Ani Markétka, ani Regina

Napsal Vít Machálek (») 9. 10. v kategorii Osobní, přečteno: 125×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online

Minulý měsíc odešel na věčnost významný český jezuita P. Josef Koláček. Přemýšlel jsem, zda jej mám na blogu připomenout v rubrice zaměřené na teology narozené ve dvacátých letech, anebo (vzhledem k tomu, že pro mne byl důležitý jeden z jeho románů) v rubrice věnované literatuře. Právě Koláčkův románový životopis Václava Klementa Petra, jehož první kapitoly kdysi souzněly s mým mládím a jehož pointu v podobě Petrovy cesty ke svatosti si dnes musím neutěšeně srovnávat s vlastním životním příběhem, mne však nakonec donutil umístit tento článek do rubriky Osobní. 

Životní cesta Josefa Koláčka (1. 9. 1929 – 10. 9. 2019) byla mnohem delší než pozemská pouť Václava Petra (16. 1. 1856 – 17. 2. 1901), ale v tom podstatném stejná. Oba na ní naplnili svůj životní úkol a mohli odejít na věčnost po dovršení svého poslání.

Pro psaní tohoto článku jsem doufal načerpat nejen fakta, ale i inspiraci v (mnou již kdysi na blogu rozebírané) úctyhodné trilogii Martina C. Putny, jíž ve svém poznání české katolické literatury vděčím opravdu za mnohé. V její třetí části však bohužel koláčkovská kapitola patří k pasážím, které mne nepotěšily a spíš mi připomněly „mladého Putnu“ jako radikálního a nelítostného kritika. Koláčkovo literární dílo je v ní charakterizováno způsobem tak zdrcujícím, že je prakticky vyloučeno, že by se s ním po přečtení Putnových charakteristik někdo zatoužil seznámit (což je rozhodně škoda…). 

O Koláčkově životě se z ní čtenář dozvídá jen toto: „Jakožto mladý jezuita v komunistickém Československu zažil Josef Koláček přepadení klášterů, službu v PTP a mnohé další ústrky. V soukoli procesů však neuvázl… Vysvěcen byl až poté, co roku 1968 odešel do Rakouska. V exilu Koláček pracoval pro české vysílání vatikánského rozhlasu…“ (1) Tedy jen letmý náznak utrpení padesátých let a ani slovo o tom, že otec Koláček byl opravdu významnou postavou jak českého exilu, tak i celé katolické církve. Její tak prominentní postava, jakou je bývalý ředitel tiskového střediska Svatého stolce Federico Lombardi, po jeho smrti pro Vatican News uvedl: „Ve vatikánském rohhlasu kromě programů, které denně připravoval v českém jazyce, vytvořil několik velmi krásných a silně autobiografických programů i v italštině, z nichž bylo patrné jeho vášnivé zaujetí pro to, co říkal. Otec Koláček byl člověkem, který mnoho vytrpěl, když sám zažil pronásledování, a jeho svědectví bylo tudíž ryzí a věrohodné. Také nadšený způsob jeho vyjadřování nezřídka naznačoval prožité utrpení a účast na dění, v němž církev a český lid opravdu trpěly a platily za svobodu a víru.“ (2)

