, zatímco základní údaje katechismu a biblické dějepravy jsou mu španělskou vesnicí” (14), nelze pochybovat o tom, že obrácením pozornosti ke „Švejkovi” Durych vyhmátl něco pro tragikomický vývoj české kultury ve 20. století podstatného. Nad knihou „Polemiky a skandály” mi nicméně vrtá hlavou, proč byly za skandální označovány texty Jaroslava Durycha, ale nikdy ne texty „profesionálního vagabunda, profesionálního lumpa, profesionálního lháře a profesionálního ožraly Jaroslava Haška” (15), který se naopak stal „národním klasikem”. Na skutečnosti, že např. Haškovy obrazy feldkurátů byly v drtivé většině případů zcela lživými karikaturami lidí hodných úcty (16), zřejmě nikdo kromě postižených neviděl nic špatného...

Obrazu náboženství v „Osudech dobrého vojáka Švejka” však Durych věnuje jen menší část své haškovské stati „Český pomník”. Jeho hořká satira se v ní obrací především proti Švejkovi jako „pomníku češství”. Švejk v jednom ze svých známých výroků prohlašuje, že není žádný simulant, ale byl plným právem úředně uznán blbem, „a ústy tohoto reka Haškova románu se vlastně celý národ brání proti nebezpečí, že by mu snad toto privilegium mohlo býti odňato”. (17)

Celá stať je vlastně komentářem ke zprávě o vydání německého překladu „Švejka” a o hojné chvále  Haškova románu v zahraničí: „Ukázalo se, že to je dílo, které získalo za hranicemi slávu nejen samo sobě, ale dobylo sympatií i českému národu. Teprve z tohoto díla může a musí cizina zvěděti, co to český národ jest, jaká je jeho podstata, celá bytost, jeho hodnostní pořadí a popřípadě i prvenství mezi národy.” (18)

Durychovi zde dobře porozuměl Arne Novák, který o jeho „Českém pomníku” napsal: „Švejkovina je pravým protipólem jeho světa. Trpký sarkasmus Durychův se musí čísti hodně pozorně, aby k nám plně zazněla jeho zvláštní kadence; nejosudnější právě na věci je, že dobrý voják Švejk je tak typický! Typický pro národ, který se chtěl před světem pochlubiti svými legiemi v Sibiři, ale cizina, která zůstala docela lhostejna k propagaci Březiny, rozebrala dvacet tisíc Švejka.” (19)

V další stati souboru „Ejhle člověk!”, věnované Antonínu Sovovi, si Durych střílí z českého pokrokářství a masarykovského realismu. Její nejvýraznější částí je pasáž rozebírající román „Tóma Bojar”, ve kterém Sova zapomněl na to, že je umělcem schopným psát krásné verše, a zplodil strašlivou pokrokářskou agitku. Durychovo resumé děje „Tómy Bojara”, jakkoliv sarkastické,  obsahu románu nijak nekřivdí:

„Sova...má tam mladou aristokratku Gitu, posledního potomka zchudlé a úpadkové rodiny z venkovské rakouské šlechty, vychovanou německy a klerikálně. Bigotní matka a vesnický farář, fanatický korteš tehdejší katolické strany, vženou ji do sňatku se záložním nadporučíkem, který ovšem je hejsek, ničema a marnotratník, jmění prohýří a pak se zastřelí, aby vlasteneckým pudům čtenářstva bylo vyhověno. Tóma Bojar, pokrokový venkovský spekulant, tíhl k této dekadentní krasavici, ale pomýšlel na ni jen střídmě a střízlivě, v duchu pokrokářské morálky, která nepřipouští vášní; proto nikterak nebránil jejímu sňatku s německým šlechtickým hejskem... Sova polechtal dovedně své vlastenecko-pokrokové čtenářstvo tím, že tato Gita, chorobný květ úpadkového německého a klerikálního rodu rakouské šlechty, toužila stále podle zákonů výběru po českém plebejském spekulantu a silákovi Tómovi Bojarovi i za svého neblahého manželství, i tenkrát, když se Bojar oženil. Bojar se tu stává majákem mravnosti a solidnosti lidí pokrokových, zdvihá se tu do vznešené výše nad mravní hnilobou aristokracie a klerikálů... Když Gita ovdoví, intrikánský farář, který dlouho marně bojoval proti své chlípnosti, vyzná se Gitě ze své lásky a odmítnutí odstůně ztrátou rozumu. Gitin statek se ocitne v dražbě a Tóma se stane zámeckým pánem. Když se stěhuje se svou rodinou do zámku, Gity se zmocní zběsilost hněvu a žárlivosti na Tómovu ženu, vyleje si svůj vztek na svém psu, který ji zakousne jako koroptev, a Tóma nad tím filozofuje.” (20)

