„Claude Tresmontant si stěžuje, že se posluchačům filozofie do programu přednášek zařazují výklady Platona, Aristotela, Epikura, Seneky a Epikteta a potom (když se jakoby nic nestalo, přeskočí téměř 16 století) morálka Descartova, etika Spinozy, Kantova morálka a nakonec Nietzsche. Kristus je rafinovaně vytěsněn. On je totiž likvidační konkurencí, protože není pouze systémem, ale překypující náplní lidské touhy.“ (1)
Citovaná slova obsahuje jeden z příspěvků knihy Jana Rybáře Kam jdeme?, kterou jsem minulý měsíc dostal k narozeninám. Tento mimořádně čtivý sborníček fejetonů a textů uvádějících do křesťanské víry od českého jezuity, jenž se narodil v roce 1931 a přes všechno zlé, čím si v temných desetiletích komunismu musel projít, vždy zůstal „člověkem úsměvu“ (2), nesouvisí s filosofií, religionistikou ani vědou obecně (byť se autor občas až příliš odvážně dotýká témat, u kterých by byla žádoucí hlubší odborná poučenost). Za jeho ústřední motiv bych označil onu „náplň lidské touhy“, o níž je řeč v mnou vybraném mottu.
Už dva tisíce let nalézají lidé ze všech dob i kultur překypující naplnění toho, po čem jejich srdce touží, v Kristu. První lidskou bytostí, jejíž srdce takto došlo svého cíle, byla Maria. Nedala by se role Panny Marie v katolické zbožnosti, pro mnoho lidí nepochopitelná a tradičními zbožnými formulemi jen zatemňovaná, jednoduše vyjádřit tímto způsobem?
Maria, která na tolika vánočních ikonách prvotněji a srozumitelněji než kterýkoliv kněz pozvedá tělo Kristovo a ukazuje Mesiáše všem lidem, aby také mohli zajásat zářivou radostí, s níž její vlastní duše už po Jeho početí velebila Boha a jásala ve svém Spasiteli (L 1,46 nn.), je samozřejmě bytostně christocentrická.
Pokládám za jednu z tragédií dějin křesťanství, že se katolíkům 16. století nepodařilo o této christocentričnosti mariánské úcty přesvědčit první generace protestantů a že od té doby tato úcta křesťany rozděluje. (Tento týden v katolickém kalendáriu ve spojení s Týdnem modliteb za jednotu křesťanů připomínaná památka Panny Marie, Matky jednoty křesťanů se patrně týká spíš ekumenismu katolicko-pravoslavného.)
K tomuto tragickému rozdělení došlo patrně proto, že křesťané na obou stranách pozapomněli na biblickou podstatu mariánské úcty. Reformátoři typu Luthera a Kalvína si jí ještě byli plně vědomi (3), ale pozdější protestantismus – zvláště také český – už nejen katolickou úctu ke svatým, ale i ryze biblickou úctu k Matce Páně mnohdy fakticky nahradil úctou k reformátorům.
Evangelický teolog Jan Štefan před dvaceti lety v obdivuhodné ekumenické reflexi „Za co bych rád jako český evangelík poprosil českého katolíka o odpouštění“ okomentoval až „hysterické reakce“ některých českých evangelíků na myšlenku obnovy mariánského sloupu v sousedství Husova pomníku na pražském Staroměstském náměstí slovy: „…jako kdyby i pro protestanta neznamenala Ježíšova Matka, kterou již takřka dva tisíce let ,blahoslaví všechna pokolení’ (L 1,48b), víc než jeden středověký pražský teolog.“ (4)
Štefanův odkaz k Lukášovu evangeliu ukazuje na potřebu oboustranného návratu k Bibli jako jedinému možnému způsobu, jakým by mohlo dojít k ekumenickému sblížení. Některé podoby mariánské úcty v katolicismu se ovšem Bibli vzdálily, jak konstatoval i Joseph Ratzinger, když svého času odmítl požadavek na církevní prohlášení Panny Marie „Spoluvykupitelkou“ s odkazem na to, že tento výraz se „příliš vzdaluje od jazyka Písma a Otců“. (5) Jednalo by se o nešťastnou formulaci který nezdůrazňuje, ale naopak zatemňuje to, že „Maria není popřením ani ohrožením jedinečnosti Kristovy spásy, ale odkazem na ni. Je to obraz lidstva, které je zcela čekání… Jako pravá ,dcera Siónská’ je Maria…obrazem věřícího člověka, který jen skrze dar lásky – milost – může přijít k sobě a dosáhnout spásy.“ (6)
Jan Rybář vyjadřuje něco podobného slovy o tom, že Maria je „učitelkou víry“ a měla by být označována spíše takto než podivnými tituly typu „spoluvykupitelka“. Ve svém mariánském fejetonu, který mne v jeho knize nejvíce zaujal, odkazuje především na Lukášovo evangelium a přistupuje k mariánské zbožnosti způsobem přísně biblickým. Zde i v jiných svých textech je mi nesmírně sympatický tím, že nikdy nemluví a nepíše ve zbožných frázích, jež mnohdy podstatu křesťanské zvěsti spíš zakrývají, a naopak k ní přímočaře míří osobitým vlastním myšlením.
