Vladimír Holan ve voliéře Čech

Motto: „Jaroslav Seifert v básni napsané k poctě Vladimíra Holana použil výrazu: ta zpropadená voliéra Čech. Voliéra je klec, kde ptáci mohou vzlétnout, poletovat, ale nemohou se rozletět.“ (1)

Ve svém zamýšlení se nad novodobými dějinami české společnosti a literatury dnes budu pokračovat příspěvkem věnovaným básníku Vladimíru Holanovi, jehož životní příběh ohraničený daty 16. září 1905 a 31. března 1980 vypovídá o mnohém. Samotný Holan jej popsal paradoxním výrokem: „Můj život byl fantastický, protože byl všední.“ (2) Myslím, že tento výrok by se dal interpretovat i tak, že Holanův životní příběh byl fantastický, protože byl poznamenaný všedními předsudky a zmatky typickými pro Čecha jeho doby…

Mezi českými osobnostmi doby Holanova života bychom našli jen málo takových, jejichž smýšlení a osudy nebyly rozporuplné. Jako příklad postačí na úvod zmínit velmi vlivného spisovatele Aloise Jiráska, jehož historické romány bývají často označovány za jeden z hlavních zdrojů protikatolického obrazu českých dějin, přičemž lze sotva jednoznačně říci, zda právem či neprávem. „Chtěl jsem být mnichem,“ řekl jednou Vladimír Holan ve vzpomínce na léta svého chlapectví. „Hlavní zásluhu o to měl, ač to zní paradoxně, Alois Jirásek, především první díl Mezi proudy, který mne jako hocha fascinoval.“ (3)

Chlapecká léta Vladimíra Holana byla spíš tragická než všední. Už v dětství ztratil svého bratra, jenž zemřel na následky strašlivého úrazu (leccos z Holanova díla mi připomíná písně Johnnyho Cashe, také poznamenané setkáním se smrtí milovaného bratra v podobném věku a za podobných okolností). Na prahu dospělosti pak básník ztratil i otce, kterého podle jeho slov „osud udělal úředníkem, na to umřel“. (4) Zmatenost dospívajícího Vladimíra (jeho jméno bylo projevem otcovy lásky k Rusku) lze vytušit ze skutečností, že v době vzniku Československa recitoval oslavnou báseň, která končila slovy „Ať žije, ať vlaje Wilsonův prapor hvězdnatý“, o pár let později však už veršoval spíš v duchu a na stránkách Rudého práva, protože po svém otci zdědil „vášnivou averzi k pánům a ke kapitalistům“. (5)

Už v prvorepublikovém začínajícím básníkovi se tloukl komunismus s křesťanstvím. Nadaný hoch měl všechny předpoklady dostat se mezi „proletářské“ básníky a levičácká esa prvorepublikové kultury; výmluvný je např. jeho „deník“ Lemurie z let 1934–1938, hovořící o „špíně buržoů“, jejichž „tvrdá srdce jsou dobře známa pradlenám pekel“. (6) Radikální sociální cítění bylo ovšem tehdy blízké i katolickým básníkům, s nimiž byl Holan také v kontaktu. Jeho částečná katolická formace byla spojena s internátem sester boromejek v Praze-Karlíně, v němž bydlel jako středoškolák, s P. Otto Rájkem z augustiniánského kláštera v Bělé pod Bezdězem, který jej učil latině, i s cestou do Itálie z roku 1929, při níž se – jak to na sklonku života popsal v poémě Toskána – mj. modlil v rodném domě sv. Kateřiny Sienské. (7)

K nejdůležitějším postavám Holanova života charakteristicky patřil jeden z největších, leč zároveň i nejkontroverznějších katolických básníků, Jakub Deml, se kterým byl v kontaktu od roku 1930 až do Demlovy smrti o více než třicet let později. Za ocitování jistě stojí dopis z 25. dubna 1930, ve kterém Deml s nadšením přivítal sbírku Triumf smrti, kterou mu tehdy Holan dedikoval, a pětadvacetiletému autorovi napsal:

„Milý pane Vladimíre Holane, stačí z Vašeho Triumfu Smrti přečíst první stránku, aby se poznalo, že jste básník a umělec. Máte opravdu dar umění, dar Ducha Svatého, jak tomu rozumí římskokatolická církev. […] Budete nešťasten a přeji Vám toho neštěstí, je to veliký dar. Je-li Bůh žárlivý (zelator animarum), Duch Svatý je především a obzvláště žárlivý, proto jsem řekl, že budete nešťasten a že Vám toho neštěstí přeji. Triumf Smrti – to bylo, ale dnes už jest a ode ,dneška‘ bude: Triumf nad Smrtí!“ (8)

