Křesťansko-muslimskými vztahy se odborně zabývám už třiadvacet let (1) a v průběhu této doby jsem samozřejmě ve vztahu k nim intenzivně sledoval i přístupy posledních tří papežů. Po pravdě řečeno pokládám jejich úkoly na tomto poli za velice obtížné. Katolicko-muslimský dialog se sice po Druhém vatikánském koncilu začal utěšeně rozvíjet a vztahy mezi oběma společenstvími víry jsou z tohoto úhlu pohledu mnohem lepší než v minulých staletích, v posledních desetiletích však strašlivý nárůst extremismu a násilí vůči křesťanům v muslimském světě (a s ním související návrat k tradičním protiislámským postojům u mnoha křesťanů včetně katolíků) může budit i dojem, že se vlastně dialogem ničeho nedosáhlo.
V tomto a příštím článku se chci věnovat pontifikátům Benedikta XVI. a Františka, v jejichž průběhu z mnoha muslimských zemí stále přicházejí špatné zprávy o vraždění, mučení a vyhánění křesťanů. Řádění fanatiků se sice samozřejmě neobrací jen proti křesťanům (většinu jeho obětí představují samotní muslimové), papež jako hlava katolické církve a do jisté míry i mluvčí křesťanské ekumeny však nemůže nemyslet na lidi, pro které křesťansko-muslimské vztahy nejsou akademickou záležitostí, ale otázkou života a smrti. Musí také myslet na kredit víry v dnešním světě, kterému vraždění ve jménu náboženství rozhodně neprospívá. Krátce řečeno, nemůže k tématu náboženského násilí mlčet.
Z mnoha způsobů, kterými se poslední papežové tohoto tématu dotkli, se stal nejznámějším ten, který Benedikt XVI. zvolil při své přednášce v Řezně. Úvodem svého dnešního příspěvku chci dát najevo, že jsem dalek toho, abych za něj Benedikta odsuzoval. Můj osobní dojem z islámu věnované části uvedené přednášky byl ovšem od počátku krajně negativní. Už ve chvíli, kdy ještě po nějakých reakcích z muslimského světa nebylo ani stopy, jsem byl při čtení jejího čerstvě publikovaného textu na internetu více než zaskočen a zklamán nedostatkem empatie, který v ní papež vůči muslimům projevil. Nabyl jsem také dojmu, že Benedikt patří k lidem, kteří sice mají ve vztahu k islámu leccos načteno, ale zdaleka ne dost na to, aby si o něm mohli udělat opravdu vyvážený obraz a překonat lepším poznáním všechny stereotypy, kterými je téma islámu v západním povědomí po dlouhá staletí zatíženo.
Nejde přitom jen o otázku akademického poznání, ale také o nedostatek poznání lidského: zatímco dnešní papež měl už v době svého působení v Buenos Aires s tamními muslimy osobní přátelské kontakty spojené s možností nezprostředkovaně poznávat jejich víru, Joseph Ratzinger se pravděpodobně začal s živými muslimy setkávat až po svém zvolení papežem, a to už bylo pozdě. František sice dokáže svého mimořádného charismatu využívat k tomu, že se i jako papež setkává s lidmi ne jako nositel úřadu, ale jako člověk, nicméně přecházet v roli papeže z roviny oficiálních setkání do roviny čistě mezilidského rozhovoru a vzájemného poznávání se určitě není jednoduché. Benediktových setkání s muslimy bylo sice neméně než v případě Františka, poměr mezi pronášením projevů a neformální mezilidskou komunikací však při nich byl patrně jiný.
K formálnímu kontaktu mezi Benediktem XVI. a muslimy poprvé došlo hned při jeho uvedení do úřadu v dubnu 2005, kterého se zúčastnili i zástupci islámu. Papež pak tuto jejich účast ocenil a současně (v době po teroristických útocích v Londýně a jinde) zdůraznil, že terorismus nesouvisí s islámem, ale je dílem "malé skupiny extremistů". (2)
V srpnu 2005 se při své první papežské cestě do rodného Německa setkal v Kolíně nad Rýnem se zástupci muslimských organizací a řekl jim, že křesťansko-muslimský dialog "je životní nezbytností, na níž do značné míry závisí naše budoucnost". Současně učinil narážku na křížové výpravy, které nepřímo srovnal s terorismem ve jménu islámu. (3)
V únoru 2006 však přišla první známka toho, že velmi otevřený a citlivý přístup k dialogu s muslimy typický pro Jana Pavla II. nezůstane za Benediktova pontifikátu beze změny. Irský biskup Michael Louis Fitzgerald, irénik a znalec islámu, který byl v říjnu 2002 papežem Janem Pavlem jmenován prezidentem Papežské rady pro mezináboženský dialog a byl v této funkci rozhodně mužem na svém místě, z ní byl nyní papežem Benediktem odvolán.
