Na dnešek připadá výroční den narození Dominika Pecky (4. 8. 1995 – 1. 5. 1981), za lepších časů kněze v duchovní správě, středoškolského profesora, vědce a spisovatele, za horších mukla. V první části článku o této osobnosti představím její život a dílo a ve druhé se zaměřím na Peckův nejsilnější román Z deníku marnosti, představující hluboké, ale současně i vtipné a s pozoruhodným nadhledem psané autobiografické svědectví o údělu křesťanů vězněných v padesátých letech.
Dominik Pecka patřil, podobně jako například dominikán Silvestr Braito, jedna z hlavních postav Deníku marnosti, k silné generaci českých katolických kněží a intelektuálů narozených koncem devatenáctého století, která do roku 1948 konala velké dílo na poli pastorace a teologie, aby pak po tomto roce své svědectví víry korunovala utrpením pro Krista v komunistických věznicích a koncentračních táborech.
Zatímco Braito v letech 1926–1948 řídil revue Na hlubinu, Pecka v letech 1932–1941 a 1946–1948 redigoval časopis Jitro, po válce přejmenovaný na Úsvit. Ten byl před jeho nástupem do čela redakce jen spolkovým periodikem středoškolského studentského sdružení, Pecka jej však přebudoval na časopis, jenž mj. reflektoval aktuální dění v českém umění a umožňoval začátky publikačního působení mnoha později významným literátům. Své rané básně v něm publikoval mj. i Felix Maria Davídek, kterého už jsem na svém blogu nejednou zmiňoval jako dlouholetého vězně a pozdějšího biskupa skryté církve a dnes o něm bude řeč jako o další z postav Deníku marnosti.
Dominiku Peckovi a Jitru je věnována jedna z kapitol knihy Martina Putny Česká katolická literatura 1918–1945, kterou jsem již na blogu také představil. Ta je ovšem psána s typicky putnovským (hyper)kriticismem, s nímž autor poukazuje na problém tendenčnosti a ilustrativnosti, se kterým se podle něj propojení křesťanství, pedagogiky a literatury v díle středoškolského profesora Dominika Pecky potýká. (1) Sám bych to viděl jinak a Pecku bych stavěl spíš někam po bok zakladatele Communione e Liberazione Luigiho Giussaniho, také středoškolského profesora, který svým životním dílem bezpočtu lidí napomohl k hlubokému prožívání křesťanské víry a smyslu života. Samotný Putna ostatně na jednom místě své literárněhistorické trilogie označuje Dominika Pecku za „českého Guardiniho“ (2) a tímto přirovnáním k jednomu z největších teologů dvacátého století mu zajisté vzdává čest, byť snad sám má sklon i samotného Guardiniho „škatulkovat“ výše naznačeným způsobem. Každopádně jak Guardini v době německého nacismu, tak Pecka ve vztahu k době českého stalinismu výrazně přispěli k tomu, aby jejich četní čtenáři a studenti ve zlých časech statečně žili a obstáli jako křesťané.
Středoškolským profesorem na českém gymnáziu v Jihlavě se stal Dominik Pecka roku 1926. Učil náboženství, filosofii, němčinu a francouzštinu. Předtím v letech 1914–1918 studoval na brněnském teologickém učilišti, s obtížemi dosáhl vysvěcení na kněze (ve čtvrtém ročníku kněžského semináře mu jeden z profesorů pro vzpurnost udělil consilium abeundi, tj. „radu k odchodu“) a následně působil jako kaplan v Tuřanech (na poutním místě u Matky Boží v trní, podle níž nazval svou románovou prvotinu z roku 1923), v Loděnicích a v brněnských Zábrdovicích.
Ve vztahu k jeho dětství a dospívání je ještě třeba zmínit, že se narodil „v den sv. Dominika 4. srpna 1895 v rodině bednáře v Čejkovicích u Hodonína. Byl posledním z pěti dětí. Trpěl tím, protože kromě rodičů ho chtěl vychovávat i každý z jeho starších sourozenců. Takto ve vzdoru se utvářel jeho moravsko-slovácký temperament. Kvůli břitce psaným satirám na málo schopné (podle jeho mínění) představené musel v sextě opustit chlapecký biskupský seminář v Brně. Právě v té době utrpěla živnost jeho otce při přírodní katastrofě citelné ztráty, a tak nezbývalo než vydělávat si na další studia kondicemi. Maturoval s vyznamenáním a bez potíží byl přijat do kněžského semináře v Brně.“ (3)
Je jistě zajímavé, že Dominik Pecka pocházel právě z Čejkovic, kde své dětství prožíval i T. G. Masaryk (Peckův strýc byl ve škole Masarykovým spolužákem). Prostředí slováckého venkova, na pohled hluboce zbožné, ale v mnohém spíš jen tradicionalisticky povrchní, přimělo obě tyto temperamentní osobnosti k buřičství, které se však u Masaryka ve vztahu ke katolické víře projevilo destruktivně jejím úplným odmítnutím a potíráním, zatímco u Pecky konstruktivně jejím hlubším promýšlením a prožíváním.
