Předevčírem se v Pákistánu konal státní pohřeb Ruth Pfauové, při němž této katolické řeholnici za její více než půlstoletou službu malomocným či jinak trpícím v této muslimské zemi vzdali hold její nejvyšší představitelé. Životní příběh dr. Pfauové jsem už na blogu přiblížil ve svém předminulém příspěvku, dnes jej však ještě propojím s tématem vztahů mezi křesťanstvím a islámem. Velikost křesťanství spočívá v lásce, o níž služba Ruth Pfauové a bezpočtu jiných křesťanek a křesťanů vydává výmluvné svědectví. Láska sloužící nemocným však samozřejmě dříve či později naráží na meze svých možností: ne všechny pacienty lze uzdravit a i u těch, kterým lékařská pomoc „zachrání život“, jde ve skutečnosti jen o jeho prodloužení. Zde musí nastoupit víra, v níž spočívá velikost islámu. Ruth Pfauová s obdivem mluvila o odevzdanosti muslimů do Boží vůle a o tom, že rodina umírajícího vždy přijme, když o něm lékař řekne: Teď už je v Božích rukou.
Ve svém minulém článku jsem zmiňoval náboženskou negramotnost většiny české společnosti, která se projevuje mj. roztodivnými představami o náboženství(ch). Mnoho Čechů si náboženství plete s ideologií, politikou, kulturou apod. Pak může docházet k absurditám typu hlásání boje proti „nepřátelskému“ islámu ve jménu „našeho“ křesťanství bez sebemenšího tušení o tom, že křesťanství učí milovat všechny lidi včetně nepřátel. Kdybych byl schopen přeložit do češtiny a v češtině vydat nějakou knihu, vybral bych si k tomu How Do You Spell God? rabína Marka Gellmana a Monsignora Thomase Hartmana, jež by českým čtenářům mohlo pomoci naučit se aspoň písmenka, ze kterých je možné dát dohromady slovo Bůh. V jedné z nejlepších kapitol této knihy autoři vysvětlují, „Co je pro jednotlivá náboženství tou nejdůležitější otázkou?“ Pro islám je to otázka „Jak mám žít v odevzdanosti Bohu?“, zatímco pro křesťanství: „Jak mohu milovat tak, jak miloval Ježíš?“ (1)
Na křesťanech typu Ruth Pfauové je velmi dobře vidět, co znamená postavit do středu svého života tuto otázku. Kdyby si ji nikdy nepoložila, určitě by nikdy nepřišla do Pákistánu sloužit malomocným. Ta otázka pro ni zněla takto: Jak mám „milovat do krajnosti“ (Jan 13,1) jako Ježíš? Dr. Pfauová současně konstatovala, že tato v křesťanství ústřední otázka samozřejmě není středem islámu, do kterého „milovat do krajnosti“ jaksi nepatří. (2)
Jakkoliv různá monoteistická náboženství dávají zčásti odpovědi na různé otázky, Bůh ‒ jediný, nekonečný, absolutní Bůh ‒ je jim samozřejmě společný. Ruth Pfauová napsala: „,Srdce všech náboženství je jediné‘ ‒ tato věta bude zřejmě pravdivá, protože Bůh (podle definice!) je pouze jeden, jinak by nebyl Bohem. Karl Rahner prohlásil, že Bůh se zjevuje v každém náboženství, byť ne vždy stejnou měrou. Existují určité úrovně, na nichž se s ním můžeme setkávat. Islám obsahuje nádherné pravdy a hlubokou krásu. Uznáváme, že jsme byli stvořeni, a přijímáme za to odpovědnost ‒ to je společné křesťanství i islámu. Monoteistická náboženství mají ve století ztráty orientace jiný úkol než se navzájem potírat.“ (3)
Podstatné teologické rozdíly (které ovšem neruší společný základ osobního vztahu k jedinému Bohu a osobní odpovědnosti před Ním) začínají tam, kde křesťanská zvěst hlásá inkarnaci (vtělení Boha, který se z lásky stal člověkem Ježíšem z Nazareta), zatímco v islámu jde spíše o „inliberaci“ (Boží Slovo se v něm nestává člověkem, ale knihou: Koránem).