Podivný signál změn představovalo také římské symposium o křížových výpravách z března 2006. Vzhledem k tomu, že Jan Pavel II. zahrnul křížové výpravy do svých projevů pokání nad selháními křesťanů v průběhu druhého tisíciletí a Ratzinger je přinejmenším nikdy nehájil, byla papežská vysoká škola Regina apostolorum poněkud překvapivým místem tohoto symposia. K jeho účastníkům patřili známí představitelé protiislámských postojů, jako na příklad Američan Robert Spencer, autor knihy A Politicaly Incorrect Guide to Islam, který na symposiu prohlásil, že "křížové výpravy byly pouhou obranou křesťanů proti džihádu", na kterou mohou být dnešní křesťané hrdí. (4)
V září 2006 se Ratzinger poprvé a naposledy jako papež vrátil na univerzitu do Řezna, jejímž profesorem byl v letech 1969‒1977. Kdyby na ní jeho přednáška "Víra, rozum a univerzita" zazněla tehdy, patrně by splnila svůj účel a přispěla k diskusi o vztahu mezi vírou a rozumem a o místě teologie mezi vědami studovanými na univerzitě. Zcela jistě by v takovém případě nevzbudila žádný rozruch ve světě islámu, který by ji vůbec nezaznamenal. Přednáška papeže Benedikta XVI. byla ovšem vnímána úplně jinak než přednáška profesora Ratzingera a onen rozruch, doprovázený i dalším výbuchem "náboženského" násilí, vzbudila. Bylo by jistě zajímavé pokusit se zjistit, kolik muslimů a zda vůbec nějací ji četli celou a kolik z ní slyšelo jen citaci výroku byzantského císaře Manuela Palaiologa, do omrzení z druhé či třetí ruky citovaného médii…
Jedná se jistě o názorný příklad kontrastu mezi akademickým prostředím na straně jedné a "klipovým" světem dnešní (post)moderní kultury na straně druhé. V akademickém prostředí by mělo být samozřejmostí, že ve vztahu ke středověkým pramenům se diskutuje nad těmito prameny samotnými, tj. v tomto případě nad Manuelovými Rozhovory s Peršanem, a každý si na jejich obsah nakonec musí udělat nezprostředkovaný názor sám. Ve světě mediálních klipů naproti tomu nastala situace, že z několikasvazkových Rozhovorů s Peršanem z roku 1391každý znal jen jeden z kontextu totálně vytržený několikaslovný citát ("Ukaž mi, co nového přinesl Mohamed, a nalezneš tam pouze věci špatné a nelidské, jako je jeho příkaz šířit víru mečem"). Papež pak jistě právem označoval za nesmyslné, že akademická citace ze středověkého pramene byla zaměňována s jeho vlastním názorem.
