Devadesátiny Josepha Ratzingera alias Benedikta XVI. z 16. dubna 2017 pro mne byly podnětem k přemýšlení o životní cestě tohoto muže. Zdá se mi, že snad teologicky a lidsky vyvrcholila už někdy před padesáti lety, aby pak byla navždy poznamenána traumatem v podobě setkání s primitivními projevy „studentské revoluce označované jako éra sexu, drog a rockenrolu“ (1), které jej roku 1969 přiměly odejít z univerzity v Tübingen a vydat se jinou cestou než doposud. Toto trauma je snad jediným možným klíčem k pochopení některých problematických aspektů Ratzingerova smýšlení, k nimž patří například jeho zcela negativní názor na rockovou hudbu.
Jakkoliv si Benedikta vážím a jeho pro mne mnohdy důležité texty mám prostudované neporovnatelně víc než texty kteréhokoliv jiného papeže, mému srdci byl bližší spíš Jan Pavel II., který učinil velmi mnoho jak pro dialog církve a dnešní kultury, tak také pro dialog křesťanství s jinými náboženstvími. Ve svých příštích článcích na blogu bych se chtěl věnovat dialogu církve s islámem za posledních dvou pontifikátů, z nichž Františkův je ve vztahu k muslimům (jakož i v mnoha jiných ohledech) ještě odvážnější než pontifikát Jana Pavla II., zatímco Benedikt naopak podle slov samotného Jorgeho Bergoglia nešťastnou pasáží o islámu ve své přednášce v Řezně „během dvaceti vteřin zničil vztahy s islámem, které papež Jan Pavel II. pečlivě budoval po více než dvacet posledních let“. (2)
Ve vztazích církve s dnešní kulturou představoval pontifikát Benedikta XVI. také krok zpět ve srovnání s pontifikátem jeho předchůdce. Zatímco pohled Jana Pavla II. na vztah církve a umění se obracel k současnosti a byl spojen s porozuměním a podporou ve vztahu k hodnotám obsaženým v moderní kultuře, Benedikt XVI. dialog církve a současného umění spíš brzdil a jeho sympatie se zdály patřit spíš dávné minulosti končící někde u Mozarta.
Výmluvný příklad představuje koncert Boba Dylana spojený se Světovým eucharistickým kongresem v Bologni, jehož dvacáté výročí připadá na letošní rok. Jan Pavel II. tehdy Dylana vybral jako představitele duchovního rozměru, pravdy a krásy v rockové hudbě a na jeho pozvání trval i přes odpor ze strany kardinála Josepha Ratzingera. Ten u svého tehdejšího nesouhlasu setrval ještě i po smrti Jana Pavla II., a to bez toho, že by jej nějak racionálně vysvětlil. Vše nasvědčuje tomu, že toho o tvorbě Boba Dylana moc neví a že jej má jen scestně zaškatulkovaného jako jednoho z „falešných proroků“ šedesátých let. (3)
Nejde mi samozřejmě o laciné kritizování toho, že Benedikt zřejmě Dylana staví do jedné roviny s tím, s čím se v šedesátých let setkával v Tübingen. Cílem tohoto mého článku je přiblížení osobnosti profesora Ratzingera před touto zkušeností a vysvětlení okolností, které přispěly k tomu, že jsme pozdějšího kardinála Ratzingera a papeže Benedikta poznávali už jako poněkud jiného člověka, než jakého znali jeho někdejší studenti.