Peckovým nejplodnějším obdobím byla třicátá léta, kdy se vedle vyučování, přednášení a redaktorské činnosti „podílel na organizaci studentských exercicií a táborů a také psal knihy, studie a články“. (4) Psal mj. romány typu Assunty (1930) a Světla na moři (1935), knihy meditací a esejů jako Oheň na zemi (1931), Skryté paprsky (1933) a Tajemství života (1932) a přípravné práce k zamýšlenému životnímu dílu, které chtělnazvat Summa anthropologica. K těm patřily spisy Smysl života (1936), Umění žíti (1937), Tvář člověka (1939) a další.
Martin Putna zmiňuje zjevnou obdobu názvů Peckovy antropologické summy a Summy theologické svatého Tomáše Akvinského a současně Peckovo trojsvazkové hlavní dílo Člověk srovnává i s Komenského Pansofií. (5) I když na tomto místě v průřezu Peckovou biografií a bibliografií předbíhám, protože Člověk byl vydán až začátkem sedmdesátých let, a to ještě v exilu, musím zde zvláštní zmínku věnovat prvnímu dílu tohoto Peckova velkého díla, který vychází z hluboké znalosti dějin „myšlení o člověku“ od starověkých mýtů až po moderní existencialismus a není důležitý jen pro filosofickou antropologii, ale také pro religionistiku. Ne náhodou kdysi Milan Mrázek, jeden z autorů základního díla české religionistiky (6), ve svých seminářích citoval z této Peckovy knihy a uváděl, že představuje „dobrý výchozí materiál i pro religionistická studia“. (7)
Jsem dokonce přesvědčen, že bez výchozího materiálu tohoto druhu, tj. bez znalosti dějin chápání člověka, není možné smysluplně dělat religionistiku. Ta je totiž vědou o člověku spojenou s tématem vztahu mezi člověkem a transcendencí, a potřebuje proto vycházet z tisíciletých dějin promýšlení tohoto tématu, které se sice v rámci různých tradic a kultur v lecčem lišilo, ale zároveň v pohledu na původ, přirozenost a určení člověka i pozoruhodně shodovalo, jak na to poukazuje Pecka ve „starověké“ části prvního dílu svého Člověka. (8)
Ještě víc než tento spis mne však fascinuje geneze jeho zrodu. Pecka totiž svou filosofickou antropologii dokončoval ve chvílích oddechu mezi svými pobyty v komunistickém kriminále (kde „se mu dostalo té cti“, že ji mohl muklům přednášet), přičemž se dokázal radovat ze smyslu objeveného v tom, že mu vězení, bez kterého by se plně věnoval úkolům v duchovní správě, uvolnilo čas a síly k dovršení tohoto díla… (9)
Tak jako všichni příslušníci jeho generace, kteří se dožili vysokého věku, i Pecka prožil celou druhou polovinu svého života nejprve v kruté, leč krátké době nacistické totality, pak v epizodické poválečné polosvobodě a posléze v kruté a nekonečné totalitě komunistické.
V roce 1941 nacisté zlikvidovali české gymnázium v Jihlavě. Dominik Pecka odešel „na gymnázium v Brně – Králově Poli. Po válce, ještě za frontových podmínek, spolupůsobil při obnově českého jihlavského gymnázia, ale od začátku školního roku 1946/47 se natrvalo přestěhoval do Brna, kde učil na gymnáziu v Husovicích.“ (10)
V těchto letech se také intenzivně věnoval další literární činnosti. Ještě za okupace publikoval svou nejznámější knihu Ze zápisníku starého profesora, na ni navazující Umění stárnouti za školou a román ze studentského prostředí Kamarádka. Tyto knihy se podle M. C. Putny svým smyslem pro humor vyrovnají slavnějším Študákům a kantorům Jaroslava Žáka. (11) Po válce však Dominik Pecka napsal i řadu vážných textů. Jedním z nich jsem se kdysi zabýval i ve své doktorské práci jako příkladem toho, že katolíci v částečně svobodném poválečném mezidobí publikovali řadu odvážných a argumentačně zdatných polemik s marxisty. (12) Ještě v roce 1948 vyšla Peckova kniha Moderní člověk a křesťanství, u které už však komunisté neexpedovanou část nákladu zabavili a zničili.
