Pokračuji ve svém blogování k 100. výročí narození Karola Wojtyły z 18. května 1920. K dnešnímu článku věnovanému jeho kontaktům s muslimským světem v letech 1981–1990 musím předeslat, že Jana Pavla II. nikdo nemůže označit za nějakého „sluníčkáře“ s lacině optimistickým viděním světa. Právě naopak – polský papež měl dlouhé osobní zkušenosti nejen se státním terorismem nacistickým a komunistickým, ale i s islamistickým terorem, který většina z nás vzala na vědomí až po 11. září.
Už jeho cesta na Střední a Dálný východ z února 1981 byla 16. února poznamenána bombovým útokem. Pumová nálož, která na stadionu v pákistánském Karáčí vybuchla krátce před papežovým příjezdem, usmrtila muže, který ji přinesl. (1) Bez ohledu na tento incident se pak papež ve své promluvě zaměřil na v posledních letech posílená „pouta sjednocující všechny, kteří věří v Boha“, a konkrétně křesťany a muslimy. Řekl, že se modlí za prohlubování „vzájemného porozumění a respektu“ mezi nimi. (2)
Důležité bylo i papežovo setkání se zástupci muslimů na Filipínách z 20. února, při němž Jan Pavel II. jako jeden ze společných rysů víry křesťanů a muslimů v jednoho Boha připomněl Jeho koránské „krásné jméno“ al-Rahman, Milosrdný. Při této i mnoha jiných příležitostech rozvíjel svůj koncept autentické religiozity vytvářející prostor pro bratrské soužití. (3) Jeho samozřejmou součást představovalo i Janem Pavlem II. opakovaně zdůrazňované konstatování, že teroristé, kteří zabíjejí své bratry, nemohou být pokládáni za věřící v milosrdného Boha, ani kdyby se Jej sebevíc dovolávali.
Dne 13. května 1981 byl Jan Pavel II. přímo v Římě těžce zraněn při atentátu, spáchaném tureckým teroristou Alim Agcou, který papeži jako „maskovanému vůdci křižáků“ hrozil smrtí už v době jeho návštěvy Turecka z roku 1979. (4) Papež se však z utrpěných zranění zotavil a atentátu využil ke křesťanskému gestu smíření, když Agcovi nejen odpustil, ale také jej přišel obejmout do vězení. (5)
Po svém uzdravení se papež s ještě větší intenzitou věnoval dialogu s islámem. Dne 23. listopadu 1981 o něm hovořil v promluvě k biskupům severní Afriky při jejich návštěvě ad limina v Římě. Zmínil se mj. o tom, že dialog je „na prvním místě otázkou přátelství“ a že musí být veden na jedné straně „na základě hlubokého respektu vůči osobě a přesvědčením osoby, s níž se v něm hovoří“, a na straně druhé „v neotřesitelné věrnosti vlastní víře“. (6)
Dne 26. ledna 1982 byli ad limina v Římě biskupové z rovněž převážně muslimského subsaharského Senegalu. Papež k nim mluvil o změně mentality, „která umožňuje blahodárný přechod od ignorance k poznání muslimské víry, od lhostejnosti k otevřenosti a od odmítání k dialogu“. (7)
V následujícím měsíci papež podnikl důležitou cestu do několika zemí „černé“ Afriky, spojenou se setkáním s muslimskými představiteli z Nigérie a Senegalu. V nigerijské Kaduně dne 14. února 1982 použil mnohé křesťany zarážející označení Koránu za „svatou knihu“, když řekl: „My, křesťané, jsme přijali od Ježíše, našeho Pána a Mistra, základní přikázání milovat Boha a bližního. Vím, že tento zákon lásky nalézá hlubokou odezvu také ve vašich srdcích, protože ve vaší svaté knize jste současně vyzýváni k víře a ke konání dobrých skutků (viz súra 5,51).“ Papež zmínil i další důležité oblasti, které mohou křesťany a muslimy spojovat, jako je „privilegium modlitby, povinnost spravedlnosti spojená se soucítěním a dáváním almužny a především posvátný respekt k důstojnosti člověka, z níž vyplývají práva každé lidské bytosti, včetně práva nenarozeného dítěte na život“. (8)
