Pán prstenů IV: Návrat krále

„K pádu Mordoru dochází pětadvacátého března: právě v den, o němž se už v době Otty Velikého běžně věřilo, že byl dnem ukřižování Krista.“ (1) 

K uzavření mého čtyřdílného blogování o Pánu prstenů je velmi vhodná nynější doba velikonoční, protože Tolkienův román nám může přinejmenším pomoci lépe si představit Kristovo vítězství nad ďábelskou mocí spoutávající lidstvo, které o Velikonocích slavíme. Je ovšem třeba hned uvést, že Pán prstenů není alegorickou verzí evangelia, i když nepochybně je románem označitelným za křesťanský.

Jedním z jeho zdrojů je i v mottu tohoto článku zmíněné raně středověké křesťanství. Představy typické pro dobu vlády Otty Velikého (936–973)  byly z dnešního pohledu v mnohém naivní (jaká by však asi byla naše dnešní doba z pohledu tehdejších rytířů?!), měly však v sobě i něco velkého a dodnes imponujícího. Důkazem je už samotná obrovská popularita Tolkienova románu, inspirovaného tehdejšími hrdinskými eposy. Historik Tom Holland konstatuje:

„Co činí Tolkiena tak výjimečným – a vlastně posledním svého druhu – je míra, v níž bere doslovně představy, které byly starobylé už v době Otty Velikého. Tolkien, zbožný katolík, věřil ve zlo nikoli jako v alegorii či metaforu, ale jako v něco doslovného: satanskou sílu.“ (2)

Holland dále pokračuje odkazem k bitevním výjevům z Návratu krále, v nichž hraje hlavní roli Aragorn, vracející se král z názvu třetího dílu Tolkienovy epopeje. Návrat Krále je ovšem také poselstvím Nového zákona a především Apokalypsy, poslední knihy celé Bible, která se sama označuje za svědectví o Tom, který říká „přijdu brzo“. (3)

V Pánu prstenů je Kristus v závislosti na (ne)vnímavosti čtenáře buď zcela nepřítomný, anebo naopak všudypřítomný. Není zde jedna postava, která by Jej symbolicky ztělesňovala, ale různými způsoby k Němu odkazují příběhy všech hlavních protagonistů boje s říší Temného pána, tj. Froda, Gandalfa a Aragorna. Ti mohou být do jisté míry považováni za zobrazení trojí mesiášské role kněze, proroka a krále.

Předpovězený návrat krále Aragorna do jeho království Gondoru je překvapivě nenápadný uprostřed líčení velikých bojů světodějné války, což opět souzní s Novým zákonem, v němž je Ježíš líčen jako král skrytý, představám svých současníků neodpovídající a svou královskou totožnost do poslední chvíle tající. (4) 

Tato „válečná” dějová linie je spojena s první částí Návratu krále. Ve druhé se na scéně znovu objevuje Frodo, jehož smrt v závěru předcházejícího dílu se ukáže být jen zdánlivá. Podobně jako u znovuožití Gandalfa ve druhém díle se zde jedná o naznačený odkaz ke Kristovu zmrtvýchvstání.

I když Návrat krále je plný velkých válečných scén, jež mají tak rádi filmaři, ústředním motivem tohoto posledního dílu i celé trilogie je nadlidský úkol zničení Jednoho prstenu. Jeho ďábelská moc spočívá v tom, že nikdo nedokáže odolat pokušení použít tento nástroj Temného pána ke svým cílům. Správce Gondoru Denethor, jehož syn Boromir ve druhém díle padl Prstenu za oběť, se v jedné z úvodních scén Návratu krále hněvá na Gandalfa, že s Prstenem naložil neuvěřitelně pošetilým způsobem, když s ním poslal hloupého hobita do země Nepřítele. (5) Jeho „světské“ myšlení nemůže pochopit to, k čemu dospěla nadlidská moudrost Gandalfova: že je-li vůbec nějaká naděje, pak nespočívá v síle a moci, ale naopak ve Frodem ztělesněné slabosti a bezmoci…

