Papež toužil poslední dekádu dvacátého století zasvětit přípravě na Velké jubileum roku 2000 jako znamení míru a smíření mezi vyznavači abrahamovských náboženství. Už na jejím prahu však došlo k nové válce, kterou se Jan Pavel II. marně snažil odvrátit.
Zatímco se Američany vedená koalice připravovala vojensky zaútočit proti Iráku, aby mu zabránila těžit z nedávné okupace Kuvajtu a ovládnutí kuvajtské ropy, papež se 15. ledna 1991 obrátil s mírovými poselstvími jak k iráckému prezidentu Saddámu Husajnovi, tak k americkému prezidentovi George Bushovi. (1)
Válku se mu odvrátit nepodařilo, každopádně však odvrátil nebo aspoň zmírnil sklon muslimů k zaměňování americké politiky s křesťanstvím. Krátce po skončení války se pak papež u příležitosti konce ramadánu poprvé v dějinách obrátil ke všem muslimům ve zvláštním arabsky proneseném poselství, zdůrazňujícím hodnotu míru, soucit s oběťmi války i naději, že ti, kdo v ní zahynuli, došli Božího milosrdenství. Papež v tomto poselství také „vyzval k solidární spolupráci mezi křesťany a muslimy na pomoc obětem války a pro posílení míru.“ (2)
Zaměření na pozitivní vztahy mezi křesťany a muslimy papež v devadesátých letech nadále sledoval jak ve vztahu k Blízkému a Střednímu východu, tak také ve vztahu k Africe. Při další ze svých cest na tento kontinent z února 1992 se v Senegalu se zástupci muslimů setkal hned dvakrát. V Ziguinchoru k nim 20. února hovořil o společných prvcích víry v jediného Boha, který je Stvořitelem, dárcem života, prozřetelností a posledním cílem každé lidské bytosti. O dva dny později pak v Dakaru použil pro židovství, křesťanství a islám společné označení „abrahamovská tradice“,přičemž zmínil i muslimské chápání Abrahama jako důvěrného přítele Božího (al-Chalíl). Také v poselství k obyvatelům Gambie z 23. února mluvil o společné úctě k Bohu a vyjádřil i „úctu a přátelství ke všem členům muslimské komunity“. (3)
Začátkem roku 1993 se papež znovu zúčastnil mezináboženského setkání v Assisi, které poprvé svolal o více než šest let dříve. Tentokrát jeho účastníky spojila touha po míru v Bosně a na celém Balkáně. Jan Pavel II. se při setkání z 10. ledna obrátil k zástupcům evropské islámské komunity, které oslovil jako „drahé muslimské bratry a přátele“. Ve své promluvě mluvil nejen o modlitbě, ale i o postu, a nejen o prosbě za mír pro trpící obyvatele Balkánu, ale i o společné prosbě za sílu být vždy nositeli pokoje. (4)
V únoru 1993 následovala riskantní a kontroverzní návštěva Súdánu, země s velmi špatnou pověstí ve vztahu k násilí a právům křesťanské menšiny. Papež v ní prezidenta Bašíra oslovil s „poselstvím smíření a naděje, které je v srdci katolicismu“ a které on nyní přináší „všemu súdánskému lidu bez ohledu na rozdíly náboženství či etnického původu“. (5)
V roce 1994 Vatikán jednal dokonce s Libyí a Íránem, a to k velké nelibosti Spojených států. Americkými liberály byl obviňován, že se před zářijovou káhirskou Mezinárodní konferencí o populaci a rozvoji snaží vytvořit „protipotratovou“ koalici s islámskými fundamentalisty, i když Svatý stolec ve skutečnosti usiloval o vytvoření široké etické koalice vyznavačů různých náboženství. V muslimském světě nalezl souznění např. s pákistánsku premiérkou Benazir Bhuttovou. Slovo „potrat“ se nakonec v textu v Káhiře schváleného Akčního programu objevilo, ne však ve smyslu liberály požadovaného „práva na potrat“. Za zmínku jistě stojí skutečnost, že „vzhledem k polemice ohledně potratů, která se rozpoutala na konferenci v Káhiře, zcela zapadl návrh Svatého stolce, aby za přistěhovalci ze zemí třetího světa, kteří pracují ve vyspělých zemích, mohly přijet i jejich rodiny. Toto byla jedna z papežových myšlenek týkajících se lidských práv a ,lidské slušnosti‘, ale západní Evropa, kam byl hlavně návrh směřován, neměla chuť na stovky tisíců žen a dětí z těchto zemí.“ (6)