Ani sám Benedikt ovšem, zdá se mi, nebyl zcela práv akademickému přístupu, protože citovaný pramen nekomentoval vlastními slovy, ale jen k němu nekriticky citoval komentář svého oblíbeného islamologa a editora Rozhovorů s Peršanem Adela Theodora Khouryho. (5) Z Khouryho komentáře se mu zalíbila myšlenka, že pro byzantského císaře, odchovaného řeckou filozofií, byla samozřejmostí teze, že "jednání, jež protiřečí rozumu, je v rozporu s Boží přirozeností", zatímco "pro muslimskou doktrínu je Bůh absolutně transcendentní. Jeho vůle není vázána na žádnou z našich kategorií, ani na racionalitu." (6)
Je až bizarní, že svou charakteristiku "muslimské doktríny" Benedikt XVI. převzal od A. T. Khouryho a Khoury zase od Rogera Arnaldeze, přičemž z muslimských teologů se všichni tři odvolávají jen na jediného Ibn Hazma, zcela okrajovou postavu dějin islámského myšlení… Toto myšlení tudíž zmíněná pasáž řezenské přednášky charakterizovala neadekvátně. Podobně neadekvátní obraz skýtala dokonce i ve vztahu k byzantskému myšlení a konkrétně myšlení císaře Manuela. Byzantoložka Judith Herrinová o tom píše:
"[Papež] ve vztahu k Byzanci projevil ignoranci, protože plná verze Rozhovorů je mnohem komplexnější a zvláštnější než vybraný kratičký úryvek, který je jednoznačně nepřátelským a reduktivním popisem islámu. Manuelův text je i dokladem toho, že muslimové za osmanské vlády byli schopni racionální argumentace a debaty se svými byzantskými křesťanskými oponenty." (7)
Ratzinger se samozřejmě v době svého akademického působení zabýval vztahem mezi vírou a rozumem v křesťanství, nikoliv ve světě islámu. Krátká zmínka o tomto jemu odborně vzdáleném světě by z jeho řezenské přednášky mohla být snadno vypuštěna, aniž by došlo k porušení její struktury. Papež však svou přednášku patrně považoval za příležitost dotknout se ve vztahu k tématu víry a rozumu také iracionality náboženského extremismu, dnes znepokojivého především v rámci muslimského světa. Pokud ji chtěl spojit s pozváním ke křesťansko-muslimskému dialogu na dané téma, bylo by ovšem patrně vhodnější citovat spíš Korán, ve kterém jsou časté výroky typu "snad budete rozumní" (8), než podivně vybraný výrok Manuela Palaiologa…
Řezenská přednáška mezi muslimy vyvolala bouřlivé negativní reakce a požadavky na papežovu omluvu. Vzápětí následovala nebývalá série hned několika omluvných prohlášení, v nichž vatikánští představitelé opakovaně vysvětlovali, že citace názoru středověkého byzantského císaře v žádném případě nevyjadřuje názor papeže.Benedikt XVI. také projevil lítost nad tím, že jeho promluvu v Řezně bylo možné špatně pochopit, a zdůraznil svůj "hluboký respekt k velkým náboženstvím a zejména k muslimům, kteří uctívají jediného Boha". (9) Dopad celé kauzy pochopitelně katolicko-muslimským vztahům neprospěl a na obou stranách přispěl k aktivizaci radikálů.
Mezináboženský dialog nicméně nadále pokračoval. Tvrzení německého židovského teologa Michaela Wolffsohna, že Benedikt za sebou zanechal jen hromadu "mezináboženských" střepů (10), by se dalo označit za přehnané. V protikladu k pontifikátu Jana Pavla II. ovšem Benediktův na tomto poli opravdu připomínal spíš kličkování mezi střepy než otevírání nových dveří.
"Papežova čtyřdenní návštěva Turecka na konci listopadu 2006 spojená s kontakty s muslimskými a pravoslavnými náboženskými představiteli se sice úspěšně dotkla všech základních věcí, žádné nové dveře však neotevřela. Islám byl stále chován v ,úctě‛, přičemž toto katolické klíčové slovo, užívané od šedesátých let, bylo spojeno s odtažitým respektem. Když se ale o měsíc později španělští muslimové obrátili na papeže s peticí žádající, aby mohli k pravidelné modlitbě využívat prostor córdobské katedrály, která byla kdysi mešitou, byli s rozhodností odmítnuti." (11)