Jan Pavel II. se zjevně pohyboval v úplně jiných myšlenkových kolejích než ti, kdo muslimy umějí vnímat jen jako nepřátele, a v tomto rámci také okázale slavili 300. výročí porážky Turků u Vídně z roku 1683. Toto pojetí je už dnes zdiskreditované tím, že se k němu horlivě hlásili masoví vrazi Breivik a Tarrant. (9) V době výročí se však od papeže pozvaného do Vídně zřejmě očekávala chvála hrdinství spojených habsburských a polských vojsk, tradičně oslavovaných za záchranu křesťanské Evropy před islámem. Jan Pavel II. nicméně své vystoupení na vídeňském na vídeňském náměstí Hrdinů z 10. září 1983 nepojal v tradičním duchu, ale způsobem, kterým se interpretace celé události „od základu změnila“. Papež zdůraznil, že jubileum nemá být „oslavou válečnického vítězství, nýbrž oslavou míru, který je nám dnes darován“, a že je třeba mít především na paměti, že „řeč zbraní není řečí Kristovou“. (10)
Dne 9. května 1985 Jan Pavel II. v Římě oslovil účastníky sympozia Svatost v křesťanství a v islámu. Opakovaně citoval Korán a jeho výpovědi o jediném svatém Bohu jako zdroji míru (59,23) či o ctnostech typu štědrosti, dodržování slova, vytrvalosti v modlitbě a trpělivosti (2,177), k nimž lze snadno najít biblické paralely. (11)
O deset dní později se papež 19. května při návštěvě Belgie setkal s představiteli belgických muslimů. Při tomto setkání se věnoval těžkostem vyvstávajícím ve spojení se životem muslimských imigrantů na Západě a zdůraznil, že „právě tyto těžkosti by měly být pro všechny křesťanské a muslimské věřící podnětem k tomu, aby se lépe navzájem poznávali a aby se angažovali v dialogu s cílem najít mírové cesty k vzájemnému soužití a obohacování se“. (12)
Největší senzací roku 1985 se však stala další papežova cesta do Afriky, spojená s jeho bezprecedentní promluvou k osmdesátitisícovému shromáždění mladých muslimů na stadionu v marocké Casablance z 19. srpna. Jan Pavel II. je všeobecně znám jako iniciátor Světových dnů mládeže pravidelně se setkávající s mladými katolíky, ale toto setkání uskutečněné na pozvání marockého krále Hassana II., přímého potomka Proroka, bylo unikátní. Papež se ve své promluvě ani zdaleka neomezil na diplomatické fráze známé z mnoha jiných mezináboženských dialogů, ale opravdu vytvořil atmosféru duchovního setkání. Začal vzdáním díku a chvály Bohu za tuto událost a skončil modlitbou k Soudci všech lidí, aby svým věřícím dal dojít spásy. Mezitím výslovně zdůraznil, že křesťané a muslimové uctívají téhož Boha a hledají řešení problémů svého života v duchovních a morálních hodnotách, které v Něm mají svůj základ. (13)
Dne 3. září 1985 papež v Římě k biskupům z Bangladéše při jejich návštěvě ad limina opět hovořil o tom, že mezi křesťany a muslimy existují duchovní pouta, spočívající „především v jejich společné víře v Boha, který je jeden, milosrdný a všemohoucí“, a představující zdravé základy pro vzájemné porozumění. (14)
Senzací roku 1986 se 27. října staly modlitby za mír v Assisi, ke kterým papež do města svatého Františka bez ohledu na odpor samozvaných „obhájců ortodoxie“ pozval zástupce nejrůznějších náboženských tradic světa. V jeho přání, aby se lidé spojili v touze po míru, hrála jistě roli především touha po tom, aby se v modlitbě za mír spojili křesťané a muslimové. „Italský biskup Pietro Rossano, jeden z hlavních organizátorů setkání v Assisi“, od papeže slyšel vyznání, že by se chtěl ve spojení s blížícím se rokem 2000 „vydat jako poutník nejen do Jeruzaléma, ale i do Mekky“. Kdyby se tato papežova vize uskutečnila, byla by, „jak uvažoval jeho společník, znamením, že druhý Kristův příchod je již blízko. Bohužel, k uskutečnění těchto smělých a zajímavých plánů nedošlo, protože msg. Rossano zemřel na počátku 90. let“. (15)
Do Mekky mají ovšem křesťané přístup zakázán a v Saudské Arábii i jinde představuje velký problém neexistence náboženské svobody. Papež si toho pochopitelně byl vědom. Při setkání s křesťany v převážně muslimské Bangladéši z 19. listopadu 1986 řekl: „Někdy mezi křesťany a muslimy panuje vzájemný strach a nedůvěra jako výsledek minulých nedorozumění a konfliktů. Tak tomu je i v Bangladéši. Všichni, a především mladí, se musejí učit vzájemně respektovat svá náboženská přesvědčení a hájit náboženskou svobodu, která je právem každé lidské bytosti.“ (16)
