Naše dějiny doby komunismu i postkomunismu skýtají neutěšený pohled na zemi, pro kterou je rozhodně typičtější povrchnost, frázovitost, malost a ustrašenost než hloubka, hledání a odvaha, spojené spíše jen s mimořádnými osobnostmi. Těch jsme sice měli také dost, ale obávám se, že s postupným odcházením generace narozené za první republiky jich ubývá. Jejich životní příběhy nám však každopádně stavějí před oči něco zcela jiného a neporovnatelně víc hodného pozornosti, než životní příběhy různých kariéristů a lidí plujících s proudem.
Profesor Milan Balabán, jehož odchod na věčnost mne podnítil k napsání tohoto článku, se vlastně v první Československé republice nenarodil. Světlo světa spatřil dne 3. září 1929 v Boratíně ležícím na dnešní Ukrajině (tenkrát však v Polsku a předtím v carském Rusku), kde jeho otec Antonín Balabán (1898–1983) působil jako duchovní Českobratrské církve evangelické mezi protestanty z řad tzv. volyňských Čechů. V dané souvislosti by se ovšem ve vztahu k době první republiky, za které si Češi již krátce po 28. říjnu 1918 získali žalostnou pověst národa „neznabohů“ (1), dalo poukázat na to, že antiklerikální a protikřesťanské postoje byly spojeny jen s vývojem české společnosti doma, ne s vesměs katolicky či evangelicky zbožnými českými krajany v cizině. Balabán později ve vztahu ke svému dětství vzpomínal například na „vroucně zbožné, ale i kulturně podnikavé“ boratínské ženy jako příklad nedílného propojení víry a národní kultury. (2)
Je ale třeba připomenout i zvláštní „sinusoidu“ české (bez)božnosti, na kterou i Milan Balabán ve svém životním příběhu a ve svých textech vnímavě reagoval: v „dobrých“ obdobích svých novodobých dějin typu první republiky či doby po roce 1989 Češi upadají do povrchnosti a bezbožnosti, zatímco v dobách nacistického i komunistického útlaku se prostor k hledání Boha a životního smyslu paradoxně rozšiřoval.
Dobu nacismu už Balabán prožíval ve „staré vlasti“, do kterého se rodina jeho rodičů vrátila v roce 1937. Jeho otec se stal správcem jednoho ze sociálních ústavů, které tehdy církve (v protikladu k době komunismu) mohly provozovat. Zbožnost Milana Balabána, později ovlivněná jeho badatelským zaměřením na Starý zákon a hebraistiku, nepochybně vyrůstala i z tradičně křesťanských rodinných kořenů včetně jádra křesťanství spojeného se setkáváním se s Bohem v Kristu a s Kristem v bližních. Před jeho očima navždy zůstal i obraz „kristovsky orientované služby“ potřebným v myslibořickém sociálním ústavu. (3)
Na počátku doby komunismu mohl ještě Milan Balabán vystudovat evangelickou teologii na Komenského bohoslovecké fakultě v Praze (1948–1952), ovšem jen s velkými problémy s tamějšími marxistickými školiteli. Po dokončení studia a tříměsíční první zkušenosti s pastorací v hornické obci jej pak čekala drsná vojenská služba (1953–1955), na kterou byl poslán k neblaze proslulým Pomocným technickým praporům (PTP). V tomto prostředí se „setkal s kopečkáři, studenty, kulaky, lidmi pohlavně nakaženými“, a v této pestré společnosti prožíval výbornou přípravu na duchovenské působení. (4)
Tímto způsobem svou vojnu později popsal ve svém geniálním článku o nezastupitelnosti křesťana, publikovaném v době kratičkého uvolnění pražského jara, kterému podle Balabánových ironíckých slov předcházela „revoluce, třídní boj, vítězství a zase jiné vítězství, maďarské události, pokusy o demokratizaci a zastavování pokusů“. (5) A také měnící se obraz faráře, který v této době na venkově definitivně přestal být součástí místní elity a místo toho se stal součástí společenství deklasovaných.
