Minulý týden odešla na věčnost řeholní sestra Ruth Pfauová, světice nazývaná „pákistánskou Matkou Terezou“. V mých očích tomu bylo a je spíš obráceně: životní dílo této ženy vnímám jako ještě obdivuhodnější než životní dílo Matky Terezy. Na rozdíl od ní totiž sestra Ruth nenabízela nemocným „jen“ křesťanskou lásku, ale i prvotřídní lékařskou pomoc. Na rozdíl od Matky Terezy také nepůsobila v nábožensky pluralitní Indii, ale v takřka výhradně muslimském Pákistánu, zemi patřící k těm, které jsou v posledních desetiletích nejvíce zaplaveny extremismem a násilím.
Ruth Pfauová a Matka Tereza byly osobnostně tak rozdílné, jak jen dvě ženy mohou být. Bylo to dáno už jejich zcela rozdílným původem z rodiny patřící k německé kulturní elitě, resp. z velmi prosté balkánské rodiny. Když jsem kdysi Ruth Pfauovou poslouchal při její přednášce v kostele sv. Jakuba v Brně, byl jsem možná i trochu zklamán, protože na rozdíl od nesmírně charismatické Matky Terezy na první pohled působila spíš jako žena chladně racionální. Matka Tereza byla také zcela nezaměnitelně řeholnicí, zatímco Ruth Pfauová řeholní roucho nenosila. (1) Dělala dojem velmi elegantní ženy a dámy každým coulem. Tím, co měly obě společné, byla „jen“jejich láska ke Kristu, projevující se celoživotní láskou a službou prokazovanou těm nejpotřebnějším.
Posledních sto let je dobou nenávistných ideologií (nacistické, komunistické, islamistické), které Ruth Pfauová všechny zblízka poznala. Kladla jim svou životní otázku týkající se lásky, na kterou jí nebyly schopny odpovědět. Odpovědí na otázku po lásce se stala sama Ruth Pfauová svědectvím svého života. To uplynulé století je pro mne jejím stoletím, nikoliv stoletím Hitlera, Stalina či Usámy bin Ládina…
Hitlerismus a stalinismus zajisté nejsou žádnými deviacemi nacistické a komunistické ideologie, zatímco islamistická ideologie je deviací islámu coby náboženství. Rád bych se někdy příště na blogu zvlášť věnoval i představení názorů Ruth Pfauové na islám a na vztahy mezi křesťanstvím a islámem, ovšem až poté, co v dnešním článku představím její životní příběh. Právě ten je legitimací k tomu, aby se myšlenkám křesťanky, která mezi muslimy prožila velkou většinu svého života, naslouchalo. (To, co o islámu píší křesťané, kteří islám znají hlavně z televize, je samozřejmě ve srovnání s tím naprosto nicotné.) Dnes však chci věnovat pozornost i oné menší části života Ruth Pfauové, tedy jejímu dětství a dospívání prožívanému v dobách nacismu a komunismu.
1. Ve světě nacismu a komunismu
Motto: „Své já lze nalézt pouze v oddání se Tobě. To pro mne zůstalo ústřední pravdou. Stojí pro mne také ve středu mé křesťanské zkušenosti, která není žádným ,ismem‘. Nám nemůže dát žádný systém odpověď na naše životní problémy. Pouze Ty.“ (2)
Ruth Katherina Martha Pfauová se narodila dne 9. září 1929 v Lipsku. Když jí byly čtyři roky, přišla nacistická diktatura. Když jí bylo deset, začala druhá světová válka, v jejímž průběhu bylo Lipsko bombardováno a dům Pfauových zničen. Nebylo tedy pro ni ničím novým, když v pozdějším období svého života opakovaně prožívala války a zkázu v Pákistánu.
