Strýček Tom: světec nenáviděný nejen otrokáři

K událostem končícího roku, které nelze přehlédnout, patřily i nepokoje ve Spojených státech, zdánlivě motivované plně legitimní touhou po rovnosti černých s bílými, ale ve skutečnosti spojené spíš s určitou ideologií diskriminující i část černých. Příslušné kruhy používají pro nepokrokové černochy nadávku „strýček Tom“, což výmluvně svědčí o protikřesťanském rázu oné ideologie. Strýček Tom, titulní postava románu spisovatelky Harriet Beecher Stoweové (1811–1896), může být označen za prototyp černošského hrdiny, světce a mučedníka, takže používání jeho jména jako nadávky vypovídá o těch, kteří tak činí, opravdu mnohé, podobně jako jejich zlost vůči černošským konzervativcům, vystupujícím v nyní natočeném dokumentárním filmu Strýček Tom. (1) Na UncleTom.com jsem dokonce narazil na petici za to, aby tento dokumentnebyl cenzurován a vyřazován z knihoven. 

Je neuvěřitelné, že kniha Chaloupka strýčka Toma, která představuje „největší literární světový úspěch Ameriky“ (2), je dnes v USA fakticky zavržena.Strýček Tom není, jak jsem zjistil z četby internetových komentářů k tomuto románu, populární ani mezi českými čtenáři. (Jako příznačný jsem na databazeknih.cz vnímal nářek, že „na mou citlivou duši ateisty je tam příliš mnoho Boha“.) Není to nijak překvapivé, protože ubohý Tom nebyl jen trpícím černým otrokem, ale také misionářem, který svým životem i slovy hlásal, že pro lidský život je ze všeho nejpodstatnější vztah ke Kristu Pánu. To je to poslední, co si většina Čechů přeje slyšet. Z čehož ovšem nikterak neplyne, že by to nebyla pravda…

Jako kluk jsem tu knihu četl v důstojném starém vydání půjčeném od babičky, dnes ji ale mám k dispozici jen v paperbackovém vydání v edici Collins Classics, která si patrně zakládá na své neutrálnosti a politické korektnosti, za níž se může skrývat i naprosté neporozumění křesťanství; v úvodu je v ní řeč o „jejich křesťanském bohu“ lidí typu Stoweové, kteří prý od „svého boha“ potřebovali emocionální podporu. (3) Budí to bizarní dojem, jako kdyby bohů bylo víc a různé skupiny měly každá svého. Zřejmě jsou na tom vydavatelé zmíněné ediční řady tak trochu podobně jako černošská holčička Topsy, která v době svého příchodu na scénu románu o jediném Bohu-stvořiteli v životě neslyšela…

Chaloupka, vzniklá v roce 1852, je jistě protiotrokářským románem, ale rozhodně není jen jím, jak by se z moderních výkladů mohlo zdát. Je současně i dílem oslavujícím hluboce zbožné černochy, jejichž archetypem Tom je. Sotva lze vnímat jinak než se smutkem, že právě tento archetyp dnešní americkou levici pohoršuje a rozčiluje.

Křesťanská spiritualita Toma a spol. je hluboce autentická. Křesťanství asi není primárně vírou nasycených, bohatých a spořádaných občanů, ale spíš právě vírou bezpráví vystavených trpitelů, kteří sílu k překonání utrpení nalézají v hlubokém spojení se Stvořitelem a Spasitelem.

Vášnivým voláním k Němu jsou černošské spirituály a vůbec muzikálnost Afroameričanů devatenáctého století, které za tak mnoho vděčí celé další dějiny americké populární hudby. Beecher Stoweová to v jedné z nejsilnějších scén svého románu popisuje slovy o tom, že zubožení otroci, kteří ani zpěvem nemohli otevřeně vyjadřovat své prožitky a pocity, „našli útočiště v neartikulované svatyni hudby, v níž nalezli jazyk, kterým mohli vydechovat své modlitby k Bohu!“ (4) Vzájemně provázané dějiny afroamerické hudby a zbožnosti jsou dobře známé:

„Jediný druh vzdělání, který jim [černým otrokům] jejich majitelé povolovali, bylo vyučování náboženství při společných shromážděních a při předčítání z Bible. Zatímco si páni otroků od tohoto způsobu výuky slibovali změnu jejich myšlení vedoucí k větší pokoře a poslušnosti, samotné černochy z křesťanské víry nejvíce zaujala část o svobodě a vyjití z otroctví, např. o vysvobození Židů z egyptského otroctví nebo o návratu do zaslíbené země. A tak se náboženství utlačovaných obracelo proti utlačovatelům. Ještě jedna skutečnost je na křesťanství zaujala, a sice že běloši v kostele zpívají. Způsob provedení kostelních písní jim byl blízký, neboť se podobal tomu, co znali z Afriky. (Předzpěvák) kněz něco předzpívá a ostatní to opakují. Stejně tak je jim blízké to, že se jedná o modlitbu. Pro Afričany měl zpěv takřka výhradně sakrální charakter – když si zpívali, modlili se. A jako směsice afrických tradic a bílých kostelních žalmů vznikají spirituály. Na jejich šíření měla vliv nejenom návštěva bohoslužeb, ale k předávání tohoto duchovního dědictví z generace na generaci přispělo i to, že otroci často po bohoslužbách zůstávali dlouho v kostelích a plantážních modlitebnách, kde zpívali a tancovali, jak byli zvyklí z Afriky.“ (5)

Na začátku Chaloupky stojí scéna, v níž se v chaloupce strýčka Toma odehrává černošská bohoslužba, při které Tom – netušící, že byl mezitím dosavadním mírným pánem k uhrazení jeho dluhů prodán ziskuchtivému otrokáři – působí právě jako předzpěvák a současně i kazatel hlásající to, co jako posluchač i čtenář dokázal pochytit z Bible.

To je však prakticky jediný druh bohoslužby, který se v románu objevuje. Autorka sice pečlivě popisuje různé typy (dobrých i špatných) křesťanů, celé jejich spektrum se však fakticky omezuje jen na protestanty. Všichni autentičtí kresťané v románu bezděčně vycházejí z evangelické zásadySolaScripturave smyslu postačitelnosti pouhého Písma k poznání Krista a rozvíjení vztahu s Ním, zatímco o svátostech není vůbec řeč.

Dokonce ani o křtu ne. Obraz jeho udělování v křesťanských komunitách černých otroků jsem si musel doplnit z jiného slavného literárního díla, KořenůAlexe Haleyho, z nichž právě kapitolu o křestním shromáždění uvádí biskup Karel Herbst v knize ukázek z textů, které nejvíc zasáhly jeho srdce. (6) Oba romány, Chaloupkai Kořeny, mají ovšem společné poněkud schematické líčení mdlého křesťanství prožívaného v bělošských kostelech a naopak vroucné, z hloubi duše prožívané víry černých nešťastníků. Tato černobílost může být ovšem inspirativní v tom, že čtenáře přivádí k otázce, kdo jsou vlastně opravdoví nešťastníci: zda ti, jejichž srdce se bez ohledu na jejich vnějškovou životní bídu naplňují duchovní radostí, anebo ti, kterým nechybí dobré sociální postavení, ale radost ano…

Člověk se těžko může ubránit přemýšlení o kotrastu mezi více či méně vzdělanou a bohatou většinou naší společnosti, která by si bible mohla kupovat a číst podle libosti, ale nečiní tak, a Tomem, který jako největší poklad opatroval svou Bibli a ve chvílích velkého štěstí si z ní čítal, i když dokázal jen s bídou slabikovat.

Toma jeho biblička provázela celým strastiplným putováním od jeho původního pána Shelbyho přes četné peripetie následující po jeho prodání otrokáři Haleymu až k dočasnému spočinutí v rodině mírného Augustina St. Clarea a pak i dál. Z mého pohledu ústřední pasáž celé knihy zní takto:

„Tom, který se naučil číst až jako dospělý, byl jen pomalým čtenářem a pracně postupoval od jednoho biblického verše k druhému. U knihy, na kterou se soustředil, však naštěstí pro něj pomalé čtení nemohlo být na škodu. Její slova, tak jako zlaté pruty, naopak často potřebovala být zvažována každé zvlášť, aby mysl mohla vnímat jejich nesmírnou cenu. Sledujme jej chvíli, jak čte, zatímco si ukazuje na každé slovo a polohlasně je vždy pronáší: ,Ať–se–vaše–srdce–neděsí. V–domě–mého–Otce–je–mnoho–příbytků. Jdu–abych–vám–připravil–místo.‘“ (7)

Myslím, že slova Janova evangelia citovaná v tomto úryvku z Chaloupky strýčka Toma byla jedním z prvních biblických veršů, které jsem kdy četl, protože Chaloupka se mi dostala do rukou dřív než Bible. Zní to podivně, ale dnes tomu koneckonců není jinak než v době mého dětství za komunistického ateismu: na rozdíl od Toma, který svým chudým čtenářským uměním neplýtval na nic, co by pro jeho život nemělo žádný význam, naopak čteme všechno možné i nemožné, ale právě Bible pro mnohé z nás zůstává velkou neznámou…

