V druhé, „normalizační“ polovině doby komunistické diktatury v Československu nepředstavovaly totalitě statečně vzdorující disent jen aktivity typu Charty 77, ale do značné míry také aktivity spojené s náboženským životem a tedy s trestným činem „maření státního dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi“. Občanský a křesťanský disent se samozřejmě navzájem prolínaly a ve věznicích husákovského Československa tvořili náboženští, političtí, undergroundoví a další disidenti jediné společenství pronásledovaných. Důležitým svědkem tehdejší doby byl donedávna i P. Radim Hložánka.
Hložánkovu pobytu ve vězení po boku Jirouse, Havla a dalších známých osobností předcházelo období bezprostředně po Pražském jaru, ve kterém měl otec Radim státní souhlas k duchovenské činnosti. Od 1. listopadu 1968 působil jako kaplan v Mostě. Právě Most si však komunisté za nastupující normalizace vybrali k vytvoření „prvního zcela ateistického města v Československu“, což „také později dokázali demolicí všech kostelů a přeměněním děkanského chrámu v muzeum“. (1)
Charakteristickým rysem komunismu byla mimořádná míra pokrytectví a demagogie. Všichni, kteří pamatujeme dobu normalizace, máme ještě v živé paměti sebechválu, kterou režim v médiích sám sebe zahrnul za přemístění děkanského kostela o 850 metrů v době likvidace starého Mostu. Ve skutečnosti ovšem nešlo ani o úctu ke kulturním památkám (kterých komunismus velmi mnoho nepřežilo), natož o úctu ke kostelům (které měly buď zmizet, anebo být pojímány právě jen jako historické památky).
Jiným rysem tohoto pokrytectví ve vztahu k proklamované „náboženské svobodě“ bylo, že její vývěsní štít představovala hrstka kolaborantských kněží ze sdružení Pacem in terris (bezostyšně pojmenovaného ukradeným názvem encykliky Jana XXIII.), s nimiž pochopitelně režim opravdu zacházel vstřícně. Jeden z nich byl jako vikář dosazen i do Mostu mj. proto, aby úřady denunciantsky informoval o aktivitách P. Hložánky.
Když otec Radim sám mezi „paxteriéry“ vstoupit odmítl, byl roku 1978 z Mostu přeložen do 60 kilometrů vzdálené Hoštky u Roudnice nad Labem. Zatímco v Mostě pastoračně působil, učil náboženství a věnoval se mládeži, nyní byl s možností normálního působení konec. Farnost v Hoštce „byla naprosto mrtvá“. (2)
Za čtyři roky svého působení v ní Radim Hložánka oddal jediný pár a několikrát ročně někomu (vesměs Romům) posloužil svátostí křtu. Svůj čas zde trávil jednak generální opravou kostelů v Hoštce a okolí, jednak tvorbou samizdatů, o níž později sám vyprávěl takto:
„V podstatě jsem začal už v Mostě. Rozmnožoval jsem děckám písničky a některé písně do kostela. V Hoštce jsem se do výroby samizdatů pustil naplno – často 11 hodin denně. První knihou, kterou jsem ,vydal‛, byl čtyřsetstránkový deník papeže Jana XXIII. Opatřil jsem jeho český překlad a paní Božena Kostihová, která mi po celou dobu se svým manželem Stanislavem pomáhala, jej přepsala. Knihy jsme rozmnožovali na cyklostylech… Vytvořili jsme sehraný tým. Já sháněl texty, z 90 procent od Oty Mádra, paní Kostihová je přepisovala a její manžel redigoval. Se sháněním papírů nám pomáhal dr. Vladimír Fučík a tiskl jsem já. Vydali jsme desítky duchovních a filosofických titulů…“ (3)
Dr. Fučík měl ovšem doma Státní bezpečností nainstalované odposlouchávací zařízení, takže Radima Hložánku čekalo jeho druhé zatčení a věznění. V říjnu 1981 byl zatčen a v březnu 1982 Okresním soudem v Litoměřicích odsouzen k dvaceti měsícům za již zmíněné „maření státního dozoru nad církvemi“.
Ve vyšetřovací vazbě v Litoměřicích se P. Hložánka sešel na jedné cele s básníkem Ivanem Martinem Jirousem alias Magorem. Později na tuto legendu české nezávislé kultury vzpomínal takto:
„Jirous byl svérázný, krásný, jedinečný, zkrátka Magor. Tehdy byl zavřený už potřetí, ale poprvé sdílel celu s knězem. Každý druhý den jsem sloužil mši, jíž se zúčastňoval. Hltal všechny duchovní věci, texty, latinské formulace, které jsem znal.“ (4)
Díky Ivanu Jirousovi pak otec Radim vstoupil do dějin v krásných verších, stojících na samém začátku Magorových labutích písní:
„Služební psi na dvoře vyjí
a Radim slaví eucharistii.
Slova písně Ó svatý Michaeli
linou se z cely.
