Po roce 2000 už byl Jan Pavel II. těžce nemocným starým mužem, jehož pontifikát se uzavíral ve spojení se stále vzrůstající fyzickou bezmocností. Symbolická síla jeho gest však byla jen ještě o to větší. Totéž platilo i o jeho posledních velkých cestách, z nichž ta první v 21. století se zapsala do dějin návštěvou mešity.
Kontext papežova putování z května 2001 byl biblický a spojený ještě s Velkým jubileem dvou tisíciletí křesťanského letopočtu. Jan Pavel II. se při něm po stopách apoštola Pavla vydal do Řecka (kde se mj. ve spojení s vypleněním Konstantinopole z roku 1204 omluvil za temné události spojené se středověkými křižáckými výpravami), na Maltu a do syrského Damašku.
Po příletu do Damašku z 5. května zdůraznil: „Ke skutečnému míru můžeme dospět pouze tehdy, pokud dokážeme zaujmout nový postoj porozumění a úcty mezi národy tohoto regionu, mezi přívrženci třech abrahamovských náboženství. V tomto smyslu je moje pouť též horlivou modlitbou naděje.“ (1)
Následující den, 6. květen 2001, se pak stal prvním datem v dějinách spojeným s návštěvou hlavy katolické církve v mešitě. Papež však bohužel při této historické události nenašel partnery, kteří by byli schopni rozumět jeho vizi tolerance a míru mezi vyznavači různých podob abrahamovské víry. Nejenže „musela být odvolána původně plánovaná společná modlitba muslimů a křesťanů v Umajjovské mešitě“, ale syrský prezident Bašár Asad i muftí Ahmad Kiftar navíc papežovy přítomnosti zneužili k antisemitským útokům. (2)
Papež nicméně ve své promluvě učinil, co mohl, aby aspoň mezi oběma nejpočetnějšími abrahamovskými náboženstvími vytvořil společenství, které si uvědomuje své společné prvky. Připomněl, že k setkání v umajjovské mešitě dochází v blízkosti hrobu, ve kterém je podle křesťanské i muslimské tradice pochován Jan Křtitel, z Koránu známý jako Jahjá. Důraz položil i na kostely a mešity jako místa, kde se věřící setkávají s Bohem i mezi sebou navzájem a kde se zároveň zejména ve vztahu k mladým lidem utváří jejich náboženská identita, přičemž je nanejvýš důležité, aby jim „muslimští a křesťanští představitelé ukazovali naše dvě významná společenství jako skupiny vedoucí dialog plný úcty, a nikdy již jako konfliktní komunity.“ (3)
Na této naději Jana Pavla II. se nic nezměnilo ani v době po 11. září 2001. V té papežův postoj víry, naděje a lásky představoval protiklad obou jen zdánlivě proti sobě stojících pseudonáboženských ideologií, xenofobního islamismu a islamofobního „křesťanismu“. Není nijak překvapivé, že vyznavači těchto dvou ideologií pohlíželi na Jana Pavla se stejným odporem: pro jedny byl „křižákem“ a pro druhé zase zaprodancem, který „flirtuje s těmi, kteří by nejraději postavili ve Vatikánu mešity“. (4)
Když papež těsně po 11. září navštívil převážně muslimský Kazachstán, v populárním pořadu šejcha al-Qaradáwího ve vysílání televize al-Džazíra zazněly otázky spojující tuto cestu s americkým útokem proti afghánskému Talibanu, resp. se zahájením nové „křížové výpravy“ proti muslimům. Al-Qaradáwí je však „čestně zodpověděl slovy chvály na adresu neúnavného úsilí, s nímž se starý papež snaží přispět k míru, a dokonce řekl, že by si muslimové měli vzít příklad z jeho neúnavné energie“. (5)
Samotný papež 23. září v kazašské Astaně pronesl další ze svých mírových apelů, v němž odkázal na příklad mírového soužití v Kazachstánu, zdůraznil, že „náboženství nesmí být nikdy používáno jako důvod ke konfliktu“, a řekl: „Z tohoto místa vyzývám jak křesťany, tak muslimy, aby se obrátili k Jednomu Všemohoucímu Bohu, jehož dětmi všichni jsme, s intenzivní prosbou o to, aby ve světě zavládlo svrchované dobro míru. Kéž lidé na celém světě, posilovaní božskou moudrostí, pracují pro civilizaci lásky, v níž není místo pro nenávist, diskriminaci nebo násilí. Z celého srdce prosím Boha, aby zachoval světu mír.“ (6) Sotva by se dal najít absolutnější protiklad k představě „války civilizací“, než jaký představovala tato papežova vize jedné civilizace lásky.