Josef Koláček se narodil v Bystrci (tehdy ještě vesnici u Brna) a jeho životní cesta z Brna do Vatikánu (s letmými návraty zpět po roce 1989) představuje téměř románový příběh. Zasloužila by si zpracování v žánru duchovního románu, ve kterém on sám přiblížil příběhy Jana Nepomuka Neumanna, Aničky Zelíkové, Faustyny Kowalské, Martina Středy, Bedřicha Bridela a dalších. V mládí byl vážně nemocný a maminka podle jeho vzpomínky „naznačila, že když mě Pán zachrání, tak mě Pánu dá“. On sám o tom ani nevěděl, přesto však směřoval ke kněžství a hned po maturitě se hlásil do Tovaryšstva Ježíšova. (3) To bylo už po komunistickém převratu, takže Koláčka brzy (po „bartolomějské noci“ z roku 1950) čekala se všemi ostatními jezuity včetně umírajících starců deportace do koncetračních klášterů. Posléze následovala léta mezi „pétépáky“ – a současně hledání cestiček ke kněžství. Do Putnova obrazu Koláčka jako málo zajímavého „restauračního“ a protimoderního katolíka nijak nezapadá například skutečnost, že jeho světitelem byl v lednu 1968 Felix Maria Davídek. Po sovětské okupaci Koláček v září 1968 odešel do Rakouska, dostudoval teologii v Innsbrucku a roku 1970 byl povolán do Říma, kde začal pracovat ve Vatikánském rozhlase a stal se vedoucím jeho české sekce. Prožil si ovšem i všechny strasti režimu nepohodlného významného exulanta, počínaje sledováním agenty Státní bezpečnosti a konče nemožností kontaktů s rodinou (své matce nesměl přijet ani na pohřeb). „V roce 2010 P. Koláčka ocenila ČBK za působení v české sekci Vatikánského rozhlasu a za literární a publicistickou činnost Pamětní medailí. Roku 2016 mu Ústav pro studium totalitních režimů udělil Cenu Václava Bendy za statečné postoje v době komunistické diktatury. Kardinál Dominik Duka ocenil P. Koláčka u příležitosti jeho devadesátin Medailí sv. Jana Nepomuckého, kterou mu už nestihl předat.“ (4) 

Osobně si otce Koláčka z vysílání vatikánského rozhlasu pamatuji jen poměrně matně, mám však silný dojem, že úroveň jeho českého vysilání byla v „koláčkovské“ éře výrazně vyšší než po ní. Stejný pocit nenahraditelnosti mám i u řady jiných velikánů z řad generace narozené ve dvacátých letech. Kdybych měl možnost věnovat se blogování i ve dvacátých letech 21. století, rád bych tyto nezastupitelné osobnosti dál připomínal ve spojení s jejich stými výročími. První by mohl přijít na řadu v roce 1920 narozený papež Jan Pavel II., k jehož spolupracovníkům patřil i Josef Koláček.

Ten je v mé paměti nejsilněji přítomen prostřednictvím svého již zmíněného románu o Václavu Klementovi Petrovi, zakladateli kongregace petrinů. V dolní části brněnské Masarykovy třídy, hned nad hlavním nádražím, je kostel sv. Máří Magdalény, který měli po sametové revoluci zhruba po dvě desetiletí petrini ve své duchovní správě. V době po své konverzi ze začátku devadesátých let jsem rád navštěvoval tento chrám s jeho kontemplativní atmosférou se stále vystavenou Nejsvětější svátostí. Generální představený petrinů, otec Vojtěch Jeniš, pro mne byl velmi důležitý i o deset let později, kdy jsem působil na brněnském Biskupském gymnáziu a nalezl přátele mezi jeho příbuznými z řad tamějších studentů a absolventů. Po smrti mého táty za něj dokonce odsloužil zádušní mši. 

V době, kdy jsem se s ním ještě vůbec osobně neznal, došlo někdy v první polovině devadesátých let ke zvláštní epizodě, která dodnes zůstává mému srdci drahou: při jedné z mých návštěv chrámu sv. Maří Magdalény mi v něm otec Jeniš z ničeho nic a bez jakéhokoliv zjevného důvodu daroval dvě nebo tři knížky, které tam jinak petrini zájemcům nabízeli za příslušný poplatek. Jednou z nich byl román Kapka Krve od Josefa Koláčka. (5)

