Předevčírem se královopolská farnost musela navždy rozloučit s jedním ze svých dvou kněží, P. Landou. Můj dnešní článek bude osobní vzpomínkou na tohoto dobrého člověka, v níž bych se chtěl také zamýšlet nad tím, co je v životě podstatné a jak v něm lze i z břemena utrpení, stárnutí a směřování ke smrti vytěžit něco dobrého.
Poslední dobou musím chtě nechtě přemýšlet právě o oněch smutných věcech typu stáří spojeného s ubýváním sil a se zdánlivou bezvýchodností a zmarem. Při pohřební mši svaté v královopolském kostele z 22. února 2020 mne v této souvislosti oslovilo konstatování, že i když člověk může být zapomenut druhými lidmi a v důsledku stařeckého úpadku dokonce i sebou samým, nic z jeho života se tím neztrácí a nepropadá se v nicotu, protože Bůh na nás nikdy nezapomene…
Nám, kteří jsme zatím poutníky tímto světem, ovšem smrt bere naše blízké bez ohledu na to, že představovali neodmyslitelnou součást našich životů. Letošní rok už mi v tomto ohledu uštědřil hned dvě těžké rány. Ztratil jsem v něm nejprve svou tetu, jež byla v mém životě důležitá po celých padesát let jeho trvání, a pak zlatého kněze a zpovědníka, který se v něm stal důležitým v posledním dvacetiletí.
Vlastně jsem se ani nechtěl pouštět do blogování o tak velmi osobních tématech. Ve vztahu k otci Landovi tak ale nakonec učiním, a to už proto, že chci tímto způsobem poděkovat za jeho kněžskou službu a prostřednictvím tohoto díku vzdát hold i kněžím obecně. Jsem přesvědčen, že svědectví o dobrých kněžích je třeba vydávat, a to zvláště v dnešní podivné době, v níž u nás kněží na žebříčku společenské vážnosti stojí až někde úplně dole, hluboko pod povoláními, jejichž přínos obecnému dobru je pochybný.
Mohu rozumět skutečnosti, že pro sekularizovanou společnost není snadné chápat smysl toho, že kněží slaví svátosti a zprostředkovávají nám hříšníkům Boží odpuštění a požehnání. Sám však každopádně takto kněze vnímám a P. Landu stále v duchu vidím před sebou právě jako žehnajícího. Na konci mše svaté míval ve zvyku pronášet poněkud svérázné židovsko-katolické požehnání, vrcholící slovy „ať k vám Hospodin obrátí svou tvář a na přímluvu Panny Marie a svatého Josefa vás naplní pokojem“.
Otec Jiří Landa (6. 7. 1947 – 11. 2. 2020) mne v posledních více než dvaceti letech doprovázel především jako zpovědník. Rozhodně mu nelze připsat žádný podíl na tom, že v mém životě v průběhu té dlouhé doby docházelo spíš k pádům všeho druhu než k duchovnímu růstu. Myslím, že spíš právě jen díky tomuto svému dobrému pastýři, kterému vděčím za velmi mnoho, jsem naopak vůbec byl schopný všechny vnitřní a vnější krize nějak přestát. Hodně důležité pro mne bylo například jeho konstatování, že potřebuji nejen řešit problém odpuštění ve vztazích s druhými lidmi, ale také odpustit sám sobě…
Zahanbeně zde přiznávám, že jsem měl kdysi (v době svých prvních zpovědí u něj) velmi konvenční představu o roli kněze a o tom, že by se měl ve zpovědnici vyjadřovat jen k vyznávaným hříchům, takže mi otec Jiří připadal jako takový starý popleta, když se mnou při zpovědi teple lidsky rozmlouval o všem možném. Ve skutečnosti byl ovšem tehdy asi tak stejně starý jako já teď a jeho osobitý přístup nebyl – jak jsem až časem pochopil a ocenil – ničím jiným než projevem bytostné laskavosti tohoto člověka, kterému byla absolutně cizí jakákoliv odlidštěná formálnost.
Starým popletou byl spíš jeho penitent – tedy moje maličkost. Otec Jiří mi nikdy nedal najevo sebemenší netrpělivost s mými mnohdy dlouhými a do nepodstatností zabíhajícími vyznáními a až po mnoha letech mi jednou prozradil, že si zprvu v duchu říkával: „Ó jé, to bude zas dlouhé.“:-)
Lidskost, trpělivost a empatie nejsou zdaleka tak běžné, jak by se zdálo. Spíš jde o kvality velmi vzácné, kterými se zpravidla vyznačuje jen člověk, který si už v životě sám něco prožil a protrpěl a dokázal z toho vytěžit schopnost porozumění vůči druhým. Přesně to byl případ otce Jiřího.
Trvalo dlouho, než jsem si vůbec uvědomil, jak těžký nese kříž a s jakým sebezapřením svou službu vykonává. Došlo mi to až v posledních letech, i když ve skutečnosti – jak jsem se dozvěděl až teď na jeho pohřbu – už v době svého příchodu do „mé“ královopolské farnosti před více než dvaceti lety byl v invalidním důchodu.