S velkým znepokojením sledoval papež vzestup náboženského extremismu.. V listopadu 1994 pozdravil ve Vatikánu shromáždění Světové konference náboženství za mír a při této příležitosti promluvil o potřebě toho, aby náboženství vůdcové jasně deklarovali z víry plynoucí závazek k podporování míru. Náboženství se podle něj nikdy nesmí stát záminkou ke konfliktu, a už vůbec ne za situace, kdy se náboženská identita shoduje s identitou národní či kulturní; vést válku ve jménu víry je naprostý protimluv. Ironií zůstává, že krátce po této velké demonstraci nespojitelnosti náboženství s násilím došlo v lednu 1995 k pokusu islamistického teroristy zabít papeže při jeho návštěvě filipínské Manily. (7)
V roce 1994 také v italském originále vyšla (a následně byla do řady jazyků včetně češtiny přeložena) kniha rozhovorů novináře Vittoria Messoriho s papežem, nazvaná Překročit práh naděje. Obsahovala i kapitolu o islámu paradoxně nazvanou „A co Mohamed?“, i když se v ní Messori Jana Pavla II. na jeho názor na Proroka nezeptal a jeho jméno se v ní objevuje jen v papežově zmínce o tom, že o Ježíši se v Koránu mluví jen jako o prorokovi před příchodem posledního proroka Mohameda. (8) Zde poněkud překvapuje, „proč papež, který klade důraz na to, co je společné, přesto nepoukázal na skutečnost, že Korán připisuje Ježíšovi svým způsobem mnohem vyšší vlastnosti než Mohamedovi“. (9) Jan Pavel II. v tomto případě zmiňuje spíše rozdíly mezi islámskou a křesťanskou teologií a antropologií, které podle něj pramení z toho, že v Koránu „zcela schází drama vykoupení“. (10)
Známý turecký muslimský myslitel Fethullah Gülen přesto papežovu knihu oceňuje jako další projev vstřícnosti Jana Pavla II. vůči islámu, a to z toho důvodu, že v ní papež dává křesťanům za vzor muslimskou modlitbu. (11)Jan Pavel II. zde opravdu říká, že „obraz věřícího v Alláha, který bez ohledu na dobu a místo padne na kolena a ponoří se do modlitby, je vzorem všem, kdo vyznávají pravého Boha, zejména těm křesťanům, kteří opustili své nádherné katedrály a modlí se buď málo, anebo se modlit vůbec přestali.“ (12)
V dubnu 1996 „odletěl z Říma do Jeruzaléma tříramenný svícen stylizovaný do podoby palmové ratolesti“, jehož první svíci zažehl papež 3. dubna ve Vatikánu a následující dvě o den později představitelé židů a muslimů v Jeruzalémě“. Jednalo se o jednu z iniciativ spojených s přípravou na jubilejní rok 2000 a vyjadřujících papežovou touhu po tom, aby se nové tisíciletí stalo dobou míru mezi třemi abrahamovskými náboženstvími, symbolizovanými třemi společně zažehnutými svícemi. (13) V témže měsíci papež při návštěvě Tuniska znovu odsoudil násilí ve jménu náboženství jako negaci Boží vůle a vyzval k propuštění sedmi mnichů, unesených extremisty v Alžírsku. (14) Mniši z Tibhirine však byli místo toho surově zavražděni. (15)