Měl Holan „dar Ducha“ v křesťanském smyslu, anebo jen „dar ducha“ ve smyslu básnického nadání? Jeho verše z meziválečného období každopádně mají spirituální, nikoli však explicitně křesťanský rozměr. „Samo slovo ,Bůh‘ zaznívá poměrně často, avšak je to Bůh spíš abstraktní, ,Bůh filosofů‘ než ,Bůh Abrahamův, Izákův a Pascalův‘. O Bohu v této fázi Holanovy poezie nelze nic vědět ani vyslovit – řečeno jednou básníkovou metaforou z Triumfu smrti (1930), nelze ho uzřít ,zepředu‘: ,V trámoví novostavby mihl se kdosi se svítilnou/ pěl píseň tlumeně/ že Bůh to byl, dosud se domnívám, jak září jemnou/ zněl jeho dech.‘ […] Holan buď klade jen otázky, na něž neodpovídá – nebo odpovídá paradoxem, oxymórem, hádankou, ,kóanem‘. Tak ve sbírce Vanutí (1932): Ne, nech mne, děsím se, že k lyře tajemství/ měl bych se rukou stát/ kde příliš sebou jsi, tam básníci jsou tví/ mne nechej vát, jen vát.‘ Ve sbírce Oblouk (1934): ,– neboť některým vstoupil Bůh do mušle jejich bytí/ k nezření zhojen tím, co na milosti bolí,‘ či ,Pane, má tázání! Ale jsem velmi sám/ a sotva rozlišuji jas a stín,/ když dny a noce vlním ke tvým oponám./ ------ / Či v obé dělíš se, sjednocen v hermelín (?).‘ V Lemurii (psána 1934–1938, vyšla 1940): ,Vidíme snad ze stvořeného/ jen to, co Bůh chtěl v onen čas?/ Zříme-li víc,/ Nechce zřít nás?‘ – a podobně.“ (9)

Za nejméně spirituální, nejproblematičtější a patrně i nejslabší část Holanovy tvorby by se daly označit jeho básně politicky angažované. (I když – když si teď po sobě čtu poslední větu, začínám být na pochybách, protože pro mou generaci rozhodně k tomu nejpozoruhodnějšímu z Holanova díla patří jeho básnické protesty proti zrůdnosti komunistického režimu.) „Na podzim 1938 Holan, šokován Mnichovem, jme se psát politickou lyriku (Září 1938, Odpověď Francii, Zpěv tříkrálový). Na rozdíl od tak mnohých se ovšem Holan v době národní katastrofy neobrací k národní křesťanské minulosti. Žádný svatý Václav! Zato se ve Zpěvu tříkrálovém objeví Lenin.“ (10)

Po tomto excesu z doby národního šoku se pak Holan rychle (ne však natrvalo) vzpamatoval a svými básněmi z doby po nacistické okupaci se vrátil k meditativní linii své prvorepublikové tvorby, jejíž spirituální rozměr prohloubil. Roku 1940 vydal lyrickoepickou skladbu První testament, která by nesporně byla znamenitým testamentem básníka (nebýt toho, že měl před sebou ještě dalších čtyřicet let klikaté životní a umělecké dráhy). „Zvlášť závěr této básně je monumentální – mýtické pojetí jedné počínající apokalypsy umožnilo Holanovi navýsost nadčasový přesah: opřeno o konkrétní realitu, stalo se ideogramem jeho lidského i uměleckého přesvědčení. Neopakovatelným poselstvím: ,chcem budovat, co nás jen slaví…/ Jenomže sama země praví:/ Bez ryzí transcendentály/ se žádná stavba nedostaví,/ nikdy, ach, nikdy nedostaví.“ (11)

„A také druhá Holanova epická skladba Terezka Planetová (1943), elegické vyprávění o pomíjivosti krásy a existence, je pokusem z duchovního zmatku doby směřovat k transcendentálnímu východisku.“ (12) Pokusem ovšem zase jen neurčitě spirituálním, od něhož básníkova další cesta mohla vést jak k určitější křesťanské poloze, tak i směrem zcela opačným, k čemuž bohužel koncem války došlo.

Holanova Panychida z roku 1945 byla pro básníkovy katolické přátele šokem, byť někteří z nich se ji snažili interpretovat vstřícným způsobem. Podle svědectví Holanova dlouholetého přítele Vladimíra Justla tehdy básníka „velmi zlobily“ interpretace této skladby, která je stále ještě modlitbou (byť „modlitbou naruby“), jako odklonu od Boha či Jeho popírání. Justl chápal Panychidu jako „ideovou rekapitulaci toho, co skončilo, období, které neuznávalo transcendentálu, kdy Bůh byl zapomenut, kdy se – jak to viděl Holan – ztrácela jeho přítomnost. A tak ho Holan vyvolává jménem hlasem rouhavého zoufalce, který se ptá: ,Je Bůh? Ta otázka se chvěla,/ dokořán všemu ve všech zlech…‘ A otázka se vrací (jako téma ve fuze): ,A je-li, proč si schází?‘, ,Proč svoluje?‘ ,Proč necítil?‘, ,Proč, když svou věčnost nechal draku,/ nevstoupil v čas a do hodin?‘, ,A je-li, proč se zdálo,/ že spí a spí, když bdění lhalo?‘ Poté následuje ,dokladový materiál‘, co vše by Boha (kdyby existoval) muselo ,probudit‘, co by musel ,zříti‘, ,vidět‘, čeho by měl být ,znalý‘, proč by ,musil plakat‘, co ,měl snad pochopit‘. (Připomíná to učení manichejců.)“ (13)

„Tázání“ tohoto druhu nelze ani při sebevětší vstřícnosti vnímat jako něco hlubokého, zvlášť uváží-li se, že současně se zpochybněnou vírou v transcendentního Boha Holan v pětačtyřicátém v Panychidě a v Díku Sovětskému svazu vyznával uhlířskou víru v říši Josefa Stalina a Rudé armádě připisoval „fakticky božskou, vykupitelskou roli“. (14)

