Dříve než se budu v příštím příspěvku z poloodborného úhlu pohledu zabývat dějinami Brna od jeho oficiálního založení před 7 3/4 stoletími, rád bych nejprve dnes o Brnu a jeho širokém okolí napsal pár slov z pohledu spíš vzpomínkově osobního. Tímto úhlem pohledu bude mé klukovské poznávání měst a památek rodného kraje v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století. Vzdávám dnes hold svým rodičům, díky nimž jsem mohl odmalička soustavně poznávat svou zemi a její genius loci.
I když je Brno od sedmnáctého století nezpochybnitelnou metropolí celé Moravy, ve skutečnosti existují na Moravě a ve s ní spojené české části Slezska tři přirozená centra (Brno, Olomouc, Ostrava). Územněsprávní uspořádání někdejší České socialistické republiky, po této stránce ne tak úplně nesmyslné jako po jiných, to vyjadřovalo existencí Jihomoravského (brněnského) a Severomoravského (ostravskoolomouckého) kraje. V tomto ohledu bylo logičtější než dnešní systém, který v návaznosti na rozdělení z padesátých let na místo krajů znovu zavedl „krajíčky“, přičemž zásadní vadu předlistopadového rozdělení v podobě ignorování zemské hranice mezi Čechami a Moravou zachoval a ještě zvýraznil.
Jihomoravský kraj doby mého dětství se skládal ze čtrnácti okresů: Blansko, Brno-město, Brno-venkov, Břeclav, Gottwaldov (Zlín), Hodonín, Jihlava, Kroměříž, Prostějov, Třebíč, Uherské Hradiště, Vyškov, Znojmo a Žďár nad Sázavou.
Mým užším domovem jsou shodou okolností první tři okresy tohoto abecedně uspořádaného seznamu. V lesích na severním okraji Brna, v největší míře spojených s výlety mého dětství, leží od sebe jen minimálně vzdálené Soběšice a Útěchov (okres Brno-město), Vranov (okres Brno-venkov) a Adamov (okres Blansko). V mém životním příběhu je z těchto lokalit nejdůležitější Vranov, slavné poutní místo s raně barokním mariánským kostelem, jehož genius loci i v duši křesťanstvím takřka nedotčeného kluka doby socialismu probouzel vnímavost vůči duchovnímu světu.
V bezprostřední blízkosti mého bydliště mohl hrát podobnou roli „svatý Antoníček“, tj. kaple sv. Antonína Paduánského (k.ú. Brno – Královo Pole). Při psaní tohoto článku nyní objevuji i záznam o výletě do Komárova, kde stojí nejstarší dochovaný brněnský kostel. Záznam částečně psaný mou rukou v době, kdy mi mohlo být nějakých 7–8 let, uvádí: „Komárov. Rozkopaná čtvrt, na kostele vísí tato deska: Kostel sv. Jiljí na Luhu. Původní název Komárova ve 12. století.“
Z okresu Brno-venkov musím dále zmínit prastarý rajhradský klášter. A také fascinující zříceninu „Nebeské růže“ – klášterního kostela Rosa coeli u Dolních Kounic. Ta se ovšem pro mne stala důležitou až později, a to ve spojení s verši Jana Skácela, „ateistického“ básníka, který ovlivnil mou cestu ke křesťanské víře: „Na celém světě není tolik ticha/ jako když sněží v Dolních Kounicích/ a probořenou střechou katedrály/ snáší se k zemi bílý sníh…“ Ve vztahu k témuž okresu musím zmínit i „Nebeskou bránu“ – klášter Porta coeli v Předklášteří u Tišnova – a ve vztahu k okresu Blansko Halasův Kunštát. Blanensko je ovšem spojené i s předliterárními památkami, tj. s pravěkými nálezy na území dnešního Moravského krasu, sahajícími až do dob lovců mamutů.
Okres Břeclav leží v mně ne už tak blízké oblasti směrem na jih od Brna, jež byla před tragickými událostmi válečnými a poválečnými jazykově spíš německá a od nich skýtá do jisté míry obraz zkázy. Spíše než na šedivé okresní město mám z dětství vzpomínky na archeologické naleziště Pohansko u Břeclavi, spojené s dobou (před)velkomoravskou. Lednický minaret či světskými i duchovními památkami nabitý Mikulov mne zaujaly až později.