Balabán v roce 1968 sarkasticky charakterizoval katolického kněze („obtloustlý páter s kuchařkou nebo bez, ruměné líce, dříve zvláště pěstitel včel, dnes zatvrzelý církevní muž či liberál z donucení“) a evangelického duchovního („pan nebo bratr farář, rozumářství, deklamace z kazatelny, humanismus kantovského nebo masarykovského typu, špetka socialismu a proděravělá noblesa“), aby pak tyto karikatury porovnal s měnícími se představami lidí v době jeho vlastní farářské služby v padesátých letech:
„Lidé v obci věděli: má plat jako nádeník. Věděli: mohl by jít jinam, ale z divných důvodů zůstává v nevýnosné farářině. Poznali: můžeme s ním hovořit o všem, není to fízl, neponese nás na místa nepatřičná. Zjistili: jeho slovo jde spíš zezdola než shora. Pochopili: není jedna ruka s mocnými, má to nahnutější než my.“ (6)
Po tomto sestupu dolů, do společenství ponížených a otřesených, bylo někdy možné i v nábožensky dezorientovaném českém prostředí hlásat evangelium, tedy radostnou zvěst o milosti, která se týká právě těch, kterým bylo ublíženo a kteří byli okradeni o všechna pozemská bohatství, ale mohou slyšet:
„Vždyť jsi bohatý, ty jsi bohatý, teď jsi bohatý, jsi bohatý chudobou a pravdou, pravdou a milostí. Buď vesel a pomaž hlavu svou olejem. Hospodin je tvůj pastýř, nebudeš míti nedostatku.“ (7)
Není divu, že na „neúnavnou, obětavou a inspirující služubu“ Milana Balabána jeho farníci z nejhorších dob rudého temna s láskou vzpomínali ještě i na sklonku jeho i své životní cesty. (8) Jako duchovní v padesátých a šedesátých letech postupně působil v českobratrských sborech v Šenově u Ostravy, Strmilově a Semtěši u Čáslavi.
Za pražského jara, které mu na chvíli otevřelo možnost rozvinout i jeho akademické hřivny, mohl postgraduálně studovat na Ekumenickém institutu v Château de Bossey ve Švýcarsku. Podílel se i na českém ekumenickém překladu Starého zákona a v roce 1972 předložil doktorskou práci CH-R-Š ve Starém zákoně. To už byl ovšem na počátku normalizace pro tehdejší režim natolik nepřijatelný, že mu za ni Evangelická teologická fakulta mohla udělit doktorský titul až teprve v roce 1990. V roce 1974 také Balabán, do té doby evangelický farář v Praze-Radotíně, ztratil státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti. Od té doby mohl více než patnáct let vykonávat jen ta nejpodřadnější zaměstnání (např. v Pražských kanalizacích). Hrdý podpis „Milan Balabán, duchovní“ se mohl objevit jen pod prohlášením Charty z 1. ledna 1977.
Málokdo v těch zlých časech dokázal více než Milan Balabán, který si nejen uchoval svou mravní integritu, ale také zapálil mnoho svíček, jejichž světlo v další fázi rudého temna mnoha lidem posloužilo. Suploval nemožnost normálního způsobu získávání vzdělání v teologii, filosofii a religionistice a nemožnost normálního vydávání literatury podzemními semináři a samizdatem. V chartistické éře, za jejíhož předchůdce považoval aktivity provozované již od začátku šedesátých let svobodomyslným „ideovým klubem“ Nová orientace uvnitř evangelické církve, Balabán ve svém bytovém semináři, který byl součástí pomyslné „Patočkovy univerzity“, přibližoval četným zájemcům hebrejštinu a svět Starého zákona. Kromě toho podle jedné velmi balabánovské vzpomínky na tyto časy přednášel i v „jakýchsi malých hospodských univerzitách“, při kterých se „teologie a historie dostávala s pivem a rumem do vnitřních orgánů mých krásných posluchačů“. (9)
Další svíčky se snažil zapalovat i svými básněmi, jejichž samizdatové vydání z roku 1982 uvedl slovy: „Mé verše z různých dob chtějí potěšit, posílit, pozdravit. My zkřehlí, utrmácení, zplihlí i zdivočelí potřebujeme nejen novou filosofii nebo teologii: Žízníme po vroucnosti, něze, kráse, intimitě: Hladovíme po katarzi ducha, po uzdravení duše: Zápasíme o novou niternost, vnitřní bohatost…“ (10)
Když teprve o čtvrtstoletí později Balabánovy básně vyšly i „nesamizdatově“ (11), v jim věnované recenzi bylo konstatováno, „že ti, kteří vezmou sbírku do ruky dnes a budou číst, jsou stejně utrmácení, zplihlí a zdivočelí, žíznící a hladovějící… A možná ještě víc.“ (12) Jedná se tedy o verše současně „časové“ i „nadčasové“ – sarkasticky glosující poměry doby normalizace a způsob, jakým se k nim stavěli tehdejší církevní představitelé sázející na pouhé přežívání v ghettu bohoslužebných prostor, a současně prostřednictvím biblických postav, které „jsou vytrženy ze své doby a vrženy do světa, který už nezpochybňuje jen jejich proroctví a zázraky, ale samu jejich existenci“, konfrontující svět víry a svět pouhých idelogických klišé. (13) Proměny těchto klišé v době předkomunistické, komunistické a postkomunistické jsou v porovnání s jejich neměnnou existenciální prázdnotou bezvýznamné…
Po listopadu 1989 mohl tehdy už více než šedesátiletý Balabán konečně začít působit na Evangelické teologické fakultě, kde se brzy stal profesorem a vedoucím katedry religionistiky, a samozřejmě také začít vydávat bezpočet svých textů v oficiálních nakladatelstvích. (14) Podílel se na obnovování české religionistiky, vydávání časopisu Religio atd.
