Jaroslav Škarvada – víc než jen profesor

Napsal Vít Machálek (») 29. 8. 2016 v kategorii Novodobá teologie, přečteno: 797×

Před pětadvaceti lety, 28. srpna 1991, byl pražským světícím biskupem jmenován Jaroslav Škarvada, už v předcházejících desetiletích významný protagonista českých církevních dějin. Sám mám na něj nezapomenutelnou vzpomínku z doby o několik let pozdější; vystupuje z ní jako světlá postava velice vlídného, radostného a bytostně ekumenického člověka, jehož zdravice způsobem, který mi dnes připomíná ekuimenickou i lidskou prostotu papeže Františka, uvedla seminář „Přemysl Pitter – křesťan”, konaný ve sboru Církve bratrské. 

To byla myslím jediná příležitost, při níž jsem biskupa Škarvadu mohl zblízka vidět. Jeho život je ovšem spojen i s osobnostmi a tématy pro mne ještě více stěžejními než ekumenismus. Mám na mysli především Emila Háchu, jehož nástup do prezidentského úřadu byl první politickou událostí, které se generace dvacátníků, dělající Háchovi špalír, účastnila. Jako jeden ze zástupců pražského gymnázia ve Slovenské, kde tehdy studoval, stál Škarvada 30. listopadu 1938 před Rudolfinem, kde Hácha skládal prezidentský slib, a byl pak podle svých slov svědkem toho, jak „z Rudolfina, kde byl tenkrát parlament, vyjela dvě auta: v jednom seděl prezident Emil Hácha, ve druhém předseda tehdejší slovenské autonomní vlády Jozef Tiso. Za pár měsíců na to taky prezident, ale slovenského štátu, když se od republiky odtrhl.” (1)

Tato Škarvadova vzpomínka se objevuje v knize jeho rozhovorů s Bohumilem Svobodou, dalším pro mne důležitým dvacátníkem, který 1. prosince 1938 dělal Háchovi špalír ve svatovítské katedrále, do níž se dr. Hácha po svém zvolení (jako první i poslední z československých prřezidentů) odebral prosit o Boží milost, a o šedesát let později mi poskytl laskavou pomoc při vytváření mé háchovské monografie.

Rozhovory nesou biblický název Svedl jsi mě, Hospodine (Jer 20:7), kterým Škarvada shrnuje svou životní cestu, na níž byl přemožen Boží láskou. Za jejich název by se však hodily i jiné biblické verše, jako například „Z života mé matky ty jsi můj Bůh” (Ž 22:11).

Jaroslav byl totiž počat opravdu jen z vůle Boží, nikoliv z vůle svých rodičů, kteří chtěli být „moderní” a rozhodli se, „že děti mít nebudou”. Naštěstí nebyli „moderní” natolik, aby nechtěné dítě odpravili: „Tenkrát ještě rodiče nechávali své děti narodit, a tak se stalo, že jsem spatřil světlo světa já… Pán mě tady prostě chtěl mít. Ale  zůstal jsem jedináčkem.” (2)

I když se rodina Jaroslavových rodičů sotva dala označit za katolickou, alespoň nesdílela obvyklé protikatolické předsudky doby první republiky. Jaroslav Škarvada se narodil dne 14. září 1924 v Praze, byl pokřtěn a „semínko víry, které dostal ve křtu”, v něm později  začalo sílit, přestože k jeho rozvíjení nebyl doma veden. Mohl ovšem chodit na náboženství a vlastní hledání jej k víře dovedlo, i když to jako dospívající hoch neměl úplně lehké;  rodiče mu např. vyčítali, že chodí v neděli do kostela, místo aby s nimi jezdil na výlety, a bizarně žádali katechetu, aby mu „domluvil”. (3)

Když se v pubertě jeho vrstevníci začali zamilovávat do dívek, Jaroslav se zamiloval do Pána Ježíše a naopak řešil otázku, zda může jít do Podolí na plovárnu, kde jsou slečny jen v plavkách. Odpověď hledat v Teologické summě v latinském originále, ale zjistil, že sv. Tomáš Akvinský „tam o plovárnách a plavkách nic nemá”. (4)