Zatímco za pontifikátu Jana Pavla II. vycházela iniciativa z Vatikánu, v Benediktově éře se na poli křesťansko-muslimského dialogu chopili iniciativy muslimové. Koncem roku 2006 první průlomovou událost představoval otevřený dopis osmatřiceti muslimských učenců, reprezentujících muslimské komunity v různých částech světa i různé směry v rámci islámské "ekumeny". Byl adresován papeži Benediktovi a jeho těžiště nespočívalo ani tak v polemice s jeho řezenskou přednáškou, jako spíš ve výzvě k pokračování dialogu na základě dvojpřikázání lásky k Bohu a lásky k bližnímu. (12)
O rok později následovala ještě významnější muslimská výzva A Common Word (Společné slovo), adresovaná nejen papeži, ale i jiným představitelům křesťanských církví. V obou případech se jednalo o velmi vstřícné texty plné odkazů nejen na Korán, ale také na Starý a Nový zákon (ze kterého pochází už ona ústřední výzva k milování Boha a bližního). Význam této iniciativy ve vztahu k účasti muslimů v mezináboženském dialogu může být srovnáván s významem dokumentu Druhého vatikánského koncilu Nostra aetate pro dialogické aktivity katolíků. (13)
Reakce Vatikánu na výzvu A Common Word z října 2007 však byla značně váhavá. Zarazilo především první vyjádření nového prezidenta Papežské rady pro mezináboženský dialog kardinála Taurana, že papež sice na výzvu odpoví, ale "s islámem se v tuto chvíli žádný dialog vést nedá. Jako jeden z důvodů pro toto tvrzení [Tauran] uvádí, že islám nepřipouští interpretace Koránu." (14) Vatikán oficiálně odpověděl teprve po měsíci a půl, kdy papež vyjádřil připravenost přijmout hlavního iniciátora výzvy, jordánského prince Ghaziho bin Muhammada, a jím vybranou skupinu signatářů. (15)
Mezitím však začátkem listopadu 2007 do Vatikánu historicky poprvé zavítal panovník Saúdské Arábie, král Abdulláh. Toto setkání hlavy katolické církve a "Ochránce dvou svatých mešit" mělo naopak symbolický význam pro ty, kdo vnímají potřebu zintenzivnění dialogu mezi křesťanstvím a islámem. (16) Papež měl při něm podle svých slov s králem Abdulláhem "velmi pěkný rozhovor" o iniciativě A Common Word. (17)
V únoru 2008 vedl kardinál Tauran delegaci Papežské rady pro mezináboženský dialog na setkání s komisí univerzity al-Azhar pro dialog mezi monoteistickými náboženstvími v Káhiře, věnovaném vztahu mezi vírou v Boha a láskou k bližnímu.
Katolicko-muslimský dialog se zdál úspěšně pokračovat. V březnu 2008 však Vatikán znovu zaskočil své muslimské partnery událostmi velikonoční vigilie, při níž papež Benedikt XVI. osobně pokřtil "exmuslima" Magdiho Allama. Ten svůj křest doprovodil bojovným článkem o tom, že islámu je "vrozený kořen zla". (18) Vatikán označil Allamovu konverzi za výraz "hlubokého osobního hledání" (což se ovšem později ukázalo být tvrzením velice sporným) a prohlásil, že se nijak nevyslovuje k jeho osobním názorům. (19)
V dubnu 2008 však zase následovala výrazně dialogická událost, představující pozoruhodně pozitivní vyústění řezenské přednášky. V Římě bylo vydáno společné prohlášení Papežské rady pro mezináboženský dialog a teheránského Centra pro mezináboženský dialog. Představitelé katolicismu a šíitského islámu se v něm společně vyjádřili ke vztahu mezi vírou a rozumem, dvěma Božími dary lidstvu, které si nemohou vzájemně protiřečit (víra může být v určitých případech nadrozumová, ale nikdy ne proti rozumu). Aby však ani v tomto případě nebyly věci jednoznačné, Ratzingerovi blízký filosof Rémi Brague vzápětí "k společné deklaraci zaujal velmi rezervované stanovisko" a prohlásil, že muslimové často připisují týmž slovům (včetně slova rozum) "jiný význam než katolíci". (20)
V listopadu 2008 se ve Vatikánu konal katolicko-muslimský seminář pořádaný Papežskou radou pro mezináboženský dialog a signatáři výzvy A Common Word. Byl věnován tématu "Láska k Bohu a láska k bližnímu".