Dne 18. října 2001 se papež v duchu svých výzev k budování této civilizace vyslovil i ve spojení se Světovým dnem migrantů a uprchlíků. Z fenoménu migrace podle něj mohou povstat providenciální možnosti plodného dialogu, stavějícího do středu lidskou osobu. Je jen naléhavě třeba pracovat na tom, aby se Boží jméno stále více stávalo tím, čím je: znamením a pozváním k míru. (7)
O měsíc později pak papež v promluvě před modlitbou Anděl Páně z 18. listopadu 2001 vyzval k modlitbě za mír spojené s postem a možným věnováním jím ušetřených prostředků k dispozici těm, kdo trpí následky terorismu a války. Postní den, který pro katolíky vyhlásil na 14. prosince, se přitom ne náhodou kryl se závěrem muslimského postního měsíce ramadánu. (8) Současně papež oznámil:
„Mám v úmyslu pozvat zástupce světových náboženství 24. ledna 2002 do Assisi na modlitby, aby se překonaly rozpory a aby se šířil opravdový mír. K tomu je zapotřebí společného setkání, zvláště křesťanů a muslimů, abychom před světem prohlásili, že se náboženství nesmí stávat důvodem ke konfliktům, nenávisti a násilí. Kdo opravdu přijímá do svého srdce slovo dobrého a milosrdného Boha, musí vyloučit ze svého srdce jakoukoliv formu zášti a nepřátelství.“ (9)
Papežovu výzvu, aby se odpovědí na 11. září staly nové modlitby různě věřících lidí za mír ve světě, vyslyšelo mj. 31 muslimských duchovních z 19 zemí, kteří se v Assisi se všemi ostatními spojili ve společné intenci těchto modliteb: „za mír, za ukončení terorismu a válek“. (10) Papež účastníky Dne modliteb za mír 24. ledna přivítal slovy, v nichž už samotné toto setkání nazval „velkým darem a úspěchem“ a současně zopakoval, že „kdo se snaží zneužít náboženství k rozdmýchávání nenávisti a válkám, jde přímo proti vlastnímu smyslu svého vyznání, protože neexistuje náboženství, které by žádalo Boha o to, abychom mohli zabíjet své bratry.“ (11)
Papežův duchovní a mravní pohled na světové problémy se ukázal být mnohem hlubším a pravdivějším než pohled politiků věřících v násilí, a to především ve vztahu k Iráku, kde spirála násilí roztočená po americké invazi z 20. března 2003 potvrdila oprávněnost všech varování Jana Pavla II.
Jan Pavel II. učinil opravdu vše, co bylo v lidských silách, aby nové válce v Perském zálivu zabránil. Ještě 14. února 2003 se ve Vatikánu setkal s iráckým vicepremiérem Tárikem Azízem. O den později jednal zvláštní papežský legát kardinál Roger Etchegaray v Bagdádu se Saddámem Husajnem, přičemž se současně „jménem papeže Jana Pavla II. obrátil ,na svědomí všech, na nichž v těchto rozhodujících dnech závisí budoucnost míru […]. Protože koneckonců svědomí bude mít poslední slovo, silnější než všechny strategie, všechny ideologie, a dokonce i všechna náboženství.“ (12)
Na Popeleční středu, 5. března, jednal ve Washingtonu papežův speciální vyslanec kardinál Pio Laghi s prezidentem Georgem Bushem mladším. Doručil americkému prezidentovi osobní poselství Jana Pavla II., informoval jej o vatikánských mírových iniciativách ve vztahu ke Střednímu východu a vysvětlil důvody přesvědčení Svatého stolce, „že zde stále existují mírové cesty“. (13)
Veškeré snahy papeže zůstaly bezvýsledné a místo Organizace spojených národů, jejíž roli Vatikán zdůrazňoval, se „řešení“ krize ujala koalice zemí ochotných podporovat americkou invazi do Iráku. „Když americké rakety začaly trhat těla prvních dětí a maminek, papež odsoudil válku v Iráku jako hrozbu pro osud lidstva a modlil se za její oběti.“ (14) Jan Pavel II. každopádně dosáhl aspoň toho, že si informovanější lidé v muslimském světě invazi a válkunemohli spojovat s křesťanstvím.