„Veškerou Peckovu aktivitu přerušil komunistický puč v únoru 1948. Dominik Pecka sice s problémy vyučoval náboženství na gymnáziu v Brně-Husovicích a dokonce se nakrátko stal i docentem sociologie na teologickém učilišti v Brně, nesměl již ale publikovat a svobodně pracovat s mládeží. Poprvé byl zatčen, vyslýchán a odsouzen v roce 1954. Z vězení […] byl propuštěn v roce 1955. Podruhé byl vězněn na konci 50. let. […] Po propuštění však nesměl veřejně sloužit mše, neboť ztratil státní souhlas k duchovenské činnosti. […] Během krátkého uvolnění v roce 1968 získal opět možnost veřejného působení a začal znovu přednášet. Vedle toho se mu podařilo přepracovat a publikovat některá starší díla. V roce 1969 byl oceněn jmenováním čestného doktora teologie. Od počátku 70. let mu ale bylo opět zakázáno veřejně působit. Pracoval tak alespoň na sepisování svých pamětí [Starý profesor vzpomíná]. Umírá 1. května 1981 v kněžském domově na Moravci a pochován je na čejkovickém hřbitově.“ (13)
Množství utrpení, bolesti a tragiky, které se za těmito suchými údaji skrývá, je zřejmé. Profesor Pecka však i těmi nejhoršími chvílemi v padesátých letech prošel, tak jako celým životem, s vírou a humorem. Zatímco mnozí jiní mukli včetně Peckova oblíbeného spoluvězně Arnošta Schwarzenberga si to, čím prošli, nechávali pro sebe a o svém vězeňské kalvárii odmítali mluvit (14), Dominik Pecka se ve svém vězeňském Deníku marnosti o vše jedinečným způsobem podělil.
Nejsem si jist, zda toto dílo patří mezi romány, anebo spíš do žánru nonfiction. Platí-li to první, jedná se o Peckův nejlepší román, psaný s neuvěřitelným nadhledem a bez jakékoliv tendenčnosti, moralizování či dokonce zatrpklosti. Současně se však jedná i o dokumentaci komunistického teroru, byť prosvětlenou právě oním nadhledem a typicky peckovským humorem. Pro autora neméně charakteristické je i propojení vtipu a hloubky. I zde se ovšem dosahuje humorného efektu, když Pecka například střídavě cituje pro něj důležité myšlenky teologů a filosofů a „myšlenky“ polonegramotných vyšetřovatelů a bachařů.
Deník marnosti je rozdělen do osmi kapitol. V první z nich, nazvané „Jsem číslo“, autor popisuje své uvěznění a vyšetřování. Stejně jako v bezpočtu jiných případů politických vězňů z padesátých let se i v tom jeho estébáčtí vyšetřovatelé nesnažili o zjišťování faktů, ale naopak o jejich přizpůsobení předem dané fikci na základě metody vytrvalé sugesce:
„Není člověka, který by nějak nepodléhal sugesci. Opakuje-li se někomu od rána do večera, že je zločinec, a děje-li se tak půl roku, není divu, že tomu nakonec sám uvěří a přizná se i k tomu, co nikdy neučinil. A tak je vyšetřovanec člověk, který maluje svůj autoportrét podle zrcadla, jež mu nastavuje vyšetřující referent. A nakonec udělá něco podobného, co učinil šílený Vincent van Gogh: zadíval se na svou podobiznu a vida, že na ní má jen jedno ucho, vzal břitvu a jedno ucho si uřízl, aby vypadal shodně s tou podobiznou. Vyšetřovanec se každý den, když podepisuje svůj výslechový protokol, přizpůsobuje svému portrétu.“ (15)
V jednu chvíli dokonce bezelstný vyšetřovatel Dominiku Peckovi upřímně vysvětlil, že protokoly z jeho výslechů musejí sestávat z frází, v nichž ani jediné slovo není jeho, protože „kdybychom to napsali tak, jak vy to říkáte, mohl byste jít domů“. (16) Pecka ovšem sám konstatuje, že se opravdu dopustil politického „zločinu“, když neoznámil Státní bezpečnosti úmysl svého kaplana uprchnout za hranice. Starý pán k tomu šťastně poznamenává, že se mu sice v životě nesplnila a už nesplní jeho touha stát se misionářem, ale zato má teď podíl na tom, že jeho spolubratr v kněžství (slovy estébáckého referenta) „musel jít jako misionář do Bolívie“. (17)
Pravou příčinou uvěznění Dominika Pecky a bezpočtu jiných ovšem nebyly nějaké jejich konkrétní činy, ale prostá nenávist komunistů k církvi. Z celého průběhu vyšetřovacích a soudních procedur je to zcela jasné. Tragikomicky přitom ovšem působí skutečnost, že podle představ komunistů trýznících nevinné lidi církev nikdy nepřinesla lidem nic dobrého a jenom z nich dělá něco na způsob galejníků, kteří „musejí“ chodit na misie do Bolívie, zatímco jejich rodná strana je ztělesněním humanismu a blaha lidu.