Nikoliv v dětství, ale až později jsem také získal vztah ke Gottwaldovu (který takto komunisté podle jedné vtipné glosy pojmenovali k připomenutí prezidenta Klementa Zlína). S ním spojený okres je už od Brna poměrně vzdálený a jako jeden z mála v kraji jej procestovaný nemám a moc o něm nevím. Vlastně až teď v posledních dnech mne zaujala zpráva spojená s jednou z jeho obcí, Sazovicemi, jejichž nový kostel sv. Václava byl v roce 2017 zařazen mezi deset nejlepších staveb světa. Moderní kruhový kostel připomínající spíš svazek papíru než románskou rotundu a ztělesňující odhmotnění, lehkost a abstrakci je dílem architekta Marka Jana Štěpána, podle jehož návrhu nyní vzniká i kostel bl. Marie Restituty v mém bydlišti Brno-Lesná.
K „mým“ regionům spojeným s místy původu mých rodičů patří na jedné straně oblast kolem Slovácka (a Hané), na straně druhé Českomoravská vysočina. Okres Hodonín, patřící do prvního z nich, mi nicméně z dětství uvízl v paměti jen poměrně matnými vzpomínkami na okresní město, Veselí nad Moravou, Kyjov či zámek v Miloticích. Nikdy jsem bohužel neměl žádný zvláštní vztah k folklóru a tedy ani k událostem typu národopisných slavností ve Strážnici. Zajímají mne ovšem tragické novodobé dějiny českých zemí a před několika lety mne v rádiu zaujal rozhovor se stařičkou folklórní zpěvačkou Emilií Machálkovou, Romkou, která jen díky statečnému zásahu starosty „svých“ Nesovic za protektorátu unikla deportaci do svatobořického koncentračního tábora, která jinak postihla jeji příbuzné. Tento tábor pro Romy bohužel také patří do dějin okresu Hodonín.
Okres Jihlava je součástí Vysočiny, ale je samozřejmě také spojen s někdejším „jihlavským jazykovým ostrovem“, s němectvím a žel i s nacismem. Ze Stonařova například pocházel válečný zločinec Arthur Seyss-Inquart. Polná je zase spojena s nechvalně známou epizodou z dějin českého antisemitismu v podobě hilsneriády. Krásná historická Jihlava se středověkým městským opevněním ovšem v mých vzpomínkách toto vše překrývá. Zmínit je třeba i „klenot západní Moravy“, premonstrátský klášter v Nové Říši u Telče, byť ten samozřejmě v dobách mého dětství existovat nesměl.
Okres Kroměříž je historicky spojen mj. s kroměřížským sněmem a prvním velkým pokusem o liberalizaci habsburské monarchie z let 1848–1849, ale také s protikomunistickým odbojem skupiny Hory Hostýnské na počátku padesátých let, jehož dějiny jsem si pečlivě nastudoval v době, kdy jsem jako začínající učitel trávil nezapomenutelný týden „školy v přírodě“ na chatě Tesák, turistickém centru Hostýnských vrchů. Teprve tehdy jsem se pořádně seznámil také s Hostýnem, jedním z nejslavnějších poutních míst Moravy. O jeho roli ve zbožnosti našich předků jsem však něco tušil už v dětství, kdy mě ohromila informace, že má (pra)babička na Hostýnek putovávala náročnou několikadenní pěší poutí.
Město Kroměříž je rodištěm pro mne klíčového moravského umělce – Karla Kryla. Mám ji tedy spojenou i s traumatem, které kroměřížské vzpomínky z dětství pro Kryla celý život znamenaly. Jedním z nejdůležitějších „moravských“ textů dvacátého století je pro mne Krylova Balada kroměřížská, v níž básník popsal, jak při svém návratu do Kroměříže po desítkách let v modlitbě před křížem u absidy chrámu svatého Mořice prosil o schopnost odpustit těm, kteří zničili jeho dětství: soudruhům, kteří rozmlátili tiskárnu jeho otce, zatloukli kolonádu v Květné zahradě do desek a udělali z ní silo, zničili snad všechno krásné široko daleko a pozatýkali ty nejlepší lidi, které malý Karel v Kroměříži znal.