V křesťanství je samozřejmě inkarnace ústřední nejen z hlediska nějaké abstraktní teologie, ale také či především z hlediska každodenní životní praxe. Jedna z knih Ruth Pfauové obsahuje např. kapitolu „Důsledek vtělení v člověka“, věnovanou popisu křesťansko-muslimského dialogu, v němž na otázku otevřeného muslima, proč křesťanská charitativní zařízení fungují, zatímco muslimská nikoliv, mohli křesťané odpovědět, že „vtělením Boha v člověka se také náklonnost k bližnímu jeví v novém světle, že láska k Bohu a láska k bližnímu patří dohromady“. (4)
Základní problém islámu dr. Pfauová viděla právě v „inliberaci“ (zachycení islámského zjevení v Knize, v níž „bylo definitivně a neodvolatelně všechno řečeno“). Islám se totiž de facto „vtělil“ do prostředí spojeného s kulturou a etikou arabských beduínů sedmého století. Tomuto prostředí umožnil udělat duchovně a mravně velký krok vpřed, problém však spočívá v tom, že současně vytvořil právní rámec, který do značné míry předpokládá kmenové uspořádání, zatímco v moderním státě působí neřešitelné problémy. Podle Ruth Pfauová, která o těchto problémech ze svých každodenních zkušeností z Pákistánu věděla své, se islám „stal historickou skutečností v kmenové společnosti a mnohé z toho, co je dnes prezentováno jako muslimské, je vlastně její součástí. Zjevení zastydlo ve společenských strukturách předmoderní společnosti.“ (5)
Muslimská společnost v Pákistánu se stále pohybuje v rámci toho, co by křesťan nazval starozákonní etikou „oko za oko, zub za zub“. Ta ovšem může hrát kladnou roli tam, kde by jinak docházelo k vyrážení stále dalších očí a zubů (ne jen jednoho). „V Pákistánu je zvláště v mnoha horských oblastech stále ještě praktikována krevní msta. Mezi rodinami, rody, kmeny. Islám podle dr. Pfau potřebuje nejvíce právě poselství lásky, poznání, že odpouštění je tvořivé. Že každý člověk je cenný a že je rozdíl mezi tím, co člověk dělá, a tím, co člověk je. Mezi hříchem a věčně milovaným člověkem.“ (6)
V tomto smyslu ‒ a jen v něm ‒ by se snad Ruth Pfauová dala označit za misionářku. (7)Muslimům nezvěstovala křesťanství ‒ nebo aspoň ne slovy ‒, ale tím, jak je v muslimském prostředí sama žila, jim pomáhala objevovat a rozvíjet prvky blízké křesťanské etice, které jsou obsažené v jejich vlastním náboženství (byť v něm nejsou ústřední). Právě takovéto křesťansko-muslimské sblížení bylo „vedlejším produktem“ boje jejího převážně muslimského týmu proti lepře. (8)
Odkaz Ruth Pfauové zní takto: „Trend budoucnosti spočívá v prakticko-spirituálním sblížení obou náboženství. Nikoliv v konverzi z jednoho ke druhému. Moje perspektiva je tato: aby v islámu obsažené základní křesťanské rysy mohly být setkáváním s křesťany uvolňovány. Pak by mohlo opravdu dojít k našemu setkání zaměřenému na společný cíl.“ (9)
O tom, že tato její slova nejsou utopií, ale reálně prožívanou zkušeností, svědčí celá řada dr. Pfauovou vyprávěných příběhů o tom, jak se srdce jejích muslimských asistentů proměňovala a jak tito lidé objevovali hodnoty lásky, služby, odpuštění apod., které sice v islámu nejsou nepřítomné, ale bez setkání s křesťanstvím (ovšem s křesťanstvím empatickým vůči jejich vidění světa!) by k jejich rozvíjení nedošlo. Evangelní obraz kvasu podle Ruth Pfauové znamená právě toto. (10)