Máloco mne ve vztahu k Holanovi naplňuje takovým smutkem jako slova z pamětí Václava Černého, podle kterého „Vladimír Holan, samotář Nadsmyslna, dosud zdánlivě živý jen z čirých duchovních esencí a jakoby přibitý na zenit vesmíru Ideových substancí, parátně, a co bys okem mrkl, sklouzl po nejpozemštějších štrukskách na nejpolitičtější zem a za pouhý zbytek roku 1945 nachrlil hned dvě knížky praktické aktuality, nenávisti k Němcům a díku sovětským vojákům: ,To oni zachránil svět!‘“ A především konstatování téhož autora, že Holanovy poválečné úlety zůstaly vlastně až do konce jeho života „zárukou [komunistickému] režimu odevzdanou“ a „nikdy neodvolanou“. (15) Holan se bohužel opravdu nikdy nedokázal od této staré „záruky“ distancovat natolik, aby nám jej nemohli ve škole znechucovat ještě i v osmdesátých letech, když jsme v Rusy okupované zemi museli číst jeho verše opěvující příchod „molodců“ do Čech. (16) O tom, že po roce 1968 a už i po roce 1948 Holan do svých básní porůznu propašovával zcela opačná hodnocení ruských „molodců“ a jejich českých kumpánů, jsme sotva mohli mít tušení: ve „voliéře Čech“ vězněný básník dokázal posléze rudou rubášku s pěticípovou hvězdou odložit jen takříkajíc soukromě, zatímco způsob, jakým si ji po válce oblékl, byl víc než veřejný a všem viditelný.

Když jsme jako školáci museli číst ony Holanovy oslavné básně o ruských vojácích ‒ osvoboditelích, sotva jsme si mohli všimnout, že se přece jen dost výrazně odlišují od umělecky a obsahově nicotných komunistických agitek a že sbírka Rudoarmějci (1946) předkládá portréty „sourodé s typem ruské duše, jak ji známe z Dostojevského“. (17)

Faktem nicméně je, že katoličtí čtenáři Holanových veršů, zvyklí na jeho odkazy k transcendentále, museli už v roce 1945 postřehnout, že se od nich básník momentálně posouvá k obrazu světa, ve kterém pro samé líčení germánských zvěrstev a slovanské vznešenosti už pro pravou transcendenci nezbývá místo. Brzy nato je pak čekal nejhorší šok v podobě Holanova dopisu papeži Piu XII., strašlivého pamfletu publikovaného v únoru 1946 v komunistické Tvorbě a představujícího ani ne tak poesii, jako spíš součást komunistické propagandistické kampaně proti hlavě katolického křesťanstva. Papež kupodivu Holanovi neodpověděl (18), odpověděl mu však lidovecký časopis Obzory:

„Vytýkáte papeži, že ,ráčí litovat teutonské ženy a dívky‘, a přece musíte vědět, že papež především litoval lidskost ve všech nás z obavy, aby nikdo v sobě tuto lidskost následkem protrpěných hrůz a prožitých zvěrstev válečných neumlčel a neklesl někdy k úrovni tyranů gestapáckých. […] Vy nic nevíte o tom, že se papež ozval proti zločinům germanie, ale Němci to věděli dobře. V Petschkově paláci řekl jednou gestapák, hlava církevního oddělení u pražského gestapa, Oberhauser, jednomu uvězněnému a vyslýchanému knězi: ,Papež si nedá ujít jediné příležitosti, aby nebyl proti nám. Propustíme vás, až papež změní své stanovisko.‘“ (19)

Holanův postoj ke katolické víře musel být v poválečné době dost zvláštní. Na jednu stranu se v ní například stal kmotrem Jana Halase (syna svého básnického druha Františka Halase), kterého křtil kněz, univerzitní profesor a Holanův přítel Josef Vašica (20), na straně druhé bylo jeho vnímání církve určováno frázemi z prolhaného komunistického tisku. V předvečer komunistického puče, 18. února 1948, dokonce „vystoupil z katolické církve“. (21)

Nemohl tak P. Vašicu ani požádat o pokřtění své dcery Kateřiny, narozené 27. dubna 1949. Holan a jeho manželka Věra (byli církevně oddáni 10. listopadu 1932) tehdy začínali žít na Kampě, kde se v sousedství jejich domu nacházela socha sv. Kateřiny Alexandrijské, podle níž básník své dceři vybral jméno. (22) Jeho duchovní vývoj v průběhu prvních dvou let po únoru 1948 není snadné rekonstruovat, jisté však je, že v této době u něj došlo nejen k posunu od nadšení z komunismu ke zděšení nad zločiny poúnorového režimu, ale i ke konverzi.

Do církve se vrátil 16. října 1950. (23) Nikdy se sice nestal čítankovým „dobrým katolíkem“, ale po celá tři zbývající desetiletí svého života byl takřka archetypální postavou muže, uprostřed osobního utrpení a zkoušek (velkým Holanovým trápením bylo postižení, kterým trpěla milovaná dcera Kačenka) svádějícím něco na způsob Jákobova „zápasu s Bohem“. (24)

Už 28. září 1949 Vladimír Holan, básník mnohdy poněkud vulgární (nikdy však ne samoúčelně), napsal výmluvný verš: „Být není lehké… Lehká jsou jen hovna…“ Holanova báseň končící tímto veršem, která je součástí sbírky s výmluvným jménem Strach, „v souboru jeho spisů má titul Nepřátelům“, ale Holan „ji sám pro sebe pokřtil Rodné [straně]“. (25) Českým stalinistům v ní říká mj. toto:

„Bylo by třeba žít, abyste byli,/ ale nebudete, protože nežijete,/ a nežijete, protože nemilujete,/ protože nemilujete ani sebe, natož bližního./ A už mám dost vaší sprostoty,/ a nezabil-li jsem se ještě, pak jen proto,/ že jsem si nedal život/ a že ještě kohosi miluju, protože miluju sebe…“ (26)