Kalich je lžíce a hostie jsou z veky.
Pán Bůh je s námi po všechny věky.“ (5)
Ve výkonu trestu v Plzni na Borech už ovšem Radim Hložánka takové štěstí na spoluvězně neměl. Prvních čtrnáct dnů zde sice strávil s jezuitou Františkem Líznou (zavřeným rovněž za samizdaty), jinak ale jeho setkání s jinými vězni svědomí byla spíše jen letmá. Oproti jeho prvnímu věznění v šedesátých letech se situace výrazně zhoršila v tom, že političtí vězni byli nyní rozptýleni mezi vězeňskou „elitu“ kriminálních zločinců, kteří se k nim chovali přezíravě. P. Hložánka později konstatoval:
„Naprostá většina vězňů na Borech byli kriminálníci, panovala tam vulgarita, násilníci, drogy, homosexualita… To druhé věznění jsem snášel…mnohem hůř, protože jsem tam kromě Václava Havla a pár chvilek s ostatními politickými vězni nenašel spřízněnou duši.“ (6)
Patří zajisté k nejkrásnějším paradoxům našich nejnovějších dějin, že z Hložánkovy jediné „spřízněné duše“ z komunistického kriminálu se o pár let později proti všemu očekávání stala hlava státu. V polistopadové knize rozhovorů s vězněnými kněžími a řeholníky je v kapitole věnované otci Radimovi krásná fotografie rozesmátého Hložánky s rozesmátým Václavem Havlem už jako prezidentem republiky. (7) Je ovšem také třeba říci, že v době po sametové revoluci měli někteří známí P. Hložánkovi velmi za zlé, že zásadně odmítá předkládat hlavě státu různé jejich žádosti… Hložánkovy borské vzpomínky na Václava Havla jsou ovšem jedinečné:
„Vzpomínám na něj jako na mírného člověka, ale když došlo na podstatné věci, byl pevný a neoblomný. Uvedu příklad: na výročí VŘSR 7. listopadu jsme byli v kině a odpoledne hráli vězni na kytary povolené písničky. Vždy, když bachař odskočil na cigaretu, spustili pořádné protistátní ,divočáky‛. Zatím dával Václav Havel v sále dohromady protestní petici proti politickým poměrům v Československu – v té době právě probíhalo v Madridu následné zasedání zemí, jež se přihlásily k dodržování lidských práv na Helsinské konferenci. Na Západě byli informováni o Havlově věznění, a protože soudruzi nechtěli mít ostudu, přijeli odpoledne do věznice páni z Prahy a nechali si Václava předvést. Snažili se ho přesvědčit, aby si požádal o amnestii, již mu samozřejmě chtěli hned udělit a propustit ho… Večer jsem se dozvěděl, jak statečně obstál: řekl jim, že se ničeho nedopustil, a proto nebude o amnestii žádat, čímž by potvrdil svou vinu. Navíc ho asi tři týdny předtím schválně převedli z prádelny na nejhorší pracoviště na Borech – ke sběrným surovinám… Musel dělat i v zimě venku, což pro něj, který trpí na zápaly plic, mohlo znamenat i smrt. A přesto je odmítl. Moc si Václava Havla vážím, ať si říká kdo chce co chce z jeho dnešních kritiků, kteří tehdy seděli doma v teple.“ (8)
Hložánku z Borů převáželi na práci do plzeňské Škodovky, kde jako pilař řezal tyče na lopatky atomového generátoru. To mu umožnilo dostat se mezi civilisty a najít člověka, přes kterého posílal z vězení tajně dopisy. Vězeňské poměry však byly trýznivé, plné šikany a ponižování, a podepsaly se i na zdraví P. Hložánky. Po jednom z konfliktů s kriminálními vězni byl 10. listopadu 1982 postižen srdečním infarktem.
Po hospitalizaci v nemocnici jej komunisté podmínečně propustili – nepochybně v přesvědčení, že už je stejně vyřízen. Jako důchodce a kněz bez státního souhlasu se však otec Radim doma v Petřvaldě hned zase vrhl do výroby a šíření samizdatu, při čemž opět spolupracoval s dr. Mádrem. Ve své podkrovní světničce mj. vyrobil osm set kusů Stručných dějin církve. (9)
Při novém zatýkání katolických aktivistů Státní bezpečností byl v roce 1985 zatčen i Radim Hložánka. Byl odvezen do vyšetřovací vazby v Ostravě, ale podle svých slov dělal „dojem velkého maroda“, a proto byl po několika dnech propuštěn. (10)
Potřetí už tedy odsouzen nebyl. V Petřvaldě nicméně žil pod intenzivním dohledem Státní bezpečnosti. Ani to mu však nezabránilo v dalším vydávání samizdatu a v „nelegálním“ vypomáhání ve farnostech působícím „kněžím, kteří se nebáli problémů s církevním tajemníkem nebo to měli u StB podslivovicované“. (11)
Státní souhlas k duchovenskému působení nakonec otec Radim díky úsilí olomouckého arcibiskupa Vaňáka přece jen ještě dostal – těsně před zánikem „státních souhlasů“ i celého komunistického systému. K 15. listopadu 1989 mohl nastoupit jako administrátor do farnosti Kostelec u Kyjova. V Kostelci podle svých slov zažil zhroucení komunismu, při kterém „silně v kostele zahulákal: ,Bohu díky.‛“ (12)
Ve svobodných poměrech Hložánka nejprve nadále působil v Kostelci a v roce 1991 – ve svých osmašedesáti letech – se stal farářem ve Svatobořicích-Mistříně. Tři roky byl současně i administrátorem v Miloticích, kde opravil místní faru, a osm let děkanem kyjovského děkanátu. Nepatrné ocenění jeho celoživotní práce pro církev přišlo až v roce 2002, kdy byl jmenován čestným kanovníkem kroměřížské kapituly při kostele sv. Mořice.