Těžištěm mého textu bude Ratzingerovo působení v Tübigen. Motivuje mne k němu v neposlední řadě to, že jsem měl příležitost toto staroslavné univerzitní město při jedné ze svých nečetných zahraničních cest navštívit. Vzpomínka na tuto návštěvu, byť jen krátkou a už skoro dvacet let starou, je pro mne dodnes důležitá. Setkal jsem se při ní tehdy s Hansem Küngem, v té době už považovaným za jakéhosi Ratzingerova protinožce, avšak v období, o kterém chci psát, naopak jeho blízkým spolupracovníkem. O Küngovi a o Tübingen, do kterého přišel v roce 1966 z Münsteru, Ratzinger ve své autobiografii píše:
„[V Münsteru pro mne byla] příliš velká vzdálenost od bavorské vlasti, k níž jsem byl vždy vnitřně velmi hluboce vázán. Táhlo mě to na jih. Tomuto pokušení jsem nemohl odolat, když mne Univerzita v Tübingen, která mi již v roce 1959 nabízela místo na katedře fundamentální teologie, mne nyní zvala, abych přijal místo na katedře dogmatiky. Hans Küng se o toto pozvání velmi zasazoval a získal pro ně také souhlas ostatních kolegů. Poznal jsem ho na zasedání dogmatiků v Innsbrucku v roce 1957, právě když jsem dokončil recenzi jeho doktorské práce o Karlu Barthovi. […] Tak vznikl dobrý osobní vztah…“ (4)
Zmiňovaná Küngova práce o Karlu Barthovi byla vskutku „epochální iniciativou“, neboť po svém přivítání Barthem umožnila průlom v ekumenických vztazích. Šlo v ní o Küngovo „nahlédnutí o hlubinné shodě mezi katolickou a protestantskou naukou o ospravedlnění“ (5), tj. shody v základní otázce, se kterou podle Martina Luthera stála a padala celá reformace. Od této práce už vedla přímá, byť ještě hodně dlouhá cesta ke společnému prohlášení Vatikánu a Světového luterského svazu k učení o ospravedlnění z roku 1999, na kterém se z katolické strany největší měrou podílel právě Joseph Ratzinger.
Rok po vydání Kūngovy epochální disertace se stal papežem Jan XXIII., kterého myšlenky mladého tübingenského teologa zaujaly. Průběh Druhého vatikánského koncilu, který nový papež v roce 1962 svolal, byl pak jimi významně ovlivněn. Směřování koncilu však výrazně ovlivnil také Joseph Ratzinger, který byl v době zahájení koncilu profesorem univerzity v Bonnu a poradcem kolínského arcibiskupa, kardinála Josefa Fringse, jehož vliv ve spojení s odborností mladého teologa se tehdy ukázal být velmi šťastnou kombinací:
„Teolog Ratzinger mohl ústy církevní autority podporovat náboženskou svobodu, prosazovat jednoznačné odstoupení od teze, že Židé mají kolektivní vinu na Ježíšově smrti, a přispět k tomu, aby koncil neodhlasoval dokumenty, jež by způsobily nesoulad v ekumenické oblasti. Společné úsilí obou vyvrcholilo v době, kdy byl kardinál Frings jako jeden ze členů prezidia koncilu požádán o vyjádření svého postoje k dlouho diskutovanému a komplikovanému problému zjevení… Výsledkem byl text, který [Ratzinger] přednesl v přítomnosti kardinála Fringse skupině dalších kardinálů, mezi nimi také milánskému arcibiskupovi Montinimu, budoucímu papeži Pavlu VI.“ (6)
Ratzinger byl posléze vnímán jako jeden z autorů koncilní konstituce o Božím slově (Dei verbum) a jako koncilní teolog, který se „proslavil pokrokovým myšlením a tolerancí“ (7) a „který církev posunul v leckteré oblasti dopředu (zjednodušení liturgie, zestručnění diplomatického protokolu, střízlivost ve vnějším vystupování)“. (8) Jako profesor univerzit v Bonnu (1959–1963) a v Münsteru (1963–1966) byl nesmírně populární. Novinář Peter Seewald mu v první ze čtyř knih rozhovorů, které s Ratzingerem později vedl, řekl:
„Byl jste považován za pokrokového teologa. Jako profesor jste byl v té době hvězda, na vašich přednáškách bylo ,nabito‛. Volně jste diskutovali o otevřenosti, toleranci. Vystupoval jste též proti novoscholastické ustrnulosti Říma a odpovědným činitelům ve Vatikánu jste předhazoval, že vedou církev ke strnulosti. Jako mladý teolog jste tehdy církev obžaloval, že má ,příliš pevné uzdy, příliš mnoho zákonů, které přispěly k tomu, že nechaly na holičkách století nevěry, místo aby mu pomohly k vykoupení‛.“ (9)
Mezi studenty teologie však profesor Ratzinger nebyl zdaleka oblíben jen pro své „pokrokové“ postoje. Neméně důležitý byl také mimořádně dobrý přístup, který k nim měl. Za své doktorandy například bojoval jako lev se svými kolegy, kteří byli k jejich disertacím přehnaně kritičtí. Jeho odchod z Bonnu, kde si zřejmě někteří vyučující nepočínali právě korektně, byl spojen s tím, že si s sebou do Münsteru vzal dva doktorandy, jejichž studium by jinak v Bonnu skončilo ztroskotáním. (10)
V Münsteru měl Ratzinger na třicet doktorandů, kterým se velmi věnoval. Dvakrát měsíčně se konala půldenní setkání, na kterých všichni v atmosféře dělné a otevřené diskuse podávali zprávu o dílčích výsledcích svého bádání. Ratzinger také se svými studenty podnikal výlety za nejvýznamnějšími teology tehdejší doby, a to i mimo Německo (např. za Karlem Barthem do Basileje).
