Náboženská výchova v "tekuté" době

Napsal Vít Machálek (») 27. 1. 2017 v kategorii Novodobá teologie, přečteno: 703×

Počínaje dneškem bych chtěl své články vyvěšovat vesměs pravidelně každý pátek. Právě pátek a neděle jako dny ukřižování a zmrtvýchvstání utvářejí strukturu křesťanského týdne, odlišnou od týdne sekulárního, židovského či muslimského. I s tímto křesťanským rozměrem pátků a nedělí by měla být spojena výchova v křesťanských rodinách. V nich vyrůstající děti by také – na rozdíl od dětí z většinové společnosti – neměly vnímat jako největší svátek v roce Vánoce, ale Velikonoce s Velkým pátkem a následnou slavností Zmrtvýchvstání Páně. Jedinečnost křesťanství (která se nevylučuje s respektem k jiným druhům jedinečnosti v jiných náboženstvích), vyjádřená specificky křesťanskými svátky, modlitbami, svátostmi, krédem a životním stylem, je ve své podstatě dána osobním, existenciálním spojením s ukřižovaným a zmrtvýchvstalým Kristem.

Dnešní "tekutá" doba a "tekutá" náboženskost je ovšem pro prožívání podstaty křesťanské (i jakékoliv jiné) víry nepříznivá a pro křesťanské rodiče ve vztahu k jejich poslání náročná. Slovo "tekutá" si vypůjčuji od tento měsíc zesnulého Zygmunta Baumana, jednoho z nejslavnějších sociologů moderní éry, který se v posledním období své odborné dráhy proslavil knihami s poetickými, ale zároveň i děsivými názvy "Tekutá modernita" (2000) a "Tekutá láska" (2003).

Mé dnešní zamyšlení však nebude inspirováno ani tak Baumanem jako spíš teoložkou Noemi Bravenou, s níž nyní vyšel v Katolickém týdeníku rozhovor k tématu náboženské výchovy v pluralitní společnosti. Katolický týdeník se tématu náboženské výchovy věnuje intenzivně a často k němu křesťanským rodičům nabízí cenné podněty a praktické odpovědi na jejich otázky. (1) Rozhovor s Noemi Bravenou, publikovaný pod názvem „Ukázat dětem výlučnost naší víry“, byl součástí tohoto "servisu". 

Výzva z jeho titulku stojí samozřejmě v protikladu k "tekuté modernitě", která nejen o "výlučnosti", ale ani o "naší víře" ve smyslu jasně definovaného a společně vyznávaného náboženství nechce nic vědět. Jejím typickým projevem je "cosi jako 'samoobslužné náboženství', v němž si každý subjektivně navolí určité prvky dogmatu, rituálu, etiky nebo spirituality, aniž by se zajímal o zbytek. Tento způsob religiozity funguje také a především u 'matrikových' příslušníků velkých náboženských tradic a vytváří specifický typ identity a někdy bizarní sounáležitost." (2)

Není pochyb o tom, že tímto fenoménem je dnes opravdu až bizarně poznamenána i řada "křesťanských" rodin, v nichž se dětem mnohdy dostává většího poučení o jiných náboženstvích než o křesťanství, účasti na rituálech jiných náboženství spíše než pravidelné účasti na křesťanských bohoslužbách, esoteriky více než katechismu, zasvěcení do východních meditací spíše než zasvěcení do křesťanské modlitby apod. Excesy tohoto druhu - ať už přímo v takovéto, anebo v méně nápadné podobě - jsou u vyznavačů "tekuté" religiozity běžné.

Rodiče samozřejmě předávají svým dětem to, co sami žijí. Pokud ve středu jejich religiozity nestojí Kristus a život s církví, ale "nakupování v náboženském supermarketu", apely náboženských pedagogů či "dětských teologů" typu Noemi Bravené jejich přístup k náboženské výchově těžko změní. Mnozí však jistě otázku náboženského vedení svých dětí v éře "tekutosti" upřímně řeší a o radu stojí. Těm, myslím, Noemi Bravená radí citlivě a dobře.

Výzva "ukázat dětem výlučnost naší víry", kterou Katolický týdeník (v dané společenské situaci pochopitelně, nicméně však jednostranně) zvolil jako název rozhovoru, shrnuje z jeho obsahu vlastně jenom polovinu. Nejde totiž jen o zakotvenost ve vlastní víře, ale zároveň i o schopnost empatie a otevřenosti vůči jinak věřícím. Obojí patří k sobě a musí jít ruku v ruce, protože jedině zvnitřněná víra umějící rozlišovat dá dětem schopnost tolerance, zatímco "nerozlišující pronáboženský postoj" tekutého rázu je naopak podle psychologů typem religiozity spojeným s největší mírou nesnášenlivých předsudků. (3) Tekutá modernita bude vždy ohrožená fanatismem a nesnášenlivostí, protože toleranci a respekt k druhým je možné rozvíjet jen ve spojení se zakotvením ve vlastní duchovní identitě.

