Po letech jsem si teď znovu přečetl slavnou trilogii Henryka Sienkiewicze "Ohněm a mečem" - "Potopa" - "Pan Wolodyjowski", oslavující statečnost polských vojáků 17. století, v němž polsko-litevská Rzeczpospolita mohla díky této statečnosti čelit bezpočtu svých tehdejších nepřátel. Čtenář, který se nezalekne neustále se řinoucích potoků krve, může nad popisovaným hrdinstvím vpravdě žasnout. Jisté paralely s dneškem se vcelku nabízejí. Přesto prosím, aby mé následující řádky byly brány jen jako trocha nadsazené ironie nad knihami autora mému srdci ve skutečnosti blízkého.
V románu "Ohněm a mečem" polští válečníci utápějí v krvi, "nikoho neživíce", povstání na Ukrajině. Ukrajinci si svůj osud zasloužili mj. tím, že zradili křesťanstvo uzavřením spojenectví s pohany (Tatary a Turky). Jednou z hlavních postav románu je hrdinný litevský rytíř Podbipieta, který složil slib, že jedinou ranou meče usekne tři pohanské hlavy. Při kozácko-osmanském obléhání Zbaraže nakonec tato gilotina v lidské podobě opravdu uvedeným způsobem setne tři Turky. Trochu to připomíná džihadistická videa s popravami nevěřících.
V románu "Potopa" vede hlavní hrdina Ondřej Kmicic džihád protí Švédům, jako obvykle "nikoho neživě". To, že se vpravdě jedná o svatou válku, čtenář nejlépe poznává z toho, že největší hrdinské činy jsou vykonány při obraně svatých míst v Čenstochové. Rozhořčení Poláků nad možností, že by do těchto svatých míst měla vstoupit švédská posádka, tak trochu připomíná Bin Ládinův hněv nad přítomností vojsk nevěřících v zemi svatých měst Mekky a Medíny.
V posledním díle trilogie, v románu "Pan Wolodyjowski", se konečně dočkáváme vlastní svaté války proti nevěřícím. Hlavní hrdinové Wolodyjowski a Ketling hájí proti tureckým nevěřícím psům Kamenec Podolský a když je Kamenec zradou vydán pohanům, v závěru knihy umírají zdánlivě nesmyslnou, ale ve skutečnosti nanejvýš hrdinnou smrtí při sebevražedném atentátu, kterým svou obranu Kamence završují.
Trilogie, psaná podle autorových slov "pro povzbuzení srdcí", možná ve své době rozechvívala srdce Poláků podobně, jako např. Jiráskovo líčení hrdinství našich husitských předků (též v něčem srovnatelných s dnešními džihadisty) rozechvívalo srdce Čechů. Dnes už ovšem, jak patrno, není v tomto ohledu tak úplně up-to-date. Dnešní křesťanský čtenář si asi raději přečte Sienkiewiczovo "Quo vadis", v němž jsou křesťané oběťmi pronásledování, zatímco neúctu k lidským životům podobou té, kterou se vyznačují hrdinové trilogie, zde projevují jen jejich pohanští pronásledovatelé.
Závěrem ještě pár vážnějších slov. Sienkiewicz ve své trilogii zčásti opravdu vychází z reálné mentality doby, o níž píše a kterou lze snadno poznávat z historických pramenů. Nad křesťanstvím 17. století rozhodně nelze zlomit hůl proto, že nesplňovalo humanistická kritéria západní kultury 21. století. Tím méně lze ovšem lámat hůl nad islámem kvůli řádění dnešních islámských extremistů, od kterých se navíc soudobé islámské autority opakovaně distancují.
2024 ©