„Národnostní složení studentů bylo mimořádným pramenem inspirace a této různosti dal ještě zřetelněji vyniknout způsob, jakým ze zásady nestranný a neutrální profesor Ratzinger ke studentům přistupoval. Každý názor, ať byl ,progresivní‛ nebo ,konzervativní‛, směl být vysloven a byl respektován, i když se stal předmětem intenzivní ohleduplné kritiky. Po každé diskusi byla rozdílnost v názorech zapomenuta. Společné jídlo a večerní posezení při sklenici vína nebo piva upevnily mezilidské vztahy a společnost pronikla atmosféra přátelství, laskavosti a humoru. Anekdoty nebraly konce a studenti říkali: ,Ubi Ratzinger, ibi hilaritas.‛ - ,Kde Ratzinger, tam veselí.‛“ (11)
Také na univerzitě v Tübingen, jejíž Katolická teologická fakulta krátce po Ratzingerově příchodu oslavila v roce 1967 sto padesáté výročí svého opětovného založení (po době, kdy se v Tübingen pěstovala jen evangelická teologie), Joseph Ratzinger večer po slavnosti, při níž kráčel v čele slavnostního průvodu, na společné hostině vlastníma rukama narazil sud piva a k potěše studentů jim sehrál roli hospodského. Stejně jako v Münsteru zde studenti se zájmem chodili i na jeho přednášky. „,Hovořil napínavě a živě,‛ vzpomíná na Ratzingera někdejší studentka Irmgard Schmidt-Sommerová, ,otevřel pro mě šíři i krásu církve a zároveň poukázal na její slabiny, které spočívají v nedokonalosti lidí, kteří v ní žijí a působí.‛“ (12)
Ze všeho nejdůležitější však bylo, že Ratzingerovo působení nezůstalo omezeno jen na studenty Katolické teologické fakulty, ale celé se odehrávalo v duchu ekumenického dialogu s evangelickou teologií a ve spojení s interdisciplinárním dialogem s obory pěstovanými na „světských“ fakultách univerzity.
Takovýto dialog pokládám za velice přínosný jak pro teologii, tak pro univerzitu. Vždycky mi bylo jaksi líto univerzit – včetně mně nejbližších Masarykovy univerzity a Univerzity Pardubice –, kterým k úplnosti chybí podstatná (a historicky prvotní) složka univerzity v podobě teologické fakulty či fakult. Myslím, že je ku prospěchu univerzity, probíhá-li na ní interdisciplinární dialog přírodních věd, humanitních věd, filosofie a teologie a může-li svým studentům nabídnout i přednášky typu těch, které měl v letním semestru roku 1967 pro všechny zájemce Joseph Ratzinger. Ve své autobiografii o nich říká:
„V roce 1967 měl hlavní přednášku z dogmatiky Hans Küng, a tak jsem měl konečně volné ruce k uskutečnění projektu, kterým jsem se v tichosti zabýval již deset let. Odvážil jsem se uspořádat přednášku pro posluchače všech fakult, kterou jsem nazval ,Úvod do křesťanství‛. Vzešla z ní kniha, která byla přeložena do 17 jazyků (13) a dosáhla vysokého počtu nákladů nejen v Německu; je o ni stále ještě zájem. Byl jsem si vědom toho, že je v ní mnoho nedostatků, ale skutečnost, že jsem tak mohl mnoha lidem otevřít dveře, je pro mne zadostiučiněním a podnětem k vyslovení díků městu Tübingen, v jehož atmosféře tato přednáška vznikla.“ (14)
Úvod do křesťanství se neomezuje jen na uvedení do podstaty křesťanské víry (i když ani to by nebylo málo, protože duchovní a existenciální podstata křesťanství je dnes v hlavách mnoha i univerzitně vzdělaných lidí zaměňována s nejrůznějšími vnějškovostmi). Klade především otázku, co znamená víra v Boha dnes. Jinými slovy, rozbíjí zdi „náboženského ghetta“, mezi něž byla otázka po Bohu v sekularizované Evropě do značné míry uvězněna, a se vší vážností předkládá tuto otázku nejširšímu publiku.