Po tomto shrnutí děje románu přichází pointa Durychovy satiry, spočívající v odhalení, že Sovovo díle je „ve skutečnosti” parodií na české pokrokářství: „Nehledíc k méně zdařilému vyobrazení toho, jak farář vyznává Gitě lásku, kde trochu vybočil z linie, je román psán tak pevnou rukou, že si čtenář může až do konce myslit, že tento román jest opravdu oddanou glorifikací českého realismu, nedá-li pozor na potutelný humor autorův, jenž opatrně zakrývá své čertovo kopýtko. Tóma Bojar jest /.../ totiž surový, nadutý, neschopný vtipu a úsměvu, oddaný morálce bez víry, přesvědčený o své vykupitelské vznešenosti a spravedlnosti, počestný a přitom bezectný, proradně věrný, zkrátka český pokrokářský zálesák, na jedné straně opatřený silou, zdravím, jměním a fanatickou vírou v rozum, na druhé straně až bědně impotentní, nejapný a úpadkový, mnohem úpadkovější než jeho odpůrci... Až na to zmíněné farářovo vyznání lásky, kde je snad přece jen autorův štulec čtenáři příliš silný, takže čtenář přece jen může poznat, že si autor dělá kašpary, je to psáno tak dokonale, jako dosud žádné ironické dílo v světové literatuře. Takovou tragikomickou a groteskní persifláž českého pokrokářství s tak dokonalým zamaskováním záměrů neprovede už asi nikdo.” (21)

Čtvrtým objektem Durychovy ironické chvály je František Langer. Ten je veleben jako konvertita od židovství k realistické „víře”. Jemu věnovaná stať je vystavěna na kontrastu mezi čtyřtisíciletými židovskými dějinami plnými vášnivého hledání Absolutna a suše rozumářským masarykovským realismem. Durych v „Ejhle člověk!” opakovaně s upřímným nadšením chválí ono vášnivé zaujetí starozákonních Židů a dokonce i sekularizovaných židovských bouřliváků. Za jejich příklad si (poněkud problematicky) vybírá Františka Gellnera, který „byl asi ateista – ale jak divně a starodávně byl ještě zajat v kruhu morálky takového osmera /blahoslavenství/, ať ve verších či v karikatuře; milosrdenství, lačnost a žíznivost po spravedlnosti, lkání – těchto tří věcí byla u něho zásoba hojná”. (22)

V Langrově díle Durych nic takového nenalézá a shledává, že vzhledem k autorovu příklonu k masarykovsko-čapkovskému prvorepublikovému mainstreamu ani nalézat nemůže. Jeho stať „Asimilace Františka Langra” končí slovy:

„Svou židovskou bystrost dal do služeb československých, vzdal se však židovských sentimentů v zájmu prospěchu a kázně. Ochudil kulturní poklad židovstva o svou hřivnu, ale nechal ji zúročit v oběhu československém pro poklad internacionální, všelidský. Nenásledoval židovských vizionářů, mystiků, blouznivců, romantiků, bouřliváků, ironiků a zoufalců; odložil židovské zjemnělé estétství; stal se reklamou dnešních československých živin, osvíceným odpadlíkem od Starého zákona. Stal se moudrým a dokonalým básníkem československým; byla v tom odvaha; jest v tom úspěch.” (23)

Je jistě zajímavé, že Durych absolutně neironizuje Langrovo židovství, ale právě naopak jen jeho asimilantskou rezignaci na židovství. Ještě zajímavější je jeho vášnivě pozitivní shledávání odkazu Izraele i u autorů typu Františka Gellnera. V této souvislosti je nutné konstatovat otřesnou, ale pro Durycha lichotivou skutečnost: takřka všichni významní čeští autoři od národního obrození až po éru nacismu byli antisemity, ať už šlo o protestanty (Palacký), katolíky (Deml), pozitivisty (Pekař), pokrokáře (Neruda) či kohokoliv jiného; jen v „Durychovi nebyl ani stín antisemitismu”. (24)