Co se týče okresu Prostějov, vybavuji si z dětství jen výlet do okresního města, které mám navíc spojené spíš s oděvním průmyslem než s historickými památkami. Mám dojem, že jsem snad byl i v Kostelci na Hané, ale ani odtamtud mi nic zvláštního neutkvělo. Spíš jen z literatury vím, že Prostějov byl spojen s Jiřím Wolkrem a Kostelec s Petrem Bezručem.
Ve vztahu k okresu Třebíč mám vřelé vzpomínky spojené s okresním městem, bazilikou sv. Prokopa a expozicí betlémů. A samozřejmě také s Kralicemi, symbolickým místem moravských dějin a české kultury spojené s Biblí. Bibli kralickou mám ovšem ryze osobním způsobem spojenou také se Žďárem nad Sázavou, k čemuž se dostanu v závěru tohoto článku.
Jsou-li Kralice na Třebíčsku Mekkou moravského evangelictví, pak Mekku katolické Moravy dozajista představuje Velehrad v okrese Uherské Hradiště, odkazující k duchovním a kulturním kořenům Moravy v době cyrilometodějské, k moravské obrozenecké tradici sušilovské, ale i k velké velehradské pouti z roku 1985, jež byla prvním masovým projevem odporu k tehdejšímu režimu. Na Uherskohradišťsku jsou ovšem i památná místa spojená s Komenským (Uherský Brod, Nivnice). Osobně mám na něm rád také Slovácké muzeum v Uherském Hradišti, hrad Buchlov a zámek Buchlovice. Musím však zmínit i uherskohradišťskou věznici, jednu z nejproslulejších komunistických mučíren z padesátých let, kde bachař Grebeníček (otec polistopadového předsedy KSČM) pouštěl do vězňů elektrický proud.
Ani ve spojení s Vyškovem se nejde vyhnout odkazu k padesátům letům, respektive k rodákovi z Dědic u Vyškova a masovému vrahovi Klementu Gottwaldovi. Naivní zmínku o tomto „velikánovi“, kterou budu za chvíli citovat ze svých dětských zápisků, musím už předem vyvážit ještě jedním odkazem k Baladě kroměřížské, v níž Karel Kryl zmiňoval dvě komunistické zrůdy původem z Hané (vyškovského Gottwalda a jeho zetě, kroměřížského Čepičku) s lapidárním komentářem: „Jak známo, praví předsudek, že Moravané jsou lidé srdeční a dobří. Tedy – jak kteří.“
O okrese Vyškov už jsem se zmiňoval ve spojení s Nesovicemi, rodnou obcí mého otce a místem s mimořádně vysokým výskytem příjmení Machálek. K symbolům domova, kořenů i dějin pro mne patří především Nové zámky, lidově Hrad, nepřehlédnutelná dominanta tyčící se nad Nesovicemi.
Nyní musím vysvětlit i svérázný název tohoto článku Cesty po městách, který jsem převzal z obálky svého nedatovaného sešitu se zápisky už možná skoro čtyřicet let starými. Původně snad mělo jít o záznamy z cest po městech vlastí českých a moravských obecně, leč zůstalo při jediném záznamu týkajícím se Vyškovska, který zde nemohu než v autentické podobě ocitovat:
„Cesty po městách Vyškovského okresu. Čím se vyznačují města v tomto okresu? Bohatou minulostí. Ve Vyškově je pěkný zámek s parkem. Na konci je dokonce zoologická zahrada. Stejně tak v Bučovicích a ve Slavkově jsou zámky s parky. Ale město Rousínov je trochu jíne. V blízkosti hlavní ulice, která se rozšiřuje v náměstí, je bývalé židovské gheto. Jsou to úzké uličky a náměstíčka s malými domky. Stojí tam bývalá sinagoga. Nedaleko ní je židovský hřbitov. V této části města bydlel v létech 1920–21 i pozdější dělnický prezident Klement Gottwald. Byt ve kterém bydlel, je upraven jako muzeum. Rousínov je především město nábytku, který tu má bohatou tradici.“
Zatímco dějiny Vyškovska byly v době mého dětství spojovány hlavně s bizarními „památkami“ typu Gottwaldových světniček v Rousínově a v Dědicích, v okrese Znojmo zůstaly nepřehlédnutelné skutečné dějiny, ztělesněné znojemskou románskou rotundou. Ta je tradičně interpretována jako doklad dávné příslušnosti regionu k českému státu, což se ovšem v osmdesátých letech horlivě snažil vyvrátit moravský a znojemský patriot dr. Zástěra, nadšenecky shromažďující doklady znojemských kořenů moravské (a až mnohem později i české) státnosti.
