Motto: „V Pánovi prstenů nikdy nevidíme Sauronovu tvář. Nevidíme totiž svou vlastní. Vykovali jsme si Prsten. Jen na rozdíl od sauronovské magie používáme namísto nadpřirozených technologií přirozené. Prostředky se sice liší, ale slouží stejnému cíli. A kritici této knize říkají ,úniková fantasy‘!“ (1)
Po dobrou polovinu loňského roku jsem se postupně prokousával Tolkienovým Pánem prstenů (zatímco jiné knihy obvykle nečtu déle než týden) a i když nechci předstírat, že jsem nad ním trávil chvíle trýznivého hloubání, a ne chvíle oddechu, samozřejmě jsem se nevyhnul promýšlení jeho obsahu. Mýtický a fantazijní svět Středozemě mne při tom nezajímal sám o sobě, ale spíš ve vztahu k otázce, jaké poselství konzervativní katolík a kritik „moderního světa“ Tolkien jeho prostřednictvím vyjádřil.
Je to otázka nejednoduchá, protože autor Pána prstenů měl zjevně velký respekt ke svobodě svých čtenářů a nikomu nebránil, aby si jeho Středozem vykládal po svém. V jistém smyslu se asi román dokonce čte lépe „pohanům“ než křesťanům. Obyvatelé Středozemě jsou vlastně pohané, kteří vědí jen o různých mocnostech a silách, ale ne o Pánu Bohu. Ti nejlepší z nich jsou však současně něčím na způsob anonymních křesťanů, v jejichž životech se tajemným způsobem odráží mystérium kříže.
Mysterium crucis je ovšem v románu jen naznačené a nejednoznačné, podobně jako lze jen mlhavé a nejednoznačné odkazy ke Kristu vidět v mýtech pohanských náboženství, které Tolkien chápal ne jako protiklad, ale jako předobraz křesťanství. Tak jako je nemožné vykládat mýty jako texty konzistentně křesťanské, ani Pán prstenů nemůže být „učesán“ do podoby křesťanské alegorie. Čtenáři může ukázat cestu vedoucí do světa křesťanské víry, ale jen pouhým čtením Pána prstenů (či pouhým čtením mýtů) se v něm nikdo neocitne.
Je ovšem třeba připomenout, že křesťanství není naukou, ale životní cestou. Snad tedy platí, že každý, kdo na sebe bere svůj kříž – tak jako Frodo a spol. v Tolkienově románu –, v jistém smyslu následuje Krista. Zároveň lze říci, že každý, kdo touží po Prstenu moci – tedy vlastně po sebezbožštění a ovládání druhých –, kráčí cestou antikristovskou.
Pán prstenů je velkým románem ne proto, že v něm Tolkien vytvořil vlastní mytologii a fascinoval jí milióny lidí, ale pro pronikavou, téměř prorockou kritiku sebestředného individualismu naší novodobé kultury, v níž lidé ke svému neštěstí hledají „prsten moci“, s jehož pomocí by si mohli podmaňovat svět a sami se stávat pány nad životem a smrtí.
V rubrice věnované etickým problémům dnešní doby jsem se již před časem na blogu v článku „Člověk vynalezl svou vlastní zkázu“ zabýval tím, co bych dnes, po četbě Tolkiena, pojmenoval jako „problém Sauronova prstenu“. Tolkienolog Peter Kreeft píše:
„Když nové summum bonum naší kultury v podobě ,podrobování si přírody‘ dovedeme až k apoteóze snahy ovládnout i smrt, najdeme omračující paralely mezi Sauronem a námi samými. Existuje přirozené spojení mezi touto otázkou týkající se smrti a […] tématem duchovních rizik techniky. Smrtí vynáší příroda svůj triumf. Dokud není přemožena smrt, není přemožena ani příroda. A to je bod, k němuž jsme nyní dospěli. Stojíme na okraji té nejzazší hranice, u své Pukliny osudu.“ (2)
Pokušení Prstenu je strašlivé, o to strašlivější, že si dnes málokdo uvědomuje to, o čem v románu mluví Gandalf poté, co mu Frodo Prsten nabízí a on před ním v hrůze couvá: „Prsten by si našel cestu k mému srdci skrze lítost, soucit se slabostí a touhu mít sílu ke konání dobra.“ (3) Také elfí královna Galadriel ve Frodově nabídce, že jí přenechá prsten a „namísto Temného pána dosadí Královnu“, rozpozná pokušení a odmítne ji. (4)
Pokušení ke zlu bývá maskováno tím, že je Temný pán vydává za dobro. A tak nabídkou oné falešné nesmrtelnosti, v románu symbolizované dlouhověkostí a neviditelností nositelů Prstenu, získává moc i nad těmi, kteří se s Prstenem zapletou ne z touhy po zlu, ale z touhy po dobru spojené s nedostatkem moudrosti či nedostatkem pokory.