„Ratzinger byl totiž přesvědčen, že tuto otázku nemůže obejít ani nejzásadovější ateista. Nikdo jednoduše nemůže ,věřit ničemu‛, protože víra není, jak si mnozí myslí, učení se nazpaměť nějakým naukám, nýbrž duchovní postoj, který zaujímáme ke světu, v němž žijeme. Bez víry jednoduše nelze podle Ratzingera postoj ke světu zaujmout, a tak si každý, ať už křesťan, jinak věřící, nebo i tzv. nevěřící musí otázku po pravdě a po Bohu položit.“ (15)
Ve věčném zápase mezi sebestředností a vyjitím ze sebe v lásce je situace všech lidí v zásadě stejná, podobně jako se všichni nevyhnutelně nacházejí ve věčném zápase mezi pochybnostmi a vírou. Podle Ratzingera v tomto zápase nestojí proti sobě „věřící“ a „nevěřící“, ale je v něm naopak podstatná vzájemná otevřenost obou, v níž si věřící přiznají pochybnosti ve víře a naopak nevěřící pochybnosti o své nevěře.
Podobně překvapujících myšlenek a objevných podnětů pro dialog mezi lidmi různých smýšlení i mezi různě zaměřenými obory obsahuje Úvod do křesťanství bezpočet. Při četbě této knihy – jedné z mála, k nimž se od začátku devadesátých let dodnes stále vracím – si ovšem kladu otázku, zda jsou na dnešních univerzitách mladí teologové, kteří by tak jako před padesáti lety Joseph Ratzinger dokázali studenty všech oborů vtáhnout do přemýšlení o Bohu a víře v dnešním světě. Bylo by jich třeba jako soli.
Bohužel i v Tübingen přišel hned po slibném sedmašedesátém roce katastrofální osmašedesátý, ve kterém se tolik potřebný dialog změnil ve svůj protiklad v podobě fanatické konfrontace. Dříve než ocituji, jakým způsobem tuto neblahou proměnu posléze popsal samotný Ratzinger, musím ovšem znovu konstatovat to, co jsem již naznačil v úvodu tohoto článku: Změna jeho životního směřování v tomto období je sice pochopitelná, nelze se však nad ní ubránit určitým pochybnostem či lítosti. Koneckonců, velký prostor pro plodný dialog v Ratzingerem zmiňované „atmosféře města Tübingen“ existoval nejen před osmašedesátým, ale i po něm. (Připomínám např. velký tübingenský projekt Hanse Künga zaměřený na dialog křesťanství a jiných náboženství či obdobné projekty spojené s dialogem víry a dnešní kultury.) To už ovšem bez Josepha Ratzingera, který toto město v roce 1969 navždy opustil a odebral se na univerzitu do Řezna. Osobně cítím lítost nad tím, že Ratzingerova poslední přednáška na univerzitní půdě, k níž se už jako papež v roce 2006 vrátil právě do Řezna, nemohla být spojena spíše s tübingenským duchem mezináboženského dialogu. Na druhou stranu si ovšem kladu i otázku, zda Hans Küng při rozvíjení tohoto dialogu, resp. obecně při dalším rozvíjení své teologie tak trochu nepřipomínal Hanse z pohádky „Honzovo štěstí“, kterou začíná Ratzingerův Úvod do křesťanství, tj. rozšafného teologa, který původně měl hroudu zlata (= poklad křesťanské víry předávané církevní tradicí), aby ji pak postupně měnil za něco stále méně hodnotného…
V pohledu na Ratzingerův odchod z Tübingen a jeho rozchod s Hansem Küngem tedy nejsem jednostranný, podobně jako v něm není jednostranný český očitý svědek těchto událostí Karel Floss, který se zná s Küngem i s Ratzingerem, chtěl by mít blízko k oběma, ale vůči oběma musí být také v něčem kritický. Teologicky je mu, myslím, bližší Ratzinger, ovšem právě spíš Ratzinger z doby svého působení v Tübingen než Ratzinger z doby po roce 1969, kdy odešel do Řezna, do diecéze biskupa Grabera, u kterého (Flossovými slovy) nalezl útočiště spojené „s netvůrčím pojetím tomismu a scholastiky obecně“. (16)
