Prožíváme prapodivnou, ne-li apokalyptickou dobu. Církev jako by v ní ztrácela možnost plnit své poslání shromažďovat společenství věřících a zpřítomňovat mu Krista ve svátostech. A přece je jisté, že i kdyby epidemie nebo jakékoliv jiné myslitelné či nemyslitelné pohromy zdecimovaly lidstvo, „církev žije a bude žít, pokud bude trvat svět“, byť třeba i úplně jiným způsobem než doposud. Takto by se dalo shrnout poselství románu Jana Dobraczyńského „Přelévat moře“, ve kterém se velký polský spisovatel zamýšlel nad budoucností církve po možné katastrofě globálních rozměrů v době, kdy byla ještě oproti dnešku mnohem obtížněji představitelná. Papež Petr II., sám odsouzený k brzké smrti, se v něm zprvu pokouší alespoň načrtnout vizi reformované církve budoucího světa, ale posléze zjišťuje, že budoucnost se už vymyká jeho představám a že ji lze jen svěřit Božímu milosrdenství…
Všemu, co jsme si donedávna byli schopni představit, se asi budou vymykat i letošní Velikonoce, které se zřejmě budou podstatně lišit od všech ostatních Velikonoc posledních dvou tisíciletí. Církev však za žádných okolností nepřestává žehnat. S papežským požehnáním městu a světu, urbi et orbi, František letos ani nečekal na Velikonoce a u morového kříže je pronesl už i tento pátek. Ve spojení s tím jsem myslel na požehnání, které v Dobraczyńského knize papež Petr II. uděluje „městu, které neexistovalo, a světu, který měl začít“…
Děj románu se začíná odehrávat ještě za pontifikátu „obyčejného“ papeže Sixta VI. v době, ve které jej autor psal, tj. za studené války. V rámci tohoto článku je pro mne bezpředmětné rozebírat nejednoznačnost spisovatele Jana Dobraczyńského (1910–1994), který se v mládí vyznamenal jako bojovník proti nacismu, ale v době komunismu už se, mírně řečeno, představitelem boje proti němu nestal. Faktem ovšem je, že zápletka románu se odvíjí od nepředvídaných následků pokusného výbuchu nové zbraně hromadného ničení, přičemž lze jistou poplatnost době vzniku románu spatřovat v tom, že původci onoho výbuchu jsou v něm západní země. Trochu překvapivě se nicméně jedná o Francii a Západní Německo, nikoliv o Spojené státy, a Američan Halsey, který se v románu stává již zmíněným Petrem II., je zde postavou jednoznačně kladnou. Román je ostatně zajímavý mj. i tím, že v něm téměř chybí jednoznačně záporné postavy a že autor jako by v něm naopak všechny jeho hrdiny a hrdinky, představující nejrůznější typy náboženských (či světských) postojů, sám svěřoval Božímu milosrdenství.
Sixtus VI. je ještě tradičním italským papežem, zatímco jeho nástupci se mají po výbuchu stát nejprve Američan a pak Afričan. Snad by se dalo říci, že i zde Dobraczyński projevil jistou prorockou intuici, uvážíme-li, že přenesení centra křesťanství z Evropy na americký či africký kontinent se začalo rýsovat spíše až v době po jeho smrti. Naproti tomu si však snad ani on nedokázal představit globální pohromu, která by zasáhla všechny kontinenty: Afrika má v románě aspoň naději, že by se jí důsledky výbuchu mohly vyhnout…
Mluvit ve vztahu k románovému světu o „výbuchu“ je ale vlastně jen takové žvanění asi tak stejné, jako dnešní žvanění o „koronaviru“. V obou případech se všichni tváří, že rozumějí tomu, oč jde a co se děje, ale ve skutečnosti nerozumějí. I pro nejzasvěcenější Afričany (Dobraczyński jim říká prostě a bez politické korektnosti černoši), kteří v románu přicházejí do zamořené Evropy, aby tam zřizovali detekční centra a za cenu velkých vlastních obětí na životech v nich zkoumali podstatu nemoci, na kterou lidé umírají, je vlastně všechno pořád hádankou, na kterou teprve hledají odpověď. Situace je morálně neřešitelná, protože dekontaminace postižených je sice zřejmě možná, leč vyžaduje si tak obrovské náklady, že ji lze poskytnout jen pár vyvoleným…
V tomto stručném článku nebudu zmiňovat všechny hlavní postavy románu, ale omezím se jen na jeho „klerikální“ hrdiny, i když to bude znamenat zploštěné a vůči celku knihy neadekvátní shrnutí jejího obsahu.