Je možná pro Holana (anebo i pro celou tehdejší dobu a společnost) typické, že jeho rozchod s režimem byl na jedné straně radikální a drsný, ale na straně druhé zase opatrný a zamaskovaný… Nejen padesátými léty, ale celým obdobím let 1948 až 1989 se většina z nás „prošvejkovávala“ s obojakou snahou zachovat si určitou vnitřní svobodu bez toho, že bychom za to museli draze platit. Vladimír Holan projevil odvahu sice omezenou, ale každopádně pořád nadprůměrnou, takže je otázka, zda si zasloužil jízlivá slova Václava Černého o tom, že se v něm „režim neměl koho bát. Holan občas pečoval, soukromě a orálně, vyznat svou příslušnost k spisovatelské disidenci; aktem účinné konspirace (– con-spiro, dýchám s někým, ztotožnil jsem s ním svou bytost –) se nekompromitoval ve svém pocitu falešné jedinečnosti nikdy.“ (27)

Černého pohled patrně vychází ze specificky české představy, že velcí spisovatelé musejí být „svědomím národa“, nikoliv prostě jen velkými umělci. Není ale úkolem básníka spíš umělecké vyjádření existenciální lidské zkušenosti než politického protestu? Martin C. Putna v souvislosti s Holanovým „příběhem“ Návrat, vznikajícím již roku 1948, myslím výstižně hovoří o návratu básníka od politiky „domů“. (28) Také duchovní rozměr Holanovy tvorby z padesátých let popisuje mnohem chápavěji než Černý, kterému se zdá být povrchní a pozérská:

„,Příběh‘ Nokturno z roku 1950 končí meditací o tajemném světle: ,Mohl je tedy nésti jenom kněz/ jdoucí s Pánem Bohem/ anebo panna… (…) ta, která jako světice už od dětství/ toužívala ne vzrůstat, ale menšiti se…‘ Do zoufalecké modlitby ,Smiluješ se, Bože, nad ním Ty/ aby vytrval a nevzal si život?‘ ústí ,příběh‘ Smrt si jde pro básníka z let 1951–1952. V Dopise z roku 1953 pak básník jako by odvolával svou ,rouhavou‘ teodiceu, své obviňování Boha z poválečné Panychidy: ,Měříme pyramidu loktem, pro který, nevím proč/ měl by nám Bůh vyplnit každé přání,‘ a naopak se hlásí ke společné vině lidské, i k vině vůči Bohu: ,aby nám Bůh byl milostiv,/ neboť my všichni jsme/ mrzce pomáhali při kování těch hřebů,/ mysl nám už nadobro vypadla z pravdy,/ kdo by si dnes vzpomněl byť jen na chvění rtů Panny Marie,/ ne, bolest není nezvyklost přizpůsobená lidem.‘“ (29)

Verše tohoto druhu, jak Putna rovněž konstatuje, už nemají nic společného s „Bohem filosofů“ Holanovy předválečné poesie, ale jsou výrazně biblické, křesťanské, ba katolické. Bůh evangelií, vtělený v Kristu a přítomný v trpících, Panna Maria sedmibolestná, andělé strážní, ale i kněží udělující svátosti a také konkrétní čeští katoličtí kněží a katoličtí umělci, to vše je zcela explicitně přítomné v Holanově sbírce Bolest, obsahující verše z let 1949–1955. Duchovní zkušenost katolického křesťana a „obyčejná“ zkušenost každého člověka se v ní přirozeně prolíná např. v básni o „Starém knězi“ Josefu Vašicovi, který v ní básníkovi klade otázku „Cožpak nepijete rád víno?“ (30), anebo ještě působivěji v básni „Zmrtvýchvstání“, podle níž počátkem „vzkříšení všech nás nebožtíků“ nebude „ječení trub a polnic“, ale zakokrhání kohouta:

„To potom zůstaneme ještě chvíli ležet…/ První, kdo vstane,/ bude maminka… Uslyšíme ji,/ jak tichounce rozdělává oheň,/ jak tichounce staví na plotnu vodu/ a útulně bere z almárky kávový mlýnek./ Budeme zase doma.“ (31)

K nejdůležitějším básním z Bolesti dále nesporně patří „Test I“, v němž Vladimír Holan výslovně a jednoznačně vyjádřil své pokání nad tím, že doufal v člověka namísto v Boha – nad hříchem, který nikdy nezůstává bez následků:

„Doufání v člověka, i když sebenadšenější,/ uvrhlo mne nakonec/ pod moc jen a jen lidskou/ a tedy v tu bez Boha… Musím tedy být/ a už jsem trestán,/ tím spíš, že jsem snad mýlil i jiné duše…“ (32)

„Ale spoléhání na člověka/ je jako nevěřit v Boha,/ a přece zázrak chtít“, říká Holan v téže sbírce v básni „Vzpomínka na září 1952“. (33) A v básni „Miluj…“ ještě dodává, „že není lásek, že je jen jedna láska,/ tak jako všechny kříže jsou jen jeden kříž“. (34) V jediné sbírce se básník podstatným způsobem vyslovil ke všem třem božským ctnostem (naději, víře a lásce) a současně i k jejich sekularizovaným karikaturám.

