Pán prstenů II: Společenstvo prstenu

Napsal Vít Machálek (») 31. 7. 2019 v kategorii Literatura ostatní, přečteno: 418×

Na tento týden připadlo 65. výročí prvního vydání úvodní části Tolkienova eposu, jehož „klíčová slova“ se mezitím stala tak světoznámými, že už si dávno žijí svým vlastním životem. Svědčí o tom třeba i politický komentář nazvaný „Jeden Babiš vládne všem“. (1)

Tolkienovo dílo je známé jako Pán prstenů, to je však vlastně jen jeho zkrácený název.  Správně by se mělo jmenovat „Pád Pána prstenů a návrat krále“. Tímto názvem aspoň v Tolkienově románu líčení svých příhod nadepisuje jeho hlavní hrdina Frodo Baggins. (2) Tolkien tím zároveň aspoň v samotném závěru své trilogie nepřímo odkazuje k evangelnímu poselství, resp. k pádu satana a k návratu Krista krále na konci časů.

Pán prstenů také vlastně není trilogií složenou ze tří dílů, v nichž bývá vydáván (Společenstvo prstenu, Dvě věže, Návrat krále), ale románem šestidílným, protože každá z jeho tří knih je dvoudílná. V zájmu zpřehlednění Tolkienovy téměř nekonečné románové epopeje budu nicméně ve svém blogování vycházet z tradičního rozdělení známého i z jejího filmového ztvárnění. Při psaní dnešního článku si budu pomáhat i knižním průvodcem k filmu Pán prstenů: Společenstvo prstenu, který začíná slovy:

„Kdysi dávno ve druhém věku Středozemě bylo ukováno devatenáct Velkých prstenů. Každý z nich udílel tomu, kdo jej nosil, dlouhý život a kouzelné schopnosti. Ale Sauron, Temný pán Mordoru, zrádně vytvořil vládnoucí prsten, do jehož žhoucího zlata vložil vlastní krev a životní silu, čímž hodlal ovládnout všechny ostatní prsteny.“ (3)

I ten, kdo Pána prstenů vůbec nečetl, z  něj zná aspoň Sauronovo zaklínadlo „Jeden prsten vládne všem“. Prsten může být zničen jen vhozením do Pukliny osudu v hloubi mordorské Ohnivé hory, kde jej Sauron kdysi ukoval, což znamená, že se Společenstvo prstenu bude muset vydat na téměř beznadějnou pouť do východní říše Mordor, střežené jejím Temným pánem a představující samotné centrum zla.

Čtenář románu se musí prokousat stovkami stránek, než mu dojde tato pointa, a i pak je možné, že ji uprostřed množství různých zápletek přehlédne. Musím říci, že si – možná v protikladu k většině tolkienofilů – velmi vážím myšlenkové hloubky románu, ale po stránce literární to můj šálek čaje není. Tolkienova románová epopej je sice dokonalá a bezchybná v tom smyslu, že – ač se to zdá při obrovském množství postav téměř nemožné – osudy všech protagonistů jsou dotaženy do konce a nikde se neobjevuje žádný autorův přehmat či logická chyba, ale méně perfekcionismu by možná bylo více. Je velká škoda, že většina lidí asi zná spíš jen „nepravého“ filmového Tolkiena než samotnou knihu, ale v dnešní uspěchané době se tomu není co divit.

Už velmi pomalý rozjezd příběhu možná leckoho odradí. Bilbo Baggins na začátku románu slaví své 111. narozeniny opravdu velmi důkladně a než se čtenář dozví, že o nich hodlá zmizet s použitím Jednoho prstenu, který svého nositele dělá neviditelným, a pak prsten i vše ostatní předat svému synovci a dědici Frodovi, jak jej k tomu přesvědčil Gandalf, uplyne opravdu hodně vody ve Velké řece Anduině.

(Narážím na řeku, v  níž na konci druhého věku Středozemě Prsten moci zmizel poté, co gondorský král Isildur zlomeným mečem Narsilem uťal Temnému pánu Sauronovi prst s Jedním prstenem. Poté, co se Prsten moci znovu objevil, se jej, jak už jsem o tom psal v článku o knize Hobit, zmocnil Glum, kterému jej pak uzmul Bilbo Baggins.)