Hlavním (výrazně nehrdinským) hrdinou celého Pána prstenů je bezesporu Frodo, kterému připadl ten strašlivý, nesplnitelný úkol jít s Jedním prstenem do říše Nepřítele a vhodit jej tam do Pukliny osudu, což by znamenalo konec s Prstenem spojené moci Temného pána. Je jasné, že nemůže projít, že je to úkol nad jeho síly. Frodova velikost spočívá „jen“ v tom, že pro splnění svého nesplnitelného úkolu dělá, co může, a ani v nejbeznadějnějších chvílích se nikdy neutíká k „rozumnému“ konstatování, že to prostě nejde. V tom je jeho postava velmi inspirativní, a to zvláště v naší době, v níž se lidé k pohodlné výmluvě, že něco „nejde“ (např. počkat se sexem až po svatbě),  utíkají i tam, kde se ve skutečnosti nejedná o nic nemožného. Frodo naproti tomu na konci druhého dílu Pána prstenů vstoupil i do tunelu se strašnou Odulou, protože věděl, co je jeho povinností (jít do Mordoru, do kterého žádná  jiná cesta nevedla).

Dokončení Frodova příběhu ve druhé části posledního svazku Pána prstenů se však dočká jen ten, kdo se prokousá první částí s líčením velké války a bitev (kterému by plně rozuměl a plně s ním souzněl spíš raně středověký čtenář než dnešní…).

Metropole Gondoru Minas Tirith je obléhána vojsky Temného pána a zdá se, že padne dřív, než jí stihne přijít na pomoc spojenec Gondoru, rohanský král Théoden. Ten táhne v čele vojska do boje a správou království pověřuje svou neteř Eówyn, vznešenou a bojechtivou princeznu, která se označuje za štítonošku a chce jít bojovat po strýcově boku. Toto přání se jí snaží rozmluvit Aragorn ve scéně, jež bývá někdy chápána jako Tolkienova diskuse s feminismem. Ve skutečnosti v ní však jde i o něco jiného, protože Éowyn Aragorna miluje a je pro ni nesnesitelné sedět v bezpečí za hradbami ve chvíli, kdy je on rozhodnut uhánět se svými muži do Minas Tirith přes Stezky mrtvých, kterými ještě nikdy žádný smrtelník živý neprošel.

Aragorn nemůže její lásku opětovat z důvodů, které Tolkien nevysvětluje v příběhu, ale jen v jednom z dodatků k Pánu prstenů: své srdce a svůj život mu již předtím dala Arwen Večernice, vnučka Paní Galadriel a dcera Elronda Půlelfa. Ta se z lásky k němu, smrtelnému člověku, vzdala nesmrtelnosti elfů, což také vnímám jako jednu z nesčetných „křesťanských“ narážek přítomných v Pánu prstenů (odkaz ke Kristu, který se z lásky k člověku a pro jeho spásu vzdal své božské nesmrtelnosti).

Odkazem ke Kristu je i Aragornovo putování Stezkami mrtvých. Aragorn tímto svým putováním jako by sestupoval do pekel a vysvobozoval v nich úpící duše. „Mrtví” (ve skutečnosti spíš nemrtví) trpí pro nedodržení přísahy, že se postaví proti Temnému pánu, a Aragorn jim umožňuje tuto přísahu přece jen naplnit a dojít pokoje. To je velmi důležitý moment, který se v Pánu prstenů objevuje i ve vztahu k jeho hlavním postavám: své povinnosti musíme splnit, jinak se naše příběhy nemohou uzavřít.

Toto (spíše než „genderové stereotypy”, ze kterých bývá Tolkien obviňován) je také důvodem toho, proč nemůže být schváleno jednání Éowyn, která v přestrojení za vojáka Dernhelma vytáhla do boje, i když její povinností bylo zůstat se svým lidem a splnit úkol, kterým ji pověřil král Théoden. Své závazky musejí splnit i hobiti Pippin a Merry, kteří na začátku Návratu krále vstupují do služeb Denethora, resp. Théodena a slibují jim věrnost. Slib musejí dodržet, i když se pak v případě Denethora ukáže, že se jednalo o slib muži, který byl Sauronem připraven o rozum a chce se zaživa upáit i se svým zraněným, ale ještě živým posledním synem a nástupcem Faramirem. 