Touto podstatou je Boží láska, která se zjevila v Kristu. Náhodný návštěvník, který např. při mariánské poutní bohoslužbě vstoupí do katolického chrámu a slyší mluvit o Marii jako o prostřednici, orodovnici, přímluvkyni nebo dokonce spoluvykupitelce, si klade otázku, co vlastně všechny tyto tituly vyjadřují. Snad to, „že Bůh je nějak těžko dostupný, lidem uzavřený?“ (7)
Nejde však jen o to, že slova mariánských ctitelů mohou zavádět na scestí náhodné posluchače – nekatolíky. Otec Rybář mluví hlavně o „skálopevných katolících“ a o tom, „že my sami chápeme tyto mariánské titulatury nejistě“. (8) Obojí – ti v tradicích katolické zbožnosti žijící i ti neinformovaní, ale zvídaví – mohou prostě otevřít Bibli a učit se u samotné Matky Kristovy:
„I ona se ptala: jak se to stane? Docela se až ulekla velkého Vyzvání Božího. Mnohokrát – jak čteme – uvažovala o všem ve svém srdci. Své nemluvňátko jistě neadorovala na kolenou Ještě v Ježíšových 12 letech nevěděla, kde ho jistě najde! Učila se chápat až do smrti… Dnes již víme, že Maria se učila lásce a milosrdenství u svého Syna, a On na sobě ukázal, že to vše pramení v dobrotě jeho Otce. Proto nedrží ruku svého Syna, který by nás prý jinak těžce ztrestal… Kristus učil svou matku vlídnosti k lidem, ne naopak.“ (9)
Otec Rybář navrhuje místo obvyklých titulů Panny Marie mluvit spíš o „učitelce víry“ a ukazovat „postup našeho poznání Boží lásky, blízké, nabízené a nikoliv těžko přístupné“. Dodal bych jen, že Marii byla tato láska v jejím a Božím Synu ještě bližší než jiným lidem a že právě proto ji „blahoslaví všechna pokolení“. A že na své cestě, která nebyla nijak lehká a už vůbec ne automatická, se zároveň stále učila, jak toužit po lásce a postupovat v naplňování této touhy, v čemž nám právě může být onou učitelkou.
Poznámky:
1) Jan Rybář, „,Pravdu pozná, kdo ji žije’ (R. Schneider)“, in: týž, Kam jdeme?: Uvedení do křesťanství. Fejetony, Ústí nad Orlicí: Grantis, 2012, s. 42.
2) Jan Rybář, Kam jdeme?, předmluva Václava Vacka, s. 7.
3) Viz např. ekumenicky pojatá mariologická monografie Maxe Thuriana Maria, matka Pána, Brno: Petrov, 1991.
4) Jan Štefan, „Za co bych rád jako český evangelík poprosil českého katolíka o odpuštění“, Teologická reflexe, 1996, roč. 2, č. 2, s. 134.
5) Joseph Ratzinger – Benedikt XVI., Bůh a svět: Rozhovory o základních věcech křesťanství a budoucnosti církve, Brno: Barrister & Principal, 2005, s. 209.
6) Josef Ratzinger, Úvod do křesťanství, Brno: Petrov, 1991, s. 190.
7) Jan Rybář, „Konec sezóny“, in: týž, Kam jdeme?, s. 152.
8) Tamtéž.
9) Tamtéž.