Hospodin jej „svedl” ke kněžství a on si už jako středoškolák neuměl představit, že by mohl být šťastný jinak. Mezitím ovšem přišla nacistická okupace, kdy se Jaroslavův otec ocitl ve vazbě gestapa, ale  zázračně se z ní brzy natrvalo dostal. Jaroslav měl za protektorátu štěstí, se kterým unikl i nasazení k Technische Nothilfe, a ve  zdraví se dožil května 1945. Ten byl ovšem dobou spíš šerednou než krásnou – Škarvada např. výmluvně líčí, jak v něm „viděl našeho domovníka, velkého kolaboranta, jak si vzal nějaký rudý hadr a mlátil bičem Němky, které musely odklizovat barikády. U vodárny jsem viděl popravu Němce, který visel ze stromu hlavou dolů a po polití benzinem hořel. Nebylo to nic pěkného.” (5)

Škarvada rychle zamířil do pražského semináře, kde ještě stačil být svědkem návratu jeho rektora Josefa Berana z koncentračního tábora. V listopadu 1945 byl pak poslán studovat do Říma, kam spolu s pozdějším významným filosofem Karlem Vránou dorazil po týdenní cestě přes válkou zničené a hladovějící Německo. Ani na vatikánské Lateránské univerzitě a v Papežské koleji Nepomucenum tehdy situace nebyla o nic lepší a studenti zde zpočátku trpěli hladem a zimou natolik, že „opravdu šlo o život”. (6)

Jejich studium muselo být zpočátku svérázné i po obsahové stránce, protože vůbec neuměli italsky a mohli se utěšovat jen tím, že latinu, v níž byly některé přednášky, naopak „dík českým gymnáziím ovládali lépe než Italové, kteří do ní míchali svou mateřštinu”. (7) Tato  vzpomínka absolventa „protektorátního” gymnázia ovšem ve srovnání s dneškem vyznívá dost smutně…

Takřka ještě nedospělí hoši, kteří se takovýmto způsobem ocitli v cizím prostředí daleko od vlasti, určitě netušili, že se domů budou moci vrátit až po čtyřiačtyřiceti (!) letech. Škarvada ukončil studium a přijal kněžské svěcení v roce 1949. Jeho rodiče na tu slávu samozřejmě přijet nemohli, protože mezitím definitivně spadla železná opona. Jaroslav se přes ni takřka zázrakem dostal roku 1967, kdy přijel do Prahy na tatínkův pohřeb…

V roce 1951 získal Škarvada doktorát z teologie a vzápětí byl (podle svých slov) „totálně nasazen” do diecéze Concordia v Benátsku, ve které byl jediným Čechem. (8) Jeho pastorační působení v městečku San Vito, kde se mluvilo místním nesrozumitelným nářečím, muselo být víc než obtížné. Během čtyř let tam mj. připravil na smrt na dvě stě umírajících – všechny v kruhu rodiny, do kterého se v Itálii nemocný může před smrtí vždy vrátit, aby ho doma drželi za ruku, utírali mu pot a modlili se s  ním, zatímco v Čechách jej v nemocnici „zastrčí někam za plentu jako nějakou věc”… (9)

V roce 1955 byl Škarvada jmenován profesorem dogmatické teologie v semináři v Chieti, kde pak prožil deset „nejkrásnějších let” svého kněžského života. (10) Upřímně řečeno, úplně mi to k němu nesedí – tento svůj článek sice na blogu vyvěšuji v rubrice věnované novodobé teologii, nicméně Škarvadu vnímám jako člověka, jehož teologie se projevovala spíš v celém jeho životě než ve vědeckých textech a přednáškách. V nekrologu svého spolužáka Karla Vrány (který nesporně byl mj. významnou postavou české filosofie dvacátého století) na sklonku života sám krásně napsal: „V sobotu 11. prosince 2004 zemřel v Říčanech u Prahy Karel Vrána. Nepíšu ani profesor ani jiné tituly, protože pro něho se mi to zdá málo.” (11) I Jaroslav Škarvada byl určitě něčím víc než jen profesorem…