Merry je po boku krále Théodena, když se jeho rohanské vojsko řítí na pomoc těžce zkoušenému Minas Tirith. Král však padne v boji v Pánem nazgûlů, kterému se pak s desperátskou odvahou postaví Dernhelm alias Éowyn. Očekávali bychom, že princezna bude nyní za svou neposlušnost potrestána smrtí, ale její boj s Pánem nazgûlů, kterému se pak s desperátskou odvahou postaví Dernhelm alias Éowyn. Očekávali bychom, že princezna bude nyní za svou neposlušnost potrestána smrtí, ale díky zásahu Pippina svůj boj s Pánem nazgûlů přežije a dokonce mu, byť zraněna, zasadí rozhodující ránu. Dostává se jí milosti, ne spravedlnosti. (6)

Bitva však pokračuje nepříznivě. Mordorským vojskům připluli na pomoc strašní umbarští korzáři a zdá se, že mladý Éomer, který se ujal velení místo svého padlého otce Théodena, musí podlehnout. Nyní však přichází strhující scéna, kterou již citovaný Tom Holland srovnává s legendami spojenými se slavným vítězstvím Otty Velikého nad Maďary v bitvě na Lechu:

„[Povaha Tolkienovy víry byla podobná víře středověkých křesťanů], která bere doslovně zasahování andělů do lidských záležitostí, legitimity posvátné královské moci a moci posvátných zbraní. Poslednímu svazku  Pána prstenů dal Tolkien název Návrat krále; když se Aragorn, uplatňující nárok na trůn Minas Tirithu, objeví před hradbami města v čele velkého zástupu a začne pobíjet ty, kdo ho obléhají, je ozbrojen – jako Otto v bitvě na Lechu – odznakem svého nadpřirozeného mandátu, ,Přede všemi,‘ píše Tolkien, ,však jel Aragorn s Plamenem Západu, Andúrilem, který plál novým ohněm, znovu zkutým Narsilem, smrtonosným jako zastara, na čele měl Elendilovu hvězdu.‘ Ideálem je křesťanský válečník mající brnění Boží přízně.“ (7)  

Symbolika „křesťanského válečníka“ je však jen jedním z mnoha aspektů v Aragornovi ztělesněného archetypu krále. Ty nejpodstatnější nejsou spojeny se zabíjením nepřátel, ale s tím, v čem je král obrazem Krista. Když šílený Denethor uhoří na hranici a Faramir je sice před tímto osudem zachráněn, ale patrně umírá, Aragorn tajně přichází k jeho loži a vkládá na něj svou uzdravující ruku. Tuto scénu je snadné spojit s evangelním odkazem k incognito uzdravujícímu mesiášskému Králi. (8)

Po úžasném vítězství v bitvě o Minas Tirith přichází nečekaný zvrat v podobě čtenáři teprve nyní předloženého konstatování, že výsledek války s Mordorem vlastně na dění na bitevních polích vůbec nezáleží. Je závislý výhradně na tom, zda Frodo s věrným Samem splní svůj nemožný úkol zničit Prsten moci. Protisauronovské vojsko vedené Gandalfem a Aragornem táhne k branám Mordoru, aby třeba i za cenu záhuby odpoutalo pozornost Temného pána od Froda. Čeká je však jen strašné překvapení, když Sauron překládá zdánlivé důkazy toho, že Frodova mise ztroskotala.

„Ve chvíli, kdy Sauronův posel vyrukuje s Frodovým mečíkem, pláštěm, sponou a mitrilovou kazajkou, se zdá, že celá výprava selhala a že hobit i s Prstenem musel být zajat. ,Před očima se jim začernalo a v okamžiku ticha se jim zdálo, že svět se zastavil, jejich srdce jsou mrtvá a poslední naděje pryč‘. Pipinova mysl se propadá do tmy: ,Takže to končí, jak jsem tušil,‘ ozvala se mu v hlavě myšlenka. Třepetajíc se pryč, se ještě krátce zasmála, než ulétla – málem s veselou odhazovala konečně všechny pochybnosti, starosti a strach‘.“ (9)

Pippin však i tak bojuje dál, stejně jako celé vojsko (Gandalf i po předložení Sauronových důkazů o zajetí Froda odmítl kapitulovat). Bojovat je snadné, dokud existuje naděje, ale nutné i vzdor beznaději… To, čemu my ve svém omezeném chápání říkáme naděje nebo beznaděj, ostatně může být pomýlené. Tak tomu je i v Tolkienově románě, kde se nakonec ukáže, že Sauron, který je – ve shodě s biblickým ďáblem (10) – ze své podstaty lhář, Froda ve skutečnosti ve své moci nemá.

