Tento měsíc je v mém blogování spojen nejen s 75. výročím května 1945, ale také či především se 100. výročím května 1920, kdy světlo světa spatřila jedna z nejpozoruhodnějších osobností posledního století, Karol Wojtyła alias Jan Pavel II. (18. 5. 1920 – 2. 4. 2005). Život tohoto služebníka Božího i služebníka člověka a jeho lidské důstojnosti obsahoval mnoho pozoruhodných aspektů hodných připomenutí. Jedním z nejdůležitějších byla jeho oddanost dialogu s muslimy, s nimiž měl tento papež během svého působení v čele katolické církve více než 150 setkání. (1) Už jen při pomyšlení na tuto skutečnost by se měli stydět všichni ti, kdo se naopak s muslimy nesetkávají vůbec, ale o to ochotněji se k problematice islámu a soužití s jeho vyznavači vyjadřují. Poté, co jsem v minulosti blogoval na témata „Benedikt XVI. a islám“ a „Papež František a islám“, se tedy tím spíše musím věnovat i pontifikátu z hlediska tohoto tématu natolik obsažnému a důležitému, že si jej budu muset rozdělit na několik částí.
Zatímco papežovi sekulární kritici mu nikdy nedokázali odpustit jeho neúnavnou obranu lidského života od početí po přirozenou smrt, křesťané nenaklonění dialogu s islámem mu zase nikdy nedokázali odpustit ještě více ústřední motto jeho pontifikátu, spočívající ve výzvě „Nebojte se!“, kterou Jan Pavel II. jako nový papež všem věřícím v Krista opakovaně adresoval už při své intronizační mši z 22. října 1978. (2) Jejich hlavní výtka zněla, že „Jan Pavel II. nemá z islámu žádný strach“. (3)
Pro papeže jako Poláka by nebylo nic snadnějšího než brnkat na strunu strachu z islámu, historicky spojeného zvláště také s dobou tureckých válek raného novověku, za nichž jeho milované rodné Polsko vystupovalo jako antemurale Christianitatis, předhradí křesťanstva hájící křesťanský svět proti turecké expanzi. Místo toho se hned v prvním roce svého pontifikátu vydal na cestu – do Turecka.
Ta byla vnímána jako vysoce riskantní (a to ne neprávem, protože turecký terorista se později opravdu pokusil papeže zavraždit) a Jana Pavla II. od ní mnozí zrazovali. Jejich výhrady se zdály být o to logičtější, že většinová muslimská populace Turecka papeže neočekávala se zájmem a otevřenou náručí (k důležitým setkáním mezináboženského dialogu došlo až při jeho dalších cestách do muslimských zemí). Jan Pavel II. se však na tuto cestu přesto vydal, a to nikoliv jen kvůli setkání s konstantinopolským ekumenickým patriarchou, ale právě i proto, aby katolíkům zdůraznil nutnost dialogického přístupu k islámu.
Ve své promluvě k zástupcům turecké katolické komunity, kterou pronesl v Ankaře dne 29. listopadu 1979, jim připomněl především základní společný postoj křesťanů a muslimů jako duchovních potomků Abrahamových, spočívající v odevzdání se do vůle Boží a ve víře spojené s prvním přikázáním Desatera. Současně poprvé jako papež citoval z Koránu, když zmínil podobnost mezi biblickým chápáním člověka stvořeného k Božímu obrazu a koránskou výpovědí súry 32,8 o Bohu, který do člověka „část ducha Svého vdechl a sluchem, zrakem a srdcem ho obdařil“. (4)
Jan Pavel II. současně v Turecku navázal na apely obsažené již v promluvách jeho předchůdce Pavla VI. a v dokumentech Druhého vatikánského koncilu, když vyzval „ke spolupráci mezi křesťany a muslimy a apeloval na křesťany, aby rozpoznali morální a náboženské hodnoty, které mají křesťanství a islám společné“. (5)
K prvnímu z dlouhé řady významných setkání Jana Pavla II. s představiteli islámu však došlo až v následujícím roce při jeho cestě do Afriky. Dne 7. května 1980 papež v Nairobi oslovil jako „drahé přátele“ keňské muslimské vůdce, ujistil je o svém respektu a vypočítal některá duchovní pouta mezi katolickou církví a islámem, jako je společné uctívání jediného milosrdného a všemohoucího Boha, úcta muslimů k Ježíši a Jeho panenské matce a také zachovávání modlitby, almužny a postu jako společné svědectví křesťanů a muslimů ve světě ohrožovaném materialismem. Zatímco sám při této příležitosti projevil nespornou znalost islámu, vyjádřil současně i přání, aby se také katolické duchovní dědictví stalo plně známým muslimským následovníkům víry Abrahamovy. (6)
