Osudová pýcha casterbridgeského starosty

Nedělní evangelium minulého týdne, lukášovské podobenství o hostině, na které ti, kdo se derou na přední místa, budou poníženi, mi zase jednou připomnělo propast mezi evangeliem a naší kulturou. Ta je totiž bohužel spojená právě s představou, že člověk se má stále drát někam kupředu, usilovat o sebeprosazení, kariéru, vědecké hodnosti apod. Biblické „pýcha předchází pád” je moudrostí jí neznámou. 

Bylo tomu tak už před 130 lety, kdy Thomas Hardy vydal svého „Casterbridgeského starostu” (The Mayor of Casterbridge, 1886), příběh „muže silné vůle”, který to dotáhl z nádeníka na starostu (ale žádné štěstí mu to nepřineslo).

Román začíná scénou, v níž mladý Michael Henchard, rozpálený alkoholem, hořce lituje toho, že se v osmnácti nerozumně oženil a dnes kvůli své ženě Susan a dítěti Elizabeth-Jane musí dělat jen toho nádeníka, aby je nějak uživil, i když jako svobodný muž by si věděl rady, jak se vypracovat. Jeho žena, bytost „schopná jen nejjednodušších úvah”, nemá pro jeho aspirace žádné pochopení. A tak Michael přesně v duchu dnešního kultu seberealizace nastupuje cestu za úspěšnou kariérou, na jejímž začátku se musí ženy s dítětem zbavit. S trochou ironie by se dalo konstatovat, že se mu to daří způsobem, který by mu dnešní muži jeho typu mohli jen závidět: místo rozvodu a placení alimentů naopak za ženu s dítětem sám inkasuje slušnou částku od námořníka, kterému je v opilosti prodá.

Není divu, že s takovýmto (dnes tak oceňovaným) smyslem pro podnikání se posléze opravdu dokáže vypracovat a stát se nejen majitelem prosperujícího byznysu, ale i starostou Casterbridge. Tedy úspěšným podnikatelem a politikem v jedné osobě, figurou charakteristickou nejen pro Anglii devatenáctého století, ale i pro naši zemi a dnešní dobu. 

Až po dvaceti letech se tento úspěšný pragmatik dopustí první chyby, když udělá nejen svého zaměstnance, ale i svého přítele a důvěrníka z mladého Donalda  Farfraea. Ten není o nic méně schopný než Henchard a sentimentální slabost jeho zaměstnavatele jen přispěje k jeho vlastnímu vzestupu. Když se pak na scéně znovu objevuje kdysi zapuzená Susan s dívkou, o níž Michaelovi neřekne, že není jeho dcerou, ale druhou Elisabeth-Jane, dcerou námořníka, Henchard spáchá další pochybení proti kodexu peněz a úspěchu. Rozejde se se svou bohatou a společensky významnou snoubenkou Lucettou, místo aby sňatkem s ní korunoval svůj závratný vzestup, a napravuje své někdejší zapuzení první ženy.

Henchard je tedy mužem, u kterého se pod fasádou nelítostného kariérismu prodírají na povrch normální lidské projevy a hodnoty typu svědomí, ohledů na druhé a dokonce citu a něhy. Právě na ně ovšem záhy doplácí, když po smrti Susan zjišťuje, že jej manželka podvedla a že milovaná dcera ve skutečnosti jeho dcerou vůbec není. Smířil by se i s tím a věnoval jí cit otčíma, nicméně Elisabeth-Jane se mezitím nechala indoktrinovat právě tím kodexem pseudohodnot, který jí on sám bezděčně vštípil, takže mu nyní uniká do světa konvencí, právních norem a vnějšího postavení.

Vykolejený Henchard mezitím utrpí obchodní neúspěchy a nakonec zbankrotuje. Na jeho místo největšího podnikatele a posléze i starosty Casterbridge nastupuje Donald Farfrae. I když Hardy nemohl ve své době nic vědět o Reném Girardovi a jeho teorii mímétické rivality, jeho román je její ukázkovou ilustrací. Farfrae a Henchard se stávají rivaly vždy toužícími po tom, co patří tomu druhému. Z jejich soupeření vychází na všech frontách jako vítěz Farfrae, který kupuje  Henchardův obchod a jeho dům a dokonce se žení s jeho někdejší snoubenkou. Aby toho nebylo málo, poté, co po nějaké době ovdoví, uzavírá druhý sňatek s Elisabeth-Jane, dosavadní schovankou a jedinou lidskou oporou Hencharda, který tak nyní zůstává úplně sám.

Michael Henchard, do té doby zdravý a silný jako býk, se pak v závěru románu hroutí a umírá, přičemž příčiny jeho náhlé smrti zjevně musí být spíš psychické a duchovní než fyzické. Zdá se, že jeho pýcha by sice přežila ztrátu majetku, ženy i dcery, ale pocit strašlivého ponížení rivalem ji zranil natolik, že to podlomilo Henchardovy síly.

Vrcholem románu je bezesporu scéna, v níž Michael nad touto svou zraněnou pýchou na chvíli vítězí a přichází na svatbu Elisabeth-Jane s Donaldem, aby své nevlastní dceři pokorně poblahopřál k svatbě se svým sokem. Elisabeth ovšem na jeho kajícnou pokoru nedokáže lidsky zareagovat, takže Michaelova dobrá chvíle přichází vniveč. Ve skutečnosti už bylo pozdě – k tomu, aby se Henchardův příběh mohl ubírat lepším směrem, by bylo bývalo nutné, aby se k postoji pokory dopracoval dřív, a ne až pět minut po dvanácté.

Cestu k lidem kolem sebe si v kritické době mohl neuzavřít jen za cenu obětování své mužské pýchy, vědomého vzdání se touhy po sebeprosazení a pokorného podřízení se šťastnějšímu sokovi. Muž, který předtím většinu svého života prožil v honbě za starostenským řetězem či jinými  známkami svého úspěchu a „povýšení”, ovšem posléze své „ponížení” s takovouto pokorou vcelku zákonitě přijmout neuměl. V tom je memento nejen jeho románového příběhu, ale i mnoha jiných, jemu podobných.