Sotva lze však pochybovat o tom, že i za nových poměrů zůstal svého druhu „disidentem“, který škatulku akademické vědy, v polistopadovém mainstreamu chápané spíš v duchu jakéhosi novopozitivismu než v duchu typickém pro někdejší „podzemní univerzitu“, na všech stranách přesahoval. Ignoroval rádoby nebetyčné bariéry, nastavěné mezi religionistikou a teologií, mezi vědeckým bádáním a existenciálním hledáním i mezi vědou a uměním. Rysem výrazných osobností zpravidla bývá i jejich neskladnost, na níž nemohou nic změnit ani snahy různých „škatulkovačů“, kteří se omezují jen na jednu malou výseč skutečnosti a své univerzálněji zaměřené kolegy se snaží rozškatulkovat a onálepkovat.
V jednom relativně nedávném interview Balabán s až prorockým étosem na adresu naší doby řekl: „Běda lhostejným a znuděným!“ A charakteristicky si posteskl, že „většina lidí ztratila senzorium pro tajemství, barvy duše, touhu po světě ideálů, hlubinných přání, plesání ducha. Strom je ,kus přírody‘, nikoli znamení transcendentna. Učitelé nejsou s to nadchnout své svěřence pro krásu přesahující pouhý popis.“ (15)
Na profesora Balabána mám i krásné osobní vzpomínky především z let 2002–2010, kdy jsem v těžkém období svého života do značné míry díky němu mohl studovat a posléze i úspěšně absolvovat postgraduální studium religionistiky na Evangelické teologické fakultě. (Jen pro úplnost či jako jedno z neradostných "znamení doby" zmiňuji skutečnost, že na diplomu jsem nakonec obor religionistika uveden mít nesměl, protože „škatulkovači“ v průběhu mého studia Evangelické teologické fakultě odebrali příslušné oprávnění.)
Na poli jak religionistiky, tak teologie jsou ovšem pro mne po pravdě řečeno z osobností spojených s Evangelickou teologickou fakultou inspirativní spíš jiní (z Balabánových vrstevníků profesor Heller a z mladší generace profesor Hošek). I když nechám stranou některé Balabánovy ne právě přejné interpretace katolické zbožnosti, nemohu nezmínit problém vyvstávající mj. na půdě mezináboženského dialogu, na níž jsem se s ním měl také možnost setkávat (nebo i zčásti míjet).
Profesor Balabán mi sice bezesporu přiblížil svět hebrejského myšlení a posílil mé sympatie k židovství, nicméně tam, kde rozdíl mezi duchovní identitou křesťana a judaisty začíná být nejasný, už jej následovat nemohu. Podobně jako u jeho vrstevníka Hanse Künga, i u Milana Balabána mám trápení na poli christologie a trinitární teologie, kde nesporně existuje napětí mezi věroukou definovanou na prvních ekumenických koncilech a (re)interpretacemi obou těchto autorů. Jsou mi nicméně blízké i verše jednoho z Balabánových studentů, v nichž jsou i rozpaky tohoto druhu vyjádřeny formou holdu: „Někdy si připadám jak otec na koncilu, že soudit bych měl jeho – Areia,/ však nechci a nemohu, neb on, jsa cadik, mluví o Bohu a já zbožný chasid jen poslouchám.“ (16)
Citát pochází z jedné z básní věnovaných profesoru Balabánovi u příležitosti jeho osmdesátin z roku 2009, kdy se na Evangelické teologické fakultě konaly dvě slavnostní akce na jeho počest. U příležitosti Balabánových sedmdesátin z roku 1999 byly zase jubilantovi věnovány dva sborníky, z nichž do jednoho jsem mohl přispět článkem tematicky spojeným sPísní písní, velmi důležitou v jeho teologickém i religionistickém bádání. (17)
O letošních devadesátinách profesora Balabána však už bude vše jinak, protože bohužel zůstaly nedožitými. Milan Balabán odešel na věčnost dne 4. ledna 2019. Ve vztahu k muži, který byl svým okolím někdy (nikoliv jen žertem) nazýván cadikem, tedy spravedlivým člověkem, se nad touto zprávou sluší vyslovit přání: Zecher cadik li-vracha, nechť je památka spravedlivého požehnána.
