Evropa doby apokalyptických jezdců

Součástí katalogu mých životních traumat je i má habilitační práce. Na jedné straně bylo sice největším úspěchem mé akademické dráhy, že jsem ji roku 2016 (7. října, ve výroční den bitvy u Lepanta ze 7. 10. 1571:-)) s vypětím všech sil nějak obhájil. na straně druhé jsem však od počátku tápal už i jen ve vymezení jejího tématu a posléze nebyl schopen nic vymyslet (natož uskutečnit) ve vztahu k jejímu případnému dovedení do podoby publikovatelné monografie. 

Zjednodušeně řečeno, šlo mi v ní o dějiny křesťanské Evropy doby osmanské expanze na našem kontinentě (1354–1699), i když podle původní představy mělo jít spíše jen o křesťansko-muslimskou polemiku se zaměřením na trojiční víru a na osobnosti Václava Budovce z Budova a Jana Amose Komenského. Nicméně mě ta doba na pomezí středověku a novověku fascinuje jako celek, jako komplikované a v mnohém trýznivé dějinné období řešící problémy, jejichž dobré či špatné vyřešení předznamenalo mnohé, před čím stojíme i dnes.

V neposlední řadě šlo také o dobu velkých morových epidemií (1348–1720), které po skoro čtyři století probíhaly jedna za druhou a představovaly tragickou dějinnou sílu, jež ovlivňovala bezpočet oblastí včetně religiozity. Paradoxem, který jsem si uvědomil až nyní po zkušenostech z posledního roku, je skutečnost, že právě to bylo snad jediným velkým tématem dějin uvedeného období, kterému jsem se ve své práci vůbec nevěnoval. Malou zmínku jsem samozřejmě musel udělat u Komenského, kterému mor vyvraždil celou jeho první rodinu (a vlastně už i rodinu jeho rodičů), ale jinak jsem už při studiu odborné a přehledové literatury k dějinám 14.–17. století kapitoly věnované moru zásadně přeskakoval… Kdoví, možná budou budoucí historikové ve vztahu k počátku dvacátých let 21. století také programově preferovat jiná témata.:-)

Dnes už bych tu případnou knihu, kdyby bylo možné a smysluplné se jí věnovat, pojal zase ještě úplně jinak. Šlo by spíš o jakéhosi „průvodce“ oním dějinným obdobím než o přísně akademickou práci, pro kterého bych měl název, jenž jsem dal i do názvu tohoto článku.

„Evropa doby apokalyptických jezdců“ samozřejmě souvisí se šestou kapitolou Zjevení svatého Jana, v níž se obrazným jazykem, leč zároveň s nepřekonatelným drsným realismem líčí přijíždění čtyř jezdců, kteří hubí zemi mečem, hladem a epidemiemi.

První z nich, jedoucí na bílém koni, je podle Zj 6:2 dobyvatelem. V době na pomezí středověku a novověku jej ztělesňoval „Turek“. Druhý jezdec na ohnivém koni podle Zj 6:4 přináší vzájemné vraždění, tj. občanské války. V době, která mě zde zajímá, byl ztělesněn „vnitrokřesťanskými“ konflikty doby reformace a protireformace. Třetí jezdec na černém koni podle Zj 6:6 přináší bídu a hladomor, jež samozřejmě souvisejí se zkázou způsobenou nekonečnými válečnými konflikty (např. s třicetiletou válkou či u nás už i s husitskými válkami). Poslední jezdec na sinavém koni má podle Zj 6:8 jméno Smrt, které se však z řeckého originálu Nového zákona dá překládat i jako Mor (ve smyslu jakýchkoliv epidemií). O tom již byla řeč.