Nad Chaloupkou přemýšlím i o celém našem moderním vědění, které nám sice umožňuje vše vědecky rozebírat, ale ke smyslu života nás nenasměruje ani v nejmenším. Klíčovou scénou románu pro mne představuje rozhovor mezi Tomovým pánem, vzdělaným Augustinem St. Clarem, který v ní svému prostému, ale duchovně ve srovnání s ním mnohem bohatšímu otrokovi říká, že jistě dobře ví, že se s ním svými vědomostmi nemůže měřit, a ptá se ho, zda by otřáslo jeho vírou, kdyby mu řekl, že on sám biblické zvěsti nevěří. Tom ovšem odpovídá, že ani v nejmenším, protože samotné Písmo přece říká, že radostná zvěst zůstala skryta moudrým a rozumným, zatímco se Bohu zalíbilo zjevit ji maličkým. (8)

Podle známého Ježíšova výroku platí, že nebudeme-li jako děti, nevejdeme do nebeského království. (9) Dokonalou ilustrací k tomuto biblickému verši je pro mne obrázek na obalu paperbackové Chaloupky. (10) Na pečlivě zkomponovaném obraze jsou čtyři postavy (a pes), z nichž tři se nacházejí v jeho světlé části: malá zlatovlasá princezna (St. Clareova dcera Eva) čte z Bible, zatímco starý černoch (Tom) a zpoza něj vykukující černošská holčička (Topsy) soustředěně naslouchají. Na okraji obrazu se objevuje elegantní mladá žena, o níž se lze domnívat, že je matkou zlatovlasého dítěte, jež možná své dceři přichází domluvit, aby se přestala dopouštět nepřístojností typu předčítání negrům. Tato žena, která jako by se vylučovala ze světla rozlévajícího se po obraze, zůstává na jeho temném okraji…

Hlasatelé dnešních forem politické korektnosti, kteří Chaloupce i samotné Bibli vytýkají nejhorší možné hříchy typu etnických a genderových stereotypů, by sice Evinu matku zavrhli pro její postoj rasové nadřazenosti, ale podstatou svého myšlení by jim zaručeně byla mnohem bližší než Eva či Tom. Chaloupka strýčka Toma dnes nemůže mít na růžích ustláno, protože její ideál pokorných bohabojných mužů a mateřsky láskyplných žen je právě tím, co progresivní ideologie dneška i včerejška nejvíc nenávidějí.

Tom rozhodně není žádným revolucionářem, který by pozvedal prapor třídního boje proti otrokářům. Jeho víra jej naopak učí, aby miloval všechny lidi včetně svých nepřátel. V závěru románu umírá jako opravdový martyr a světec: surový plantážník Legree, do jehož rukou se dostal poté, co St. Clareova žena po smrti Evy a svého muže rozprodala všechno služebnictvo, jej z nenávisti k víře, kterou Tom odmítá zapřít, nechá ubičovat. (Otrokáři samozřejmě Toma nenávidějí, protože jeho duchovní a mravní výše je pro ně nesnesitelná už proto, že jim příliš připomíná jejich vlastní špatné svědomí.) Syn Tomova původního pána, mladý George Shelby, který jej chtěl koupit zpět, přichází příliš pozdě a nalézá Toma už umírajícího. Vzplane hněvem vůči Legreemu, ale Tom mu domlouvá a jako svůj odkaz pronáší slova: „Miluji každé stvoření, všude! Neexistuje nic než láska! Pane George, jaká [veliká] věc je být křesťanem!“ (11)

Poznámky:

1) Viz John Kass, „What frightens the American left: Larry Elder’s new documentary 'Uncle Tom'“, 1. 7. 2020, https://www.chicagotribune.com/columns/john-kass/ct-uncle-tom-black-conservatives-kass-20200701-hyun7kx23bfabbzoawlhqdeg6u-story.html.

2) Klabund Literaturgeschichte: Die deutsche und die fremde Dichtung von den Anfängen bis zur Gegenwart, Wien: Phaidon-Verlag, 1929, s. 251.

3) Harriet Beecher Stowe, Uncle Tom's Cabin, London: HarperCollins, 2011, úvod „Life & Times“, s. V a VI.

4) Tamtéž, s. 435

5) Pavel Šupol, Křesťan a hudba: Křesťanské aspekty současné populární hudby jako součást výchovy mládeže, Brno: Kartuziánské nakladatelství, 2010, s. 32.

6) Alex Haley, „Kořeny“ (kap. 73), in: Karel Herbst, Texty mého srdce, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2013, s. 87–94.

7) Harriet Beecher Stowe, op. cit., s. 182–183.

8) Tamtéž, s. 383.

9) Matouš 18,3.

10) Edwin Longsden Long: Strýček Tom a malá Eva (1866).

11) Harriet Beecher Stowe, op. cit., s. 528.