V dubnu 1997 papež navštívil válkou zničené bosenské Sarajevo, kde jej „přišlo pozdravit jako posla míru také velké množství muslimů“. V květnu téhož roku se dostal i do válkou rovněž poničeného Libanonu. (16) Tak jako se mu předtím nepodařilo odvrátit násilí v obou výše zmíněných zemích, čekalo jej bolestné zklamání i ve vztahu ke Kosovu, když NATO v dubnu 1999 nevyslyšelo jeho prosbu směřující k odvrácení vojenského zásahu proti Jugoslávii. (17)
Mezníkem dialogu mezi katolickou církví a světem šíitského islámu se stal 11. březen 1999, kdy Vatikán navštívil íránský prezident Chatámí. Papež hovořil o „významném, slibném dni“. Chatámí, který jej požádal, aby se za něj modlil, mluvil o naději na „konečné vítězství monoteismu, morálky, míru a smíření“. (18)
O tři dny později, 14. března 1999, přijal papež ve Vatikánu delegaci z Iráku. Jednalo se v neposlední řadě o součást příprav na Velké jubileum roku 2000, které mělo být podle představy Jana Pavla II. slaveno v duchu smíření mezi židy, křesťany a muslimy. Papež se dlouhodobě snažil o to, aby v něm mohlo dojít k setkání tří velkých monoteistických náboženství na Sinaji, kde bylo podle společné tradice Mojžíšovi zjeveno Desatero (19), a ve stopách společného vzoru víry Abrahama chtěl už koncem roku 1999 navštívit irácké město Ur, ze kterého se podle Bible Abraham na Boží výzvu vydal na cestu do země zaslíbené. (20) I když tyto plány nakonec z politických důvodů nebylo možné uskutečnit, při setkání s iráckou delegací ve Vatikánu došlo k jiné, zcela nebývalé události. Chaldejský katolický patriarcha Raphael Bidawid, který byl setkání ze 14. března přítomen, ji popsal takto:
„Na závěr audience se papež sklonil k muslimské svaté knize koránu, která mu byla delegací darována, a políbil ji na znamení respektu. Fotografie tohoto gesta byla opakovaně ukazována v irácké televizi a je důkazem toho, že papež si je nejenom vědom utrpení iráckého lidu, ale má také velkou úctu k islámu.“ (21)
Ke katolíkům papež o vztahu mezi křesťanstvím a islámem promluvil při generální audienci z 5. května 1999. Hovořil v ní o „dnešním světě tragicky zapomínajícím na Boha“, ve kterém jsou křesťané a muslimové povoláni k tomu, aby mu společně nabízeli „znamení naděje“ v pokornému odevzdávání se do Boží vůle a odmítání násilí jako prostředku k odstraňování rozdílů. Současně popsal hlavní shodu mezi oběma náboženstvími, která společně vyznávají jediné božství a rozhodně odmítají polyteismus, i hlavní rozdíl spočívající v muslimy odmítané trojiční víře křesťanů. Ta podle papežových slov nic nepřidává k Boží jedinosti, ale naopak podává její nejhlubší popis jako společenství Lásky. (22)
V předvečer Velkého jubilea se 28. října 1999 ve Vatikánu konalo mezináboženské shromáždění, „které bylo zorganizováno u příležitosti 13. výročí setkání v Assisi a navazovalo na jeho ducha. Poprvé se ve Vatikánu setkali představitelé devatenácti náboženství, mezi nimi 14 židů a 42 muslimů. O reprezentativnosti delegátů bylo možno pochybovat – muslimy zastupoval Mohamed (23), imám černé pleti ze Spojených států“. (24)
Dne 23. února 2000 papež zahájil Jubilejní rok slavnostní bohoslužbou, věnovanou odkazu Abrahama jako vzoru víry pro židy, křesťany a muslimy. Při této bohoslužbě bylo do katolické liturgie „zcela bezprecedentně zařazeno i čtení z posvátných knih judaismu a islámu“. (25) Hned následujícího dne Jan Pavel II. odcestoval do Egypta, kde při přivítání na letišti v Káhiře prohlásil, že „islám zrodil skvostné umění a vynikající vědu, jež měly zásadní vliv na rozvoj arabského světa i Afriky“. (26)