Deník marnosti je ovšem totálně neideologický. Pecka v něm nic nelíčí černobíle, komunistické smýšlení neironizuje a místo toho si klade otázku, jaký je podíl církve na tom, že si je osvojilo velké množství lidí z nižších sociálních vrstev. Farář převážně dělnické husovické farnosti, který se velmi trápil tím, že církev je pořád do jisté míry „konstantinská“, tj. spojená s mocnými tohoto světa, místo aby sloužila nejchudším a nejpotřebnějším (18), by měl dnes jistě velkou radost z naprostého konce této „konstantinské církve“ za papeže Františka.
U nás ovšem k dovršení „dekonstantinizace“ došlo už po roce 1939 a definitivně po roce 1948, kdy faráři typu Dominika Pecky přišli o své úřední farnosti a místo nich dostali nové, ve kterých už nebyli duchovními správci, ale mukly sloužícími muklům sobě rovným. Ve druhé kapitole Deníku marnosti, nazvané „Vítězství Kreontovo“ (19), Pecka popisuje tuto svoji vězeňskou „farnost“, v níž má mnoho času k zamýšlení se nad sebou samým:
„Kázat slovem je snadné. Ale kázat příkladem je těžké. Těžké, ale nanejvýš potřebné. Kázal jsem svým posluchačům, aby se vzájemně milovali, aby trpělivě snášeli protivenství a oddaně kráčeli královskou cestou kříže. Pravda se stává v plném smyslu pravdou, teprve když se vtělí ve skutečnost. Zlé by bylo, kdybych mluvil jen naplano. Kdybych kázal jiným, a ne sobě. Snad teprve nyní nastává pravá a rozhodující zkouška mého kněžského poslání. Nyní musím ukázat, že dovedu nést, co jsem ukládal jiným. A že jsem mluvil se zárukou.“ (20)
Druhá kapitola končí slovy, že „není větší cti na tomto světě než být vězněm pro Krista“. (21) Obsahuje i popis fraškovitého soudního procesu, ve kterém byl takřka šedesátiletý otec Pecka odsouzen na čtyři a půl roku, přičemž otázky krajského prokurátora se týkaly mj. reglementace prostituce ve frankistickém Španělsku a údajného žehnání zbraním za první světové války. Tentýž prokurátor pak ještě prohlásil, že „náboženství je v dnešní době odbytá věc“, aby bylo už úplně jasné, že nejde o proces s konkrétním obžalovaným, ale o odsouzení církve. (22)
Třetí kapitola „Jsem mukl“ (23) se odehrává ve Valdicích a konkrétně ve valdické vězeňské nemocnici, kde se spoluvězněm Dominika Pecky, trápeného zánětem žlučníku, stala Jeho Jasnost kníže Arnošt Schwarzenberg. V jednom z nejrozkošnějších míst celého Deníku marnosti o něm Pecka píše:
„Přichází vybaven jako každý jiný mukl. V krabici od hořčice si přináší svůj majetek, podrobený před chvílí přísné prohlídce. Uspořádání majetku v krabici označil pan velitel nemocnice slovem ,bordel‘, Jeho Jasnost to slovo nechce opakovat. Usednuv na postel otevírá melancholicky svou krabici a doznává: ,Pan velitel mi říkal, že tady mám nevěstinec.‘ Nejvzácnější součástí toho nevěstince je pár ponožek, z nichž jedna je zelená, druhá červená a obě jsou vyspravovány knížecíma rukama Jeho Jasnosti.“ (24)
Ve vězeňské nemocnici někteří kněží v jedné z cel tajně celebrovali mši a Peckovi v ní jednou chodbař přinesl v papírku Nejsvětější svátost. Brzy se z ní ale musel vrátit zpět na oddělení poté, co se v ní funkce vedoucího lékaře ujal bývalý povereník ministerstva zdravotnictví na Slovensku, odsouzený na třiadvacet let za delikty typu pašování valut za hranice a usilující o získání zásluh pro podmínečné propuštění bezohledností vůči nemocným vězňům, zejména kněžím. (25)