V březnu 2009 se Benedikt XVI. při své africké cestě setkal se zástupci muslimské komunity v Kamerunu. Ve své promluvě k nim prohlásil, že se modlí "za to, aby svazky, které spojují křesťany a muslimy v hluboké úctě k jedinému Bohu, nadále sílily a staly se tak jasnějším odleskem moudrosti Všemohoucího, který osvěcuje srdce celého lidstva". (21)
V květnu 2009 pak Benedikt XVI. navštívil Blízký východ. V jordánském Ammánu se setkal s princem Ghazim bin Muhammadem bin Találem a ve Svaté zemi se jako první papež vydal i do mešity Kubbat as-Sachrá na Chrámové hoře v Jeruzalémě. V promluvě k "muslimským přátelům" v Jeruzalémě řekl:
"Poněvadž učení náboženských tradic se v posledku týkají skutečnosti Boha, smyslu života a společného údělu lidstva – to znamená všeho toho, co je nám velmi svaté a drahé – může se vyskytnout pokušení zapojit se do tohoto dialogu se zdráháním či rozpolceností, pokud jde o jeho možný zdar. Přesto však můžeme začít vírou, že jediný Bůh je nekonečný zdroj spravedlnosti a milosrdenství, protože v něm obojí existuje v dokonalé jednotě." (22)
V červnu 2009 byla zveřejněna Benediktova encyklika Caritas in veritate, obsahující mj. i důležitá vyjádření k mezináboženskému dialogu. Papež v ní islám explicitně nezmínil, poukázal však na to, že různá náboženství a kultury nelze klást do jedné roviny vedle sebe, a podobně jako v přednášce v Řezně naznačil, že prospěšnou spolupráci mezi rozumem a vírou a možnost vyhnout se jak úskalím sekularismu, tak i úskalím fundamentalismu nabízí především křesťanství. (23)
Nejdůležitějším papežským dokumentem publikovaným v roce 2010 se pak stala apoštolská exhortace Verbum Domini, která už obsahovala i bod výslovně hovořící o islámu. Po obvyklém odkazu k Nostra aetate v něm Benedikt XVI. vyjádřil naději, že rozvíjení křesťansko-muslimských vztahů v duchu vzájemné důvěry, spojené s pontifikátem Jana Pavla II., bude pokračovat v duchu upřímného a uctivého dialogu. (24)
Počátkem roku 2011 ovšem tato naděje doznala další újmu. Univerzita al-Azhar (tehdy ještě spojená s režimem egyptského prezidenta Mubaraka, který už měl v té době před sebou jen velmi krátkou existenci) reagovala na papežovu výzvu k obraně křesťanů po útoku na kostel v Alexandrii přerušením dialogu s Vatikánem. (25)
Přibližně ve stejné době vyšla nová kniha rozhovorů Benedikta XVI. s novinářem Peterem Seewaldem, věnovaných mj. i tématu islámu. Papež v ní o katolicko-muslimských vztazích hovořil způsobem po dosavadních peripetiích svého pontifikátu až překvapivě pozitivním. Mluvil o zintenzivnění vzájemné debaty, dospění k "dobrému bodu" a vedení "společného zápasu" při hájení velkých náboženských hodnot víry v Boha a poslušnosti vůči Bohu. (26) V jiné souvislosti na Seewaldovu otázku, zda se křesťané mohou radovat ze zákazu stavby minaretů ve Švýcarsku a zákazu nošení burky ve Francii, odpověděl:
"Křesťané jsou tolerantní a ponechávají tedy i ostatním jejich sebeporozumění. Jsme vděčni, že v zemích Perského zálivu (Katar, Abú Dhabí, Dubaj, Kuvajt) jsou kostely, kde mohou křesťané slavit bohoslužby, a přejeme si, aby to tak bylo všude. Proto je samozřejmé, aby se i muslimové u nás mohli shromažďovat v mešitách. Co se týče burky, nevidím důvod pro všeobecný zákaz. Říká se, že některé ženy by burku dobrovolně vůbec nenosily a že je vlastně znásilněním ženy. Pak s tím samozřejmě nelze souhlasit. Ale pokud ji chtějí nosit dobrovolně, nevím, proč se jim to musí zakazovat.“ (27)
K přítomnosti muslimů na Západě se papež pozitivně vyjádřil i v září 2011, kdy se při své další návštěvě rodného Německa v Berlíně setkal s představiteli německých muslimů. Při této příležitosti mj. řekl:
