Před třemi lety jsem na tomto blogu v článku "Svět obscénnosti a prázdnoty" zmiňoval hru "Anna Kareninová", proměňující Tolstého příběh dotýkající se smyslu lidského života v sérii ubohých a nechutných banalit. Nyní jsem se v nejnovějším čísle Katolického týdeníku se zděšením dočetl, že podobné duchovní kastraci byli na české divadelní scéně podrobeni dokonce i Dostojevského "Bratři Karamazovi".
I když mám jisté pochybnosti o ztotožňování teologie s existenciální filosofií a o správnosti slavného výroku Paula Tillicha "Kdo ví o hloubce, ví také o Bohu" (1), nepochybuji o tom, že tento výrok by se dal obrátit: kdo neví o hloubce, ten neví o Bohu a neví také nic o podstatě lidství. Člověku, který si neklade žádné existenciální otázky a jenom se snaží "ubavit se k smrti" či uspokojit své pudové potřeby, se z jeho lidství zajisté něco podstatného ztrácí. Nejde mi zde o žádné moralizování, ale o ztrátu schopnosti mířit na terč životního smyslu, bez které člověk nemůže být šťastný.
Dostojevského postavy jsou nešťastné, protože se míjejí se smyslem svého života. Pokud někdo tuto jejich tragiku nechápe, je to smutné. Pokud ale někdo takový promění "Bratry Karamazovy" ve hru, která plytkosti dnešní doby nenastavuje zrcadlo, ale naopak ji ztělesňuje a nezná nic jiného, je to přímo tragikomické. Josef Mlejnek v již zmíněné recenzi v Katolickém týdeníku píše:
"Pražský Činoherní klub si letos v únoru připomněl padesát let svého působení nastudováním dramatizace Bratrů Karamazových od Evalda Schorma, kterou tento režisér inscenoval v Divadle Na zábradlí už před nějakými třiceti lety. I tento scénický převod se jako většina soustřeďuje na "mezilidské vztahy". Chybí v něm například Legenda o velkém inkvizitorovi, ale i pokus starého Karamazova o zpověď při návštěvě starce Zosimy. Režísér Martin Čičvák s předlohou naložil volně v tom smyslu, že ony mezilidské vztahy ještě více zredukoval směrem od pasu dolů." (2)
Co zbývá z "Bratrů Karamazových" ve chvíli, kdy všechny jejich postavy "jen nezávazně poskakují a natřásají se v rytmu hudby", peklo je místem, z nějž starý Karamazov "kontaktuje diváky a porůznu tlachá jako konferenciér", "otázka Boha" je degradována na "součást opileckých keců při vodce s okurkami" a Kristus je přítomen jen jako "ikona na /Aljošově/ triku" a vůbec ne v srdci kterékoliv z postav? Zbývají jen věci typu "erotického salonu" a "nezávazné prázdnoty barového parketu", které sice nemají nic společného s hloubkou Dostojevského románu, ale o to víc s tragickou prázdnotou dnešní popkultury. (3)
Co se to děje s naší kulturou, jestliže v ní takováto degradace umění nepředstavuje ojedinělý exces, ale naopak běžnou, "mainstreamovou" záležitost? Nejen původní "Bratři Karamazovi", ale všechna velká díla evropské kultury jsou spojena ne-li přímo s hledáním Krista, tak každopádně s hledáním smyslu lidského života. Dnešní sekularizovaná doba, která jim přestává rozumět, má v sobě něco nejen nekřesťanského, ale přímo nelidského. "Krista i sebe zapíráme," jak zpívá v jedné ze svých písní Karel Kryl...
Poznámky:
1) Paul Tillich, "O hlubině", in Karl-Josef Kuschel (ed.), Teologie 20. století: Antologie, Praha: Vyšehrad, 1995, s. 44.
2) Josef Mlejnek, "Nebudeme se bát nicoty nic?", Katolický týdeník, 14.-20. 4. 2015, roč. 26, č. 16, příloha Perspektivy, s. 9.
3) Viz tamtéž.
2024 ©