Čtvrtá kapitola „Doktor Polesný mě nezná“ je vzdor svému názvu spíš holdem muklovi-lékaři, který Peckovi nejprve umožnil pobyt ve vězeňské nemocnici a po jeho vyhnání z ní a zhoršení žlučníkových záchvatů pro něj znovu dosáhl pracovní neschopnosti, i když k tomu v přítomnosti velitele oddělení musel předstírat, že jej nezná. Autor v ní také navazuje na své úvahy z předchozích kapitol. Znovu se zamýšlí „nad tím, čím se sama církev na vzniku a úspěchu bolševismu podepsala, a dochází k jednoznačnému závěru – tím, že si příliš všímala boháče na úkor Lazara“. (26)
V páté kapitole, nazvané „Vrah mezi námi“ v narážce na spoluvězně, který měl v rozsudku paragraf spojený s vraždou (o kterém se však nejvíc mluví až v závěrečných částech knihy), je líčen převoz Dominika Pecky a skupiny jeho spoluvězňů na Mírov. Při něm i v úvodní mírovské „karanténě“ měli kněží příležitost ostatním muklům přednášet. Pecka při tom k tématu „důkazů Boží existence“ pěkně přispěl svým výkladem o tom, že svatý Tomáš nemluví o „důkazech“, ale jen o „cestách“ k poznání Boha. (O tom už jsem také kdysi na blogu psal.) Vysvětlil, že zakládat víru v Boha jen na rozumových důkazech by se podobalo mladému muži, který by měl zájem o nějakou dívku a s vědeckým přístupem by si obstaral její lékařské posudky, expertízu psychoanalytika apod., i když by mu pobyt v její společnosti řekl víc než všechna věda světa:
„Metoda osobního styku je někdy jediná metoda k nalezení pravdy. Tím není řečeno, že by vědecká fakta byla pro poznání dívky zcela bez významu. Teprve když se dívka mladému muži zalíbí tou měrou, že pojme úmysl vzít si ji za manželku, nabudou ta fakta určitého významu. Podobně je to s filozofickými úvahami o existenci Boží. Již Pascal řekl: ,Ne Bůh filozofů, nýbrž Bůh Abrahamův, Izákův a Jakubův.‘ To znamená, že filozofické úvahy o existenci Boží nabývají plného smyslu a životnosti, teprve když se člověk obrací k Bohu nejen rozumem, nýbrž i srdcem.“ (27)
Při svém dalším pobytu na Mírově se Pecka dostal na tzv. kněžské oddělení (mezi kněze, řeholníky a další aktivní katolíky, které se vedení věznice snažilo izolovat od ostatních muklů). S kněžskými spoluvězni trávil i pracovní směnu v dílně na obrábění flexaretů. Pod jeho pracovní stůl při nejedné směně zalézal „Valentin, známý polyhistor“, který „měl mezi mukly četné přátele, kteří nějaký ten flexaret nebo podstavec k promítačce vypracovali za něho, aby se mohl i v pracovní době oddávat svým studiím“. I když za to samozřejmě hrozil postih a Pecka se při příchodu dozorce do své části dílny „v duchu už viděl u raportu“, nemohl prozradit, že Valentinovo místo u svěráku je prázdné z toho důvodu, že Valentin právě bádá skrčen pod jeho stolem. Valentin byl totiž jeho „duchovní syn“, kterého Pecka před pětatřiceti lety jako mladý kněz pokřtil. (28)
Tímto hrdinou páté kapitoly, kterého lze pod přezdívkou „Valentin“ snadno poznat, je samozřejmě Felix Davídek. Podobně není těžké uhádnout, že titulním hrdinou šesté kapitoly, nazvané „Silva a ti druzí“, je Silvestr Maria Braito (v románu „Mario Silva“). Dominikán italského původu, který se stal hvězdnou osobností Řádu kazatelů v Čechách, nepřestal svá úžasně vypointovaná kázání pronášet ani ve vězení. Pecka cituje jeho vyprávění o Gaskoňci, který si liboval, že má obě nohy dřevěné, protože mu to prý skýtá mnoho výhod (například mu nikdo nemůže šlápnout na kuří oko a své nohy může používat i k louskání ořechů nebo k přehrabování polen v krbu). Braito k němu spoluvězňům dodal:
„Drazí bratři, vy se smějete, ale je v tom i poučení pro nás. Jsme ve vězení, to je zlá věc, nesporně. Ale uvažte, že se o nás starají, najíst dostaneme. Jídlo není valné, to je pravda. Ale leckomu vězeňská dieta prospívá. Nejeden si vyléčil otylost, všelijaké žaludeční a dvanácterníkové vředy a jiné potíže. Spíme klidně a nemyslíme na to, co budeme příští den dělat. To není naše starost. Málokdo nám píše, a když lidé nepíší, nemusíme odpovídat. Netrápí nás samota. Je nás tu víc než dost. Můžeme si povídat, je-li nám smutno. Poznáváme se navzájem. Máme bohatý výběr zpovědníků a duchovních rádců. A to, co nás trápí, můžeme obětovat za spásu duší. A na odčinění svých provinění. Není to tu přece peklo. Je to jen jakýsi očistec. A očistec není jen trápení, je to i naděje. Dokud jsme byli na svobodě, žili jsme jen ve strachu, že budeme zavřeni. Ale teď už žijeme jen v naději, že budeme propuštěni. A co je krásnějšího na světě než naděje jakožto očekávání budoucího dobra. Buďme tedy trochu jako ten Gaskoněc.“ (29)
Mario Silva alias Silvestr Braito také rád vyprávěl své vězeňské „sny“. Hrdinou jednoho z nich byl kněz, který donášel na své spolubratry a dostal za to od nich přezdívku Kariot (podle rodiště Jidáše Iškariotského). Při vycházkách se mu samozřejmě všichni vyhýbali. V Braitově snu nakonec našel společníka v novém muklovi, „asi třicetiletém muži nevídaně ušlechtilého vzezření“, který naopak sám prohlásil, že by s ním při vycházce velmi rád chodil. Kariot byl tímto jeho přáním nesmírně udiven: „To snad ani není možné. To je úžasné! To jsem blázen! Prosím vás, nejste vy snad náhodou Kristus Pán?“ (30)
Sedmá kapitola „Díla a dny“ popisuje práci v dílně umístěné v bývalém vězeňském kostele a různé vězeňské události typu jarní a podzimní výměny šatů a bot, fungující zcela bez ohledu na míry vězňů. Při jedné takové výměně se Nemo (asi šedesátiletý slovenský vězeň, o kterém ostatní muklové dlouho nic nevěděli, a proto mu říkali „Nikdo“) projevil jako „puntičkář a fajnosta“, když se odvážil vznést k bachaři námitky proti přidělení dvou levých bot. Na otázku dozorce, čím byl v civilu, při tom odpověděl, že „evangelický pastor“. (31)
To bylo pro Pecku překvapivé, protože jeden z jeho spoluvězňů předtím vypátral, že Nemo byl odsouzen za vraždu. Kněžské prostředí je ovšem jedinečné právě tím, že se v něm i těm nejtěžším hříchům typu vraždy nikdo nediví. Když se například ve zpovědnici zpovídá „vrah, nesmí zpovědník ani nejmenším gestem dát najevo, že uslyšel něco neobyčejného“. Také vůči Nemovi zaujal otec Pecka postoj daný jeho pastorační praxí: „Naprosto na nic se nevyptávat. Ničemu se nedivit.“ A samozřejmě naslouchat a za nešťastníka se modlit. Pecka v této souvislosti cituje i Braitova slova o tom, že „nesmíme nikdy činit člověka předmětem studia a pokládat ho jen za zajímavý případ“. (32) Křesťanská etika zde kontrastuje s častým hříchem „věd o člověku“ v podobě tohoto degradování člověka na předmět studia.
V osmé kapitole „Loučení a návrat“ román končí amnestií, při níž byli někteří kněží s menšími tresty včetně Pecky podmínečně propuštěni a mohli se vrátit „do civilu“ (ne ovšem do pastorace). Nejde o žádný happyend. Autor nedává žádné lacině útěšné odpovědi na otázky po smyslu tolika rozbitých životů.