Byla dcerou ředitele lipského nakladatelství, jehož děti (Ruth byla čtvrtou dcerou) se těšily výjimečnému společenskému postavení. Ve svých memoárech Potkala jsem velkou lásku z roku 1991 píše, že vyrůstala s pocitem, že si může prosadit, cokoliv se jí zlíbí. Zvykla si tak „trvat na nemožném“ ‒ a jen díky tomu se jí později mohlo podařit vymýtit v Pákistánu malomocenství… (3)
Všechno zdánlivě mohlo dopadnout také úplně jinak. Ruth Pfauová se mohla stát jednou z vůdkyň nacistické dívčí mládeže v Bund Deutscher Mädel. „Našlápnuto“ k tomu měla. Opovrhovala sice „tím primitivně proletářským, co se projevovalo na nacistech“, ale zamlouvalo se jí „vědomí elity, které se pěstovalo ve skupině vedoucích“. Na jednom večírku však se svou „vůdkyní“, kterou vášnivě uctívala, hovořila o Nietzschem:
„Padla věta: ,Největší statečností je nedotčeně přihlížet, když druhý trpí.‘ To byl konec. Tím jsem okamžitě skončila. Vyběhla jsem ven. Běžela za mnou. Chtěla se mnou o té věci znovu hovořit. Trvala jsem na svém NE. Šla jsem domů a zoufale jsem plakala.“ (4)
Po válce se situace opakovala. Ruth se ocitla v sovětské okupační zóně, v budoucím komunistickém východním Německu. Vůdkyně z nacistického Bund Deutcher Mädel se v něm staly vůdkyněmi komunistické Freie Deutsche Jugend. Ruth zase zbožňovala stranickou funkcionářku ‒ a zase se od ní nedočkala žádných smysluplných odpovědí na své ústřední otázky, týkající se lásky, utrpení a smrti:
„Říkala, že marxismus je všemocný, protože je pravdivý. Položila jsem jí otázku lásky. Nedala mi odpověď. Brzy potom jsem se jí zeptala jednoho pozdního večera, zda se mám chopit příležitosti, která se mi naskytovala, a odejít na Západ. Řekla: ,Klidně jděte, vím, že se vrátíte. Protože jenom marxismus má pravdu.‘“ (5)
Roku 1948 došlo k Ruthinu útěku do západního Německa. Teprve po příchodu na Západ se dívka, které předtím znala jen „víru“ ve vůdce a ideologie, mohla setkat s Ty, ve kterém lidské srdce opravdu může najít naplnění. S Ježíšem Kristem.
2. Dobrodruhem pro Boha
Motto: „Navzdory všem tělesným a duchovním námahám pracuje neúnavně v pustých krajinách okolo Karáčí až po vysoké hory Himalájí, kde vyhledává pacienty trpící malomocenstvím, tuberkulózou či jinými nemocemi ‒ stala se dobrodruhem pro Boha ‒ jak ji nazývají její krajané Němci.“ (6)
Cesta víry Ruth Pfauové, popsaná v její knize Potkala jsem velkou lásku, je opravdu fascinující. V době, kdy v západním Německu studovala medicínu, prožila řadu „malých“ lásek. Byl to právě jeden z jejích chlapců, student evangelické teologie, který jí otevřel cestu k „dobrodružství, které bralo dech ‒ ponoření do oceánů s nekonečnými horizonty“. (7) Prožila zamilování se do Krista a roku 1951 přijala evangelický křest.
Následoval vztah s dalším mladým mužem, který byl klasický filolog a katolík. Ani ten dlouho nevydržel, Ruth však díky němu poznala katolickou víru. Roku 1953 se stala katoličkou. (8) Uzavřela „smlouvu“ s Kristem, podle níž buď do roka potká muže svých snů, anebo vstoupí do řádu. Později si ke smlouvě tajně přidala „ještě zvláštní doložku: …jestliže ale v tom roce bych potkala muže svých snů a pak se přesto rozhodla pro příslušnost k řádu, nebylo by to ještě lepší?“ (9) A tak to také dopadlo.