Prsten moci je naneštěstí nezničitelný. Jakmile lidstvo učinilo jisté objevy například na poli umělého oplodnění a genového inženýrství, tak už na ně nikdy nezapomene a technický pokrok půjde stále dál a dál, zřejmě až k vynálezům dosahujícím dlouhověkosti či (tolkienovským výrazem) nepravé nesmrtelnosti. Vědecký „pokrok“ kráčející tímto směrem je v dnešní kultuře falešného humanismu s aplausem přijímán. Moudrých mužů a žen typu Gandalfa a Galadriel z Tolkienova románu, kteří se od Prstene moci s hrůzou odtahují, je v našem světě zoufale málo, a nešťastníků typu „padlého“ mudrce Sarumana, kteří po něm dychtivě natahují ruku, zoufale mnoho…
Saruman sice v románu strašlivým způsobem prohrává a ztroskotává, ale ještě na jeho posledních stránkách, byť už zdánlivě zbavený vší moci, totálně zpustoší Hobitín, do té doby nejidyličtější místo celé Středozemě. Ten se tak mění v něco ještě horšího než Mordor, sídlo Temného pána, protože Mordorem se v něm stává to, co kdysi bylo bezpečným domovem. (5)
Sauron a Saruman škodí nejen lidem a hobitům, ale i krajině a přírodě, která se pod dotykem jejich chtivých rukou proměňuje v zamořenou, mrtvou zemi. Tolkien psal svůj román skoro půlstoletí před Černobylem, ale „černobyl“ ničím nespoutané a vše živé ohrožující moderní techniky v něm popsal dokonale.
„Zlými bytostmi jsou ve Středozemi ti, kteří vytvářejí mocné stroje – právě proto, že jejich temná magie hledá moc nad druhými a vědomou nadvládu. Industrialismus, ať už v poměrně dobrých anebo hluboce zákeřných formách, s sebou nese určitý způsob zacházení se samotnou přírodou – se stvořením, nahlíženo z jiného úhlu pohledu – jako s pouhou věcí a energií, která musí být využívána pro potřeby jiných stvoření. Jistěže, každé lidské dílo přírodu do jisté míry přetváří k lidským účelům, ale v Tolkienově Mordoru se zdá být vyobrazena celá ideologie pohrdání zemí: žádná živá bytost, žádná přirozená krajina, zdánlivě nemá žádnou hodnotu sama o sobě či žádnou moudrost, které by nás mohla naučit, ale slouží jen k tomu, abychom jí využívali ke svým kořistnickým cílům. Tento obraz samozřejmě vychází z raného katolického enviromentalismu, je však také hluboce spojen s katolickým sociálním učením, podle kterého vláda nad druhými má sloužit k jejich dobru, ne k dobru vládce.“ (6)
Románový Gandalf, který toto vše dobře chápe, jako by byl něčím na způsob dnešního papeže, který se všemožně snaží se všemi lidmi dobré vůle tyto principy protlačoval do vědomí dnešního světa.
Veškeré úsilí se ovšem zdá mít vyhlídky na úspěch jen v případě, že se podaří zničit zdánlivě nezničitelný Prsten moci. A tak se Frodo Baggins jednoho dne pod strašnou tíží svého kříže, totiž Jednoho prstenu, začíná potácet směrem do samotného srdce antikristovského Mordoru, kde jedině může být Prsten moci zničen v plamenech Hory osudu. Frodovou křížovou cestou i dalšími, neméně fascinujícími příběhy hlavních hrdinů Pána prstenů bych se ale chtěl zabývat až v dalších částech svého blogování o tomto velkém románu dvacátého století.
Poznámky:
1) Peter Kreeft, Tolkienovo vidění světa: Křesťanská filozofie Pána prstenů, Praha: Paulínky, 2014, s. 25.
2) Tamtéž, s. 130–131.
3) J. R. R. Tolkien, The Lord of the Rings 1: The Fellowship of the Ring, London: HarperCollins, 2007, s. 81.
4) Tamtéž, s. 476.
5) J. R. R. Tolkien, The Lord of the Rings 3: The Return of the King, London: HarperCollins, 2007, s. 1332.
6) Robert Royal, A Deeper Vision: The Catholic Intellectual Tradition in the Twentieth Century, San Francisco: Ignatius Press, 2015, s. 476.
2024 ©