Holky z mé školky

Doba před zhruba třiceti lety byla politicky ohavná, ale svým způsobem i idylická. Puberťačky tehdy nečetly obscénní Bravo, ale nevinnou Sedmičku pionýrů, a o jejich srdce se z „celebrit“ pop-music ucházeli jen Míša David s „Poupaty“ a Standa Hložek s Péťou Kotvaldem s „Holkami z naší školky“. A právě posledně jmenovaný „megahit“ osmdesátých let jsem si vypůjčil do názvu tohoto článečku. Rád bych v něm trochu zavzpomínal na holky, které hrály nějakou roli v mém dětství (s Péťovou a Standovou nostalgickou pointou, že holky z naší školky jsou stále nejhezčí:-)). 

Ne bez překvapení si uvědomuji, že mými nejlepšími kamarády v předpubertálním období byly spíš holky než kluci. K tomu bych (možná ke zklamání některých čtenářů:-)) předeslal, že moje vzpomínky rozhodně nepotvrzují teorie pana Sigmunda Freuda o „dětské sexualitě“. Spíš  bych připustil správnost mínění Carla Gustava Junga, že každý člověk je vlastně psychologicky směsí obou pohlaví. Jestliže jsem si někdy se svými vrstevnicemi rozuměl líp než s vrstevníky, dalo by se to připsat poměrně silné přítomnosti jungovské „animy“ coby femininního prvku v mé psýché.

Jedna z mých vůbec nejstarších vzpomínek spadá do roku 1972 (či 1973), kdy mi byly dva nebo tři roky. Týká se X. (budu používat jen šifry, ať už k zachování anonymity anebo k zamaskování faktu, že si již jména těch dívenek nepamatuji:-)), dcerky babiččiných sousedů ve Ždáru nad Sázavou, s kterou jsem si tam hrával na dvorku nebo na zahrádce. Vzpomínám si, že při odjezdu z babiččina domečku (který pak bylo krátce nato prodán či napůl darován Českobratrské církvi evangelické a já už jsem se tam víckrát nevrátil) X. v poslední chvíli v „nedbalkách“ vyběhla na ulici, aby se se mnou rozloučila. Od té doby už jsem ji nikdy neviděl…

Dobu zhruba o dva roky pozdější mám spojenou s O., se kterou jsem se vodil za ručičku při školkových procházkách a neustále jí vyprávěl svou oblíbenou pohádku „O třech prasátkách“. Obávám se, že byla (možná ještě spolu s pohádkou „O veliké řepě“) jediná, kterou jsem uměl, ale O. to nevadilo…

Později, ve věku snad nějakých 7–8 let, jsem pohádky už nevyprávěl, ale četl své vzdálené sestřenici A. (říkám jí tak proto, že dnes, nemýlím-li se, žije v Austrálii:-)).  Bylo to při pobytu u druhé babičky v Nesovicích. A. byla mladší než já a otec mi dal pokyn, že mám z pohádek vynechávat hrůzostrašnosti, aby se nebála. No dělal jsem, co jsem mohl, ovšem pohádky jsou ze své podstaty horory a touto cenzurou jsem z  nich vytvářel něco velmi podivného („Červená karkulka“ mezi nimi nebyla, ale kdyby byla, byl bych vlkovi dovolil babičku a Karkulku nanejvýš zavřít do světnice, ale v žádném případě ne sežrat:-)). A. už jsem pak taky nikdy neviděl, protože její rodina emigrovala do již zmíněné Austrálie, kde se pak krátce na to rozpadla…

Mých kamarádek z prvních let ZŠ bylo víc. Vzpomínám třeba na L., se kterou jsme při procházce okolím školního pozemku našli ježka, o kterého jsme se chtěli společně starat; zlá učitelka nám to bohužel pod záminkou trestu za jakýsi kázeňský prohřešek nedovolila.

Ještě mnohem hezčí vzpomínky mám na E., se kterou jsme ve školní družině psali a malovali nekonečný komiks, ve kterém jsme sami sebe transformovali do podoby literárních postav. Zde je třeba hledat počátky mé posedlosti „spisovatelstvím“, která už od té doby nikdy neskončila a dnes se vybíjí třeba na tomto blogu.:-)

Několik let se táhlo mé kamarádění s M., sousedovic děckem ve Sklenném, kde jsem pravidelně trávil část prázdnin na chalupě u příbuzných. Jedny prázdniny měla chudera po nějakém úrazu nohu v sádře, tak jsem ji pak divoce vozil v kočárku (nejmíň jednou mi přitom z kočáru vypadla a moc se divím, že mým přičiněním neutrpěla další, ještě horší úraz…). A pak přišly jednoho dne prázdniny, kdy se M. (byla mladší než já, ale dívky, jak známo, dospívají rychleji než chlapci:.-)) najednou začala chtít pusinkovat. To mě nepříjemně překvapilo a už jsem se s ní dál nekamarádil.

Jako poslední bych vzpomněl další vzdálenou sestřenici J., se kterou jsem si hrál taky ve Sklenném. Vlastně šlo o celou partu, ve které jsem byl někdy jediný kluk (kromě J. ji tvořily místní, vesnické dívčiny), ale J. z ní byla zdaleka nejúžasnější. Moc šikovná, milá a vtipná holka. 

Asi o dvacet let později jsem dostal od příbuzných nějaké rodinné fotky. Z jedné z nich (která by se mi nelíbila, ani kdyby na ní byl kdokoliv jiný) mě zabolelo u srdce. Byla na ní J. v pyžamu se svým „přítelem“…

Tak si říkám, že by možná člověk o dalších osudech „holek ze školky“ už ani žádné zprávy dostávat neměl, aby si ve své paměti mohl zachovat jen jejich ničím nenarušené obrazy z dob dětské nevinnosti…