A to je to, před čím chci tímto svým textem symbolicky smeknout – ve vztahu ke konkrétnímu člověku, ale i obecně ve vztahu ke kněžství. Velmi se mne dotýká, když musím o kněžích stále číst jen věci typu mediálních zpráv o pedofilních aférách či různých antiklerikálních výlevů. Jistě, kněží jsou ve špatném slova smyslu lidmi jako každý jiný, schopnými těžkých hříchů a katastrofálních životních pádů. Ale spojovat je s ubližováním lidem jim svěřeným je strašná nespravedlnost, protože drtivá většina z ních právě naopak (a v tom už je rozdíl oproti nám „nekněžím“) zasvěcuje své životy opravdové službě lidem, která není povoláním, ale posláním a která také nezná odcházení do důchodu, ale trvá až do smrti. Myslím teď na to ve spojení s chvílemi, v nichž otec Jiří ze své poslední farnosti odjížděl pohřebním vozem v rakvi…
Vydat se cestou kněžství není snadné dnes a tím spíše to nebylo snadné v době komunismu, která kněze programově deklasovala. Nebylo v ní samozřejmě lehké ani dostat se do semináře, který směl být v českých zemích jen jediný a musel fungovat všelijak. Jiří Landa měl zřejmě v té zlé době dvojí štěstí: mohl vyrůstat v Deblíně, ve venkovském prostředí, jehož tradičně katolický ráz zřejmě ještě zůstal do jisté míry zachován, a do semináře mohl vstoupit někdy v době krátkého politického uvolnění koncem šedesátých let. Už tehdy okouzloval svým smyslem pro humorný nadhled, takže se prý zrodilo úsloví „V semináři sranda, to je Jirka Landa.“
Jako kněz byl před rokem 1989 administrátorem a v devadesátých letech farářem v řadě vesměs venkovských farností brněnské diecéze. Poté byl, jak praví jeho parte, „z důvodu nemoci uvolněn ze služby faráře a v srpnu 1999 nastoupil jako výpomocný duchovní do Brna – Králova Pole“.
Mých vzpomínek na jeho působení v královopolské farnosti je mnoho a všechny jsou jen dobré a krásné. Tedy nepočítám-li věci spojené se zdravotními problémy otce Jiřího, který trpěl cukrovkou a zřejmě i dalšími nemocemi. Několikrát skončil v nemocnici, ale vždy se zase vrátil do farnosti a až do konce pokračoval ve své kněžské službě, i když už vlastně fyzicky nemohl. A nikdy při ní nepřestal být velmi laskavým a soucitným člověkem. To je to, co bych chtěl postavit do středu tohoto článku a do středu toho, v čem pro mne spočívá odkaz otce Landy: že bolest a utrpení nemusejí (nesmějí!) člověka učinit sebestředným, ale mohou být naopak přetaveny ve stálý soucit, sympatii a empatii ve vztahu k druhým. I jeho poslední gesto soucitu, s nímž si přál, aby pozůstalí na jeho pohřbu místo květinových darů finančně přispěli na projekt Mary’s Meals pomáhající hladovějícím, je víc než výmluvné.
K takovémuto přetavení je ovšem potřebná nejen přirozená láska, ale i láska nadpřirozená, láska k Bohu. Také v ní můžeme právě ve svých těžkostech a souženích růst, pokud o ni prosíme. Jednou z mnoha věcí, kterým otec Jiří učil své farníky, byl drobný posun směrem ke zcela poctivé podobě jedné z úvodních modliteb růžence: v běžné verzi se v ní mluví o „Ježíši, kterého nade všechno milujeme“, zatímco ve verzi otce Landy jde o prosbu „kterého AŤ nade všechno milujeme“. Velmi často se se vzpomínkou na něj modlím také modlitbu, která ve svátosti smíření vždy předcházela jím udělené rozhřešení: „Přijmi mne takového, jaký jsem, a učiň mne takovým, jakým si mne přeješ mít.“
Nad svými slabostmi a trápeními si nemusíme zoufat. Je jen třeba, abychom k nim přistupovali s vírou a také s humorem. Obojí spolu souvisí, protože právě víra nám umožňuje nebrat lidi a hlavně sami sebe smrtelně vážně, ale s již zmíněným humorným nadhledem.
Byl jsem rád, že pohřební obřady za otce Jiřího vedl brněnský pomocný biskup Pavel Konzbul, který je také znám svým smyslem pro humor a který ani své smuteční kázání neváhal vyšperkovat vtipem o rabínovi, který rozhodl, že slepice může být snězena, je košer a nechybí jí žlučník, protože Žid, který s ní za rabim přišel, měl pocit hořkosti.:-)
Víra je tím, co člověku pomáhá smát se i skrze slzy. A co mu také umožňuje jít s důvěrou i po cestě, která vede temnotou. „Hospodin je můj pastýř… I když půjdu roklí šeré smrtí, nebudu se bát ničeho zlého…“ Tyto úryvky ze žalmu 23 pro mne právě v letošním bolestném roce znamenají víc než kdy dřív. Jde totiž o žalm, který zazněl jak na pohřbu mé tety, tak i na pohřbu otce Jiřího.
2024 ©