Další papežova cesta do většinově muslimské země vedla v říjnu 1989 do Indonésie. Leitmotivem jeho týdenního pobytu v této zemi byla „harmonie mezi náboženstvími a jejich nasazení pro blaho člověka“. V zemi už tehdy ohrožované islámským extremismem si papež, vystupující jako „přítel všech Indonésanů“, s jejími představiteli notoval v důrazu na potřebu tolerance a respektování náboženské plurality. (17)
Dne 15. ledna 1990 se papež v Římě setkal s delegací World Islamic Call Society, k nimž promluvil mj. na palčivé téma misie (evangelizace a da'wy), kterou jako Bohem uloženou povinnost vnímají jak křesťané, tak muslimové. Zdůraznil, že právě poslušnost vůči Bohu vyžaduje, aby bylo i hlásání víry založeno „na respektu k nezcizitelné důstojnosti a svobodě lidské bytosti, stvořené a milované Bohem“. (18)
Ve druhé polovině ledna pak následovala další papežova cesta do Afriky, spojená v neposlední řadě s novým zdůrazněním potřeby mezináboženského dialogu. V promluvě ve městě Bamako v Mali Jan Pavel II. vyzval k většímu rozvinutí dialogu křesťanů jak s muslimy, tak i s vyznavači tradičních afrických náboženství bez ohledu na to, že tento dialog „není vždy snadný“. (19)
K poslednímu významnému vystoupení papeže z osmdesátých let, týkajícímu se muslimského světa, došlo 1. října 1990, kdy Jan Pavel II. pronesl promluvu k biskupům z arabských zemí. Opět v ní shrnul některé hlavní body, které podle jeho přesvědčení křesťany spojují s muslimy: víru v milosrdného Boha, smysl pro posvátnost života, hodnotu rodiny a praxi pohostinnosti. Dotkl se samozřejmě i bolestných problémů arabského regionu, konkrétně palestinské otázky, Libanonu a Perského zálivu. Ve spojení se Svatou zemí připomněl „hvězdu míru“, která se objevila v Betlémě před narozením „Knížete pokoje“. (20)
Právě tohoto Krista přinášejícího mír a pokoj papež hlásal – a každý křesťan by měl hlásat – každým svým krokem.
Poznámky:
1) Jan Pavel II.: Kronika neobyčejného života, Praha: Ottovo nakladatelství, 2005, s. 98.
2) Gustav Mensching, Toleranz und Wahrheit in der Religion, Weimar–Jena: Wartburg Verlag, 1996, magisterium Jana Pavla II., dok. č. 15, s. 235.
3) Tamtéž, dok. č. 16, s. 237.
4) A. Humeyra Atilgan, „John Paul II’s visit sparked little interest in Turkey“,
26. 11. 2014, https://www.aa.com.tr/en/world/john-paul-iis-visit-sparked-little-interest-in-turkey/97856.
5) Viz Jan Pavel II., op. cit., s. 105.
6) „Vatican Council and Papal Statements on Islam“, http://www.usccb.org/beliefs-and-teachings/ecumenical-and-interreligious/interreligious/islam/vatican-council-and-papal-statements-on-islam.cfm
7) Tamtéž.
8) „Apostolic journey to Nigeria, Benin, Gabon and Equatorial Guinea: Address of John Paul II to the Muslim religious leaders“, http://www.vatican.va/holy_father/john_paul_ii/speeches/1982/february/documents/hf_jp-ii_spe_19820214_musulmani-nigeria_en.html
9) Viz „Střelce z novozélandské mešity inspiroval masový vrah Breivik“, 15. 3. 2019, https://www.novinky.cz/zahranicni/svet/clanek/strelce-z-novozelandske-mesity-inspiroval-masovy-vrah-breivik-40274458
10) Josef Gelmi, Papežové: Od svatého Petra po Jana Pavla II., Praha: Mladá fronta, 1994, s. 205.
11) Viz „Vatican Council and Papal Statements on Islam“, op. cit.
12) Tamtéž.
13) Gustav Mensching, op. cit., dok. č. 48, s. 297–305.
14) Tamtéž, č. 49, s. 305.
15) Jacek Moskwa, Papež, který změnil svět, Praha: Knižní klub, 2005, s. 168.
16) „Vatican Council and Papal Statements on Islam“, op. cit.
17) Heinz-Joachim Fischer, Zwischen Rom und Mekka: Die Päpste und der Islam, München: C. Bertelsmann, 2009, s. 132–135.
18) „Vatican Council and Papal Statements on Islam“, op. cit.
19) Alion Sangare, „Pope calls for more dialogue with Moslems, African religions“, 28. 1. 1990, https://www.upi.com/Archives/1990/01/28/Pope-calls-for-more-dialogue-with-Moslems-African-religions/2735633502800/
20) „Discorso di Giovanni Paolo II al membri della conferenza episcopale dei vescovi di rito latino della regione Araba“, http://www.vatican.va/content/john-paul-ii/it/speeches/1990/october/documents/hf_jp-ii_spe_19901001_reg-araba.htm
2024 ©