Děj knihy se tedy začíná odehrávat v sídle Bagginsů „Dno pytle“ ve vesničce Hobitín uprostřed malebného Kraje. Na scénu v něm pomalu přicházejí čtyři hobiti, tvořící základ pozdějšího Společenstva prstenu. Kromě Froda Bagginse k nim patří Frodův oddaný služebník, zahradník Sam (celým jménem Samwise Gamgee), a Frodovi věrní druhové Merry (Meriadoc Brandybuck) a Pippin (Peregrin Took). Všichni jsou velmi nehrdinskými hrdiny, hobity (malými človíčky), kteří mají rozhodně raději poklidné posezení s dýmčičkou u korbele piva než hrdinská dobrodružství.

Jsou tak trochu jako my všichni: žádní supermani, ale malí a slabí lidičkové. I když některé vnější dějové linky Tolkienova románu jsou inspirovány pohanskými hrdinskými ságami severských mytologií, niterný smysl celého příběhu souzní s poselstvím biblických příběhů o vítězstvích malých a slabých nad mocnými a silnými. Jejich moc ovšem nehrdinští hrdinové nemohou zlomit svými vlastními silami. Tolkien, tak jak je to u něj obvyklé, k základním východiskům biblického i svého poselství odkazuje jen mezi řádky: v protikladu k Bibli se v jeho románu nikde nemluví o Boží prozřetelnosti a milosti, čtenář si je však v pozadí příběhu může domyslet. Gandalf například Frodovi říká, že Bilbo „měl“ kdysi Jeden prsten najít, přičemž v anglickém originále použité opisné pasívum „was meant“ (4) nepřímo odkazuje právě k Prozřetelnosti, kterou byli nejprve Bilbo a pak Frodo povoláni ke svému dějinnému úkolu.

Trvá však velmi dlouho, než se v románu začne něco dít. Po oslavě Bilbových stojedenáctin a předání prstenu Frodovi uplyne ještě řada let, než se Frodo vydá na svou strastiplnou pouť. Předchází tomu pozvolné stupňování temné atmosféry spojené s působením Saurona a jeho služebníků, prstenových přízraků známých jako Temní jezdci, kteří se pro svého vládce chtějí  zmocnit prstenu a začínají ohrožovat Kraj.

Frodo může svůj milovaný domov zachránit jen tím, že z něj i s prstenem odejde. V doprovodu Sama, Merryho a Pippina se na Gandalfovu radu vydává do Roklinky, sídla Elronda Půlelfa, kde se má sejít Bílá rada Sauronových odpůrců. Tato rada je něčím na způsob společenství andělů světla, bojujících proti duchům temnoty. V jejím čele by měl stát Saruman, ten se však stává padlým andělem, protože sám zatouží po prstenu a přechází na stranu Saurona. Tedy na stranu moci a budoucího vítězství, zatímco Gandalf zůstává na bezmocné straně dobra a vědomě vede zdánlivě beznadějný boj, ve kterém se fakticky staví na místo Sarumana a stává se z něj „Saruman, jaký měl být“. (5) Je rozhodně mylné vnímat u Gandalfa především jeho „kouzelnické“ schopnosti, protože hlavním rysem této postavy je ve skutečnosti ochota čelit zlu vlastním utrpením a dokonce smrtí.

Totéž platí i o Frodovi a v této věci je vše eticky křišťálově čisté. Pochybnosti ohledně tolkienovské etiky však zřejmě začnou mít pacifisté ve chvíli, kdy se ukáže, že Gandalf a hobiti jsou ve velkém boji Západu proti Mordoru ochotni i bojovat a v boji zabíjet. Tolkien však svůj postoj k pacifismu explicitně definoval mysteriózní postavou nejstaršího obyvatele Středozemě Toma Bombadila, který Froda a spol. hned na počátku jejich putování svým mírným a nenásilným způsobem opakovaně zachrání před silami zla, ale nikdy by nebyl ochoten opustit svůj domov v sousedství Kraje a táhnout s nimi do boje. Tolkien o něm v jednom ze svých dopisů píše:

„Představuje cosi důležitého… Jde o přirozeně pacifistický pohled, který se člověku vždycky dere do hlavy, když nastane válka. Ale v Roklince to vidí tak, že existence takového přístupu je sice skvělá, ale že jsou tu také věci, s nimiž si nedokáže poradit a na nichž samo jeho trvání závisí. Nakonec jen vítězství Západu umožní Bombadilovi, aby pokračoval nebo aby vůbec přežil.“ (6)

V evangeliu se vzájemně potřebují Marie a Marta, aktivní přístup a kontemplativní přístup, a v Tolkienově světě, kde je obojí ztělesněno třebas Aragornem a Bombadilem, platí totéž. Aragorn, známý též jako Chodec (Strider), se s hobity setkává v hostinci U skákavého poníka v Hůrce a dovádí je pak do Roklinky, kde jim Gandalf vysvětlí, že Aragorn je potomkem Isildura a dědicem velkých králů Západu.

V Tolkienově Pánu prstenů neexistuje žádný obraz Krista podobný Aslanovi v Lewisových Letopisech Narnie, ale v jeho různých postavách jsou zobrazeny různé aspekty obrazu Krista.  Frodovo putování je obrazem cesty na Golgotu, v Gandalfově příběhu se mihne obraz smrti a zmrtvýchvstání a Aragorn je symbolem očekávání druhého příchodu Krista, tedy návratu Krále.

„Elfové jsou vlastně lidé bez prvotního hříchu“ (7), a tedy nesmrtelní. Dokonce i Elrond Půlelf je pamětníkem všech stovky let starých událostí z druhého věku Středozemě, které jsou hobitům po jejich příchodu do Roklinky obšírně popisovány. Kromě elfů se hobiti v Roklince setkávají i s Boromirem, synem správce Gondoru, a také s trpaslíkem Glóinem (jedním z těch, kteří byli společníky Bilba na jeho cestě za pokladem v Hobitovi) a jeho synem Gimlim a také s Bilbem, který zde tráví své stáří a pracuje na svých pamětech.

V Roklince dlouze jedná Bílá rada a dospívá k poznání, že jedině Frodo je předurčen k tomu, aby vykonal strašlivou a zdánlivě beznadějnou cestu do Mordoru s cílem zničit Jeden prsten ve výhni Ohnivé hory. Frodo touží jen po klidu a odpočinku, po tom, aby mohl zůstat po boku Bilba v Roklince. S bolestí a proti své vůli však nakonec pronáší slova, kterými se podrobuje nutnosti obětovat se ve prospěch celku: „Ponesu prsten, ačkoli neznám cestu.“ (8) Boj se sebou samým tváří v tvář nadcházející hrůze, který v dané chvíli vybojoval, připomíná evangelní scénu Ježíšova zápasu v Getsemanech, i když existuje i výklad srovnávající Frodova slova s Mariiným fiat. (9)

Při nesení jeho břemene má Froda doprovázet Společenstvo prstenu, k němuž se vedle Gandalfa, Aragorna, Sama, Merryho a Pippina připojují i Boromir, Gimli a elf Legolas. Jedná se tedy o vpravdě „ekumenické“ společenství, v jehož líčení občas probleskuje Tolkienův smysl pro humor. Legolas a Gimli, kteří se přes problémy panující ve vztazích mezi elfy a trpaslíky spřátelí, jsou údajně obrazem přátelství mezi katolíkem Tolkienem a anglikánem Lewisem. (10)

Hobiti, Gandalf, Boromir, Gimli a Legolas na své více než těžké, ale přátelstvím ulehčované cestě putují temnými lesy a bažinami a současně jsou vystavováni útokům temných sil typu vlků, kteří „nejsou žádnými obyčejnými vlky lovícími pro potravu“. (11) Uchylují se do temných chodeb podzemní říše Morie, kde v hlubinám země musejí čelit útoku skřetů. Ti jsou vlastně bývalými elfy, tak jako jsou prstenové přízraky bývalými lidmi a Glum bývalým hobitem. Ti všichni podle Tolkiena podlehli pokušení „dlouhověkosti neboli padělané nesmrtelnosti“ jako hlavní návnadě Temného pána. (12)

Ta je podle autora Pána prstenů současně i hlavním pokušením naší dnešní doby s její zdánlivě všemocnou vědou, nabízející padělanou nesmrtelnost jako protiklad pravé nesmrtelnosti získané následováním ukřižovaného a zmrtvýchvstalého Krista. K té odkazuje příběh Gandalfa, jehož ústřední scéna nastává ve chvíli, kdy proti Společenstvu prstenu probíjejícímu se z obklíčení skřetů povstává nepřítel nad jeho síly – ohnivý démon Balrog. Gandalf umožní ostatním členům Společenstva únik za cenu toho, že sám i s Balrogem padá do temné propasti. (13) Celá scéna připomíná něco mezi ukřižováním a sestoupením do pekel z křesťanského Kréda.