Dokonce i otázka po smyslu sebeobětování, která by v křesťanském kontextu zdánlivě ani neměla zaznít, zde v příběhu Nema vyznívá takřka bezútěšně. Jak se Dominik Pecka od tohoto spoluvězně postupně dozvěděl, Nemova dcera, jejíž výchova se otci nepovedla, se dopustila nevěry vůči svému muži a drama manželského trojúhelníku nakonec vyvrcholilo tím, že svého manžela zastřelila. Nemo, který svou dceru bezmezně miloval, učinil „doznání“, že pachatelem zeťovy vraždy byl on. Byl odsouzen za vraždu, zatímco dcera zůstala na svobodě. Dopisy, které mu do vězení psala, však poté, co o ni milenec ztratil zájem, odrážely jen opuštěnost a prázdnotu života. Nakonec dostal Nemo zprávu, že zemřela po pokusu o sebevraždu. Jeho oběť se ukázala být marná. Na amnestii jako „vrah“ samozřejmě propuštěn nebyl a navíc ve chvíli otřesu nad dceřiným osudem utrpěl infarkt. Nicméně přežil. V posledních řádcích knihy se s ním Pecka loučí ve scéně, představující pointu celého románu:
„Už nebylo mnoho času k hovoru. Vzal mě za ruku a odvedl do kouta světnice. ,Děkuji vám za vaši lásku.‘ ,A já vám za důvěru, kterou jste mně věnoval.‘ Trpce se usmál a sevřel mi ruku ještě pevněji: ,Šel jsem bludnými cestami lásky. Pozemské lásky. A nakonec vidím: všechno je marnost.‘ Objal jsem ho: ,Ne,‘ řekl jsem, ,všechno je naděje.‘“ (33)
Marnost pozemského panoptika, jehož vyobrazení v Deníku docela připomíná Komenského „labyrint světa“, lze ve spojení s nadějí, která je přesahuje, vnímat s nadhledem. Snad nejgeniálnějším příkladem takovéhoto nadhledu se v poslední kapitole Peckova románu stává ještě jeden „sen“ Maria Silvy, ve kterém došlo k pádu železné opony.
Ve světě křesťanského realismu Dominika Pecky a Silvestra Braita se nemohlo jednat o vizi utopického obnovení spravedlnosti. Šlo spíše o proroctví založené na znalosti lidské povahy, které dnes působí skoro jako rozkošná parodie na to, co se nakonec po roce 1989 opravdu stalo:
Zvláštní delegát z Vatikánu přijíždí po příchodu svobody do Prahy řešit problémy s českým klérem. Kněží jsou rozděleni do čtyř skupin. První skupinu tvoří „míroví“ kněží, tj. dosavadní kolaboranti s komunistickým režimem. Tito lidé se hájí, co vše pro církev „zachránili“, následně připouštějí, že se přece jen provinili „nějakou tou chybičkou“, a jsou nakonec „potrestáni“ povinností absolvovat třídenní exercicie. Druhá skupina, tvořená kněžími, „kteří vydrželi v duchovní správě za všech nepříznivých okolností“, je po zásluze odměněna tím, že jsou faráři jmenováni preláty a kaplani monsignory. Třetí skupinu tvoří kněží, kteří před bezbožným komunismem odešli do exilu a nyní se vracejí v očekávání, že z jejich řad budou jmenováni biskupové.
Problém představuje jen čtvrtá skupina „předčasně zestárlých, zešedivělých, schýlených, přisleplých lidských bytostí“. Je na ně žalostný pohled a pan delegát jim zprvu ani nechce věřit, že jsou také kněží. Když je pak s patřičnou přísností vyslýchá, nešťastníci se přiznávají, že byli zavřeni, že se nemodlili breviář, protože žádný nesměli mít, že nesloužili mši svatou, protože to bylo zakázáno, a že se dokonce provinili i tím, že ve vězení pracovali, i když mezi nimi byli „členové kontemplativních řádů, kteří se měli věnovat především rozjímání, a ne nějaké ruční práci“. Delegát z Vatikánu nad nimi rozčarovaně pokyvuje hlavou se slovy „to je smutné, velmi smutné“ a na jejich přání, aby se mohli vrátit do duchovní správy a v případě řeholníků do klášterů, nakonec odpovídá:
„To nebude tak jednoduché. Bude nutno uvážit každý případ zvlášť. Ti, kteří se chtějí vrátit do duchovní správy, si musí podat žádost Svaté stolici a v případě kladného vyřízení budou ustanoveni jen jako kaplani u osvědčených duchovních správců. Pokud jde o řeholníky, nezbude asi nic jiného, než aby znovu vykonali noviciát ve svém řádě.“ (34)
(Věnováno Dominiku Munzarovi.)