Papež už byl v této době velmi nemocný starý člověk, ale jeho úsilí o mír a smíření především mezi vyznavači abrahamovské víry nepolevovalo. Dne 17. ledna 2004 se například ve vatikánské aule Pavla VI. uskutečnil Koncert smíření, při němž po papežově levici a pravici usedli imám římské mešity Abdul Awahab Hussein Gomaa a emeritní římský rabín Elio Toaff. Jan Pavel II. po jeho skončení vystoupil s jímavým poselstvím, v jehož závěru uvedl:
„Židé uctívají Všemohoucího jako ochránce lidské osoby a Boha zaslíbení života. Křesťané vědí, že láska je důvodem, proč Bůh vstupuje do vztahů s lidskými bytostmi a že láska je odpovědí, kterou on od nich požaduje. Pro muslimy je Bůh dobrý a může věřícího naplnit svými milostmi. Židé, křesťané a muslimové zachovávající tato přesvědčení se nemohou smířit s tím, že by země byla sužována nenávistí nebo lidstvo zaplaveno nekonečnými válkami. Ano! Musíme v sobě najít odvahu k míru. Musíme si shůry vyprosit dar míru. A tento mír se bude šířit jako utišující balzám, budeme-li neustále kráčet po cestě ke smíření. Pak se poušť stane zahradou, v níž bude rozkvétat spravedlnost, a spravedlnost vytvoří pokoj (viz Iz 32,15–16). Omnia vincit amor!“ (15)
Prezidentu Bushovi však zjevně tento náboženský imperativ moc neříkal. Dne 4. června 2004na něj Jan Pavel II. při své návštěvě Spojených států musel apeloval nejen ve věci války a míru, ale dokonceuž i ve věci skandálů spojených s mučením iráckých zajatců a dalším pošlapáváním lidských práv Američany, které dál poškodily vztahy mezi západními a muslimským světem. (16)
Papežovy výzvy ve věci míru a lidských práv ovšem nestranně apelovaly na všechny strany. Ve stejné době se Jan Pavel II. obrátil i na arabské muslimské země s poselstvími věnovanými situaci křesťanských menšin a specifickým problémům v jednotlivých státech. Jemen například „poprosil o svobodu náboženské praxe, právo budovat kultovní místa a rovný přístup ke vzdělání“, zatímco „v dopise tuniskému vyslanci zmínil problematiku manipulace náboženstvím ve službě násilí“. (17)
Papeže stále více zrazovalo zdraví a délka zbývající části jeho pontifikátu a celé životní pouti se již počítala jen na měsíce. Přesto ještě 1. ledna 2005 v poselství ke Světovému dni míruznovu vyzval k přemáhání zla „zbraněmi lásky“, což současně označil za cestu, „na kterou jsou povoláni křesťané a po níž mají kráčet společně s věřícími různých náboženství“. (18)
Soud ohledně toho, zda tyto jeho výzvy byly či nebyly úspěšné, nelze vynášet jen na základě činů těch, které se od cesty zla a násilí odvrátit nepodařilo. Mnozí jiní na ně reagovali s otevřeným srdcem. Ve skutečnosti se „nikdo více nepřičinil o to, aby zabránil ,střetu civilizací‘, než právě on“. (19)
Když Jan Pavel II. dne 2. dubna 2005 překročil práh věčnosti, naplnil zármutek i srdce mnoha muslimů. Rektor pařížské mešity Dalil Boubakeur například „vyzval všechny muslimy, aby rozjímali nad bohatým a příkladným životem tohoto velkého služebníka lidstva. ,Papežovo úmrtí uvedlo do hlubokého smutku a pocitu vážné ztráty všechny věřící, a zejména muslimy ve Francii,‘ řekl.“ (20) Také čeští muslimové zdůrazňovali, že Jan Pavel II. „nikdy nevykonal nic, co by snad mohlo muslimům vadit“, a zveřejnili kondolenci vyjadřující jejich zármutek nad jeho odchodem. (21)
Íránský prezident Muhammad Chátámí řekl: „S hlubokým smutkem jsme se doslechli o skonu vůdce světových katolíků, který ovládal tři cesty: náboženského učení, filozofického myšlení a poetické i umělecké kreativity.“ (22) Na papežském pohřbu, kterého se poprvé v dějinách zúčastnili i zástupci různých náboženství včetně islámu, pak Chátámí velmi případně uctil papežův odkaz tím, že si podal ruku s izraelským prezidentem Mošem Kacavem. Totéž učinil na pohřbu Jana Pavla II. dokonce i syrský prezident Bašár Asad. (23)
Kdoví, zda by se výjevy tohoto druhu nedaly označit za ještě větší zázraky než zázračná uzdravení, jež byla nutná k prohlášení Jana Pavla II. svatým.