Tedy – zatím… Když se děj vrátí zpět k Frodovi se Samem, čtenář se sice dozvídá, že Frodo přežil své ochromení na konci druhého dílu a se Samovou pomocí uprchl ze zajetí skřetů, ale úkol zničit prsten se tím samozřejmě nestal o nic uskutečnitelnějším. Vše nasvědčuje tomu, že Frodovo a Samovo putování bezútěšnou zemí Nepřítele nemůže skončit jinak než špatně. Platí nicméně, že čím víc Frodo se Samem vidí, že k Puklině osudu nemají šanci dojít, a čím víc ztrácejí naději stejně jako předtím Pippin a spol., tím víc jsou i oni oddáni svému úkolu a odhodláni plnit jej až do bídné smrti, jak nejlépe budou umět.

To platí především o Samovi, který se doposud zdál být jen Frodovým poněkud prostoduchým pomocníkem, nyní se však stává skutečným hlavním hrdinou. „Tolkien po způsobu Boha, v něhož věří, povyšuje ponížené a sesazuje mocné. Pán prstenů je dokonalou ilustrací k Mariinu chvalozpěvu ,Magnificat‘ (Lk 1,46–55).“ (11)

Zatímco Frodo už v Mordoru zcela klesá pod tíží Prstenu a není schopen jít dál, Sam jej s bezmezným odhodláním nese k hoře, která je cílem jejich cesty. Ve fascinujícím vnitřním dialogu, který při tom vede jeho srdce s jeho rozumem (či moudrost srdce s pouhým rozumářstvím), srdce vítězí:

„Jeho propočty říkají: ,Jsi blázen, když dál doufáš a dřeš se. Mohli jste si oba dva lehnout a jít spát už před kolika dny, kdybys nebyl tak paličatý. Stejně tak jako tak umřeš. Můžeš si klidně lehnout hned a vzdát to. Nahoru se stejně nikdy nedostaneš.‘ Ale vlastní hlubší moudrost mu odpovídá: ,'Dostanu se tam, kdybych měl na té cestě nechat všechno kromě kostí,' opáčil sám sobě Sam. 'A vynesu pana Froda nahoru, I kdyby mi to mělo zlámat hřbet i srdce. Tak přesťaň!'‘“ Autor rozboru Pána prstenů a Tolkienova vidění světa, kterého zde cituji, k tomu výstižně poznamenává, že problém rozumářského mravního relativismus, kterému se zde Sam odmítá podřídit, spočívá v tom, „že si hraje na Boha, když předpokládá, že známe budoucnost, že vidíme důsledky. Je jako voják, který neuposlechne rozkazu, protože si myslí, že ví, co má udělat, lépe než jeho velící důstojník.“ (12)

Sam by měl samozřejmě sám šanci na záchranu, kdyby Froda opustil, takže z pohledu utilitaristické morálky jedná zcela nesmyslně. Tuto morálku však v románu zastávají jen mravně zvrhlé postavy typu Sarumana, ochotné obětovat osoby, pokud je to „nezbytné“. Věrnost morálnímu imperativu naproti tomu nejenže není protikladná věrnosti osobě, ale naopak je od ní neoddělitelná, jak Tolkien ukazuje na příkladu Sama a jeho vztahu k Frodovi. Vtip je samozřejmě v tom, že „rozumný“ pragmatismus by v dané situaci od všech postav románu vyžadoval, aby se přidaly k Sauronovi… (13)

Když Frodo a Sam s posledním vypětím všech sil směřují k Hoře osudu jen proto, aby tam zahynuli, připomíná to Kristovu křížovou cestu. Sam je něčím na způsob Šimona z Kyrény, který pomáhá Frodovi nést jeho kříž až na Golgotu. Frodo ovšem není Kristem a nemůže své poslání vlastními silami dovést do konce. Tolkien v jednom ze svých dopisů sám říká, že „s ohledem na logiku příběhu” bylo nevyhnutelné „Frodovo selhání”. Frodo „napjal veškerou vůli a tělesnou sílu až do posledního dechu a to stačilo právě k tomu, aby se dostal na určené místo – a ani o krok dál. […] Pak převzala velení Jiná moc: sám Pisatel příběhu (a teď nemyslím sebe), ,ona osoba přítomná vždy a všude, nikdy nepojmenovaná a přitom stále blízká‘.“ (14)