Úsměvné koncepty tohoto druhu vnímám jako přemrštěné reakce na bohorovnost, s níž k Moravě často přistupují „Pražáci“. Neschvaluji ovšem předsudky žádného druhu, ani ty protipražské – a ve vztahu ke znojemskému okresu mne nechává chladným i nedávné rozhořčení Moravského Krumlova nad tím, že mu Pražáci sebrali jeho největší atrakci v podobě Muchovy Slovanské epopeje. Jako dítě jsem tam sice Muchova monstrplátna náležitě obdivoval, leč později mi došlo, že umístění Slovanské epopeje v donedávna jazykově německém Krumlově také nebylo zrovna košer.
Co se týče Znojma, musím ještě zmínit nedaleký loucký klášter coby další důležitou součást duchovních dějin Moravy. A ocitovat svůj dětský záznam věnovaný městu Znojmu, představující snad jakýsi další díl Cest po městách:
„Znojmo. Okresní město a městská památková rezervace ve Znojemské pahorkatině s významnou dominantou – radniční věží z let 1445–48. Pod ní stojí nejdůležitější obchodní centrum města – obchodní dům Dyje. Znojmo by se dalo také nazvat městem mnoha náměstí – těch je tu opravdu mnoho. Namátkou vyjmenujme jen některá: náměstí Svobody, nám. Míru, nám. Kosmonautů, atd.“
Zlatým hřebem tohoto mého článku musí být okres Žďár nad Sázavou, společně s Brnem a Nesovicemi třetí lokalita spojená s vůní domova v podobě rodinných kořenů tentokrát z matčiny strany. Žďárská babička, po níž jsem zdědil mj. Bibli kralickou, jako uvědomělá evangelička svůj dům „za hubičku“ prodala Církvi českobratrské evangelické, jejíž modlitebna je v něm dodnes. O tom už jsem na blogu kdysi psal. Dnes musím zmínit i katolický genius loci Žďáru, spojený se Santiniho Zelenou horou, jednou z perel moravské církevní architektury. (Bohužel, za komunistů se stal symbolem Žďáru místo Zelené hory ŽĎAS a nostalgie po době, která na Vysočině vybudovala průmysl – a duchovně ji zdevastovala – tam zřejmě dodnes hraje roli i v hlasování voličů pro prezidentského kandidáta, který proslul „chalupou na Vysočině“.)
V pomyslném čtverci mezi Žďárem, Velkým Dářkem, Fryšavou a Novým Městem na Moravě jsem kdysi znal div ne každý kámen. Sám by mi stačil na téma jednoho či více vzpomínkových článků. Dnes bych ale chtěl skončit něčím víc než jen sentimentálním vzpomínáním na krajiny svého dětství.
Takovýmto závěrem by mohlo být vyjádření naděje, že je možné od guláše, ve kterém barokní poutní místa splývala s poutními místy nacionalismu a komunismu, směřovat k uspořádání událostí národních i osobních dějin do řádu, po kterém lidské srdce touží. Do řádu, v němž Vranov, Hostýn, Zelená hora a další přestávají být jen pouhými památkami a objekty vlastivědného zájmu, ale tak jako pro generace našich předků se zase stávají místy modliteb a znameními odkazujícími k cíli naší cesty, ležícímu v krajině věčnosti.
2024 ©