Opakovaně si uvědomuji, že se mi tento můj blog nepodařilo koncipovat dostatečně promyšleným způsobem. Týká se to i jeho rozdělení do jednotlivých rubrik, protože málokterý z článků jednoznačně patří jen do jedné z nich. To platí i o tomto příspěvku, který řadím do rubriky „Literatura“, i když by se svým obsahem možná víc hodil mezi „Osobní“.
Nový rok 2014 od jeho prvních dnů prožívám s romány a povídkami velké americké spisovatelky Flannery O'Connorové. Jde o rok padesátého výročí jejího odchodu na věčnost, ve kterém bezpochyby budu jen jedním z mnoha lidí, kteří jí budou věnovat zaslouženou pozorost. Zde však chci mluvit nikoliv o „jejím“ roce, ale o „mém“ roce této autorky, nad jejímiž texty se zamýšlím nad vlastním životem.
Flanneřin život se odehrával v letech 1925 až 1964. Nedožila se tedy ani čtyřicítky. V souvislosti s ní mi zní v uších slova jedné z písní Boba Dylana, podle níž „jen dobří umírají mladí“. Sám se do této kategorie zařadit nemohu, ostatně oproti Flannery už šestý rok „přesluhuji“. Nevyznačuji se ani statečností, s níž tato žena svou nemoc a těžký životní úděl vždy snášela bez jakýchkoliv nářků a reptání. Víra Flannery O'Connorové byla v plném souladu s jejím životním postojem a na základě textů jejích přednášek, korespondence apod. ji vnímám jako člověka, který to měl v hlavě perfektně srovnané. Ani v tom se jí žel nijak nepodobám.
Přesto je mi jednou věcí nesmírně blízká, a to situací „cizince“, který nikdy moc nezapadal mezi lidi okolo sebe a vždy se s nimi dokázala sdílet jen v omezené míře. Platilo to hned v její rodině, resp. v jejím soužití s matkou, s níž, jak sama s potutelným humorem vypráví, vedla rozhovory tohoto druhu: „ONA: Objednala sis knížku, která se jmenuje Idiot. O čem je? JÁ: O idiotovi.“
Tato katolická spisovatelka také celý svůj život prožila v Georgii na americkém Jihu, ve společnosti matrikově z devětadevadesáti procent protestantské a fakticky rozdělené na zanícené evangelikály na straně jedné a ideologické či praktické ateisty na straně druhé. Také postavy jejích knih se zpravidla vyznačují buď poněkud prostomyslným evangelikálním křesťanstvím anebo povrchním bezvěrectvím. Autorka se od nich nijak nedistancuje, naopak, u prvních z nich prožívá sounáležitost s jejich vírou v Krista a touhou po spáse v Něm a u všech sounáležitost s jejich lidstvím; nemůže se ovšem s nimi ani plně ztotožnit.
To je mi velice blízké, protože od prvních dnů po svém uvěření před více než dvaceti lety, v nichž jsem zavítal do misijního shromáždění evangelikální církve „Ježíš přijde“, také stále znovu a znovu prožívám pocit částečné sounáležitosti spojené s rozpaky nad mentalitou lidí, kteří v tomto komplikovaném a nejednoznačném světě nalézají jednoduché odpovědi na všechny otázky anebo si dokonce ani žádné otázky nekladou…
Flannery O'Connorová ve snaze, aby její hlas dolehl i k uším čtenářů takřka „hluchých“, jednostrannosti reálných lidí ve svých dílech záměrně zesilovala tak, že vytvářela postavy tragikomických grotesek. Přesto jsou v nich tito reální lidé stále poznatelní. Zmínil bych např. evangelikálního proroka Masona Tarwatera z románu Násilníci po něm sahají (ale třeba i jednoduchého katolického zpovědníka otce Finna z povídky Vytrvalé mrazení), paní Mayovou z povídky Greenleaf, která ke křesťanství přistupuje v duchu zásady „všeho s mírou“, či vyznavače ateistického náboženství vědy Shepparda z povídky Chromí vejdou jako první coby prototypy těch, kteří vždy dokážou druhým zvěstovat Boží vůli (tak jak ji oni sami chápou), těch, kdo se míjejí s otázkou po smyslu života, a těch, kdo na ni sobě i druhým dávají nesmyslnou odpověď.
Flannery je pro mne příkladná v tom, jak zjevně má (nebo se přinejmenším snaží mít) lidi z kterékoliv z těchto skupin ráda. Zároveň ovšem čtu její texty i jako zprávu té, která v každém z uvedených prostředí musela ve větší či menší míře zůstávat „cizinkou“. Jako skvělé vyjádření i mé vlastní zkušenosti.
2024 ©