Společenstvo, vedené nyní Aragornem, pokračuje v cestě.  Dočasné útočiště nalézá v zemi Lothlórien pod vládou elfského Pána Celeborna a Paní Galadriel. O té Aragorn říká, že v jejím srdci a v její zemi neexistuje žádné zlo. (14) Lidé, hobiti i trpaslíci u ní instinktivně hledají útočiště a stávají se jejími ctiteli, přičemž není pochyb o tom, že například Gimliho úcta k Paní Galadriel může být chápána jako obraz katolické mariánské úcty. Lembas, chléb na cestu, který Společenstvo prstenu dostává v Lothlórienu předtím, než se vydává na další pouť, je zase obrazem eucharistického chleba.

Lembas je posilou ke konání dobra, na které by jinak naše vlastní slabé síly nestačily. Jeden prsten naopak představuje jen pokušení a každého, kdo by chtěl jeho vládnoucí schopnosti využít k dobrému cíli, dovádí na scestí. Moudrá Galadriel tomuto pokušení odolává a odmítá Prsten, který jí Frodo nabízí v touze „nastolit místo Temného pána Královnu“. (15)

Pro obyčejné smrtelníky a vztahy mezi nimi je naproti tomu pokušení Prstenu vražedné. V závěru Společenstva prstenu mu podléhá Boromir, který si namlouvá, že s pomocí Prstenu ochrání svůj Gondor. Pokouší se uzmout Prsten Frodovi, který před ním zděšeně prchá a ztrácí se zbytku Společenstva, které se tak rozpadá. I Frodo si při tom musí nasadit Prsten, pak však přece jen ještě najde sílu zase jej ze svého prstu sejmout, a tak moci zla protentokrát odolat. Prsten nicméně již rozbil Společenstvo a Frodo vidí, že ve své zoufalé cestě do Mordoru bude muset pokračovat sám. Jeho oddaný sluha Sam jej však v poslední chvíli nalézá a vydává se na další pouť s ním.

Závěrem tohoto článku bych se chtěl ještě vyrovnat s dnes velmi módními jungiánskými výklady Pána prstenů. Podle jednoho z nich „Frodo ztělesňuje pro Sama ideální obraz sebe sama, ideální Já, které je dobré následovat… Frodo představuje Samovu vnitřní psychickou sílu, aspekt Bytostného Já, který vstoupil do vědomí, zprostředkoval kontakt s ostatními silami, aby navrátily moc a integritu já, vědomí, aby jej posílily a pomohly k osamostatnění. Aby Sama vyvedly z postavení sluhy k vlastnímu samostatnému životu…“ (16)

Moderní psychologie (nejen jungiánská, ale i humanistická či transpersonální) bohužel hlásá výrazně individualistický ideál a pod pláštíkem módních  hesel typu „intergrity já“ nebo „seberealizace“ fakticky vede člověka k zaměření na sebe sama, tedy k pravému opaku toho, o co jde v křesťanství a o co šlo Tolkienovi. Jeho Sam ve skutečnosti svým oddaným vztahem k panu Frodovi vychází ze sebe sama a díky tomu může směřovat k duchovnímu cíli své pouti, který nelze nikterak popsat jako „Bytostné Já“.