Po desetiletí v Chieti se Škarvada roku 1965 podruhé setkal s arcibiskupem (tehdy už kardinálem) Josefem Beranem, kterého komunistický režim po šestnáctileté internaci nechal odjet na závěr Druhého vatikánského koncilu do Říma, aby mu pak už neumožnil návrat. Rád opustil svůj post vysokoškolského profesora, aby se mohl stát Beranovým sekretářem. (12) Později tak mohl podat historicky významné svědectví o Beranově vystoupení na koncilu, které přimělo koncilní otce k bezvýhradnému přihlášení se k zásadě svobody svědomí a vyjádřením lítosti nad upálením Husa a násilnou pobělohorskou rekatolizací přispělo i k ekumenickému smíření v českém křesťanství:

„Text navrhl dr. Alexandr Heidler, který přijel z Mnichova. Byli jsme tenkrát zrovna na víkendovém zájezdu v Loretu a tam se o tom jednalo. Aby pan kardinál mohl na koncilu promluvit, bylo nutné text jeho projevu včas zaslat na sekretariát koncilu, kardinálu Felicimu. Tekly mi tenkrát nervy, protože jednání trvalo strašně dlouho, až jsem měl strach, že nestihneme poslední odjezd pošty. To říkám proto, abych ukázal, že ten materiál skutečně pocházel od Saši Heidlera, ale že byl dopracováván a slovo od slova prodiskutován s panem kardinálem. Na poštu jsem to dovezl včas, pan kardinál mohl ten důležitý příspěvek přednést a na koncilu udělal velký dojem.” (13)

Škarvada společně s Beranovým druhým sekretářem Karlem Skalickým de facto patřil k českým účastníkům Druhého vatikánského koncilu, v jehož době měl příležitost poznat nejvýznamější tehdejší teology včetně „tehdy ještě způsobně katolického Hanse Künga”. (14) Poznal i Küngův protipól, tradicionalistického schizmatika Lefébvra, který se Berana usilovně (leč marně) snažil zneužít ke svým cílům. (15)

Po skončení koncilu Škarvada roku 1966 doprovázel kardinála Berana na jeho pastorační cestě do Spojených států. K té bych jako ukázku Škarvadova neodolatelného vypravěčství ocitoval jeho vzpomínku na to, jak indiánský kmen Chippewa jmenoval Berana čestným náčelníkem a obdařil jej jménem Clear Sky (Jasné Nebe):

„Bylo to v městě Warsaw v Severní Dakotě. A nějaký pán, který měl zčásti indiánské předky – v Americe si toho teď velmi váží – udělal ,Uf’ a zeptal se pana kardinála, odkud jako že je. Pan kardinál řekl, že zez Plzně, a ten pán udělal ještě jednou ,Uf’ a pravil, že jeho babička byla taky zez Plzně.” (16)

O dva roky později se bohužel tragédie Josefa Berana dovršila v době „Pražského jara”, kdy jeho vytouženou cestu do vlasti překazila zhoubná nemoc. Beran proto už prakticky nemohl reagovat ani na události spojené s 21. srpnem 1968. Po sebeupálení Jana Palacha tak poprvé a naposledy v životě podepsal prohlášení, jehož autorem nebyl. „Bylo to provolání kardinála Berana, které za něho a pro něho napsal sám Pavel VI., doslova vlastní rukou. Vyložil v něm mimo jiné rozdíl mezi heroickou obětí, k níž patřila i smrt Jana Palacha, a prostou sebevraždou. Krásný text.” (17) Tato slova Jaroslava Škarvady též patří k jeho historicky významným svědectvím.

Po Beranově smrti dostal „osiřelý” Škarvada, ovládající řadu světových jazyků, možnost pracovat v papežově sekretariátu. Zaměstancem vatikánského Státního sekretariátu (placeným ovšem jen „od hodiny”) byl plných jednadvacet let (1970–1991). Současně působil jako koordinátor duchovní služby pro české exulanty po celém světě. Osobně či alespoň korespondenčně se také stýkal snad se všemi známými osobnostmi (zdaleka ne jen katolickými) z řad tehdejších českých exulantů, od Karla Kryla až po již zmíněného Přemysla Pittera. (18)