"Od začátku 70. let se rostoucí počet muslimských rodin stále více stával významným rysem této země… Mnozí muslimové přikládají velkou důležitost náboženské dimenzi. To je někdy interpretováno jako provokace ve společnosti, která se tento aspekt snaží vytlačit na okraj anebo jej nanejvýš zařadit do sféry individuálních rozhodnutí jednotlivců. Katolická církev se usilovně snaží, aby se náboženské příslušnosti dostalo uznání ve veřejné dimenzi… Drazí přátelé, na základě toho, co jsem naznačil, myslím, že plodná spolupráce mezi křesťany a muslimy je možná… Jako náboženští lidé můžeme na základě svého přesvědčení vydávat důležité svědectví v mnoha ústředních sektorech společenského života. Mám na mysli kupříkladu ochranu rodiny založené na manželství, úctu k životu v každé fázi jeho přirozeného vývoje anebo prosazování větší sociální spravedlnosti. Také proto považuji za důležitý Den reflexí, dialogu a modlitby za pokoj a spravedlnost ve světě, který chceme uspořádat 27. října v Assisi, dvacet pět let po historickém setkání, které tam uspořádal můj předchůdce bl. Jan Pavel II.“ (28)
Rozporuplné signály z Vatikánu však pokračovaly i v roce 2012. V září tohoto roku sice úspěšně proběhla papežova návštěva Libanonu, zahrnující i jeho setkání s představiteli muslimských obcí, v říjnu 2012 však na biskupském synodu v Římě zazněl hlas, který potěšil spíše stoupence konfrontace s islámem. Ghanský kardinál Peter Turkson na něm téma islámu nastolil způsobem, který v postoji k muslimům v Evropě vyzníval výrazně jinak než slova Benedikta XVI.: videoklip "Muslimská demografie", který nechal na synodu pustit, obsahoval vykonstruované údaje o demografické hrozbě islamizace Evropy a výzvu křesťanům, aby jí čelili vyšší porodností a "sdílením evangelia s muslimy". (29)
Ve stejném měsíci také ve Vatikánu obdržel cenu Nadace Josepha Ratzingera již zmíněný francouzský profesor Rémi Brague. Benedikt XVI. sice při této příležitosti hovořil o potřebě znovu číst koncilní deklaraci Nostra aetate (30), což však mohlo jen posilovat opakovaně vyslovovaná podezření, že jeho pontifikát je spojen s pokusem o reinterpretaci Druhého vatikánského koncilu. Právě Brague totiž zásadně zpochybňuje koncept dialogu tří abrahamovských náboženství a jeho pojetí křesťansko-muslimských vztahů se zdá směřovat někam zpět do doby předkoncilní, spojené spíše s disputací než s dialogem. (31)
Když v únoru 2013 papež Benedikt XVI. odstoupil, kardinál Tauran sice právě ukončený pontifikát ve vztahu k mezináboženskému dialogu a především dialogu s muslimy hodnotil velmi pozitivně (32), muslimský svět však jeho hodnocení sotva sdílel. Pozitivněji je v něm každopádně vnímán pontifikát Benediktova nástupce, papeže Františka, kterému bych se chtěl na blogu věnovat v příštím článku.
Neméně výmluvná je i skutečnost, že Benedikta ve srovnání s Františkem naopak vnímali neporovnatelně pozitivněji islamofobové. Ti, kteří si nejednoznačný pontifikát Benedikta XVI. vykládali protiislámsky, už po nástupu papeže Františka žádnou takovouto možnost neměli. Charakteristická byla okamžitá apostaze nedávno samotným Benediktem pokřtěného Magdiho Allama, který po prvních krocích nového papeže prohlásil, že katolickou církev jako "příliš slabou proti islámu" opouští. (33)
Ve věcech tohoto druhu vidím větší problém než v nešťastné pasáži z přednášky v Řezně. Křesťanství dnes bohužel přitahuje i lidi, kteří od něj čekají něco docela jiného než Krista, evangelium a poselství všeobjímající lásky. Papež Benedikt, myslím, nedělal dobře, když dovolil, aby jeho jméno bylo spojováno s lidmi, kteří o sobě říkají, že jsou nevěřící, a současně požadují, aby Evropa proti islámu "pozvedla křesťanskou vlajku". (34) Mám na mysli například italskou novinářku Orianu Fallaciovou, jednu z představitelek vysloveně primitivních útoků proti islámu, muslimům a arabské kultuře po 11. září 2001, která soudila, že právě Ratzinger "by mohl významně přispět k záchraně Evropy před hrozbou islamizace". (35)
Nikdy jsem nechápal, čeho vlastně lidé jako Fallaciová chtějí dosáhnout. Jak jsem již naznačil v úvodu svého článku, není jednoduché správně reagovat na nárůst extremismu v muslimském světě. Je otázka, nakolik vůbec my "nemuslimové" (36) můžeme přispět k vyřešení tohoto palčivého problému. Snadno ovšem můžeme přispívat k jeho zhoršování, a to je právě to, co dělají islamobijci typu Fallaciové. Hlasatelé radikálních ideologií a obrazů nepřítele na obou stranách se navzájem potřebují. Papež Benedikt k nim nepatřil, bohužel však lidem tohoto druhu umožnil zneužívání svého jména.