24. února se papež setkal s duchovními nejvýznamnější sunnitské univerzity, káhirského al-Azharu (s níž Vatikán již v roce 1998 vytvořil společný křesťansko-islámský výbor) v čele s Velkým šejchem Muhammadem Sajjídem Tantáwím. Při tomto setkání se znovu dotkl toho, že křesťanství a islám jsou náboženství, která současně vytvořila i kultury a jsou spojena s rozmachem umění a věd, a vyjádřil přesvědčení, že „budoucnost světa bude závislá na různých kulturách a na mezináboženském dialogu“. (27)
Hlavním cílem papežovy cesty však byla Sinaj, kde 25. února putoval na místa spojená s příběhem Mojžíše a do kláštera sv. Kateřiny. Tento klášter, jehož mniši kdysi obdrželi ochrannou listinu přímo od Proroka islámu, je unikátní tím, že se na jeho území nachází i malá mešita. Papežův sen o společné modlitbě na Sinaji se však splnil jen částečně a liturgie v klášteře sv. Kateřiny se nezúčastnili ani jeho pravoslavní mniši. (28)
Následoval návrat do Říma, kde se 12. března 2000 papež při kajícné liturgii omlouval za všechna selhání v dvoutisíciletých dějinách křesťanství včetně „nedůvěřivých a nepřátelských postojů“ k vyznavačům jiných náboženství a ve své promluvě vyslovil pokornou prosbu o odpuštění se současným vyjádřením připravenosti křesťanů odpustit to, čeho se druzí dopustili vůči nim. (29)
Následovala další poutní cesta, zahájená 20. března v jordánském Ammánu. Papež tam při setkání s králem Abdulláhem II. vyjádřil radost nad dobrým soužitím křesťanů a muslimů v Jordánsku. Z Ammánu se Jan Pavel II. vydal do svatyně na hoře Nebó, odkud Mojžíš spatřil Zemi zaslíbenou; pomodlil se zde „za vyznavače všech náboženství Svaté země: židy, křesťany a muslimy“. (30)
Poté papež ve své pouti pokračoval cestou do Jeruzaléma. Dne 23. března 2000 se tam v katolickém centru Notre Dame konalo mírové setkání představitelů abrahamovských náboženství, které však nemělo příliš šťastný průběh. „Jen o vlas a vše mohlo skončit fiaskem. Šejk Taisir Tamimi z Hebronu totiž agresivně ve své řeči uplatňoval nárok Palestinců na Jeruzalém, jejich ,věčné hlavní město‘,jako součást islámské víry. Reagoval tak na prohlášení vrchního rabína Laua, který mluvil o Jeruzalému jako hlavním městě Izraele. Jan Pavel II. nakonec celou situaci zachránil, když vyzval k vzájemnému respektu a k budování společné budoucnosti a vyslovil přání, aby se ,Jeruzalém stal městem míru pro všechny národy‘.“ (31)
Jubilejní rok přes všechno papežovo úsilí nevyzněl jako symbol nového začátku ve vztazích mezi vyznavači různých podob abrahamovské víry. Svatá země ani Egypt nevykročily směrem k míru a zůstaly oblastí spojenou s násilím a utrpením. Dne 7. září 2000 musel papež při setkání s egyptským ambasadorem konstatovat, že „ve světě poznamenaném násilím je hořkou ironií, že i nyní se některé z nejhorších konfliktů odehrávají mezi věřícími, kteří uctívají jednoho Boha, kteří pohlížejí na Abrahama jako na svatého patriarchu a kteří se snaží následovat zákon ze Sinaje“. Současně však zdůraznil, že každý z takovýchto aktů násilí činí jen ještě naléhavější potřebu toho, aby křesťané a muslimové poznali, co je spojuje, vzdali se násilí a vydávali svědectví o tom, že jsme všichni stvořením jednoho milosrdného Boha. (32)
Poznámky:
1) John Paul II for Peace in the Middle East: War in the Gulf Gleaning through the Pages of „L’Osservatore Romano“, Citta del Vaticano: Libraria Editrice Vaticana, 1992, s. 66–69.
2) Luboš Kropáček, Duchovní cesty islámu, Praha: Vyšehrad, 2006, s. 249.