Pro dnešního čtenáře asi nejméně zajímavá, zároveň však zákonitě nejdelší část knihy „Ejhle člověk!” je věnována Jindřichu Vodákovi, dnes už prakticky zapomenutému „dvornímu /literárnímu a divadelnímu/ kritikovi realismu a pečlivému vymítači všeho náboženského a jinak chorobného, co v české literatuře najde”. (25) Durych v ní „srovnává” Vodáka a Husa (podobně jako předtím Čapka a Komenského a i v tomto případě k pohoršení J. B. Čapka), když v kontextu Vodákovy kritiky po dlouhá tisíciletí obdivovaných homérských eposů píše: 

„Tady se jeví Vodák ve své vlastnosti nebojácného soudce, který neváhá vystoupiti i proti tisícovkám entuziastů i proti tisíciletým autoritám na obranu rozumu a mravnosti. To jest vlastnost, která ho takřka sjednocuje s Janem Husem, k němuž chová přes časovou různost názorů na církevní dogmatiku vděčnou úctu. Pohled k Janu Husovi jest pro každého realistu, to jest pravého českého člověka chvílí jak oddechu, tak i posily, jak pokoje, tak i nadšení. Jan Hus, toť chrám české duše, toť prubířský kámen a kámen úhelný... Od Husa k českému osvobození a vzniku republiky československé se prostírá vlastní česká historie, přerušená, ale nezničená vládou temna. To, co bylo předtím, byla jen prehistorie. Teprve Hus dal českému národu mravní základ, smysl a účel. Tak jest třeba se dívati na historii a na její význam pro mravní život národa a pro jeho umění. O to bylo však nutno bojovati od Palackého přes /Masarykovu/ 'Českou otázku' až do literárněkritických sloupců novinářských po celá desítiletí nejen za Rakouska, ale ještě i v republice, aby osvobození politické bylo dovršeno osvobozením duchovním.” (26)

„Osvobozením duchovním” byl v masarykovském a vodákovském pojetí míněn rozchod Čechů s katolickou vírou; Hus byl jak v první republice, tak už i po dlouhá desetiletí předtím agitačně využíván jako prapor, pod kterým se bojovalo za „osvobození” tohoto druhu. To je třeba poznamenat ve vztahu ke kritice Husa, jež patří k věcem Durychovi často vytýkaným; podobně jako u jiných katolíků první republiky se i v jeho případě týkala spíše pokrokářského (nenáboženského a naopak protináboženského) „Lžihusa” než Husa jako historické postavy 15. století.

Durychovi šlo o ironické popsání „mohutné české dějinné synagogy, na jejímž vrcholu stojí člověk, kdysi poražený tvůrce věže babylonské, nyní její dovršitel osvobozený a vítězný”. (27) Těmito slovy Jaroslav Durych uzavřel poslední část své knihy, nazvanou „Česká intelektualita”, v níž ještě jednou ironicky pochválil  české intelektuály a literáty za „přizpůsobení náboženství potřebám doby”. (28) Bylo by mylné myslet si, že mu šlo jen o katolický konfesní zájem – byť je třeba říci, že neznalost katolicismu v české společnosti (takřka sto let předtím, než dostoupila dnešního vrcholu) Durych svým ironickým způsobem shrnul velmi výstižně. (29) Hlavním cílem jeho knihy, výmluvně vyjádřeným už v části o Karlu Čapkovi, bylo zesměšnění představ vůdčích českých umělců o nadřazenosti horizontály nad vertikálou – představ, vedoucích k uctívání člověka místo uctívání Boha a ke zploštění lidského života na pouhou dvourozměrnost.

V „Ejhle člověk!” Durych „rozpoutal svou vášeň kácet dobové české modly. Vypořádal se s celou garniturou 'oficiální' literatury, kterou on nazývá nejčastěji 'realistická', ve významu literárním i politickém i náboženském. Tento oficiálně chválený 'realismus' či též 'pragmatismus' znamená pro Durycha mělkost, měšťáckost, nechuť k čemukoliv závaznému, absolutnímu, plochý humanismus bez vzletu a invence. 'Ejhle člověk' – to je literatura čirého humanismu, to jsou slova Pilátova nad Ježíšem, v němž on, 'realista', není schopen vidět právě nic než pouhého člověka.” (30)

Publicista Ladislav Jehlička, Durychův mladší literární druh a také sžíravě ironický glosátor podob moderního češství, v době komunismu o „Ejhle člověk!” v samizdatovém textu napsal: „Nejsou to jenom studie literární, je to pronikavá a hluboká analýza českého myšlení, české víry, českého ducha. Jednou by se měla znovu vydat.” (31) Je dobře, že na prahu třetího tisíciletí se toto Jehličkovo přání splnilo; nepokládám však za šťastné, že se tak stalo ve svazku „Polemiky a skandály”, v němž „Ejhle člověk!” mohl zůstat ve stínu jiných, mnohem kontroverznějších a často také povrchnějších textů Jaroslava Durycha. Ve svém článku jsem se proto rozhodl z knihy „Polemiky a skandály” separátně představit jen tuto její nejpozoruhodnější část.