Tento pojem, jak známo, v jungiánské hantýrce označuje jakousi „celost“ zahrnující dobro i zlo (kterou Jung spojuje i s archetypem Boha nebo rovnou s Bohem). Křesťané Lewis a Tolkien  tuto ideu absolutně odmítají. První z nich tak činí především v knize s výmluvným názvem Velký rozvod dobra a zla. Druhý je absolutista ne „psychologický, ale morální. Domnívá se, že žádný člověk není absolutně dobrý či zlý, ale že dobro a zlo jako takové jsou absolutně odlišné. Soudí, že ,i v tom nejhorším z nás je trocha dobra a i v tom  nejlepším trocha zla‘. Ale rozhodně ne, že je trocha dobra ve zlu a trocha zla v dobru… Pokud je něco takového v očích kritiků pohoršující, pak nám to říká poměrně málo o Tolkienovi a mnohem víc o samotných kritících.“ (17)

C. G. Jung i J. R. R. Tolkien se zajímali o různá náboženství a o pohanské mytologie, ale jen Tolkien si jimi nenechal narušit svou křesťanskou víru (i když je do jisté míry využil ve své literární práci). „Abychom to ozřejmili, vezměme si třeba Tolkienův primární pohanský zdroj v podobě skandinávské mytologie. Nejvyšší bůh Ódin tu není morálně dobrý jako Bůh Bible. Spíše se ve své závislosti na moci podobá Sauronovi. Vikingové by nikdy nepochopili slova o ,moci, která korumpuje‘. Všichni pohanští bohové, ať už severští (germánští) anebo jižanští (řečtí a římští), jsou nakonec jako my – zčásti dobří a zčásti zlí… Židovské a křesťanské tvrzení, že jediný Bůh je zcela dobrý a nemá nic společného se zlem, pohoršovalo dávné pohany úplně stejně jako ty současné.“ (18)

 

Poznámky:

1) David Klimeš, „Jeden Babiš vládne všem: V politice umí chodit čím dál lépe“ [online], 12. 6. 2015, https://itech.ihned.cz/c1-641540-90-jeden-babis-vladne-vsem-v-politice-umi-chodit-cim-dal-lepe.

2) J. R. R. Tolkien, The Lord of the Rings 3: Return of the King, London: Harper and Collins, 2007, s. 1344.

3) Jude Fisherová, Pán prstenů – Společenstvo prstenu: Obrazový průvodce, Praha: Mladá fronta, 2002, s. 5.

4) J. R. R. Tolkien, The Lord of the Rings 1: Fellowship of the Ring, London: Harper and Collins, 2007, s. 73.

5) J. R. R. Tolkien, The Lord of the Rings 2: Two Towers, London: Harper and Collins, 2007, s. 645.

6) Peter Kreeft, Tolkienovo vidění světa: Křesťanská filozofie Pána prstenů, Praha: Paulínky, 2014, s. 228.

7) Jan Rajlich, „Pán prstenů vs. Harry Potter?“, Katolický týdeník, roč. 24, č. 35, 27. 8. – 2. 9. 2013, s. 9.

8) J. R. R. Tolkien, The Lord of the Rings 1: Fellowship of the Ring, London: Harper and Collins, 2007, s. 352.

9) „Jde o dvě strany téže mince: Maria souhlasila s tím, že ponese Spasitele celého světa, Krista, k zrození a životu. Frodo souhlasil s tím, že ponese ničitele celého světa, Prsten, Antikrista, na smrt. Maria dala Život (Kristu), Frodo způsobil smrt Smrti (Prstenu).“ (Peter Kreeft, Tolkienovo vidění světa: Křesťanská filozofie Pána prstenů, Praha: Paulínky, 2014, s. 273.)

10) Viz Paolo Gulisano, C. S. Lewis: Ve světě fantasy a evangelia, Praha: Paulínky, 2016, s. 65.

11) J. R. R. Tolkien, The Lord of the Rings 1: Fellowship of the Ring, London: Harper and Collins, 2007, s. 390.

12) Viz Peter Kreeft, Tolkienovo vidění světa: Křesťanská filozofie Pána prstenů, Praha: Paulínky, 2014, s. 133.

13) J. R. R. Tolkien, The Lord of the Rings 1: Fellowship of the Ring, London: Harper and Collins, 2007, s. 431.

14) Tamtéž, s. 466.

15) Tamtéž, s. 476.

16) Daniela Šiffelová, „Tolkienovy Šedé přístavy“, Psychologie dnes, září 2006, roč. 12, č. 9, s. 23.

17) Peter Kreeft, Tolkienovo vidění světa: Křesťanská filozofie Pána prstenů, Praha: Paulínky, 2014, s. 239–240.

18) Tamtéž, s. 240–241.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel pět a tři