Frodo byl jednoznačně hrdinou, kterému by se většina z nás nevyrovnala – došel dál, než kam bychom asi došli my –, Tolkien však současně zdůrazňuje, že byl stejně jako my hříchem porušeným stvořením, které nemohlo samo zachránit ani Středozem, ani sebe sama. Všichni můžeme jen doufat v milosrdenství Pisatele našeho příběhu. K tomu, abychom v ně mohli doufat, je přitom třeba, abychom i sami projevovali milosrdenství. (15)

Ve finále Frodova a Samova putování Mordorem selhává Frodo, nikoliv Sam: poté, co jej Sam donese až k Puklině osudu a Frodovi už zbývá jen vhodit do ní Prsten, nebohý hobit to není s to učinit a místo toho v děsivé scéně volá jako jeden z těch, kteří podlehli Sauronově ďábelské moci: „Prsten je můj!“ (16)

Vzápětí se však ukáže, že to byl přece jen Frodo, a nikoliv Sam, kdo v klíčovém okamžiku příběhu bezděky obstál, a to v době, kdy projevil milosrdenství vůči Glumovi. Ten měl na svědomí řadu zločinů a z hlediska pragmatické morálky měl zajisté pravdu Sam, když jej chtěl ve druhém díle zabít dřív, než spáchá další. Frodo mu to však nedovolil a díky tomuto svému milosrdenství se mohl nakonec dočkat Milosrdenství ve chvíli, v níž šlo opravdu o všechno.

Nejde vůbec o to, že by snad Gluma Frodovo soucitné jednání změnilo k lepšímu. Naopak: když se náhle ještě jednou objeví na scéně v oné rozhodující chvíli u Pukliny osudu, je stejný jako dřív, tedy bezcitný vůči druhým a toužící jen po Prstenu, svém „Miláškovi”. Frodovo slitovné jednání s ním přesto nebylo o nic větším „selháním”, než podobně bezúspěšné Kristovo jednání s Jidášem.

„Láska je vystavena odmítnutí, a proto se zdá, že selhává. Frodo Glumovi nabídne nezištnou laskavost, ale nepodaří se mu získat Glumovu důvěru a sám pak u Pukliny osudu před koncem své výpravy selže. Ale jeho filozofie neselhává. Mohl použít Sauronovu filozofii, filozofii Prstenu. Mohl použít sílu, mohl vůči Glumovi uplatnit donucování, anebo ho prostě – a oprávněně – zabít. Nikdo však nedokáže udělat druhou osobu dobrou tím, že ovládne její vůli – ani Bůh ne. Frodo si Gluma laskavostí téměř získal. Glum si však zvolil cestu nedůvěry, a ztratil tak tělo i duši. Frodo selhal. V Sauronově filozofii nezbývá pro selhání žádný prostor. V Tolkienově filozofii ano, protože tato filozofie je samo křesťanství. A podle křesťanství se ta nejsdělnější událost v dějinách odehrála u jiné Pukliny osudu, když Kristus ,selhal‘, prohrál a zemřel. Právě takto tichý Beránek porazil velikého draka (viz Zj 17, zvláště verš 14): totiž svou krví. Frodo udělal to, co Kristus, a mohlo to ,fungovat‘ jen díky Kristu, jen proto, že se jednalo o skutečnost, ne o fantazii. A o skutečnost se jednalo proto, že skutečný svět je ,křesťanský‘ svět. Jen v křesťanském světě může mít toto ,selhání‘ takovou moc.“ (17)

Je třeba ještě jednou připomenout, že vrcholná scéna Pána prstenů se odehrává v den, který se Tolkienovi zcela úmyslně kryl „s časem Kristovy výkupné oběti”. (18) Glum se v ní vrhl na Froda, ukousl mu prst s Prstenem a zmocnil se jej. S pocitem bezmezného triumfu pozvedá Prsten a opakovaně jej vzývá výkřiky „Můj Milášku!” (My Precious!). Přitom na zlomek vteřiny zapomene, že je v bezprostřední blízkosti Pukliny osudu, udělá chybný krok, zavrávorá a s posledním výkřikem „Milášku!” mizí v hlubině. (19)