Byl ve styku i s „Böhmen deutscher Zunge” (Čechy německého jazyka) a právě jim věnovaná kapitola patří v knize rozhovorů s Jaroslavem Škarvadou k nejpozoruhodnějším. Svobodné Bavorsko, do kterého jsme po válce největší část těchto svých krajanů „odsunuli”, nám podle ní už krátce poté bylo bližší než „naše” totalitní Československo. Velice silnou vzpomínkou na cestu s Karlem Skalickým na Šumavu, kde na jedné straně hranic popíjeli přátelští strejcové v německých uniformách pivo, zatímco ze druhé je českoslovenští pohraničníci málem zastřelili, Škarvada ukazuje neudržitelnost některých stereotypů. (19) Jinou vzpomínkou pak výmluvně ukazuje problematičnost Masarykovy republiky, založené spíš na nacionalismu než na křesťanském univerzalismu a za Čechy považující proti jejich vůli Slováky, ale nikoliv „Böhmen deutscher Zunge”:

„Jednou jsem se zúčastnil jejich [katolických českých Němců] sjezdu a po mši svaté začali ti naši bývalí krajané zpívat chorál Svatý Václave v perfektním překladu. Byla to modlitba ke světci, kterého i oni považovali za patrona a dědice své země. A já viděl v očích některých z nich i slzy, ten svatý Václav byl i jejich – já za to nemůžu. A tak jsem vzpomínal na naše Slováky. Ty jsem při zpěvu svatováclavského chorálu slzet neviděl nikdy.” (20)

Na přelomu let 1982 a 1983 byl Jaroslav Škarvada v souvislosti se svou pastorační péčí o české exulanty papežem Janem Pavlem II. jmenován a vysvěcen biskupem. Na tomto místě mohu a musím učinit malý doplněk ke svému nedávnému článku o dějinách Litomyšle, jež byla do husitských válek sídlem biskupa. Právě Škarvada se totiž zasloužil o symbolické vzkříšení litomyšlského biskupství, když přijal titul titulárního biskupa litomyšlského. (21) Jeho biskupským erbem se stal čtvrcený štít, v jehož lichých polích se objevuje znak někdejší litomyšlské diecéze, zlatý kříž v černém poli, a v sudých stříbrná holubice v červeném poli jako odkaz k Duchu Svatému coby mj. ochránci královéhradecké diecéze, která na někdejší litomyšlskou navazuje. Pod štítem je v něm biskupské heslo „Ut omnes unum sint” (Aby všichni jedno byli), vystihující Škarvadův úkol sjednocovat v jedné církvi české exulanty rozehnané do různých částí světa i jeho ekumenické cítění.

Komunistický režim v Československu samozřejmě nepropásl ani tuto příležitost se znemožnit: jeho představitelé, kteří patrně nepochopili, že titul litomyšlského biskupa je jen symbolický a není spojen se žádnými pravomocemi na území dávno zaniklé diecéze, totiž vyvolali velký mezinárodní skandál v rozhořčení nad tím, že je Vatikán před Škarvadovým jmenováním nežádal o povolení… (22)

Jejich éra se však už naštěstí chýlila ke konci. Škarvada jej k všeobecnému úžasu přesně předpověděl už začátkem roku 1989, kdy při návštěvě exulantů v jihoafrické Pretorii prohlásil: „Do Vánoc budeme doma!” (23) V listopadu téhož roku pak nejprve ještě v Římě prožil památné svatořečení Anežky České a pak se už opravdu vypravil domů. Hned po příletu do Prahy pak zamířil do centra Občanského fóra za Václavem Havlem. Z jejich setkání se vzápětí začala rodit návštěva Jana Pavla II. v Československu z dubna 1990, při které pak Škarvada papeže doprovázel a podílel se na přípravě jeho českých promluv. (24)

To už se těšil na trvalý návrat do vlasti. Jak už jsem napsal ve svém minulém článku, po rezignaci stařičkého kardinála Tomáška se sama nabízela možnost jeho jmenování novým pražským arcibiskupem, kterou prý zhatila „římská sebestřednost – v Římě nikoho nenapadlo, že ze své pozice v Římě chtěl jít do Prahy”. (25) Když své přání vrátit se z věčného města domů nakonec ve Vatikánu výslovně projevil, úžas pravých „Římanů” neznal mezí. To už však bylo v době, kdy byl za nového pražského arcibiskupa vybrán Miloslav Vlk. Škarvada byl 28. srpna 1991 jmenován jeho pomocným biskupem a v listopadu téhož roku generálním vikářem pražské arcidiecéze.