Hlavní mužskou postavou románu je Larry Halsey (za hlavní ženskou postavu by se v jistém smyslu dala označit Panna Maria, která v knize k bílé a černé dívence pronáší jednu z tajemných předpovědí a proseb, spojených s mariánskými zjeveními…). Svým způsobem je jí však jmožná také svatý Augustin, jehož známé vyobrazení s dítětem naivně přelévajícím moře do dolíku v písku má Halsey ještě jako kardinál římské kurie na svém pracovním stole. Často nad ním přemýšlí o tom, že Bůh a Jeho úmysly jsou jako moře, které nelze přelít do dolíku lidského rozumu…
Kardinál Halsey patří k nejbližším spolupracovníkům papeže Sixta VI. a stojí po jeho boku při slavnosti, v jejímž rámci má papež sestoupit do podzemí pod svatopetrskou bazilikou a slavnostně z něj vyzvednout nalezené ostatky svatého Petra. Tato scéna se však posléze ukazuje být něčím na způsob „sestoupení do pekel“ z Kréda. V dané chvíli totiž dochází k explozi záhadné bomby, jež proměňuje Řím v mrtvé město a celou Evropu v kraj přízraků. Ze shromážděných kardinálů přežijí jen po papežově boku stojící Halsey a italský kardinál Moreschi, zatímco papež je v podzemí zasypán sutí a na následky zranění posléze umírá. Moreschi je navíc „pravým Římanem“, který není schopen psychicky unést zkázu Věčného města, takže budoucí osud církve se zdá záviset jen na Halseym. Ten ovšem později zjišťuje, že přežili též irský primas kardinál Kelly a skupina italských kněží, s nimiž se setkává v jednom z černými vojáky zřizovaných center. Uspořádají v něm volbu Sixtova nástupce, z níž Halsey vychází jako nový papež a na Moreschího naléhání přijímá „jedině možné“ jméno Petr II. Zatímco apoštol Petr byl prvním římským biskupem, on je posledním…
V táboře je možné vysluhovat svátosti, ale velká většina jeho obyvatel projevuje ve vztahu k Bohu a věčnosti lhostejnost a spíše se řídí heslem „jezme a pijme, vždyť zítra zemřeme“. Teprve ve chvílích, kdy už v táborové nemocnici opravdu umírají, se mnozí rozpomenou a žádají o zpověď. Ukazuje se však, že kněží zaopatřující nemocné zpravidla vzápětí sami také umírají, takže noční kněžská služba v nemocnici (k umírání dochází zpravidla v noci) není zrovna „populární“. Pointa románu souvisí s tím, že papež, který už k ní nemůže nikoho nutit, se jí nakonec ujímá sám. Moreschi mezitím v táboře umírá, zatimco Kelly volí smrt mimo tábor, v duchovní službě malému společenství karmelitek, které z rozhodnutí představené odešlo z tábora do jeho zamořeného okolí poté, co byla jedna ze sester v táboře znásilněna.
Než ještě něco dopovím k rozuzlení románu, musím zmínit zvláštní situaci, která v něm v době před výbuchem nastala mezi Evropou a Afrikou. I jejím nastíněním možná Dobraczyński projevil jistou prorockou intuici, protože kromě něj už asi v sedmdesátých letech jen málokoho napadlo, že Evropa bude muset přijímat zástupy imigrantů z Afriky a zřizovat pro ně (za ne právě vstřícného postoje většinové populace) uprchlické tábory. Tito imigranti jsou ovšem v románu katolíky, kteří do Evropy odcházeli v době nějakého pronásledování afrických křesťanů. O tomto pronásledování se toho v knize moc neříká. Pro její zápletku a rozuzlení je podstatné (byť ne příliš hodnověrné) jen to, že církev kdysi sama vyzvala africké katolíky k odchodu do Evropy. Tím jako by se Afriky zřekla a snad i zavrhla ty z afrických kněží, kteří výzvy neuposlechli a dál se snažili sloužit rozptýleným katolickým komunitám v oblastech svého původu.
Jedním z těchto kněží je „bratr Josef“, o kterém se Halsey v táboře dozvídá od jednoho z afrických vojáků. I zde by se dalo mluvit o podivuhodné intuici polského spisovatele, protože bratr Josef, jehož křesťanství je spojené především s láskou k bližnímu žitou ve veliké prostotě, docela připomíná papeže Františka. Je to ovšem kněz z afrického pralesa, o němž se Halsey od poněkud prostoduchého afrického vojáka Jima není schopen dozvědět nic víc než výše řečené. Jim mu není schopen dát žádné odpovědi na otázky ohledně Josefovy pravověrnosti, které by evropské katolíky nejvíce zajímaly…
Petr II. přesto nakonec dělá jedině možné rozhodnutí, jímž církev ze svých lidských rukou předává do rukou Božího milosrdenství. Když se ukáže, že Jim je jedním z oněch šťastlivců, kteří projdou nákladnou dekontaminací a budou pak posláni do Afriky, aby tam předali výsledky v táboře provedených výzkumů, Halsey mu dává svůj papežský prsten s prosbou, aby jej předal bratru Josefovi jako budoucímu „bílému Otci všech“. Pak už Petr II. jen uděluje své první a poslední papežské požehání onomu „městu, které neexistovalo, a světu, který měl začít“…
Jan Dobraczyňski: Přelévat moře. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 1994. 246 s.