Z pohledu autora Pána prstenů – a z biblického pohledu – nejde v této scéně o fyzické, ale o duchovní přežití. Frodo byl ve chvíli, kdy se odmítl vzdát Prstenu, duchovně mrtvý. Ve chvíli, kdy Prsten i s jeho prstem a s Glumem mizí v Puklině osudu, se hora i celý Mordor otřásají v základech a zdá se, že fyzické přežití obou hobitů je zhola vyloučené. Pro Sama to však není vůbec podstatné. Naopak padá na kolena s bezmeznou vděčností a radostí pramenící z toho, že se jeho pán vrátil z duchovní smrti zpět do života a „už byl zase sám sebou”. (20)

So far, so good. Rozuzlení příběhu způsobem, kterým bylo Frodovi dopřáno duchovní vítězství, za které nevděčil svým vlastním silám a nemohl z něj proto být naplněn pýchou, je dokonalé. Nejedná se ovšem o žádný konec dějin Středozemě, ale jen o konec jednoho z jejích věků, od kterého se bude počítat nový letopočet (i zde je zřejmá křesťanská narážka na náš letopočet začínající událostí Krista). Příběh musí pokračovat dál, tak jako stále pokračují dějiny. Tolkien ve své poctivosti vůči čtenářům zřejmě cítil i nutnost nějak dovyprávět osudy hlavních postav. Po zničení Prstenu v Puklině osudu má kniha ještě dalších více než sto stran (přílohy nepočítaje), což je ovšem spojeno s nebezpečím rozmělnění onoho velkolepého finále u Pukliny osudu. Kritik nejpovolanější – C. S. Lewis – po dočtení  Návratu krále napsal Tolkienovi dopis, ve kterém hovořil o pocitu hluboké melancholie jakožto výsledku s touto závěrečnou částí knihy spojeného zjištění, že „vítězství je právě tak pomíjivé jako konflikt”… (21)

V tomto ohledu tedy vyprávění o Frodovi devítiprstém a Prstenu osudu, které se v závěru románu stává předmětem oslavných písní, opravdu připomíná ony středověké eposy opěvující velká a slavná, ale přesto jen s určitou dobou spojená a jen pomíjivě významná vítězství (nikoliv trvalé vítězství Kristovo).

Možná jde i o to, abychom si my smrtelníci uvědomili, že dějiny jsou příběhem, který píše sám Pisatel s velkým P, zatímco i těm nejvýznamnějším z nás je v nich vždy vyhrazena jen epizodní role v některém z jeho dějství. V Pánu prstenů je nejvýznamnější postavou Frodo, a právě jemu není dopřáno dlouho se těšit ze šťastného rozuzlení. Gandalf sice za pomoci velikého orla Gwaihira zachrání Froda se Samem z plamenů rozervané Hory osudu, další děj však už nijak nesměřuje k pohádkově idylickému rozuzlení.

Aragornův návrat krále je doveden do konce: Aragorn usedá na gondorský trůn, aby se pak oženil s elfkou Arwen (zatímco Éowyn po nešťastné lásce k němu pookřeje ve vztahu s uzdraveným Faramirem a zapomíná na neženskou roli válečnice…). Arwen, která je nyní královnou Gondoru, se vzdává svého místa v daleké zemi za mořem, aby se pak ukázalo, že v tomto pozemském ráji elfů, kteří do něj nyní odcházejí ze Středozemě, se naopak může najít místo i pro toho, kdo je s nimi spojen.

Frodo se ovšem nejprve se Samem, Merrym a Pippinem vrací do Kraje, milované domoviny hobitího čtyřlístku, který vlastně jen z touhy po její záchraně tak udatně vstoupil do války do Sauronem. V melancholickém závěru knihy se skoro zdá, že marně, protože Kraj, do kterého se hobiti vracejí, už zdaleka není tím idylickým místem, které kdysi opustili. Diktaturu někdejšího Sauronova spojence Sarumana, která v něm mezitím byla nastolena, sice naši hrdinové dokáží odstranit, ale Frodo jako by už do Kraje nepatřil. Zatímco Sam se usazuje a zakládá rodinu, jeho pán je nemocen nemocí, která se ve Středozemi nemůže uzdravit. Připojuje se ke sportovně založenému starému Bilbovi, který naplnil svůj poslední vezdejší cíl tím, že se dožil rekordních 131. narozenin. Dříve, než s ním navždy zmizí, vysvětluje Samovi, že se snažil Kraj zachránit a že Kraj nakonec opravdu zachráněn byl, ale ne pro něj. Tak už to totiž na světě chodí, když jsou důležité věci v nebepečí: „Někdo se jich musí vzdát a ztratit je, aby druhým zůstaly zachovány.” (22)