Poznámky:
1) V době oslav (?) stého výročí vzniku ČSR byl teď připomenut mj. i polský plakát „Czeski raj!“ z roku 1919, na kterém se Češi nejen dopouštějí násilí na těšínských Polácích, ale také se například trefují do Krista na kříži nebo háží kolem krku Ukřižovaného smyčku, aby mohli krucifix strrhnout a odstranit („Odvrácená strana samostatnosti“, Tajemství české minulosti, 9. 11. 2018, č. 76, s. 49).
2) Viz Milan Balabán, „Ženy v mé rodině a církvi (Hodnoceno prismatem mých osudů a smřování)“, in: Marie Chřibková – Josef Chuchma – Eva Klimentová (eds.), Feminismus devadesátých let českými očima, Praha: Marie Chřibková, 1999, s. 220–221.
3) Viz tamtéž, s. 222. Je zajímavé, že ve svém zde citovaném feministickém textu Balabán zdůrazňuje, že „nejryzejší půvab ženství“ spočívá „právě v té odevzdanosti službě“ (tedy protiklad toho, co hlásá většina mimokřesťanských feministek).
4) Milan Balabán, "Zápas se strašidly: O nezastupitelnosti křesťana", Literární listy, 20. 6. 1968, roč. 1, č. 17, s. 7.
5) Tamtéž.
6) Tamtéž.
7) Tamtéž.
8) Viz „Blahopřejeme k narozeninám!“, Revue Společnosti křesťanů a Židů, 2009/5770, č. 61–62, s. 11.
9) Milan Balabán, „Podzemní semináře za bolševické éry“, Křesťanská revue, 2009, roč. 76, č. 6, s. 47.
10) Citováno podle Markéta Kořená, „Hudba pro utrmácené“, Lidové noviny, 12. 8. 2006, roč. 19, č. 187, příloha Orientace, s. VI.
11) Milan Balabán, Hudba pro pozůstalé, Praha: Torst, 2006. Balabánovy básně pak dále vyšly i ve společné sbírce s Jakubem S. Trojanem Putování k čirému, Středokluky: Zdeněk Suza, 2007.
12) Markéta Kořená, „Hudba pro utrmácené“, Lidové noviny, 12. 8. 2006, roč. 19, č. 187, příloha Orientace, s. VI.
13) Tamtéž.
14) Z Balabánovy neuvěřitelně bohaté bibliografie bych uvedl alespoň příklady jeho knih: Bojovníci a trpitelé (EMAN 1994), Hebrejské člověkosloví (Herrmann a synové 1996), Kvete-li vinný kmen (Kalich 2002), Jímavé portréty biblických žen (Kalich 2009), Víra (u) Václava Havla (OIKOYMENH 2009), Cestami kulhavého Jákoba (Torst 2011) aj. Řadu knih napsal i se spoluautory/rkami, především s Veronikou Tydlitátovou (např. Gilgameš - mýtické drama o hledání věčného života, Vyšehrad 2002) a s Olgou Nytrovou (např. Biblický třpyt v české poezii, Kernberg 2007).
15) „5minutové interview: Milan Balabán (76), hebraista, theolog a esejista“, Lidové noviny, 2. 8. 2006, roč. 19, č. 178, s. 11.
16) Tomáš Živný, „Óda na Balabána“, Křesťanská revue, 2009, roč. 76, č. 6, s. 39.
17) Vít Machálek, „Obdoby Písně písní v arabské a perské slovesné tradici“, in: Radek Stránský (ed.), Sborník k sedmdesátinám Milana Balabána, Praha: Onyx, 1999, s. 56–67. K Balabánovým sedmdesátinám vyšla i publikace Jiří Hoblík (ed.), „Pouštěj svůj chléb po vodě…“: Sborník pro Milana Balabána, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 1999.
2024 ©