Roku 1957 Ruth Pfauová, tehdy už vystudovaná lékařka, vstoupila do řádu Dcer srdce Mariina, v němž se naplnila její touha „žít zcela jako následovník Krista, a přesto nacházet oporu ve společenství“. Jedná se o ženské společenství spojené s jezuitskou spiritualitou, v němž řádové sestry žijí bez klauzury a bez řeholního oděvu ve „světském“ prostředí a angažují se „tam, kde je nouze“. (10) To, co pro ni znamenal řeholní život, popsala takto:
„Bláznivé, totální, bezmezné, nesmyslné, marnotratné odevzdání se rovněž takové, nikoli: vše převyšující, bláznivé, bezmezné, nesmyslné, marnotratné lásce. Pro méně bych svůj život nežila, nýbrž bych vystoupila s konečnou platností a navždy.“ (11)
Své dobrodružství lásky chtěla prožívat ve službě chudým ve třetím světě. Vybrala si Indii, kde po studiu gynekologie a porodnictví měla převzít gynekologickou stanici. Na cestě do Indie roku 1960 absolvovala zastávku v pákistánském Karáčí, kde navštívila Marie Adelaide Leprosy Centre, centrum pro malomocné založené ženou spojenou s Dcerami srdce Mariina. Zde prožila ‒ podobně jako Matka Tereza v chudinské čtvrti Kalkaty ‒ svůj klíčový životní otřes a rozhodnutí:
„Ze všech částí města zde hledali pomoc a ošetření. A tohle byla naše ,dispensary‘, ošetřovna; stlučena ze starých dřevěných beden, bez elektřiny, bez vody. Jenom dvě nepatrná okénka. Prostor napěchován pacienty, kteří se tísnili na těch několika čtverečních metrech. Potom nesnesitelné vedro, zápach, hluk. Asie je ohlušujícím způsobem hlasitý kontinent. A mouchy, všude mouchy. Co mnou tehdy ale ještě více otřáslo, byl jeden pacient. Nebyl starší nežli já, nebylo mu ani třicet let: Mohammed Hassan. Pocházel ze severního Pákistánu, z hor. A lezl, po nohou a rukou, do prkenného latění. Na všech čtyřech, jako pes. Možná, že tohle by mě ještě tak bývalo nerozčililo. Ale tohle! Jeho spolupacienti se klidně uhnuli, nikdo se nevzrušil. Tak, jako by to byla samozřejmost. Něco, proti čemu se vzpírat nemělo smysl. Že člověk musí takto lézt prachem a špínou, po nohou a rukou. A ani to by snad nebylo pro mne posledním popudem, kdyby to Mohammed Hasssan sám nebral tak lhostejně. V jeho hlase zaznívala jen tupá rezignace. Jako kdyby tomu nemohlo být vůbec jinak. Také on měl prožít jenom jeden jediný život! Jeden život tak jako já!“ (12)
Rozhodnutí Ruth Pfauové, že „takhle to dál nejde“ a že s beznadějí leprózních pacientů v Pákistánu musí něco udělat, pak uvedlo do pohybu velký příběh dalšího více než půlstoletí jejího života, ve kterém se stala „matkou malomocných“ a přes všechny nepředstavitelné překážky dosáhla takřka úplného vymýcení této nemoci nejen v Karáčí, ale také v celém obrovském Pákistánu, jehož hranice dokonce její působení ještě přesáhlo. Statisícům lidí postižených malomocenstvím i jinými nemocemi umožnila žít důstojný život.
Nejprve v jižní Indii absolvovala nezbytné studium a praxi spojenou s léčením malomocenství. Poté se vrátila do Karáčí a začala v něm nejen provozovat nemocnici, ale také organizovat program kontroly lepry. Bylo jasné, že nestačí působit ve velkoměstě, ale že je třeba aktivně vyhledávat nemocné, a to i ve zcela nedostupných místech v horách, kde byli mnozí z nich izolováni. Od poloviny šedesátých let Ruth Pfauová provozovala oficiální kurzy pro leprové pomocníky. Stala se šéfkou velkého týmu složeného z Pákistánců, mužů a muslimů, u kterých si tato křesťanská řeholnice v zemi s rozšířenými náboženskými a sexistickými předsudky dokázala získat až neuvěřitelnou autoritu.