Poznámky:
1) „Papež putoval po stopách apoštola Pavla“, Katolický týdeník, 20. 5. 2001, roč. 12, č. 20, s. 5.
2) „Papež poprvé v historii vstoupil do mešity“, Mladá fronta DNES, 7. 5. 2001, roč. 12, č. 106, s. 1.
3) „Vatican Council and Papal Statements on Islam“, http://www.usccb.org/beliefs-and-teachings/ecumenical-and-interreligious/interreligious/islam/vatican-council-and-papal-statements-on-islam.cfm
4) Oriana Fallaci, Hněv a hrdost, Praha: Lidové noviny, 2011, s. 59.
5) Citováno z nepublikovaného příspěvku Luboše Kropáčka „The Realationship between the Church in Europe and Islam: past and future“, proneseného na pražském mezinárodním sympoziu Naše abrahámovské dědictví z roku 2003.
6) „Vatican Council and Papal Statements on Islam“, http://www.usccb.org/beliefs-and-teachings/ecumenical-and-interreligious/interreligious/islam/vatican-council-and-papal-statements-on-islam.cfm
7) Thomas Michel, „Christian-Muslim Relations after the Terrorist Attacks“, https://sites.google.com/site/bdguiber/home/6-english/mission/christian-muslim-relations
8) Viz Luboš Kropáček, Islám a Západ: Historická paměť a současná krize, Praha: Vyšehrad, 2002, s. 186.
9) „Z promluvy Jana Pavla II. před modlitbou Anděl Páně 18. listopadu 2001“, Katolický týdeník, 25. 11. 2001, roč. 12, č. 47, s. 1.
10) Luboš Kropáček, Islám a Západ: Historická paměť a současná krize, Praha: Vyšehrad, 2002, s.167–168.
11) Josef Kašpar, „Papež a další duchovní celého světa se modlili za mír“, Mladá fronta DNES, 25. 1. 2002, roč. 13, č. 21, s. A/8.
12) „Vatikán“, Katolický týdeník, 23. 2. 2003, roč. 14, č. 8, s. 5.
13) „Vatikán“, Katolický týdeník, 16. 3. 2003, roč. 14, č. 11, s. 5.
14) Bob Fliedr, „Jan Pavel II. dál probouzí naději: V neděli uplyne rok od smrti papeže, který usiloval o dialog všech světových vyznání“, Lidové noviny, 31. 3. 2006, roč. 19, č. 77, s. 11.
15) „Address of John Paul II at the concluson of the concert dedicated to the theme of reconciliation among Jews, Christians and Muslims“, http://www.vatican.va/content/john-paul-ii/en/speeches/2004/january/documents/hf_jp-ii_spe_20040117_concerto-riconciliazione.html
16) Viz „Papež požádá prezidenta Bushe o mír“, Katolický týdeník, 25.–31. 5. 2004, roč. 15, č. 22, s. 5.
17) „Papež Jan Pavel II.“, Katolický týdeník, 1.–7. 6. 2004, roč. 15, č. 23, s. 5.
18) „Promluva Jana Pavla II.: Slavnost Matky Boží Panny Marie 1. ledna 2005“, Katolický týdeník, 4.–10. 1. 2005, roč. 15, č. 2, s. 1.
19) Timothy Garton Ash, „Jan Pavel II. učinil ze světa svou farnost“, Mladá fronta DNES, 5. 4. 2005, roč. 16, č. 79, s. A/7.
20) Kateřina Beščecová, „Jan Pavel II. překročil práh věčnosti: ,Jsem spokojen, buďte i vy,‘ vzkázal krátce před smrtí“, Katolický týdeník, 5.–11. 4. 2005, roč. 16, č. 15, s. 5.
21) „Kondolence českých muslimů“, Katolický týdeník, 12.–18. 4. 2005, roč. 16, č. 16, s. 7.
22) Kateřina Beščecová, „Jan Pavel II. překročil práh věčnosti: ,Jsem spokojen, buďte i vy,‘ vzkázal krátce před smrtí“, Katolický týdeník, 5.–11. 4. 2005, roč. 16, č. 15, s. 5.
23) „Izraelský vůdce si podal ruku s nepřáteli“, Lidové noviny, 9. 4. 2005, roč. 18, č.. 83, s. 2.
2024 ©