Na tomto místě bych snad svůj článek nejraději ukončil – s Holanem první poloviny padesátých let jako křesťanským básníkem, z jehož konverze je možné se radovat. Bohužel však Holan nepřestal být „zvláštní, téměř démonická osobnost“, jak jej charakterizoval Václav Havel, podle kterého ani s jeho konverzí nebylo vše v pořádku. Havel na jednu stranu dosvědčuje, že Vladimír Holan prošel konverzí ke katolické víře, na straně druhé se však o ní zmiňuje způsobem, který je (i s přihlédnutím k možnosti, že Havel sám konverzi nikdy neprožil a ne zcela věděl, o čem mluví) značně smutný:

„[Jednou jsem se v padesátých letech zmínil Jaroslavu Seifertovi,] že miluju Vladimíra Holana, a on mi hned řekl, že mám za ním rozhodně jít, že bude rád. Byl jsem trochu vyděšen z představy, že někde v Praze žije jako mně dostupná fyzická osoba tento velký básnický čaroděj. Seifert mne poslal na Kampu a od té doby jsem k Holanovi pravidelně chodíval tak jednou za měsíc, vždy samozřejmě s lahví vína. Přestal jsem k němu docházet až snad někdy v roce 1956, mimo jiné proto, že mi vadily jeho antisemitské řeči. Lidsky asi antisemitou nebyl, ale zřejmě se mu zdálo, že svou konverzi ke katolicismu musí takovými řečmi jaksi stvrdit.“ (35)

Dokonce ani obraz Holanovy konverze tedy není jednoznačný a ničím neposkvrněný, tím méně obraz celku jeho života a díla. V tom ostatně právě rok 1956 znamenal další mezník, po kterém podle M. C. Putny Holan dlouho nevěděl, kudy dál:

„V letech 1956–1960 nepsal vůbec. Poté se částečně uvolnily kulturní poměry, od počátku šedesátých let smí Holan vydávat své texty z let padesátých. Roku 1963 je ve Viole poprvé provedena Noc s Hamletem a českou kulturu, a to zvláště mladou generaci, začal zachvacovat holanovský kult. Roku 1965 vychází konečně i sbírka Bolest. Nová poezie, kterou Holan píše od roku 1961, je však už zase jiná.“ (36)

Holanova pozdní tvorba každopádně není nijak antisemitská a ovšem ani ne materialistická, nicméně mírou (ne)vyhraněnosti náboženských výpovědí připomíná spíš meziválečnou a raně válečnou tvorbu než Bolest. V této souvislosti se lze těžko ubránit otázce, zda by se Holan mohl stát „kultovním básníkem“ mládeže šedesátých let, kdyby byl básníkem vyhraněně křesťanským…

Nejsem si jist, zda Holan „v letech 1956–1960 nepsal vůbec“, byť připouštím, že jeho verše publikované v Básnickém almanachu 1959 patrně patří ještě do předešlého období. Jedná se o cyklus Nová Mozartiana (pokračování pásma mozartovských básní, které Holan začal psát již roku 1937), v jehož závěru čtenář v pozoruhodných obrazech vidí Mozarta, který „milostnou flautou sháněl všechny slavíky z hájů/ pod okna Panny Marie v šestinedělí“, jak „s pokorným úsměvem/ vchází do podloubí na hlt vína,/ neboť si právě uvědomil,/ že počátek divů Pána Krista/ byl učiněn v Káně Galilejské“. (37)

Láska k Mozartovi se u tak rozervané osobnosti, jakou byl Vladimír Holan, zdá být až zvláštní. Snad Holan v Mozartově hudbě hledal právě vyrovnanost, která pro něj samotného byla nedosažitelná.

Básníkovo kolísání mezi vírou a nevěrou (či mezi nebem a peklem) odráží mj. jeho nejslavnější skladba Noc s Hamletem, která už svým názvem odkazuje k temnotám noci a k tragicky váhavému „být či nebýt“. Právě v ní se nicméně objevuje jedna z nejvýraznějších výpovědí Vladimíra Holana na téma víry v Krista – výpověď o lidech, kteří „jsou tak hluší, že by rádi slyšeli hlas Pána Krista na gramofonové desce…“ V závěru Noci s Hamletem pak ještě básník v duchu paradoxů typických pro jeho pozdní tvorbu tvrdí, že „nemáme na vybranou“, protože „i absurdno je absurdní“, a konstatuje: „Je to právě reálno,/ které je metafyzické…“ (38)

Než se vrátím k trýznivému duchovnímu zápasu posledního dvacetiletí Holanova života, musím ještě odbočit k politice a zminit tragickou dobu mezi srpnem 1968 a srpnem 1969, která otřesným způsobem určila podobu „zpropadené voliéry Čech“, ve které pak básník musel prožívat závěr své pozemské pouti.

Když se v nás fanatická komunistka – učitelka češtiny v osmdesátých letech v okupovaném a „znormalizovaném“ Československu zrůdně pokoušela vybudit lásku k rudoarmějcům prostřednictvím Holanových veršů o ruských vojácích, mohla nám tím básníka jen znechutit. To byly ovšem verše z doby po květnu 1945. Kdybychom tenkrát mohli číst aktuálnější verše typu básně „Čechy L. P. 1969“, v níž naopak Holan ruské vojáky a jejich české přisluhovače nazývá „souprasnými sviněmi“ (39), jistě by to v nás naopak vyvolalo veliké nadšení pro tohoto autora…

„Čechy L. P. 1969“ jsou z Holanovy předposlední sbírky, která je i svým názvem Předposlední. Po ní už následovala jen poslední sbírka opět s hamletovským názvem Sbohem?. Obě tyto sbírky vyšly až posmrtně, a to ještě s vynecháním veršů o „souprasných sviních“ či „vyjících vlcích“. (40) První obsahuje básně z let 1968–1971, druhá verše z let 1972–1977 a je věnována „Památce dcery Kateřiny“.