Čeští křesťané ze sdružení Likvidace lepry kdysi náboženský význam jejího působení popsali takto: „Řádová sestra Ruth Pfau předvádí světu v praxi, jak žít křesťanství, jak si počínat v zemi, v muslimském moři jako křesťanská kapka. Ona nepokřesťanštila Pakistán, ale získala v oblastech, kde působila a to i ve vládních islámských kruzích, kam ženy ani nemají přístup, úctu ke křesťanství. V této zemi, v níž se stala poradkyní islámské pakistánské vlády pro Kontrolní program Lepra ‒ TBC ‒ je to velkolepý ekumenický čin. A nám přiblížila islám, otevřela oči o islámu, jaký je v praxi, co na něm můžeme obdivovat i to, co je pro nás nepřijatelné.“ (11)
Křesťanství a islám jsou dvě různá náboženství, jež mají společný základ v monoteismu a abrahamovské víře a současně se v mnohém i podstatně liší. Ignorování, ale i zveličování jejich vzájemných rozdílů je k ničemu. Problematické je dokonce i slovo „tolerance“. Podle Ruth Pfauové by bylo místo o toleranci lepší mluvit o pokoře, potřebné k tomu, aby si jak křesťané, tak muslimové uvědomovali dvě věci současně: Za prvé, že „samozřejmě nesmíme zradit věčnou pravdu, která nám byla zjevena“, a za druhé, že tuto věčnou, nekonečnou pravdu nemůžeme vlastnit, ale jen ji přijímat jako dar a uchovávat v „hliněných nádobách“ naší vlastní konečnosti a omezenosti. (12)
Ruth Pfauová ukázala jako smysluplnou cestu přijímání „těch druhých“ s respektem k jejich odlišnosti. Jako křesťanka, pro kterou stála ve středu života láska „vydávající se do krajnosti“, současně položila důraz na toto vydávání se pro druhé:
„Musíme se učit nalézat skutečný přístup k sobě navzájem. K tomu samotné studium nestačí. K tomu je třeba, aby se změnilo srdce, láska, která druhého přijímá a ,vydává se mu‘. K tomu je třeba lásky, která má co činit s odříkáním. […] Tak jako nejde v lásce mezi mužem a ženou o sjednocení, nýbrž o náklonnost v napětí ‒ tak je tomu také u pravého setkání kultur a náboženství. Navzájem se obohacovat je možné jenom proto, že jsme rozdílní.“ (13)
Tento citát je ovšem z její první knihy Potkala jsem velkou lásku, napsané v době, kdy ještě nebyly na pořadu dne otázky spojené se vzestupem radikálního islámu. Ten Ruth Pfauovou přiměl nejen ke zdůrazňování, že je vždy nutné rozlišovat mezi náboženstvím a jeho zneužíváním (což se zdaleka netýká jen islámu), ale také ke zdůrazňování, že křesťané musejí brát islám opravdu vážně jako náboženství spojené nejen s osobním vztahem mezi člověkem a Bohem, ale i s totálním nárokem na utváření všech stránek veřejného života.
Judaismus, křesťanství a islám sice spojuje společná příslušnost k rodině abrahamovských náboženství, ale jejich vzájemné rozdíly nelze zlehčovat. Je jasné, že např. není možné převést na společného jmenovatele důraz na vtělení v křesťanství, důraz na Knihu v islámu a důraz na společenství vyvoleného národa v judaismu. Islám a judaismus také (na rozdíl od křesťanství) vznesly nárok na vládu Božího zákona ve všech oblastech života společnosti, přičemž ovšem židé „nehodlali šířit svou víru mimo hranice vlasti, zatímco islám je značně misionářský, podobně jako v dřívějších dobách křesťanství“. (14)
V tomto článku ovšem nemám v úmyslu vstupovat do diskusí o tom, zda např. ve vztahu k dnešním muslimským komunitám na Západě lze či nelze doufat ve vytvoření podoby islámu adekvátní společnosti, v níž jsou muslimové minoritou. Chtěl jsem jen nejprve poukázat na vzájemnou nesjednotitelnost tří abrahamovských náboženstvích, abych teď ještě na závěr zmínil i možnost jejich vzájemné komplementarity.
