2021 – 1946 – 1921

Vzhledem ke své krajně nejisté situaci po letošním úbytku sil a ztrátě možnosti působit tam, kde jsem působil v uplynulých šestnácti letech, si do příštího roku nemohu dělat žádné plány. Pokud bych v něm ale měl možnost dál blogovat, těšilo by mě pokračovat ve všech čtyřech mých blogových „seriálech“ – o Lukášově evangeliu, o dějinách Brna, o románech s Herculem Poirotem a o událostech před pětasedmdesáti lety. 

V roce 1946, který by v rámci posledního z nich přicházel na řadu, pokračovaly procesy zahájené v pětačtyřicátém, a to v obecném i konkrétním významu. Za zmínku by jistě stály retribuční procesy před Národním soudem – zvláště největší z nich, v němž byla souzena a už předem odsouzena protektorátní vláda – i výsledky norimberského procesu. Ve vztahu k československé vnitřní politice představovaly nejvýznamnější událost parlamentní volby, jež ne bez souvislosti se svým výsledkem zůstaly na dalších čtyřiačtyřicet let posledními. Ve vztahu k mezinárodní politice představuje symbolický mezník Churchillův projev ve Fultonu, jímž vzal Západ konečně na vědomí proradnost svého východního „spojence“, který napříč Evropou spustil železnou oponu.

Šestačtyřicátý byl i rokem narození některých zajímavých osobností, jejichž pětasedmdesátiny nám snad v příštím roce bude dopřáno slavit. Pro mne je z nich nejvýznamnější biskup Vojtěch Cikrle, jediná „stálice“ brněnských dějin posledního třicetiletí a jeden z nejdůležitějších mužů dějin brněnského biskupství, o jehož roli v historii Brna od osvícenství po současnost poslední dobou přemýšlím. V Americe by měli pětasedmdesátiny oslavit George W. Bush a Donald J. Trump, vysoce kontroverzní republikánští prezidenti, po kterých se nám ale možná v případě nástupu demokratického progresivismu bude ještě stýskat.

V mých očích bude však rok 2021 především rokem Jiřího Rubína, od jehož narození z roku 1921 v něm uplynule rovných sto let. Tento muž byl pro mne druhým otcem i živou kronikou, v níž jsem si mohl lépe než v knihách „číst“ o dějinách dvacátého století a jejich kladných i záporných postavách, o Šrámkovi, Háchovi, Plojharovi, Tomáškovi a mnoha dalších. Samotný Jiří Rubín se snad nejvýrazněji zapsal do dějin ve spolupráci s posledně jmenovaným, když z jeho pověření podepsal v květnu 1989 smlouvu s Čedokem ohledně cesty deseti tisíc českých poutníků do Říma na svatořečení Anežky České, která předznamenala pád totality a začátek svobody. Svou první římskou pouť ale organizoval už v roce 1969 k 1100. výročí sv. Cyrila. Byla spojena s hromadnou audiencí jejích účastníků u Tomáškova nástupce a velkého vyhnance, kardinála Josefa Berana.

Nedožité sté narozeniny si budeme připomínat i u řady dalších osobností našich politických a náboženských dějin, například u „komunisty s lidskou tváří“ Alexandra Dubčeka a legendárního biskupa skryté církve Felixe Maria Davídka. Monarchistickou legendou, která by v roce 2021 oslavila stovku, je pro mne rumunský král Michal I., kterému se za druhé světové války podařil husarský kousek v podobě svržení diktatury a převedení Rumunska z pronacistického tábora do tábora Spojenců a který ještě i po roce 1989 ukázal nesrovnatelnost morální autority monarchů na straně jedné a prezidentů na straně druhé. Skutečná oslava stovky snad bude dopřána princi Filipovi, manželovi britské královny Alžběty, před jejíž rolí v novodobých dějinách její země lze také jen smeknout.