Poznámky:
1) Můj první výstup k tomuto tématu představuje konferenční příspěvek a publikace "On the Relationship of Christians towards Islam", in: Fedor Gál – Jitka Pušová (eds.), International Symposium Christianity – Judaism – Islam: Europe at the Close of the 20th Century, Prague: European Cultural Club, 1994, s. 133–138.
2) "Fatva proti teroristům v Británii", Katolický týdeník, 2005, roč. 16, č. 31, s. 3.
3) "Ansprache von Benedikt XVI.: XX. Weltjugendtag – Begegnung mit Vetretern muslimischer Gemeinden" [online], 20. 8. 2005, URL: http://www.vatican.va/holy_father/benedict_xvi/speeches/2005/august/documents/hf_ben-xvi_spe_20050820_meeting_muslims_ge.html
4) Florian Rötzer, "Křížové výpravy je třeba rehabilitovat" [online], cit. 1. 3. 2010, URL: http://svetlo.farnost.com/svetlo.php?rocnik=2006&tyden=31
5) S Khourym mám takovou zvláštní osobní zkušenost. V době 900. výročí vyhlášení první křížové výpravy papežem Urbanem II. jsem roku 1995 sepsal elaborát o křížových výpravách, masakrech páchaných křižáky a krajně negativním dopadu této krvavé dějinné kapitoly na křesťansko-muslimské vztahy, který jsem chtěl poslat do Vatikánu s prosbou, aby se papež Jan Pavel II. muslimům za zvěrstva křižáků omluvil. Nechci zde líčit všechny peripetie spojené s tímto mým pokusem a s hledáním nějaké významné katolické osobnosti, která by mou prosbu ve Vatikánu doporučila; kardinál König z Vídně však každopádně svou případnou přímluvu podmínil souhlasem profesora Khouryho (kterého jsem se ovšem nedočkal).
6) Benedikt XVI., Přednáška v Řezně a další projevy, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2011, s. 28.
7) Judith Herrin, Byzantium: The Surprising Life of a Medieval Empire, London: Penguin Books, 2008, s. 326.
8) Např. Korán 2:68/73.
9) "Benedikt XVI. o vztazích k muslimům při generální audienci na nám. sv. Petra" [online], 20. 9. 2006, URL: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=6464
10) "Benedikt XVI. a trosky mezináboženského dialogu" [online], 20. 4. 2010, URL: http://zidovskelisty.blog.cz/1004/benedikt-xvi-a-trosky-mezinabozenskeho-dialogu
11) Frederick Quinn, The Sum of All Heresies: The Image of Islam in Western Thought, New York: Oxford University Press, 2008, s. 169.
12) "Otvorený list Jeho svätosti pápežovi Benediktovi XVI.", Křesťanská revue, 2006, roč. 73, č. 6, s. 50-54.
13) Viz Jaroslaw Pastuszak – Jaroslav Franc, "A Common Word – Rovné slovo pro vás i pro nás: Úvod do dokumentu a poznámky překladatele", Studia theologica, 2008, roč. 10, č. 3, s. 66–67 (Nostra aetate – vzor pro A Common Word?).
14) Kateřina Vodičková, "Poselství 138 významných muslimů", Dingir, 2007, roč. 10, č. 4, s. 133.
