Na tomto blogu jsem se už několikrát sdílel o podněty pro svůj život, které jsem nalezl ve společenství Comunione e Liberazione (CL) či v textech zakladatele tohoto hnutí Luigiho Giussaniho Ty pro mne mívají význam především tehdy, když se mi protnou se zkušenostmi "odjinud". Tak tomu bylo i na včerejší "škole komunity" CL, věnované textu dnešního šéfa hnutí Juliána Carróna o roli srdce na naší cestě lidství.
Carrón poněkud překvapivě definuje srdce jako "vědomí sebe sama, vlastní touhy po smyslu" a dále říká: "Don Giussani vždy označoval srdce za naši opravdovou zbraň, to ale jen v případě, že není redukováno na city. A to je důvod, proč don Giussani klade takový důraz na srdce, na naše požadavky, na naše lidské touhy..."
Naslouchat svému srdci tedy neznamená naslouchat citům, ale naslouchat své touze po štěstí a nechat se jí vést tam, kde opravdu může být naplněna. Meditace nad texty CL (ale samozřejmě také a především nad biblickými texty) může člověka přivádět k stále se prohlubujícímu pochopení toho, že naplnění své touhy nemůže očekávat od věcí ani od lidí, protože tato touha jej ve skutečnosti odkazuje k Nekonečnu, k absolutnímu přijetí a absolutnímu štěstí, které člověk může nalézt jen u svého Pána. U Krista, k Němuž nás naše touha odkazuje, můžeme současně nalézat i velmi praktické "rady" pro svůj každodenní život, pro naslouchání svému srdci v nejběžnějších životních situacích.
Na tomto blogu jsem se už kdysi v článku "Meditovat film?" zmiňoval o americkém dramatu "Ve jménu lidu". Právě tento filmový příběh mi teď znovu vyvstává na mysli ve vztahu k mému dnešnímu tématu. Ústřední postava filmu, paní Murphyová, je ženou, jejíž život poznamenala tragédie v podobě zavraždění její šestnáctileté dcery. Paní Murphyová na tuto tragédii reaguje zdánlivě velmi racionálním způsobem: Usiluje o "spravedlivou pomstu" a dělá vše pro to, aby vraha své dcery i jiné pachatele podobných zločinů přivedla na elektrické křeslo. Tato cesta jí ovšem ve skutečnosti vůbec nepomáhá k tomu, aby se s tragédií vyrovnala. Paní Murphyová na ní jen potlačuje svou opravdovou touhu a je stále hlouběji nešťastná.
Na otázku, co v dané situaci bylo v hloubce skrytou touhou jejího srdce, dává film šokující, ale naprosto křesťanskou odpověď: zdá se, že jí byla její (zuřivě potlačovaná) touha vrahovi odpustit... Klíčovou scénu filmu představuje "vracečka" do doby před vraždou, v níž dcera paní Murphyové své matce říká, že "ten, kdo odmítá odpustit, je horší než ten, kdo odpuštění potřebuje", a současně jí klade otázku: "Čemu už chceš naslouchat, když ne hlasu svého srdce?"
Drastický příklad, na kterém tento problém ukazuje film "Ve jménu lidu", by mohl být nahrazen jakýmkoliv jiným. Zpravidla jej člověk neřeší ve vztahu k odpuštění strašného zla typu vraždy. Mnohdy se naopak nejedná vůbec o žádné zlo, ale jen o pocit křivdy či ublíženosti, který si v sobě pěstujeme zcela nesmyslně.
Nedávno mne v tomto ohledu hodně oslovila modlitba otce de Grandmaison, která se k Panně Marii obrací slovy: "Pomoz mi získat srdce prosté, které se nestahuje do sebe a nelibuje si ve svých smutcích..., které nezapomíná žádné dobro a nechová zášť k ničemu zlému." Grandmaisonovu modlitbu za očištění srdce lze zároveň chápat i jako projev touhy naslouchat opravdovému hlasu srdce, a ne falešnému hlasu srdce redukovaného na city. Přesně stejná touha zaznívá i v mých nejmilovanějších písních, jako je "Watered-Down Love" od Boba Dylana, srovnávající čistou lásku srdce naplněného Kristovým pokojem se žádostivou "zředěnou láskou", která v protikladu k té první dělá člověka nešťastným.
Ve svém životě jsem moc věcí těžce pokazil ve chvílích, kdy jsem naslouchal jen hlasu "srdce" v citovém smyslu. Současně se svědectvím o slepých uličkách, do nichž se člověk může dostat a být v nich nešťastný, však chci dosvědčit i možnost být i v zdánlivě bezvýchodných situacích šťastný v případě, že člověk naslouchá hlubšímu hlasu svého srdce (= Kristu promlouvajícímu v jeho srdci), který ho vyzývá milovat a odpouštět, neuzavírat se do vlastních smutků, nezapomínat na žádné dobro a nechovat zášť k ničemu zlému atp.
2024 ©