Její smrt z 3. dubna 1977 definitivně podlomila síly nemocného básníka a jeho vůli k tvorbě i k životu. Milující otec, který Kačence kdysi věnoval průzračné „dětské“ verše knihy Bajaja, byl snad zdrcen i z nevyslyšení své v této knížce obsažené modlitby, v níž volal do „telefonu“:

„Bože, proč stůňou děti?/ A zdalipak je uzdravíš,/ když lékař jenom léčí?/ Můj život, prosím, vem si spíš,/ jak před Tebou tu klečí!“ (41)

Jestliže jsem na začátku článku přirovnal Holana k Johnnymu Cashovi, který také v dětství tragicky ztratil bratra, tato další tragédie Holanova života spojená s postiženým a předčasně umírajícím dítětem zase připomíná známý příběh lidsky největší osobnosti nedávných prezidentských voleb, Pavla Fischera. Fischerovi ovšem byli a zůstali poměrně početnou (a do sebe nezahleděnou) rodinou, zatímco Holan (slovy Václava Černého) představoval člověka „lidsky vskutku nešťastného, osudem postiženého, zabořeného do individuální tragédie a neschopného východiska jiného než věčné mučivé kolotání v samotářsky nevlídném kruhu tří osob“. (42)

Takováto životní konstelace je samozřejmě nešťastná, podobně jako je vždy nešťastné a nebezpečné, když se člověk ve svých modlitbách příliš upíná k nějaké prosbě, jak tomu patrně bylo v Holanově případě. Básníkovu trýzeň nejen lidskou, ale také či především duchovní výmluvně líčí vzpomínky Vladimíra Justla:

„V mrazivé noci (mohlo být 10 stupňů pod nulou) ze 17. na 18. ledna 1960 [Holan] šel v letních polobotkách, v lehkém převlečníku… Karlův most byl pod sněhem. Holan se zastavoval téměř u každé sochy, klekal si do sněhu a modlil se za Kačenku. […] Jednou (1. 12. 1965) nedořekne: ,Je-li Bůh tam, kde je nic…‘ Jindy rezolutně prohlásí, že Bůh není, zmrtvýchvstání že je nemožné […], ale řekne, že je Panna Maria s děťátkem, a klekne si před dřevěnou sošku a začne se modlit za Kačenku. Později k té sošce přibyl odlitek líbezné ženské krásy, hlavy Panny Marie ze sloupu strženého po 1. světové válce. Dal mu ji Stanislav Zedníček. (Ta hlava ,zaskočila‘ Jaroslava Seiferta, který o tom vydal svědectví v básni Hlava Panny Marie ve sbírce Deštník z Piccadilly, 1979). A jindy se blasfemicky rouhá a pak se utěšuje výrokem Leona Bloya, že ,rouhání je modlitba zoufalcova‘.“ (43)

I v Holanových posledních duchovních textech se zdají převažovat spíš modlitby k Panně Marii než k Bohu. Maria je ovšem neoddělitelná od Krista. V básni „Modlitba“ ze sbírky Předposlední s Ní Holan rozmlouvá o tom, „že zas pláče/ tvůj starodávný syn“, a ptá se Matky: „Co mu řekneš, když mlčíš?“ (44) Tatáž sbírka obsahuje i mnoho dalších pozoruhodných veršů, jako například báseň „Při“, v níž se (v duchu nikterak antisemitském) prolínají obrazy katolické a židovské. (45) A především báseň „Kdyby“, v níž symbolická ženská postava napomíná z duchovní dráhy vychýleného básníka a v posledních verších (v Holanových básních vždy nejdůležitějších) mu říká: „Kdyby Bůh byl nemocí člověka,/ byla bych ráda nemocná…“ (46)

V závěrečném Sbohem? básník ve skladbě s příznačným názvem „Absurdum per absurdius“ cituje slova Melanie Calvetové, příjemkyně mariánského zjevení z La Saletty, že „Řád božské lásky nezná/ milosrdenství“. (47) A v básni „Ani“ se objevuje poslední z holanovských „koanů“, hovořící o tom, že „jenom Bůh nepotřebuje nic. Ani nás, natož sebe…“ (48)

Holanova poslední sbírka obsahuje i báseň „Ale byl Dostojevskij“ (49), která jako by odkazovala k tomu, že i samotný Vladimír Holan, celoživotní ctitel autora velikých, s tématem víry v Krista spojených románů, sám připomínal některou z rozporuplných postav ruského klasika. Holanův zápas se smrtí se podle Vladimíra Justla odehrával v „atmosféře jako z Dostojevského a Joyce“. (50)

Jaroslav Seifert tento zápas v již citované básni ze sbírky Býti básníkem (1983) po verších o tom, jak Holan „v té zpropadené voliéře Čech/ rozhazoval své básně s pohrdáním/ jako kusy krvavého masa“, popisuje slovy: „Smrt chtěla od něho pokoru,/ pokoru však neznal a/ do poslední chvíle/ bojoval se smrtí zuřivě.“ Vladimír Justl cituje tyto verše polemicky (s komentářem, že Holan ve skutečnosti pokoru „před uměním a před Bohem“ znal), současně však zmiňuje tragickou skutečnost, že básníkova manželka „nedovolila v předsmrtných týdnech k němu zavolat kněze“ s absurdním odůvodněním, „že prý by se Holan bál, že umře“. (51)

Závěr Holanovy životní pouti tak zůstal nekřesťanský, což se pak bolestným způsobem projevilo i při jeho pohřbu. Ladislav Jehlička, jedna z posledních tehdy ještě žijících osobností katolické kultury doby první republiky, jej ve své knize vzpomínkových úvah popisuje takto:

„Byl jsem na pohřbu Františka Hrubína a Vladimíra Holana. Ten první byl na vyšehradském hřbitově, s knězem, byl to krásný, takřka venkovský pohřeb. Ten druhý byl ve strašnickém krematoriu a byla to hrůza. Kdyby nebylo těch nafouklých řečí, byl to obvyklý koncert za účasti mrtvoly, bylo vidět, cítit a znát, že těm, kdo tu slávu organizovali, nejde vůbec o Vladimíra Holana, ale o jejich vzácné osoby, aby se mohli trochu blýsknout přináležitostí k básníkovi, s nímž nikdy neměli nic společného. Vladimír Holan za to nemohl, byl mrtev, je snad znakem rozpornosti jeho osoby a díla, že si tu pompu včas nezakázal, ale už byl mrtev.“ (52)

Když o šest let později zemřel Jaroslav Seifert, muselo být aspoň všem jasné, že mrtvý básník neměl nic společného s rudou svoločí, která nám tehdy vládla. Rozporuplný Holan však „souprasným sviním“ nedokázal zakázat ani to, aby si jej na jeho vlastním pohřbu přivlastnily.

Básníkova duchovní rehabilitace mohla přijít až deset let po jeho odchodu z tohoto světa, a to ze zcela nečekané strany. V dubnu 1990 papež Jan Pavel II. při své návštěvě Prahy na Holanových výše citovaných verších z Prvního testamentu založil závěr své promluvy k představitelům české kultury, kterým připomněl:

„Bez transcendentály, bez přesažného smyslu, zůstává každá kultura žalostným fragmentem jako babylonská věž. Nelze vybudovat kulturu a opomenout či křečovitě odmítat to, co je cultus ‒ úcta, uctívání. Nekulturní člověk a nekulturní národ je člověk a národ bez úcty k sobě, k bližnímu, ke světu, k Bohu. Nekulturní život je život bez hloubky, bez tajemství, bez ducha, život určený jen potřebou a spotřebou, život mělký. Setkáváme se dnes na troskách jedné z mnohých babylonských věží lidských dějin. Stavba té společnosti neměla transcendentálu, neměla duchovní hloubku. Každý pokus vystavit takto společnost, kulturu, lidskou jednotu a lidské bratrství – na odmítnutí úcty k společnému Otci a jeho řádu – plodí, tak jako v Babylonu, rozdělení lidí a zmatení jazyků.“

Papežova slova cituje a jejich těsné sepětí s Holanovými verši ukazuje největší znalec Holanova díla Vladimír Justl, který zároveň označuje za „jeden z holanovských paradoxů“ skutečnost, že „papež Jan Pavel II. cituje roku 1990 básníka, který před čtyřiačtyřiceti lety adresoval nespravedlivě útočný a historicky pomýlený pamflet jednomu z jeho předchůdců, Piu XII.“ (53)

Papež nám své holanovské připomenutí adresoval bezprostředně po pádu komunismu, o takřka třicet let později však bohužel neztratilo nic na své aktuálnosti. Přes varování Jana Pavla II. a mnoha jiných jsme svou polistopadovou stavbu zase stavěli „bez transcendentály“.

V nedávno publikovaném rozhovoru s francouzským bohemistou Xavierem Galmichem jsme se mohli dočíst, že vůbec nejpřekládanějším českým básníkem je ve Francii Vladimír Holan, který svou silnou existenciální metafyzikou „slouží jako výjimka v představě Francouze o Češích jako národu bez Boha“. (54) To jsme to jako národ, po dlouhá staletí tak hrdý na svou křesťanskou tradici, dopracovali, chtělo by se člověku říci. Je ovšem třeba konstatovat, že Holan může být v české poesii pokládán za výjimku jen tím, kdo o ní ve skutečnosti nic neví. Ve svém letošním literárněhistorickém blogování inspirovaném trilogií M. C. Putny, za jehož „čtvrtý díl“ by se tento holanovský článek dal označit, jsem k tomu jistě snesl dostatek dokladů.

Na jeho závěr musím však ještě jednou přiznat, že Putnův úhel pohledu je mi mnohdy cizí. Martin Putna například v Justlově zmínce o tom, že Holanovy verše v Praze sametového jara 1990 zazněly z úst papeže Jana Pavla, spatřuje projev jakéhosi „církevního triumfalismu“ (55), zatímco pro mne jde spíš o něco na způsob světýlka v temnotách ohavných českých dějin posledního století.

Poznámky:

1) „Prostor pro mladou generaci“ (dokument Charty 77 z 6. 3. 1986), in: Vilém Prečan (ed.), Charta 77 – 1989: Od morální k demokratické revoluci (Dokumentace), Scheinfeld–Schwarzenberg: Československé středisko nezávislé literatury a Bratislava: Archa, 1990, s. 289.

2) Vladimír Justl, Holaniana, Praha: Akropolis, 2010, s. 131.

3) Tamtéž, s. 9.

4) Tamtéž, s. 319.

5) Vladimír Holan, Sebrané spisy sv. XI: Bagately, Praha: Odeon, 1988, s. 326 a 322.

6) Vladimír Justl, Holaniana, Praha: Akropolis, 2010, s. 141.

7) Viz Vladimír Holan, Noc s Hamletem. Toskána, Praha: Československý spisovatel, 1969, s 96nn.

8) Vladimír Holan, Sebrané spisy sv. XI: Bagately, Praha: Odeon, 1988, s. 343.

9) Martin C. Putna, Česká katolická literatura v kontextech 1918–1945, Praha: Torst, 2010, s. 1044–1046.