Karel Floss také v souvislosti s Ratzingerem zmiňuje určitý nedostatek upřímnosti, s nímž údajně tehdy Küngovi vůbec nedal najevo, že už k němu nemá důvěru a vnitřně se s ním rozchází. (17) Samozřejmě to na základě pouhých písemných pramenů nemohu posoudit tak dobře jako ti, kdo byli tehdy při tom, zdá se mi však, že Ratzinger jako populární bonnský, münsterský a tübingenský profesor byl ještě člověkem „se srdcem na dlani“, ale v době let 1968–1969 jím být přestal. O tom, co se tenkrát stalo, sám ve své autobiografii píše takto:
„Jako mávnutím kouzelného proutku se náhle změnil světonázorový ,vzor‛, z něhož [v Tübingen] studenti a část docentů vycházeli ve svých úvahách. Jestliže doposud určovala rámec myšlení Bultmannova teologie a Heideggerova filozofie, pak se existencialistické schéma téměř přes noc zhroutilo a bylo nahrazeno marxistickým. V Tübingenu nyní vyučoval Ernst Bloch a zesměšnil Heideggera jako malého buržou… Existencialismus se rozpadl a marxistická revoluce zaplála na celé univerzitě a od základů jí otřásla. Po celá předchozí léta se dalo očekávat, že teologické fakulty se stanou baštou proti marxistickému pokušení. Nyní se stal opak: Staly se vlastně jeho ideologickým centrem… Rozbití teologie, ke kterému teď docházelo politizováním ve smyslu marxistického mesianismu […], si zachovalo náboženskou vroucnost, ale vyloučilo Boha a nahradilo ho politickými aktivitami člověka. Naděje zůstává, ale na místo Boha nastupuje strana, a tím totalitarismus ateistického zbožňování, které je ochotno obětovat falešnému bohu vše lidské. Strašlivou tvář této ateistické zbožnosti jsem viděl zcela bez příkras, ten psychologický teror, tu bezohlednost, s níž mohla být jakákoliv mravní úvaha všude tam, kde šlo o ideologický cíl, vydána posměchu jako buržoazní přežitek. To vše je už samo o sobě dostatečně podněcující, ale neúprosnou výzvou se pro teologa tyto věci stávají ve chvíli, kdy se ideologie přednáší jménem víry a církev se používá jako nástroj ideologie. Blasfemický způsob, jímž byl nyní kříž zesměšňován jako sadomasochismus, pokrytectví, s nímž se lidé – když se to hodilo – dále vydávali za věřící, aby neohrozili nástroje potřebné pro dosažení svých vlastních cílů, to vše se nemohlo a nesmělo brát na lehkou váhu či považovat za nějakou akademickou rozmíšku. Na vrcholu těchto střetů jsem se stal děkanem své fakulty, členem Velkého a Malého senátu a členem Univerzitní rady, a všechno jsem proto prožíval velmi zblízka.“ (18)
Podle Ratzingerových tehdejších spolupracovníků z „küngovského“ okruhu Josephem Ratzingerem „zkušenost této konfrontace otřásla natolik, že v příštích letech mnohem intenzivněji obhajoval a zastával konzervativní hodnoty a ideály. Jako děkan fakulty podle nich přestal rozlišovat ojedinělé výstupy od celkového vývoje. Ztratil odstup a začal vážně uvažovat o tom, nakolik nesou jeho otevřené postoje při přednáškách a různých setkáních spoluvinu na vzniklé situaci… Obtížnost situace, v níž se profesor Ratzinger nacházel, dokresluje skutečnost, že se v roce 1968, kdy studentská revoluce vrcholila, podepsal společně