Ani v nové funkci po návratu do vlasti však nezapomněl na své poslání pastýře českých exulantů. V březnu 1992 v rakouském Murau pochovával jednu z nejpozoruhodnějších osobností z jejich řad, prince Františka Schwarzenberga. (I zde existuje spojitost s Háchou, kterou jsem již zmiňoval na začátku tohoto článku: František Schwarzenberg patřil k Háchovým blízkým osobním přátelům a politickým spolupracovníkům a za protektorátu se podílel mj. na zajišťování spojení mezi prezidentem Háchou a domácím a zahraničním odbojem.) Škarvada na jeho pohřbu hovořil o tom, že František Schwarzenberg byl tolerantní katolík, tolerantní Čech a tolerantní "apoštol nešťastných rozhádaných exulantů". (26)

V lednu 1993 se Jaroslav Škarvada stal také proboštem metropolitní kapituly u sv. Víta v Praze. Biskupskou službu v pražské diecézi konal do září 2002, kdy ve svých osmasedmdesáti letech odešel na odpočinek. Některé biskupské úkony (např. biřmování) však příležitostně vykonával i nadále a v prosinci 2003 byl dokonce nově jmenován apoštolským delegátem Řádů křížovníků s červenou hvězdou s úkolem stabilizovat situaci v řádu, podivně vedeném jeho dosavadním velmistrem.

Dne 28. října 2003 byl Jaroslavu Škarvadovi udělen Řád T. G. Masaryka III. třídy za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva. Na rozdíl od řady jiných nominací prezidenta Klause byla tato jistě zcela na místě, byť by se možná vzhledem ke Škarvadovu kritickému postoji k masarykovskému odkazu dala označit za poněkud paradoxní. (27)

Jaroslav Škarvada po celý svůj život vydával radostné a přesvědčivé svědectví o víře v Krista, které se na samém konci jeho životní cesty stalo snad ještě přesvědčivějším. V závěrečném vyznání svých rozhovorů s Bohumilem Svobodou z roku 2002 Škarvada anticipoval své blížící se umírání slovy: 

„Hlavní je uvědomit si, že nebudu sám. Přede mnou šel po té cestě Pán Ježíš, a s tím se přece znám. Vůbec, to přece bude úžasné uvidět Pána Ježíše, ne už pod svátostnými způsobami eucharistie, ale tváří v tvář. Nevím, kde umřu, zda na posteli anebo někde na asfaltu. Ale nepředstavuji si to tak, že potom moje duše odletí někam do nebíčka, kde se ocitne před nějakým soudním tribunálem. Ta moje dušička totiž, to je mé JÁ, se svými úzkostmi a touhami, se svou žízní po životě, po světle a po lásce. A nebude muset nikam letět, protože se ocitnu mimo náš čas a prostor. Ocitnu se tváří v tvář Kristu, který je Pravda a Láska. Stát před Pravdou, to může pálit, to bude očistec. Uvidím se tak, jaký jsem byl, bez masek, které jsem si samolibě nasazoval. Ale zároveň padnu do náručí neskonalé Lásky, do plnosti Života… Zde na zemi nám všechno krásné proteče mezi prsty. Tam zažiju něco, co mě naplní blahem, beze strachu, že se to ztratí. Plnost Života, plnost Světla, plnost Lásky. A tak mě nijak zvlášť neláká hřbitov nebo krematorium. Tam skončí zřejmě můj opotřebovaný nosič, mé staré tělo. Ale mé vlastní JÁ bude u toho, ,který mě miloval a za mě se obětoval.’  (Gal 2, 20).” (28)

Ve svých posledních letech opakovaně mluvil o tom, že stárnutí je pro něj přibližování se cíli, který stojí za to, a že už se docela těší na konec, kterým nebude tma hrobu ani pec krematoria, ale „otevřená náruč Boha, který mě provázel po celý život, a který mně právě chce nyní dát definitivní život věčný”. (29) Do tohoto cíle došel 14. června 2010.