(Věnováno mé drahé kmotře, jejíž den a měsíc narození je totožný s datem úmrtí Jaroslava Durycha.)

Poznámky:

1) Stanislav Balík – Lukáš Fasora – Jiří Hanuš – Marek Vlha, Český antiklerikalismus, Praha: Argo, 2015, s. 86.

2) Citováno podle Jaroslav Durych, Polemiky a skandály, Olomouc: Periplum, 2002, s. 144.

3) Tamtéž, s. 9.

4) Tamtéž, s. 21.

5) Viz Tomáš Halík, „Katolická církev v České republice po roce 1989”, in: Vratislav Doubek (ed.), Společnost v přerodu: Češi ve 20. století, Praha: Masarykův ústav AV ČR, 2000, s. 153.

6) Jaroslav Durych, Polemiky a skandály, s. 37.

7) Tamtéž, s. 38.

8) Tamtéž, s. 40.

9) Tamtéž, s. 48.

10) Jan Blahoslav Čapek, „Vysmívající se vyznavač”, in: Jaroslav Durych, Polemiky a skandály, s. 153.

11) Jaroslav Durych, Polemiky a skandály, s. 58.

12) Tamtéž.

13) Viz tamtéž, s. 57.

14) Petr Příhoda, „Katolická fakulta zastírá svou neschopnost. Dilema současného katolictví: Hlásat evangelium světu, anebo si hledět vlastního záhumenku a zařídit se tam po svém?”, Lidové noviny, 29. 1. 2000, s. 30.

15) Ladislav Jehlička, Křik Koruny svatováclavské, Praha: Torst, 2010, s. 65.

16) Viz Ivo Pejčoch, „Předloha Haškova feldkuráta Ibla”, Lidové noviny, 19. 2. 2016, s. 20. V článku jde o portrét kapitána duchovní služby československé armády a politického vězně nacismu Jana Evangelistu Eybla, kterého Hašek ve „Švejkovi” vylíčil krajně nehorázným způsobem (mj. jej v něm nazval „blbem na kvadrát”).

17) Jaroslav Durych, Polemiky a skandály, s. 56.

18) Tamtéž, s. 51.

19) Arne Novák, „Boj o mrtvolu dobrého vojáka Švejka”, in: Jaroslav Durych, Polemiky a skandály, s. 143–144.

20) Jaroslav Durych, Polemiky a skandály, s. 72.

21) Tamtéž, s. 72–73.

22) Tamtéž, s. 140–141.

23) Tamtéž, s. 90.

24) Ladislav Jehlička, Křik Koruny svatováclavské, s. 95.

25) Martin C. Putna, Česká katolická literatura 1918–1945, Praha: Torst, 2010, s. 383.

26) Jaroslav Durych, Polemiky a skandály, s. 112–113.

27) Tamtéž, s. 142.

28) „Přizpůsobení náboženství potřebám doby” podle Durycha „excelentně” provedl např. dramatik Jaroslav Hilbert (Jaroslav Durych, Polemiky a skandály, s. 138).

29) „Nelze zajisté intelektuálům vytýkati, že jejich soudy o katolictví a o jeho dějinných zjevech prozrazují neinformovanost, neznalost scholastiky a náboženské psychologie; vždyť katolictví mělo skoro dva tisíce let na to, aby se učinilo srozumitelným a intelektuálně sympatickým; nepodařilo-li se mu to, pak jest asi chyba v něm, a to chyba rozhodující, která ukazuje, že další jeho studium je zbytečno a že jeho parádní zjevy jsou spíše jen parádními omyly” (Jaroslav Durych, Polemiky a skandály, s. 136).

30) Martin C. Putna, Česká katolická literatura 1918–1945, s. 382.

31) Ladislav Jehlička, Křik Koruny svatováclavské, s. 66.