15) Viz "Odpověď Benedikta XVI. na dopis 138 muslimských představitelů" [online], 29. 11. 2007, URL: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=8747
16) Viz "Historic Saudi visit to Vatican" [online], 6. 11. 2007, URL: http://news.bbc.co.uk/2/hi/europe/7080327.stm
17) Benedikt XVI., Světlo světa: Papež, církev a znamení doby, rozhovor s Peterem Seewaldem, Brno: Barrister & Principal, 2011, s. 100.
18) "Papež pokřtil muslima: sionistu", Lidové noviny, 25. 3. 2008, roč. 21, č. 71, s. 7.
19) "Mluvčí Svatého stolce k reakcím na křest Magdiho Allama" [online], 27. 3. 2008, URL: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=9260
20) "Glosy", Katolický týdeník, 2008, roč. 19, č. 23, příloha Perspektivy, č. 12, s. II.
21) "Náboženství má ukazovat potenciál rozumu: Benedikt XVI. na setkání s muslimskou obcí, Yaoundé" [online], 19. 3. 2009, URL: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=10993
22) "Svatý otec v Jeruzalémě – 5. den" [online], 12. 5. 2009, URL: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4id=11236
23) Viz Benedikt XVI., Caritas in veritate (Láska v pravdě): Encyklika o integrálním lidském rozvoji v lásce a v pravdě, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2009, § 26, s. 33 a § 56, s. 74–75.
24) Viz "Post-synodal apostolic exhortation Verbu Domini of the Holy Father Benedict XVI to the bishops, clergy, consecrated persons and the lay faithful on the Word of God in the life and mission of the Church" [online], 30. 9. 2010, URL: http://www.vatican.va/holy_father/benedict_xvi/apost_exhortations/documents/hf_ben-xvi_exh_20100930_verbum-domini_en.html
25) Viz "Vypovězení dialogu univerzitou Al-Azhar zřejmě jen politické gesto" [online], 23. 1. 2011, URL: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=13996
26) Benedikt XVI., Světlo světa, s. 100.
27) Tamtéž, s. 60-61.
28) "Plodná spolupráce je možná: Benedikt XVI. k představitelům německých muslimů, Berlín" [online], 23. 9. 2011, URL: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=15211
29) Martin T. Zikmund, "Islám tématem synodu", Katolický týdeník, 2012, roč. 23, č. 43, s. 1.
30) Viz "Předání ceny Nadace Josepha Ratzingera" [online], 20. 10. 2012, URL: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=17296
31) Viz Rémi Brague, O Bohu křesťanů a o jednom nebo dvou dalších, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2011.
32) Benedikt XVI. "navštívil tři mešity a pronesl významné promluvy, přičemž vždy dbal na to, aby to byl dialog vstřícný a uctivý, zároveň nevytvářel nedorozumění a vyhýbal se relativismu a synkretismu" ("Kardinál Tauran: Benedikt XVI. upřesnil mezináboženský dialog" [online], 22. 2. 2013, URL: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=17862).
33) Alessandro Speciale, "Magdi Allam, Muslim Convert, Leaves Catholic Church, Says It's Too Weak Against Islam" [online], 25. 3. 2013, URL: http://www.huffingtonpost.com/2013/03/25/magdi-allam-muslim-convert-leaves-catholic-church_n_2950937.html
34) Formulace Marcella Pery, Ratzingerovi blízkého (a s pasáží o islámu v jeho řezenské přednášce souznícího) italského politika a laického myslitele (viz "Kritika odklonu Evropské unie od křesťanství", Res Claritatis Monitor, 2010, roč. 7, č. 6, s. 4).
35) Marie Šedivá Koldinská, "Zvěstovatelka apokalypsy: Oriana Fallaci a reflexe její tvorby v českém publicistickém diskursu počátku 21. století", Historie - Otázky - Problémy, 2014, roč. 6, č. 2, s. 271.
36) Výraz "nemuslimové" používám nerad a jen proto, že mě v dané souvislosti nenapadá jiný. Sám se každopádně nepovažuji za "nemuslima", ale za křesťana. Je mi líto lidí, kteří jsou na tom tak špatně, že svou identitu umějí vymezit jen negativně a potřebují k ní obraz nepřítele.
2024 ©