 

Poznámky:

1) Jaroslav Škarvada – Bohumil Svoboda, Svedl jsi mě, Hospodine, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2002, s. 23.

2) Tamtéž, s. 13.

3) Viz tamtéž, s. 14.

4) Tamtéž, s. 19.

5) Tamtéž, s. 30.

6) Tamtéž, s. 46.

7) Jaroslav Škarvada, „Opustil nás Karel Vrána”, Universum, 2005, roč. 15, č. 1, s. 40.

8) Viz Jaroslav Škarvada – Bohumil Svoboda, Svedl jsi mě, Hospodine, s. 61–62.

9) Tamtéž, s. 71.

10) Tamtéž, s. 80.

11) Jaroslav Škarvada, „Opustil nás Karel Vrána”, Universum, 2005, roč. 15, č. 1, s. 40.

12) Viz tamtéž, s. 99.

13) Tamtéž, s. 102.

14) Tamtéž.

15) Viz tamtéž, s. 103.

16) Tamtéž, s. 104.

17) Tamtéž, s. 109.

18) Škarvadovy vzpomínky na jeho kontakty s Pittrem viz Hovory /2/, Sborník Nadace Přemysla Pittra a Olgy Fierzové Praha, referáty ze semináře „Přemysl Pitter – křesťan”, Praha: Oliva, 1996, s. 11.

19) Viz Jaroslav Škarvada – Bohumil Svoboda, Svedl jsi mě, Hospodine, s. 129.

20) Tamtéž, s. 128.

21) Druhým v řadě titulárních biskupů litomyšlských se minulý měsíc (v červenci 2016) stal Pavel Konzbul.

22) Viz Jaroslav Škarvada – Bohumil Svoboda, Svědl jsi mě, Hospodine, s. 132.

23) Tamtéž, s. 138.

24) Viz tamtéž, s. 141–143.

25) Tamtéž, s. 147.

26) Vladimír Votýpka, Návraty české šlechty, Praha-Litomyšl: Paseka, 2000, s. 68.

27) Výmluvné je např. Škarvadovo kázání, pronesené původně v Curychu o svatováclavském svátku z 28. září 1980, v němž biskup o počátcích Masarykovy republiky řekl: „Zatímco Poláci, kteří také svatého Václava ctí (…), zasvětili svou znovunabytou svobodu Panně Marii, naši předci neměli nic lepšího na práci, než svrhnout mariánský sloup na Staroměstském náměstí… Je hroznou skutečností, že to vůbec bylo možné ve městě, které je městem Václavovým. Nedivme se tedy ani příliš, že jsme brzy svobodu zase ztratili, napřed německou okupací a pak čtyřiceti lety komunistické diktatury. Jestliže nestaví dům Bůh, marně se lopotí ti, kdo se o to pokoušejí. Je třeba hledat nejprve království Boží, to ostatní bývá pak přidáno navíc. Jestliže se však Boží království boří, nelze se ani divit, že to ostatní se nedostaví.” (Jaroslav Škarvada – Bohumil Svoboda, Svedl jsi mě, Hospodine, s. 189–190.)

28) Jaroslav Škarvada – Bohumil Svoboda, Svedl jsi mě, Hospodine, s. 197–198.

29) „Jaroslav Škarvada: Na konci života nevidím tmu hrobu. Čeká mě otevřená náruč Boha”, 9. 6. 2013, http://www.pastorace.cz/Clanky/Ja-jdu-domu.html.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Vít Machálek | 29.8.2016 09:54
Možná hlavně pro to závěrečné svědectví o křesťanské naději jsem celý ten článek napsal...
NULI z IP 2a00:1028:96d2:*** | 29.8.2016 08:53
Znám spousty blbostí a nepodstatných informací, o tomhle muži jsem nevěděla nic. Děkuji Vám za zprostředkování jeho myšlenek. Závěr článku mě úlevně rozplakal a  navýsost povzbudil (citace o umírání).

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel devět a jedna