Svět obscénnosti a prázdnoty

Předloni jsem na tomto blogu v článku o „Anně Kareninové“ vyjádřil touhu po scénáři, který by děj Tolstého geniálního románu přemístil z Ruska sedmdesátých let 19. století  do českých zemí začátku 21. století. Teď jsem ke svému zděšení zjsitil, že se mé přání vyplnilo… 

„Anna Karenina“ skýtá v postavě Levina, hledače osaměle kráčejícího dvourozměrnou krajinou sekularizovaného světa a na rozdíl od jiných neschopného potlačit vědomí toho, že tento dvourozměrný svět nepředstavuje celou skutečnost, skvělou možnost k nastavení zrcadla naší současné společnosti. Stejnojmenná inscenace německého dramatika Armina Petrase a českého režiséra Daniela Špinara, uvedená nyní v brněnském Národním divadle, však není nastavením zrcadla, ale jen odrazem bídy dnešní pakultury.

Jiří P. Kříž v úvodu své recenze na Špinarovu „Annu Kareninu“, příznačně nazvané „Sedět na balkóně nahá, jak jen budu chtít“, konstatuje: „Také Špinara nejspíš zasáhl virus, který už schvátil pražskou DAMU a jeho Disk. Vyznačuje se neúctou, rozbíjením klasiky argotem vydávaným za odvahu vidět třeba tragédii bartolomějské noci v Marlowově Masakru v Paříži (Holiček v Disku) jako objevný sled sexuálně perverzních obscénností.“ (1)

Nelze se zbavit dojmu, že všechna ta do nemožnosti zdůrazňovaná sexuální tematika v dnešním „umění“ představuje jen nevědomý projev snahy zakrýt jeho totální impotenci ve vztahu k tomu, co umění vždy dělalo uměním, tj. ke schopnosti zobrazovat velká témata mravní, duchovní a existenciální.

Svět Špinarovy „Anny Kareniny“ je světem obscénnosti a prázdnoty, ve kterém se „příběhy osekané o Tolstým živě popsané vnitřní světy postav“ (2) stávají uboze banálními, přičemž autor jejich bezobsažnou banálnost divákům „vynahrazuje“ tím, že na jeviště uvádí striptýz, malování kosočtverců či psaní nápisů typu „Anna je k..va“…

Podle jiné z recenzí na uvedenou hru jde o „light verzi románu určenou pro teenagery“, v níž jsou Tolstého postavy transformovány do podoby „zastydlého hippíka bez sebedůvěry“ (Levin) či „pubertálně přidrzlé slečny se sluchátky na uších, odmítnuté svým idolem, a proto v krizi“ (Kitty)… (3) Je výmluvné, že ve Špinarově představě o světě „teenagerů“ neexistuje místo pro to, co je v něm velké, pravdivé a krásné, totiž pro tušení transcendence a existenciální hledání, s dospíváním nedílně spojené.

Oč důstojnější je i přes bizarnost zvoleného příkladu obraz, použitý Luigim Guissanim v líčení hypotetického příběhu chlapce vyrůstajícího na pustém ostrově, který „dospěje do věku dvanácti, třinácti, patnácti let a pocítí touhu po něčem, co si neumí představit a pomyslí si: ,Bude to nějaký kámen, větší než tyto, větší banán, delší trs trávy, ryba mohutnější než ty, které vidím, jak se mrskají ve vodě, zářivější hvězda…’ To, co cítí ve svém nitru, protože je ve věku rozvíjení, v pubertě, je touha po něčem, co nezná, představuje si, že by to mohlo být něco z toho, co vidí, ale odlišné, ,jiné’. Nemůže myslet na ženu, protože si ji není schopen představit. Kdyby byl opravdu ,logický’, musel by říci: ,Všechno, co bych si přál, všechno to větší, mohutnější, zářivější, ano, ale je tu ještě něco jiného…’ A tu by musel dojít k závěru: ,Existuje cosi ve vesmíru, v realitě, cosi, co odpovídá této mé potřebě, tomuto mému přání, a nesouvisí to s ničím, co mohu uchopit, a nevím, co to je.’ Jak to, že ví, že to existuje? Protože existence tohoto čehosi je obsažena v dynamice jeho osoby, je to odkaz poháněný něčím, co má ve svém nitru…“ (4)

Poznámky:

1) Jiří P. Kříž, „Sedět na balkóně nahá, jak jen budu chtít“, Právo, 4. 5. 2012, roč. 22, č. 105, s. 13.

2) Kateřina Slámová Bartošová, „Anna Karenina v Brně zvnějšku“, Lidové noviny, 2. 5. 2012, roč. 25, č. 103, s. 9.

3) Tamtéž.

4) Luigi Giussani, Náboženský smysl: Otevřít se nekonečnu, Praha: Nové město, 2001, s. 175–176. – Bylo by zajímavé zjistit, zda Giussani znal filosofický román muslimského myslitele Abú Bakra ibn Tufajla (+1185) „Živý syn Bdícího“, vyprávějící o člověku, který vyrůstá a poznává svět na neobydleném ostrově, přičemž „přirozeným probuzením hloubavého intelektu nabývá i přesvědčení o existenci Boží“ (Luboš Kropáček, Duchovní svět islámu, 4. vyd., Praha: Vyšehrad, 2006, s. 70).