Také pákistánské politiky dokázala přesvědčit o významu svého díla pro jejich zemi. V roce 1980 byla pákistánskou vládou jmenována národním poradcem pro leprový a tuberkulózní program pro celý Pákistán. Už roku 1969 obdržela pákistánský řád Sitara-i-Quaid-Azam a v roce 1978 dokonce nejvyšší pákistánské civilní vyznamenání, Půlměsíc. Jeho udělení křesťanské řeholnici milující muslimskou zemi a její obyvatele je pro mne velkým dějinným znamením, o kterém by se mělo psát a mluvit víc než o šílencích rozdmýchávajících „střet civilizací“.
Ruth Pfauová se stala mostem mezi Pákistánem a Evropou. V Německu i dalších evropských zemích ‒ po roce 1989 včetně naší (13) ‒ začaly milióny drobných dárců na její program likvidace malomocenství v Pákistánu posílat finanční příspěvky. Její stará vlast ji ocenila stejně jako nová a současně s pákistánským vyznamenáním od ní roku 1978 obdržela Velký spolkový záslužný kříž.
Také v osmdesátých a devadesátých letech Ruth Pfauová úspěšně zdolávala všechny překážky svého protileprového programu v Pákistánu a současně za svou činnost získávala významná pákistánská i jiná ocenění. Poté však přišly tragické události v podobě 11. září 2001, amerického vojenského zásahu v Afghánistánu a nárůstu náboženského extremismu v Pákistánu.
3. Ve světě náboženského fanatismu
Motto: „Je tak snadné naplnit idealismus mladistvých falešným obsahem, včetně náboženského fanatismu, a naočkovat jej nenávistí. Tak jako v nacistickém státě.“ (14)
Zatímco Ruth Pfauová se snažila svým působením v muslimské zemi dělat „preventivní medicínu“, politika naneštěstí zná jen válečnou „chirurgii“ typu Bushových invazí do Afghánistánu a Iráku. (15) Rozbombardovat už i tak zbídačenou zemi, jakou byl v roce 2001 Afghánistán, z jejího pohledu nemohlo přinést nic dobrého. Pro Pákistán to znamenalo obrovskou vlnu afghánských uprchlíků (v jejichž prospěch se sestra Ruth neúnavně angažovala), ale také vlnu onoho nenávistí naočkovaného idealismu.
Druhá kniha Ruth Pfauové, Srdce má své důvody… z roku 2004, obsahuje kromě řady jiných míst, ze kterých mrazí, i kapitolu „Až se vás v den soudu Alláh zeptá…“. Autorka v ní popisuje svou cestu autobusem z Kvéty u afghánských hranic do Karáčí v době, „když Bush napadl Afghánistán“. Řidič při ní pouštěl z reproduktorů kazety ze škol Koránu, které cestujícím po celou čtrnáctihodinovou cestu vtloukaly do hlavy: „Až se vás Alláh v poslední den, v den soudu zeptá, proč jste neměli odvahu nasadit život pro své pronásledované bratry ve víře, v hanbě sklopíte hlavu a nedokážete odpovědět.“ (16) Zanedbaní pákistánští chlapci z prostředí, ve kterém se rozpadly tradiční hodnoty, podle Ruth Pfauové ne nepodobně jako německá „proletářská“ mládež doby nacismu či komunismu nalézali novou identitu v apelech na svůj idealismus ‒ na to, že by měli nasadit svůj život pro své bratry ve víře, pronásledované Američany, křesťany či jinými zloduchy…
V „džungli Karáčí“, pro kterou bylo typické ono zhroucení tradičních hodnot, zhroucení sociálních struktur a ztrácení vlastní identity, ovšem k vlně nesmyslného násilí došlo už v roce 1995, kdy se frustrovaní mladíci pod pláštíkem „boje za vlast“ začali dopouštět teroristických útoků na křesťanské a jiné cíle. (17)
Od té doby dostávala Ruth Pfauová z Německa opakované výzvy, aby neprodleně opustila Pákistán, kterých ovšem nikdy neuposlechla. Když jí bylo už skoro osmdesát, ke všem dosavadním katastrofám přibylo ještě strašlivé zemětřesení, při kterém přišly desítky tisíc lidí o život a její nemocnice skončila v sutinách. Ani tehdy se tato žena s neuvěřitelnou silou tvořivé lásky nevzdala, ale začala znovu od začátku…
Tvořivá láska na straně jedné a nenávist schopná jen ničit na straně druhé. Tudy (nikoliv mezi křesťanstvím a islámem) vede podle Ruth Pfauové pomyslná frontová linie. Příslušníci muslimské většiny a křesťanské i „hinduistické“ menšiny se v Pákistánu nejen v průběhu dlouholetého boje proti malomocenství, ale i v řadě krásných gest z doby po 11. září dokázali spojit k dobrému. Je snad toto dobré méně významné než mnohem viditelnější ničivé zlo?