Poznámky:
1) Martin C. Putna, Česká katolická literatura 1918–1945, Praha: Torst, 2010, s. 528.
2) Martin C. Putna, Česká katolická literatura 1945–1989, Praha: Torst, 2017, s. 605.
3) Václav Vaško, Neumlčená: Kronika katolické církve v Československu po druhé světové válce I, Praha: Zvon, 1990, s. 208.
4) Petr Husák, Osobnost Dominika Pecky: Vývoj pojetí kněžství v prostředí českého katolicismu ve 20. století, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2012, s. 13.
5) Martin C. Putna, Česká katolická literatura 1918–1945, Praha: Torst, 2010, s. 530.
6) Jan Heller – Milan Mrázek, Nástin religionistiky, Praha: Kalich, 1988.
7) Jiří Hanuš, „Dominik Pecka, tvář člověka“, in: Lenka Karfíková – Alois Křišťan – Josef Kuře (eds.), „Život se tvoří z přítomné chvíle“: Česká katolická teologie po druhé světové válce, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 1998, s. 41.
8) Dominik Pecka, Člověk: Filosofická antropologie I, Řím: Křesťanská akademie, 1970, s. 110.
9) Jiří Hanuš, „Dominik Pecka, tvář člověka“, in: Lenka Karfíková – Alois Křišťan – Josef Kuře (eds.), „Život se tvoří z přítomné chvíle“: Česká katolická teologie po druhé světové válce, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 1998, s. 40.
10) Václav Vaško, Neumlčená: Kronika katolické církve v Československu po druhé světové válce I, Praha: Zvon, 1990, s. 209.
11) Martin C. Putna, Česká katolická literatura 1918–1945, Praha: Torst, 2010, s. 527.
12) Dominik Pecka – Artur Pavelka – Bohdan Chudoba, Otázky dneška. Křesťanský realismus a dialektický materialismus, Brno: Akord, 1946.
13) Petr Husák, Osobnost Dominika Pecky: Vývoj pojetí kněžství v prostředí českého katolicismu ve 20. století, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2012, s. 13–14.
14) Vladimír Votýpka, Příběhy české šlechty, 2. vyd., Praha–Litomyšl: Paseka, 2001, s. 117.
15) Dominik Pecka, Z deníku marnosti, Brno: Atlantis, 1993, s. 15.
16) Tamtéž, s. 16.
17) Tamtéž, s. 17.
18) Viz tamtéž, s. 35.
19) Název kapitoly naráží na příběh o thébském vladaři Kreontovi, který se Pecka nebál vyprávět svému prokurátorovi. Kreon v něm odsoudil Antigonu k smrti za to, že proti jeho zákazu pohřbila svého bratra Polyneika, a stal se tak symbolem tyranské státní moci, která své zákony považuje za vyšší než zákony božské.
20) Dominik Pecka, Z deníku marnosti, Brno: Atlantis, 1993, s. 69.
21) Tamtéž.
22) Tamtéž, s. 50.
23) Deník marnosti zde na s. 78–79 podává také etymologický rozbor slova „mukl“, pro který existují i četné jiné možnosti než v muklovské literatuře nejčastěji uváděné Muž Určený K Likvidaci. Sloveso „mukat“, doložené už ve staré češtině, „souvisí s latinským mugire, což znamená bučeti, s německým mucksen, česky mumlati. V chodském nářečí se slovesa mukat užívá o nejslabším, krátkém bučení dobytka. Podle toho by mukl mohl být člověk trpící jako zvíře, ale dávající svou bolest najevo jen slabým ,mučením‘…“
24) Tamtéž, s. 91.
25) Tamtéž, s. 96.
26) Martin C. Putna, Česká katolická literatura 1918–1945, Praha: Torst, 2010, s. 531. Viz Dominik Pecka, Z deníku marnosti, Brno: Atlantis, 1993, s. 114.
27) Dominik Pecka, Z deníku marnosti, Brno: Atlantis, 1993, s. 143–144.
28) Tamtéž, s. 150.
29) Tamtéž, s. 159.
30) Tamtéž, s. 171.
31) Tamtéž, s. 191.
32) Tamtéž, s. 191–192.
33) Tamtéž, s. 242.
34) Tamtéž, s. 220.