V mých očích je něco symbolického na skutečnosti, že kněžská dráha otce Radima vyvrcholila právě v Kroměříži. Ve spojení s tímto městem vždy myslím na Karla Kryla, který po roce 1989 při svém letmém návratu do tohoto svého rodiště v slzách vzpomínal na křesťanskou Kroměříž doby svého raného dětství a na její strašlivou zkázu po únoru 1948:
„Vrátily se slzy. Pánbůh mě má rád. Poněvadž jen tehdy, vyrovnáme-li se s tím, co jsme ukryli pod onen betonový krunýř zapomnění, jsme – dá-li Bůh – schopni odpouštění. Ne za mrtvé, ne za ubité, rozkulačené, zastřelené ‚na útěku‛, ne za utýrané v koncentrácích Stalinových synů. Ale alespoň za sebe samy. Tak to alespoň sliboval ten malý kluk klečící před křížem, stojícím vně absidy chrámu svatého Mořice.“ (13)
Karel Kryl i Radim Hložánka uměli a považovali za správné odpouštět lidem, v žádném případě však nepokládali za správnou smířlivost vůči komunismu jako ideologii. Otec Radim na sklonku života největší zlo komunismu pregnantně pojmenoval slovy: „Zcela škrtl vše, co pokládáme za lidské, aby to snížil na zvířecí. Především tím, že zavrhl Absolutno.“ (14)
Radim Hložánka se přes infarkt ve vězení a všechno, co na křížové cestě svého života vytrpěl, v obdivuhodné kondici dožil devadesátky. Ještě v červnu 2014 poskytl své velmi svěží vzpomínky pro projekt Paměť národa. (15) Poté se však již jeho zdraví začalo rychle zhoršovat. Léta nemoci prožíval v nemocnici na Malém Valu v Kroměříži, v Sanatoriu Topas ve Vizovicích a v klášteře křížových sester v Kroměříži, nakonec už jako nevidomý a nechodící pacient. Ale „Kristu patří člověk plně i v bezmoci posledních dní svého života“. (16) Parte a k němu připojený životopis otce Radima (17) krásně uvádějí, že „práci na obnově světa v duchu evangelia Ježíše Krista ukončil dne 28. 1. 2017 v Kroměříži“, odkud byl z kláštera sester křížových „naším Pánem povolán na věčnost“.
Poznámky:
1) Vojtěch Vlček, Kříž jsem hlásal, kříž jsem snášel: Rozhovory s kněžími a řeholníky pronásledovanými za komunismu v letech 1948–1989, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2006, s. 122.
2) Tamtéž.
3) Tamtéž, s. 122–123.
4) Tamtéž, s. 124–125.
5) Ivan Jirous, Magorovy labutí písně, Purley: Rozmluvy, 1989, s. 11.
6) Vojtěch Vlček, Kříž jsem hlásal, kříž jsem snášel, s. 127 a 130.
7) Viz tamtéž, s. 126.
8) Tamtéž, s. 126–127.
9) Viz „Radim Hložánka (1923 – 2017) – Příběh pamětníka…“, cit. 25. 2. 2017, URL: http://www.pametnaroda.cz/story/hlozanka-radim-1923-2887
10) Vojtěch Vlček, Kříž jsem hlásal, kříž jsem snášel, s. 129.
11) Tamtéž, s. 130.
12) Tamtéž.
13) Karel Kryl, „Balada kroměřížská“, Ječmínek, duben 1992, č. 8, s. 3.
14) Vojtěch Vlček, Kříž jsem hlásal, kříž jsem snášel, s. 130.
15) Viz pozn. 9.
16) Jiří Baroš, „Viděl jsem kněze, jak mu tekly slzy“, in: Aleš Filip – Jiří Baroš (eds.), Jezdili s ním andělé: In memoriam Stanislav Krátký, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2012, s. 93.
17) Viz URL: http://www.ado.cz/system/files/parte_p._radim_hlozanka.pdf
2024 ©