10) Tamtéž, s. 1047.

11) Vladimír Justl, Holaniana, Praha: Akropolis, 2010, s. 164.

12) Milan Churaň a kol., Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století, Praha: Libri, 1994, s. 179, heslo „Holan Vladimír“.

13) Vladimír Justl, Holaniana, Praha: Akropolis, 2010, s. 165.

14) Martin C. Putna, Česká katolická literatura v kontextech 1918–1945, Praha: Torst, 2010, s. 1048.

15) Václav Černý, Paměti 1945–1972, Brno: Atlantis, 1992, s. 28 a 465.

16) Např. v Díku Sovětskému svazu Holan v absolutně nekritickém navázání na nejblouznivější tradice českého rusofilství jásá nad tím, že k nám „přišel Alešův maladěc“ a že se s příchodem Rudé armády uskutečnila „touha věků, touha chtící bratrství všesjednocující“ (Vladimír Holan, Noční hlídka srdce, Praha: Československý spisovatel, 1963, s. 66).

17) Vladimír Justl, Holaniana, Praha: Akropolis, 2010, s. 169. Na jiném místě (s. 143‒144) Justl konstatuje, že Holan „byl celoživotním ctitelem Dostojevského, kterého považoval za největšího spisovatele všech dob“.

18) Narážím na pozdější ironickou otázku Holanova katolického přítele Stanislava Janouška, „zda mu už papež odpověděl“ (tamtéž, s. 156).

19) „Vladimíru Holanovi“, Obzory, 7. 4. 1946, roč. 2, č. 7, s. 2.

20) Viz Vladimír Holan, Sebrané spisy sv. XI: Bagately, Praha: Odeon, 1988, s. 387.

21) Vladimír Justl, Holaniana, Praha: Akropolis, 2010, s. 154.

22) „Na moderním domě na Kampě sousedícím s jeho tuskulem byla socha sv. Kateřiny – podle ní pojmenoval svou dceru… Často [návštěvě] řekl: ,Až půjdete domů, podívejte se na tu sochu a pomodlete se za Kačenku.‘“ (Vladimír Holan, Sebrané spisy sv. XI: Bagately, Praha: Odeon, 1988, s. 536.)

23) Vladimír Justl, Holaniana, Praha: Akropolis, 2010, s. 154.

24) Jeden z Holanových kněžských přátel, P. Vladimír Rudolf, zaznamenal roku 1968 jeho výrok: „S Bohem zápasím každý den!“ (Vladimír Justl, Holaniana, Praha: Akropolis, 2010, s. 155.)

25) Ladislav Jehlička, Křik Koruny svatováclavské, Praha: Torst, 2010, s. 299.

26) Vladimír Holan, Spisy sv. 3: Lamento, Praha–Litomyšl: Paseka, 2000, s. 76–77.

27) Václav Černý, Paměti 1945–1972, Brno: Atlantis, 1992, s. 465.

28) Martin C. Putna, Česká katolická literatura v kontextech 1918–1945, Praha: Torst, 2010, s. 1048.

29) Tamtéž, s. 1049.

30) Vladimír Holan, Bolest: Verše z let 1949–1955, Praha: Československý spisovatel, 1965, s. 87.

31) Tamtéž, s. 104.

32) Tamtéž, s. 40.

33) Tamtéž, s. 135.

34) Tamtéž, s. 109.

35) Václav Havel, Dálkový výslech (Rozhovor s Karlem Hvížďalou), Praha: Melantrich, 1989, s. 27.

36) Martin C. Putna, Česká katolická literatura v kontextech 1918–1945, Praha: Torst, 2010, s. 1051.

37) Vladimír Holan, „Mozart umírá“, in: Milan Kundera (ed.), Básnický almanach 1959, Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1960, s. 32–33.

38) Vladimír Holan, Spisy sv. 8: Nokturnál, Praha–Litomyšl: Paseka, 2003, s. 134 a 157.

39) Vladimír Holan, Spisy sv. 5: Propast propasti, Praha–Litomyšl: Paseka, 2001, s. 122.

40) Viz tamtéž, ediční poznámka na s. 463.

41) Vladimír Holan, Spisy sv. 3: Lamento, Praha–Litomyšl: Paseka, 2000, s. 33.

42) Václav Černý, Paměti 1945–1972, Brno: Atlantis, 1992, s. 465.

43) Vladimír Holan, Sebrané spisy sv. XI: Bagately, Praha: Odeon, 1988, s. 537 a 540.

44) Vladimír Holan, Spisy sv. 5: Propast propasti, Praha–Litomyšl: Paseka, 2001, s. 120.

45) Tamtéž, s. 121.

46) Tamtéž, s. 91.

47) Tamtéž, s. 298.

48) Tamtéž, s. 324.

49) Tamtéž, s. 327.

50) Vladimír Holan, Sebrané spisy sv. XI: Bagately, Praha: Odeon, 1988, s. 514.

51) Vladimír Justl, Holaniana, Praha: Akropolis, 2010, s. 156–157.

52) Ladislav Jehlička, Křik Koruny svatováclavské, Praha: Torst, 2010, s. 112.

53) Vladimír Justl, Holaniana, Praha: Akropolis, 2010, s. 164.

54) Radim Kopáč, „O nový překlad Švejka byla rvačka, říká francouzský bohemista a překladatel, profesor na pařížské Sorbonně Xavier Galmiche“, Lidové noviny, 31. 10. 2017, roč. 30, č. 252, s. 9.

55) Martin C. Putna, Česká katolická literatura v kontextech 1945–1989, Praha: Torst, 2017, s. 557.