Ve své poslední knize se Ruth Pfauová se čtenáři sdílí o své prožitky krásné i strašné, o své obavy i naděje, o otázky, na které nemá odpověď. „S moudrou vyrovnaností předkládá čtenáři svůj život, jehož smyslem a hnací silou je láska; naděje, že (bez jakékoli záruky) všechno dobře skončí, ji neopouští.“ (18) Říká:
„Svět je plný krás a neměli bychom svému Stvořiteli a Pánu ubližovat tím, že všechnu tu krásu budeme přehlížet; protože tím, kdo se změnil, není On, nýbrž my sami. Dokážeme ještě vyléčit náš zraněný svět?“ (19)
4. Setkání s plností
Motto: „Rozhodující význam má pro mne smrt, přesněji řečeno: návrat… Ve smrti vidím konečnou fascinaci, fascinaci padnout do náruče někomu, pro koho jsem celý život plakala. Mám také řádové jméno ,Maří Magdalena Návratu‘.“ (20)
Všechny životy světců jsou vlastně velice prosté: setkali se s Láskou, pochopili, k čemu je volá, a uskutečnili to, a pak v ní navždy spočinuli…
Ruth Pfauová za „tajemství svého života“ označovala skutečnost, že „stojí na tom místě, na kterém ji On chtěl mít“. (21) Jiným způsobem by se její nadlidské dílo vykonané evropskou křesťankou v muslimské zemi a ženou v patriarchální společnosti vysvětlit snad ani nedalo.
V kapitole „Návrat domů“ na začátku svého Potkala jsem velkou láskou mluví o tom, že když se po cestě do Evropy vrací zpátky do Pákistánu, je to pro ni návrat tam, kam patří. Je tam, kde chtěla být ‒ ale přece jen nikoliv doma. (22)
Pravým domovem člověka nakonec není ani Německo, ani Pákistán, ani nic jiného v tomto světě. Je jím svobodné spočinutí v lásce. Ruth Pfauová doufala ve spásu všech lidí ‒ v to, že se v okamžiku smrti všichni lidé rozhodnou pro toto spočinutí:
„Skutečně svobodné rozhodnutí bude možné až ,tam‘. Jak ale rozhodovat o svém věčném údělu, když je člověk sám pod tlakem? Jsem přesvědčena, že to platí i pro ty, kteří na této zemi odmítají křesťanství. Je-li základní nabídkou této víry láska, pokládám za nemožné, že by dotyčný na konci, až prohlédne, řekl: Ne, ne, to nebyly sny mého života, nikdy jsem něco takového nechtěl a nechci to ani teď. Útočištěm naší nejhlubší touhy a posledním vytouženým cílem našeho života, ať už nás zavede kamkoli, je láska.“ (23)
Když jsem dne 10. srpna 2017 slyšel zprávu o smrti Ruth Pfauové, byla pro mne příležitostí ne ke smutku nad tím, že z tohoto světa odešel někdo, kdo v něm byl důležitý a kdo bude bezpočtu lidí chybět, ale k vděčnosti nad svědectvím, které svým životem vydala Lásce a které se nyní naplnilo. Její oblíbené verše hovořily o svíčce, která v temné noci svítí a rychle se spaluje, protože hoří z obou stran, ale za svítání zhasne, protože už jí nebude zapotřebí. (24) Zhasnutí svíce ve chvíli, kdy se rozední, a konec cesty směřující domů ‒ takové bylo její chápání smrti:
„Cožpak po ní všichni tak trochu netoužíme? Nepřejeme si snad klid a naplnění, jímž jsme obdarováni pokaždé v přítomnosti někoho, kdo nás miluje a bezvýhradně přijímá bez ohledu na to, co je nebo bylo? Netoužíme se schoulit do náruče milujícího a milovaného člověka, nepřejeme si nalézt domov a nechceme, aby to tak bylo bez přestání pořád? Také my jsme dostali zaslíbení, že smrt nás zkonfrontuje se skutečností a že ten, který za nás dal život, bude stát při nás, abychom v té konfrontaci šťastně obstáli. Smrt není nicota. Je to setkání s plností. Není to hranice, a rozhodně ne pro lásku. Ta je bez hranic.“ (25)
Poznámky:
1) Její řád Dcer srdce Mariina „vznikl v roce 1790 v Paříži, v době, kdy byly řády zakázány, a proto Dcery nikdy nenosily řeholní oděv“ (Václav Dvořák, „Chtěla jsem jít k malomocným“, Anno Domini, 1995, č. 1, s. 18).
2) Ruth Pfau, Potkala jsem velkou lásku, Nové Město nad Metují: Signum Unitatis, 1991, s. 23.
3) Viz tamtéž, s. 14.
4) Tamtéž, s. 15.
5) Tamtéž, s. 19‒20.
6) „Dr. Ruth Pfau“, Světlo, 2000, č. 21, s. 14.
7) Ruth Pfau, Potkala jsem velkou lásku, s. 23.
8) „Jak došlo k mé konverzi v roce 1953? Vlastně zcela logicky. Jestliže již věříme v Boha, pak musí tento Bůh překračovat naše lidské kategorie myšlení per definitionem. Pak se může dát poznat pouze zjevením. A opět logicky nemůžeme sami o pravdivosti obsahu tohoto zjevení, které přesahuje naše omezené kategorie myšlení, sami rozhodovat. Musí tedy existovat něco, co udržuje čistotu učení Božím přislíbením. Když se to nabízí historicky v církvi ‒ proč to mám odmítat? Tak byl tedy krok k církvi logickým důsledkem mého věnování se křesťanství.“ (Ruth Pfau, Potkala jsem velkou lásku, s. 26.)
9) Tamtéž, s. 27.
10) Tamtéž, s. 29.
11) Tamtéž, s. 32.
12) Tamtéž, s. 7‒8.
13) Pokud snad můj příspěvek někoho osloví, prosím, aby projevil zájem o organizaci Likvidace lepry (www.lepra.cz), která u nás sdílí étos doktorky Pfauové a mj. se i podílela na organizování jejích přednášek a vydávání její knihy Potkala jsem velkou lásku.
14) Ruth Pfau, Srdce má své důvody…: Lékařka a řeholnice pomáhá v Pákistánu, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2005, s. 138.
15) Viz „Bushs Hobby“ (rozhovor s Ruth Pfauovou), Alle Welt, 2002, roč. 57, č. 8, s. 6.
16) Ruth Pfau, Srdce má své důvody…, s. 136‒137.
17) Viz tamtéž, s. 17.
18) Klára Veselá, „Srdce má své důvody, o nichž rozum neví“, Katolický týdeník, 2006, roč. 17, č. 16, s. 8.
19) Ruth Pfau, Srdce má své důvody…, s. 152.
20) Ruth Pfau, Potkala jsem velkou lásku, s. 41.
21) Tamtéž, s. 3.
22) Tamtéž.
23) Ruth Pfau, Srdce má své důvody…, s. 253.
24) Viz tamtéž, s. 254‒255.
25) Tamtéž, s. 258.
2024 ©