V tomto poselství na závěr knihy, po kterém se Frodo s Bilbem a Gandalfem vydává na svou poslední cestu – která je vlastně smrtí, i když by mohla být přirovnána i k něčemu na způsob nanebevzetí Panny Marie (23) –, jde vlastně o to, že cílem našeho života není „nesmrtelnost” (kterou nabízel Sauron za cenu smrti svědomí), ale smrt ega. (24) Tolkien patrně často rozjímal nad Kristovým výrokem „Kdo nalezne svůj život, ztratí jej; kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej” (25) a v jeho duchu napsal i Pána prstenů, který je bezesporu románem o nutnosti sebeobětování. Nejlepším závěrečným komentářem k němu mohou být slova, která autor Pána prstenů napsal v jednom z dopisů svému synu Michaelovi:

„Podstata padlého světa tkví v tom, že toho, co je nejlepší, nejde dosáhnout cestou prostého požitku nebo ,sebeuplatnění‘ (což je obvykle jen lepší jméno pro sebestřednost) […], ale pouze cestou bolesti a odepření. […] Z hlubiny temnoty svého života, tak zmařeného, před tebe stavím jednu jedinou skutečnost, jež je na tomto světě hodna milování: Nejsvětější svátost […]. V ní najdeš milostné kouzlo, slávu, čest i věrnost a pravou podobu všech našich pozemských lásek. A víc než to: Smrt. Je božským paradoxem, že to, co ukončuje život a co po nás žádá, abychom se všeho vzdali, je také tím, čeho chutí (nebo předchutí) může být všechno, co na tomto světě hledáš ve svých vztazích (láska, radost, věrnost), uchováno a přivedeno k plnosti bytí, k věčnému trvání, po němž srdce každého z nás touží.” (26)

Poznámky:

1) Tom Holland, „Celý Východ je v pohybu“, Církevní dějiny, 2016, č. 20, s. 6.

2) Tamtéž.

3) Zjevení 22,20.

4) Viz např. Marek 3,12, 8,30 aj.

5) J. R. R. Tolkien, The Return of the King: The Lord of the Rings, part 3, London: HarperCollins, 2007, s. 1064.

6) Viz Peter J. Kreeft, Tolkienovo vidění světa: Křesťanská filozofie Pána prstenů, Praha: Paulínky, 2014, s. 144–145.

7) Tom Holland, „Celý Východ je v pohybu“, Církevní dějiny, 2016, č. 20, s. 6.

8) Viz např. Marek 1,44.

9) Peter J. Kreeft, Tolkienovo vidění světa, s. 267–268.

10) Viz Jan 8,44.

11) Peter J. Kreeft, Tolkienovo vidění světa, s. 285.

12) Tamtéž, s. 260–261.

13) Srov. tamtéž, s. 261–262.

14) Tamtéž, s. 290.

15) Viz Matouš 18,23–35.

16) J. R. R. Tolkien, The Return of the King, s. 1237.

17) Peter J. Kreeft, Tolkienovo vidění světa, s. 300.

18) Alena Scheinostová, „Lufienne s mečem v lesích Středozemě“, Katolický týdeník, 27. 8. – 2. 9. 2013, roč. 24, č. 35, s. 9.

19) J. R. R. Tolkien, The Return of the King, s. 1238.

20) Tamtéž, s. 1239. Srov. Peter J. Kreeft, Tolkienovo vidění světa, s. 191:

21) Robert Royal, A Deeper Vision: The Catholic Intellectual Tradition in the Twentieth Century, San Franciso: Ignatius Press, 2015, s. 567.

22) J. R. R. Tolkien, The Return of the King, s. 1346–1347.

23) Peter J. Kreeft, Tolkienovo vidění světa, s. 289.

24) Tamtéž, s. 134.

25) Matouš 10,39.

26) Peter J. Kreeft, Tolkienovo vidění světa, s. 292–293.