Dne 10. května 1980 papež také s tématem křesťansko-muslimského dialogu oslovil biskupy Horní Volty, kterým řekl, že „dvě hlavní komunity, katolíci a muslimové, musejí pokračovat v úsilí o vzájemnou úctu při oboustranném respektování toho, co požaduje správně chápaná náboženská svoboda, a spolupracovat v otázkách týkajících se lidských potřeb obyvatelstva a společného dobra“. (7)
Někteří muslimové a křesťané – například kazatelé a misionáři – mají sklon vnímat Afriku a potažmo i celý svět jako místo zápasu mezi oběma náboženstvími. Jan Pavel II. však, jakkoliv vždy zdůrazňoval, že křesťané nesmějí pouštět ze zřetele ani misii, zdůrazňoval především společné body, a tak vyvracel černobílá schémata a vytvářet prostor pro vytváření společenství mezi vyznavači křesťanství a islámu. Po celý svůj pontifikát se logiku „srážky civilizací“ snažil usvědčit ze lži. (8)
To se přirozeně týkalo i Evropy. Dne 31. května 1980 došlo v Paříži k prvnímu z mnoha setkání hlavy katolické církve se zástupci muslimů žijících na Západě. Papež je oslovil jako „naše bratry ve víře v jednoho Boha“ a promluvil k nim o situaci imigrantů, jejichž pracovní či studijní důvody k opuštění zemí jejich původu byly bezesporu důstojné, ale jejichž život ve Francii je spojen „s vážnými sociálními, kulturními a náboženskými problémy“. V dané souvislosti zvláště ocenil činnost organizací, které jsou citlivé k jejich situaci a napomáhají jejímu pro obě strany prospěšnému řešení. (9)
V dané souvislosti bych rád za závěr tohoto článku zmínil jednu z těchto velkého ocenění hodných organizací, které napomáhají začleňování muslimů do západní společnosti. Osobně z nich velmi dobře znám vídeňský Afro-Asiatisches Institut, založený už roku 1959 kardinálem Franzem Königem, a s ním od doby pontifikátu Jana Pavla II. spojenou Kontaktstelle für Weltereligionen, představující dobrý příklad toho, jak katolíci v různých zemích přispívají k naplňování cílů tohoto papeže na poli křesťansko-muslimského dialogu. Útočiště imigrantů spojené s mešitou i kaplí a s rozvíjením nikoliv konfrontačních, ale naopak velmi přátelských vztahů mezi křesťany a muslimy může být symbolem všeho toho, o čem se v tomto svém blogování snažím psát.
Poznámky:
1) Viz Paul McKenna, „Pope John Paul II – Interfaith Giant“, https://www.scarboromissions.ca/interfaith-dialogue/the-church-dialogue/pope-john-paul-ii-interfaith-giant?fbclid=IwAR3JaOtxXJk1ho74m3Uqww5sckVawayIu4lbdX-I963B6qQC6rajPtdZE6A.
2) Viz Jan Pavel II.: Kronika neobyčejného života, Praha: Ottovo nakladatelství, 2005, s. 92.
3) Sandro Magister, „Islám: Dialog za každou cenu“, Mezinárodní report, 2004, roč. 9, č. 6, s. 46.
4) „Discorso di Giovanni Paolo II alla comunita cattolica di Ankara“, https://www.vatican.va/content/john-paul-ii/it/speeches/1979/november/documents/hf_jp-ii_spe_19791129_ankara-turchia.html.
5) A. Humeyra Atilgan, „John Paul II’s visit sparked little interest in Turkey“,
26. 11. 2014, https://www.aa.com.tr/en/world/john-paul-iis-visit-sparked-little-interest-in-turkey/97856.
6) „Apostolic Journey to Afrika: Meeting of John Paul II with the Muslim Leaders“, http://www.vatican.va/content/john-paul-ii/en/speeches/1980/may/documents/hf_jp-ii_spe_19800507_mussulmani-kenya.html.
7) Gustav Mensching, Toleranz und Wahrheit in der Religion, Weimar–Jena: Wartburg Verlag, 1996, magisterium Jana Pavla II., dok. č. 12, s. 232.
8) Jacek Moskwa, Papež, který změnil svět, Praha: Knižní klub, 2005, s. 168–169.
9) Gustav Mensching, op. cit., č. 14, s. 233–234.
2024 ©