Průkopník abrahamovské ekumeny judaismu, křesťanství a islámu, francouzský orientalista Louis Massignon (1883-1962), tato tři náboženství "rozlišoval podle jádra, k němuž se soustřeďuje jejich pojetí zvěsti: pro židy je jím naděje, pro muslimy víra a pro křesťany láska". (15) Tři božské ctnosti samozřejmě patří k sobě a všechny dohromady představují jádro abrahamovské etiky, současně je však každá z nich ztělesněna jiným z abrahamovských společenství: Izrael je podle Massignona "zakořeněn v naději", křesťanství "oddáno v lásce" a islám "soustředěn na víru". (16)
„Kdyby mě můj životní příběh přivedl na svět jako muslimku,“ konstatuje Ruth Pfauová, „postrádala bych zcela jistě lásku, tu bezmeznou lásku neuznávající žádné hranice, která charakterizuje křesťanství.“ (17) Naproti tomu by však jistě nepostrádala soustředění na víru.
V Pákistánu se naučila hlouběji rozumět podstatě islámu, odevzdanosti do vůle Boží, která „ve své nejvyšší formě neznamená nechat se fatalisticky vláčet, nýbrž absolutní bezpodmínečné ANO vůli Nejvyššího“. (18) Podle slov dr. Pfauové přitom nešlo jen o porozumění muslimům, ale především o možnost učit se od nich:
"Dělá na mne velký dojem, že když je nějaký pacient velmi těžce nemocný a my mu už nemůžeme pomoci, řekneme to jeho rodině úplně otevřeně: tady už není nic, co bychom mohli udělat. Teď už je v rukou Božích. A oni to vždycky beze slova přijmou. To druhé, za co já osobně mohu děkovat islámu, je větší zkušenost s transcendencí Boží. Křesťané mají určitou tendenci přistupovat k Bohu pouze jako k ,milému Pánu Bohu'. Ale Bůh je také jiný." (19)
Poznámky:
1) Marc Gellman ‒ Thomas Hartman, Wie buchstabiert man Gott? Die grossen Fragen und die Antwort der Religionen, mit einem Vorwort des Dalai Lama, Regensburg: Pustet, 1996, s. 53nn.
2) Ruth Pfau, Srdce má své důvody…: Lékařka a řeholnice pomáhá v Pákistánu, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2005, s. 144.
3) Tamtéž, s. 149‒150.
4) Ruth Pfau, Potkala jsem velkou lásku, Nové Město nad Metují: Signum Unitatis, 1991, s.107.
5) Ruth Pfau, Srdce má své důvody…, s. 145.
6) Václav Dvořák, „Chtěla jsem jít k malomocným“, Anno Domini, 1995, roč. 6, č. 1, s. 18.
7) „Zdráhám se chápat boj proti malomocenství jako misijní práci. Lidé v nouzi mají bezpečný instinkt pro to, zda pomáhající chce uspokojit své vlastní potřeby, nebo prostě vidí toho druhého. Na naší klinice jsem náhodně vyslechla rozhovor. Nový příchozí se někoho ptal, jak to chodí u misionářů. Ten druhý, který byl u nás již dlouhou dobu, odpověděl: ,To přece nejsou žádní misionáři. Jsou to přece katolíci.‘ […] Existuje jedno staré leprosarium, do kterého přijímají protestantští misionáři malomocné pacienty pouze pod podmínkou, že dají vychovat své děti křesťansky. Je to něco, nad čím se mi obrací žaludek.“ (Ruth Pfau, Potkala jsem velkou lásku, s. 103.)
8) Viz Ruth Pfau, Srdce má své důvody…, s. 147.
9) Ruth Pfau, Potkala jsem velkou lásku, s. 103.
10) Tamtéž, s. 107.
11) „Dr. Ruth Pfau už potřetí u nás v České republice“, Misionář malomocných, 2000, č. 1.
12) Ruth Pfau, Srdce má své důvody…, s. 144.
13) Ruth Pfau, Potkala jsem velkou lásku, s. 99.
14) Ruth Pfau, Srdce má své důvody…, s. 145.
15) Luboš Kropáček, Islám a Západ: Historická paměť a současná krize, Praha: Vyšehrad, 2002, s. 151.
16) Karl-Josef Kuschel, Spor o Abrahama: Co židy, křesťany a muslimy rozděluje a co je spojuje, Praha: Vyšehrad, 1997, s. 246–247.
17) Ruth Pfau, Srdcemá své důvody…, s. 143.
18) Tamtéž, s. 100.
19) Václav Dvořák, „Chtěla jsem jít k malomocným“, s. 18‒19.