s dalšími teology pod dva progresivní texty. Jedním bylo prohlášení teologů z Nijmegen, v němž požadují reformu Posvátného oficia a větší prostor svobody pro teologická bádání, druhým byl text otištěný v roce 1969 v teologickém časopise tübingenské univerzity Theologische Quartalschrift. Společně s Alfonsem Auerem, Herbertem Haagem, Hansem Küngem, Maxem Secklerem a dalšími žádal svobodnou volbu biskupů do té doby jmenovaných Římem a omezení jejich úřadu na osm let. Brzy nato se však od tohoto podpisu distancoval se zdůvodněním, že se cítil být pod tlakem.“ (19)
Když se Ratzinger o dvanáct let později stal prefektem Posvátného oficia, považoval každopádně za svůj úkol chránit katolíky před tlakem „progresistů“, nikoliv hájit právo teologů na svobodné bádání. O dalších čtyřiadvacet let později, kdy byl zvolen papežem, se stal Benediktem XVI. To už dávno neměl image „Ratzingera, se kterým je veselo“, s níž by se býval mohl stát Janem XXIV. Jakkoliv i papež Benedikt XVI. místy projevil duch tolerance a otevřenosti (pozval například do Vatikánu Hanse Künga), ztělesněním těchto vlastností, kterým byl kdysi profesor Ratzinger, se už po vývoji, kterým od konce šedesátých let prošel, stát nemohl.
Netvrdím, že to tak bylo špatně; můj článek si nedělá nárok na objektivní hodnocení. Chtěl být spíše jen holdem mladému profesoru Ratzingerovi, jenž pro mne představuje velice sympatickou, obdivuhodnou a inspirativní tvář dnešního devadesátníka (zatímco pozdější Ratzinger už mně osobně tak blízký není).
Poznámky:
1) Eva Muroňová – Tomáš Cyril Havel, Benedikt XVI.: Most mezi břehy, Praha: Ottovo nakladatelství, 2009, s. 67.
2) Alasdair Baverstock, „Pope Francis’ run-in with Benedict XVI over the Prophet Mohammed“ [online], 15. 3. 2013, http://www.telegraph.co.uk/news/religion/the-pope/9931030/Pope-Francis-run-in-with-Benedict-XVI-over-the-Prophet-Mohammed.html.
3) Viz Philip Pullella, „Pope opposed Bob Dylan singing to John Paul in 1997“ [online], 9. 3. 2007, http://www.reuters.com/article/idUSL0862623620070309.
4) Joseph Ratzinger (Benedikt XVI.), Můj život: Vzpomínky na cestu ke kněžství a biskupskému úřadu, Brno: Barrister & Principal, 2005, s. 97–98.
5) Karel Floss, „Erasmus a Hans Küng“, in: Tomáš Nejeschleba – Jan Makovský (eds.), Erasmovo dílo v minulosti a současnosti evropského myšlení, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2012, s. 247–248.
6) Eva Muroňová, Benedikt XVI., s. 58.
7) Jan Pavel II.: Kronika neobyčejného života, Praha: Ottovo nakladatelství, 2005, s. 101.
8) Pavel Ambros, „Vzdělanec a pokračovatel Jana Pavla IL.“, Lidové noviny, 21. 4. 2005, s. 11.
9) Peter Seewald, Joseph kardinál Ratzinger: Křesťanství na přelomu tisíciletí, Praha: Portál, 1997, s. 52–53.
10) Viz Joseph Ratzinger, Můj život, s. 93.
11) Eva Muroňová, Benedikt XVI., s. 64.
12) Tamtéž, s. 66.
13) K dispozici jsou i dvě česká vydání Ratzingerova Úvodu do křesťanství (Brno: Petrov, 1991 a Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007).
14) Joseph Ratzinger, Můj život, s. 102.
15) Eva Muroňová, Benedikt XVI., s. 67.
16) Bůh vždycky zatřese stavbou: Rozhovor Sylvy Fischerové s Karlem Flossem, Praha: Vyšehrad, 2011, s. 143.
17) Viz tamtéž, s. 143–144.
18) Joseph Ratzinger, Můj život, s. 99–101.
19) Eva Muroňová, Benedikt XVI., s. 69–71.