Hlavní hrdina tohoto románu Václav Petr patřil ke světcům, se kterými Josef Koláček „na základě detailní znalosti reálií, získané bádáním v archivech, často a rád vedl hypotetické rozhovory“, posléze přerůstající do románového zpracování. (6) Výsledkem je světcův obraz, který odpovídá všemu, co lze o jeho životě zjistit, a současně má ráz portrétu namalovaného někým, kdo měl k zobrazované osobnosti osobní vztah a kdo zároveň uměl vystihnout její duchovní rozměr. Opravdu nemám dojem, že by v Petrově životopisu šlo jen o „udržování biedermeierovsky bezproblémové, idylické zbožnosti“, jak tvrdí M. C. Putna. (7) 

Děj románu začíná v době Petrových studií na klatovském gymnáziu. Mladý Václav, syn kožešnického mistra Václava Petra ze Sušice a jeho manželky Anny rozené Jelínkové,  rozhodně není žádným Mirkem Dušínem. Ve škole propadává a v Klatovech ho víc než studium zajímá zpěv v chrámovém sboru. A i ten jen proto, že po zkouškách mohou zpěváci doprovázet domů sopranistky. Patří k nim i líbezná Markétka, v jejíž společnosti je Václavovi víc než dobře.

Jsou-li v románu nějaké „sentimentální“ pasáže, pak spíš zde než v líčení zbožné idyly jihočeského maloměsta, kde je vidí Martin Putna. Právě ty mi v něm ovšem byly blízké. S mými vlastními životními prožitky bohužel souzněl i popis náhlé smrti Václavovy matky, která je klíčovou událostí první části románu. Matčiným přáním vyjádřeným v posledním rozhovoru s nezdárným synem (a zopakovaným ve vidění, které měl po její smrti) bylo, aby „pořádně studoval a vytrval až do konce“. (8) To dalo Václavovi potřebnou motivaci k setrvání na klatovském gymnáziu (pochopitelně spolu s Markétkou, kterou by v případě návratu domů do Sušice musel opustit…). 

Po úspěšně složené maturitě měl pocit „andělského vnuknutí“ (s charakteristickou naivitou spatřovaného tam, kde se ve skutečnosti jedná spíš jen o citové blouznění…), který jej vedl do s Markétkou spojené lékárny. „Její barokní interiér mu připadal pohádkový, protože ji tam dost často vídával, občas pomáhala kmotříčkovi něco balit. Ač přešel čtyřikrát kolem dveří, ač si předůkladně prohlížel léčivé byliny ve výkladu a přitom pokukoval dovnitř, po Markétce ani stopa. Ani nějaké rozechvění mu neříkalo, že by byla nablízku. Jen ta palčivá touha vidět její mírně zvednutý nosík, který stále vytahuje úsměv na její rty, jen se rozběhnout alejí jejích nahnědlých očí až tam, kde tiše zpívá nebo se modlí její úchvatná duše.“ (9)

Nad místy tohoto druhu zase nemohu souhlasit s Martinem Putnou, podle kterého „ironii v Koláčkových textech hledat vskutku nelze“. (10) S jemnou ironií je naopak vylíčena i následující pasáž, v níž se Václav dočkal vytouženého setkání a šel s Markétkou do klatovského kostela Narození Panny Marie, kde mu „ťukání jejích podpatků vybavovalo představu trilků, které ovíjí hlavní motiv jejich společné chůze k oltáři“. (11) Tyto a jiné v románu popsané přeludy znám také dobře, tím však už bohužel paralely mezi mým životem a životem Václava Petra končí. 

Václavovo povolání ke kněžství se zprvu zdálo být jen utkvělou představou jeho strýce, sušického děkana Matěje Petra. Bylo ovšem i touhou Václavovy zemřelé matky. A možná právě to, že kněžství nebylo tím, co Václav sám chtěl, ale cestou, která se před ním v různých náznacích a znameních otevírala, aniž by si to přál, jej nakonec přesvědčilo, že v tomto případě nejde o přelud, ale o výzvu, před kterou musí kapitulovat. Uvědomil si, že:

