Mystik, který „skočil v Boha“ (K 400. výročí narození Bedřicha Bridela)

Je mi tak trochu záhadou, proč byl ze světců doby baroka po roce 1989 svatořečen Jan Sarkander, zatímco Bridela, skutečně významnou postavu českých dějin a křesťana, který položil život za své bližní, nikoho nenapadlo ani blahořečit. To je ovšem problém „jen“ české katolické církve. Nesporný problém české společnosti odráží skutečnost, že v ní z dějin české kultury byli a jsou oslavováni mnohdy až obskurní, spíš než jakékoliv hodnoty jen jejich absenci ztělesňující autoři, zatímco Bridel, skvělý představitel české mystické poezie, v řadě přehledů dějin naší literatury není vůbec ani zmíněn. Předsudky, se kterými to souvisí, už jsem se ale na blogu zabýval několikrát a není tedy třeba, abych tak činil i dnes. 

Přesný den, ve který se Bedřich či Fridrich Bridel v roce 1619 narodil, není znám. Vzhledem k jeho jménu je však jisté, že k jeho narození došlo někdy po 26. srpnu, kdy se českým králem stal Fridrich Falcký. Bridel se narodil ve Vysokém Mýtě v rodině, která byla původně protestantská. Jeho otec byl za stavovského povstání vysokomýtským rychtářem ve službách stavů a o několik málo let později opět vysokomýtským rychtářem ve službách Ferdinanda II.; svérázný katolický myslitel Ladislav Jehlička k tomu ve svých úvahách o českých dějinách poznamenává, že podle Zdeňka Kalisty svědčí osud rodiny Bridelových o síle obrozeného katolicismu, že však on sám se spíš domnívá, že starý Bridel byl prachobyčejný kolaborant…

Bedřich Bridel každopádně v osmnácti letech vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova. Při studiu teologie byl jeho spolužákem Bohuslav Balbín (snad jediný jezuita, kterého „pokroková“ česká historiografie vzala pro jeho vypjaté vlastenectví na milost). Krátce učil poetiku a rétoriku a na několik let se stal prefektem jezuitské tískárny v Klementinu. Jeho působení v Tovaryšstvu však bylo spojeno především s misijní činností, kterou vykonával mj. mezi tajnými nekatolíky ve východních Čechách. Ta se samozřejmě z dnešního pohledu těší odsudkům, je však třeba říci, že Bridel byl opravdu misionářem, nikoliv mužem ve službách tehdejšího režimu, v jehož patách by kráčeli vojáci. Tato nejošklivější fáze pobělohorské rekatolizace byla ostatně v době jeho působení už minulostí. Jaroslav Kadlec v Přehledu českých církevních dějin líčí Bridelovu misijní činnost takto: 

„Působil v kraji boleslavském, kouřimském, hradeckém a zvláště čáslavském. Neúnavně katechisoval, zpovídal, rozdával katechismy, zpíval s lidem a vybízel k zbožnému životu. Začínala vždy s dětmi, učil je základním modlitbám, načež se obrátil k dospělým a neustal, dokud je neseznámil s hlavními články víry a dokud je nepřipravil k přijetí svátostí. Pronikal do lesních úkrytů, k zapadlým chatám, jež bývaly shromaždišti tajných kacířů, a nejednou se tam setkal s jejich kazateli, kteří sem přicházeli z ciziny. V lese u Hrádku, poblíž Semtěše na Čáslavsku, našli kdysi pocestní o tom zajímavé svědectví. Jeden z těchto predikantů vyryl do stromu slova: ,Zde jsem měl půtku s páterem Brideliusem, přemohl mě slovem Božím‘.“

Vytýkat Bridelovi, že nenechal tajné evangelíky na pokoji, by bylo samozřejmě stejně ahistorické, jako vyčítat onomu predikantovi, že svým rytím do stromu neprokázal správné ekologické cítění… Bridel však zřejmě musel být odsunut někam na okraj dějin české literatury spíš proto, že jeho úžasná poezie psaná skvělou češtinou neodpovídá tradiční tezi o tom, že pobělohorská doba byla pro českou kulturu a českou řeč dobou „temna“ a úpadku. 

Bridelova česky psaná mystická poezie začíná Životem svatého Ivana (1656), způsobem charakteristickým pro celé jeho dílo stavějícím do protikladu Stvořitele, představujícího jedinou skutečnou existenci, a naši pomíjivou a nahodilou existenci v tomto světě. Jeho nejznámějším dílem se však stala až básnická meditace Co Bůh? Člověk? (1659), v modlitbě plné skvělých metafor popisující lidskou bídu a dokonalou krásu Boží: „Já kvílení, bublání,/ tys zpěv, zvuk, pěkné varhany,/ toužení, naříkání,/ pronikáš na všechny strany./ Tys světlem, já temností,/ já bláto, tys čistota./ Tys milost, já tesknosti,/ tys bezpečnost, já psota.“

Mezitím se Bridel stihl zasloužit i o klasický duch „českých Vánoc“ půvabnými Jesličkami (1658), průkopnickou sbírkou českých „koled“ zvěstujících radost z Božího narození způsobem srozumitelnýum všem: „Zdrávo buď, ó nemluvňátko, / Jezulátko, / všickni tvoji slouhové, / ó božské paňátko! / Jak malý, však Bůh veliký, / Jezulátko, / z matky, z života panenky, / nevinné děťátko.“ 

Bridel napsal i Stůl Páně (1659) či až po jeho smrti vytištěné Křesťanské učení veršemi vyložené, na první pohled až příliš „katechismové“, ale ve skutečnosti obměňující tradiční katechismus do podoby skutečného dialogu a využívající jak umělecké formy, tak i archaizující veleslavínské a kralické češtiny, záměrně volené k vyjadřování nadčasových pravd víry.

Bridelovy básně byly součástí jeho misie a touhy pomáhat jak duchovně, tak i fyzicky potřebným. Jeho láskyplná a statečná služba bližním vyvrcholila v době velké morové epidemie z roku 1680, kdy se Bridel v Kutné Hoře dobrovolně přihlásil k ošetřování nemocných a naplnil svou ústřední metaforu skoku do božské propasti. Zatímco naše dnešní chabá religiozita by v době pohrom typu morové epidemie nepochybně byla spojena hlavně s prosbami o přežití, barokní mystik Bridel chce (slovy Zdeňka Kalisty) „,skočit v Boha‘, skočit v něj jako v bezednou propast ne proto, aby se chránil před morovou nákazou a unikl smrti, ale aby pronikl v Boha, aby se s ním spojil“. K dovršení tohoto mystického spojení došlo dne 15. října 1680.