3) Gustav Mensching, Toleranz und Wahrheit in der Religion, Weimar–Jena: Wartburg Verlag, 1996, magisterium Jana Pavla II., dok. č. 142–144, s. 474–479.
4) Tamtéž, dok. č. 156, s. 504–505.
5) „Pastoral Journey to Benin, Uganda and Khartoum (Sudan): Meeting with General Omar Hassan Ahmed al-Bashir President of the Republic of the Sudan“, 10. 2. 1993, http://w2.vatican.va/content/john-paul-ii/en/speeches/1993/february/documents/hf_jp-ii_spe_19930210_presidente-sudan.html
6) Tad Szulc, Papež Jan Pavel II., Praha: Tok, 1995, s. 338–340.
7) Tamtéž, s. 363–364.
8) Jan Pavel II., Překročit práh naděje, Praha: Tok, 1995, s. 95.
9) Karel Skalický, „Nemějte strach!“, Katolický týdeník – příloha Perspektivy, březen 1995, č. 3, s. 1.
10) Jan Pavel II., Překročit práh naděje, Praha: Tok, 1995, s. 95.
11) M. Fethullah Gülen, Advocate of Dialogue, Fairfax: The Fountain, 2000, s. 246.
12) Jan Pavel II., Překročit práh naděje, Praha: Tok, 1995, s. 95.
13) „Poselství míru do Jeruzaléma“, Katolický týdeník, 14. 4. 1996, č. 15, s. 5.
14) „Náboženské násilí není z boží vůle“, Lidové noviny, 15. 4. 1996, č. 89, s. 8.
15) Viz Iso Baumer, Trapisté z Tibhirine: Novodobí mučedníci z Alžírska, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2012 a Bruno Chenu (ed.), Silnější než nenávist: Sedm životů pro Boha a pro Alžírsko, Praha: Paulínky, 2012.
16) Jan Pavel II.: Kronika neobyčejného života, Praha: Ottovo nakladatelství, 2005, s. 132–133.
17) Tamtéž, s. 136.
18) „Pope meets Iranian leader“, 11. 3. 1999, http://news.bbc.co.uk/2/hi/europe/294703.stm
19) Viz František Kautman, „Monotheism“, in: Fedor Gál – Jitka Pušová (eds.), International Symposium Christianity – Judaism – Islam: Europe at the Close of the 20th Century, Prague: European Cultural Club, 1994, s. 173.
20) „Jan Pavel II. do Iráku“, Getsemany, 1999, č. 10, druhá strana obálky.
21) „Progressivism in the Church“, cit. 20. 4. 2010, http://www.traditioninaction.org/RevolutionPhotos/A055rcKoran.htm
22) „Vatican Council and Papal Statements on Islam“, http://www.usccb.org/beliefs-and-teachings/ecumenical-and-interreligious/interreligious/islam/vatican-council-and-papal-statements-on-islam.cfm
23) Známý afroamerický imám Wárith Deen Mohamed.
24) Jacek Moskwa, Papež, který změnil svět, Praha: Knižní klub, 2005, s. 210.
25) Tamtéž, s. 231.
26) Tamtéž, s. 232.
27) „Vatican Council and Papal Statements on Islam“, http://www.usccb.org/beliefs-and-teachings/ecumenical-and-interreligious/interreligious/islam/vatican-council-and-papal-statements-on-islam.cfm
28) Viz Jacek Moskwa, Papež, který změnil svět, Praha: Knižní klub, 2005, s. 233–234.
29) „Vatican Council and Papal Statements on Islam“, http://www.usccb.org/beliefs-and-teachings/ecumenical-and-interreligious/interreligious/islam/vatican-council-and-papal-statements-on-islam.cfm
30) Jacek Moskwa, Papež, který změnil svět, Praha: Knižní klub, 2005, s. 237–238.
31) „Návštěva papeže ve Svaté zemi“, Getsemany, 2000, č. 5, třetí strana obálky.
32) „Vatican Council and Papal Statements on Islam“, http://www.usccb.org/beliefs-and-teachings/ecumenical-and-interreligious/interreligious/islam/vatican-council-and-papal-statements-on-islam.cfm