„Jestliže člověkův obraz Boha není zkalen bytostnou alogičností, stává se jeho vzdor výrazem nejvyšší pýchy, pokud člověk nesnáší, aby svévole jeho speciálních životních plánů byla rušena a křižována vyšším smyslem nějaké absolutní ,ratio‘. Člověk se tak ocitá v situaci vzdorujícího dítěte, které by chtělo za každou cenu prosadit svou vůli, i když případně tato svévole znamená zničení sama sebe.“ (12) 

Děj Koláčkova jihočeského románu pokračuje v Českých Budějovicích, kde Václav studoval v biskupském semináři. Nakonec byl biskupem Jirsíkem (13) vysvěcen na kněze. Mezitím se však ještě ohlásila další citová zápletka, když se Václav Petr po zranění oka ocitl v ordinaci vídeňského očního lékaře a byl tam okouzlen sestřičkou Reginou. I zde Josef Koláček s lehkou ironií líčí, jak se mu Regina v hlavě pletla do modliteb k regině coeli, a čtenář tak zase může spoluprožívat zmatek nerozlišování mezi láskou přirozenou a láskou nadpřirozenou, podstatné téma nejen tohoto Koláčkova románu. Václav Petr v boji o toto rozlišení a o to, aby v pravý čas opustil tu první kvůli té druhé, zvítězil. Díky tomu mohl začít sloužit Kristu a lidem (14) a jeho životní příběh se mohl stát naplněným a smysluplným. Sám jsem se bohužel ve zmatcích tohoto druhu plácal příliš dlouho na to, abych o svém životě mohl říci něco podobného.

Poznámky:
1) Martin C. Putna, Česká katolická literatura  v kontextech 1945–1989, Praha: Torst, 2017, s. 840.

2) Federico Lombardi, „Jeho svědectví bylo věrohodné“, Katolický týdeník, 17.–23. 9. 2019, roč. 30, č. 38, s. 8.

3) Johana Bronková – Josef Koláček, „Báli jsme se, že jedeme na Sibiř“, Katolický týdeník, 3.–9. 9. 2019, roč. 30, č. 36, s. 13.

4) tok – kk, „Byl hlasem svobody“, Katolický týdeník, 17.–23. 9. 2019, roč. 30, č. 38, s. 1.

5) Otec Vojtěch Antonín Jeniš (1946–2008) byl také jednou z osobností, u nichž se nelze ubránit pocitu nenahraditelnosti. Jeho náhlou smrt brněnské působení petrinů u Máří Magdalény o dlouho nepřežilo a dnes již je u nás toto řeholní společenství přítomné jen ve svých „rodných“ jižních Čechách (v Českých Budějovicích a v Písku).

6) „Hlas, který voněl svobodou: Ohlédnutí Jaroslavy Otradovcové“, Katolický týdeník, 17.–23. 9. 2019, roč. 30, č. 38, s. 8.

7) Martin C. Putna, Česká katolická literatura  v kontextech 1945–1989, Praha: Torst, 2017, s. 843.

8) Josef Koláček, Kapka Krve, Brno: Petrov, 1991, s. 20.

9) Tamtéž, s. 23–24.

10) Martin C. Putna, Česká katolická literatura  v kontextech 1945–1989, Praha: Torst, 2017, s. 841.

11) Josef Koláček, Kapka Krve, Brno: Petrov, 1991, s. 25.

12) Tamtéž, s. 55.

13) Jan Valerián Jirsík (1798–1883), snad nejlepší český biskup 19. století, je osobnost mně blízká ze životopisu Emila Háchy, kterému se jako jednomu z mnohých dostalo možnosti získat kvalitní středoškolské vzdělání na Jirsíkem založeném a zprvu i financovaném českém gymnáziu v Českých Budějovicích.

14) Další mezníky děje Koláčkovy knihy představují Petrovo kněžské svěcení a začátek působení v roli kaplana v Blovicích (1880), jmenování vicerektorem budějovického kněžského semináře (1883), audience u papeže Lva XIII., která předurčila jeho další cestu (1886), založení Bratří Nejsvětější Svátosti alias petrinů (1888) a smrt v pověsti svatosti (1901).

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel čtyři a dvě