I když redaktor Jiří Macháně v uvedeném rozhovoru teoložku tak trochu tlačí k tomu, aby zdůraznila, že náboženská výchova má zabránit "náboženské popletenosti" dítěte a poskytnout mu jasnou orientaci, Noemi Bravená ve svých odpovědích vždy hovoří o obojím současně: úkolem rodičů-křesťanů ve vztahu k jejich dětem je seznamování s náboženstvími těch, kteří věří jinak, se současným prožíváním výlučnosti vztahu ke Kristu ve vlastní víře. Rodiče mají svým dětem přibližovat svět druhých - i tím, že jim umožní zážitky v podobě setkání s živě prožívanou vírou židů či muslimů - a současně klást důraz na to, že víra spočívá v osobní zkušenosti, která se v případě křesťanů týká Toho, který přemohl hřích a smrt, stále žije "a víra v něj dává naději, že nás křesťany nic a nikdo (ani smrt) od jeho lásky nikdy neodloučí". (4)

V katolické rodině je samozřejmě důležité, aby náboženská výchova byla spojena se  základními stavebními kameny katolické spirituality, tedy s vedením k modlitbě a s přijímáním svátostí počínaje křtem (v rodině je dobré každoročně slavit výročí této velevýznamné události) přes setkávání se s Kristem ve svátosti smíření a svatém přijímání až k přípravě na biřmování, která by měla v dospívání napomoci přerodu mezi dětskou a dospělou vírou. Cílem je růst v lásce ke Kristu a ve schopnosti osobně Jej vyznávat třeba i před židem či muslimem.

Na opakovanou otázku, "jak dítě nepoplést", Noemi Bravená odpovídá: "Měli bychom zkrátka poskytnout nejen informace a zážitek (např. návštěva Židovského muzea a synagogy), ale ukázat na styčné body a odlišnosti. Často máme pocit, že už jsme to základní z křesťanské víry dítěti říkali a není potřeba to opakovat. Tady ale nejde hlavně o vědění, nýbrž o rodičovské vyznání: přiznání se k tomu, co skutečně změnilo můj život. U malých dětí to může být i formou závěrečné modlitby, když si o takových věcech povídáme třeba v rámci nějakého večerního rituálu. 'Dnes jsme se seznámili s tím, jak věří muslimové. Ale my věříme v to, že Bůh nám poslal svého syna Ježíše, je to náš Spasitel. Věříme, že je to Syn Boží, který je tu teď s námi.'" (5)

Závěrem bych ještě doplnil jednu myšlenku, která se v citovaném rozhovoru neobjevuje, ale ve vztahu k tématu mého článku je velmi podstatná: že pluralita nespočívá v tom, že nikdo nemá žádný závazek vůči pravdě, ale naopak v tom, že je každý osobně zodpovědný za její hledání. "Tekutá modernita" umrtvuje vůli k hledání pravdy či hledání Boha, zatímco různá náboženství a jejich vyznavače právě toto hledání spojuje. Absolutní pravda, kterou křesťané, židé a muslimové nazývají Bohem, je nad námi nade všemi. "Nemáme pravdu, nýbrž pravda má nás; neustanovujeme ji, nýbrž rodíme se do ní." (6) Toto vědomí nemožnosti předstírat, že jsme vlastníky pravdy, nás chrání před pokušením nesnášenlivosti. Současně nás chrání i před pokušením relativismu, protože víme, že si s pravdou nemůžeme nezávazně pohrávat. Můžeme ji se vší vážností hledat a celým srdcem milovat, a právě v tom spočívá největší dobrodružství lidského života, o které se připravují vyznavači "tekuté moderny" a "tekuté lásky".

Poznámky:

1) Rád bych ocitoval třeba z odpovědi psycholožky Ivany Bernardové na otázku, jak např. v "období vzdoru" reagovat na ztrátu zájmu dětí o rodinnou modlitbu, chození na náboženství či účast na bohoslužbách: "I v oblasti náboženské výchovy platí, že úkolem rodičů je vytvoření hranic. Dítko má mít svá práva, svůj prostor, v němž se rozhoduje. Ale také má mít omezení, prostor, kde už rozhodují rodiče... Co se týče modlitby s dětmi, doporučuji rituály. Večerní modlitba patří k ukončení dne podobně jako mytí se a čištění zubů. Nediskutujeme o ní, ale od malička ji realizujeme... S 'chozením do kostela' je to úplně stejné - existuje rituál, že k neděli patří návštěva bohoslužby, odchází na ni celá rodina, nediskutujeme s mladšími dítky, zda jít, či nejít... Trochu složitější je to s výukou náboženství. Zde záleží na tom, zda výuka probíhá ve škole, na faře či v jiných prostorách... Platí tu pravidlo, že čím více se rodiče o výuku zajímají, sami ji doplňují svými znalostmi a zkušenostmi, společně si o tématu povídají, případně se na katechezi sami podílejí, tím méně školák vzdoruje. U starších dětí na prahu dospívání (ale i dříve, již okolo deseti let) využíváme podpory kamarádů. Je dobré, když se dítko do kostela těší alespoň na něco - například na ty, s nimiž se 'po kostele' potká. Podobné je to s výukou náboženství - pokud mají děti partu, chodí docela ochotně a pomůže jim to překonat 'telecí léta'." ("Mami, já už na 'nábožko' nechci!", Katolický týdeník, 20.-26. 10. 2015, roč. 26, č. 43, s. 14.)

2) Valentino Cottini, "Náboženská identita křesťanů a muslimů", in: Denisa Červenková - Albert-Peter Rethmann (eds.), Islám v českých zemích, Praha: Vyšehrad, 2009, s. 67, pozn. 3.

3) Viz G. W. Allport - J. M. Ross, "Personal religious orientation and prejudice", Journal of Personality and Social Psychology, 1967, roč. 5, s. 432-443.

4) Jiří Macháně, "Ukázat dětem výlučnost naší víry", Katolický týdeník, 17.-23. 1. 2017, roč. 28, č. 3, s. 14.

5) Tamtéž.

6) Emanuel Rádl, Útěcha z filosofie, Praha: Čin, 1946, s. 16.

 

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel tři a jedna