I když mi už různé problémy spojené s přibývajícími léty a ubývajícími silami neumožňují věnovat se cestování, konferencím apod. tak jako zamlada, minulý měsíc pro mne bylo hodně důležité zúčastnit se aspoň části přerovské konference „Komenský a první republika“.
„Léta Páně 1618 v outerý po svatém Vítu stala se smlouva svatební…“ (1) Těmito slovy začíná svatební smlouva mezi Janem Amosem Komenským a Mandalenou rozenou Vizovskou, uzavřená dne 19. června 1618. Téhož dne o čtyři sta let později – také v úterý po sv. Vítu – letos začínala konference, která mi umožnila navštívit Přerov, město spojené nejen s Komenským, ale i s jednou z větví mého příbuzenstva z matčiny strany. V této souvislosti nemohu nezmínit, že Komenský pocházel ze Slovácka, se kterým jsou zase spojeny mé rodinné kořeny z otcovy strany.
Život Jana Amose, nad jehož raným obdobím se dnes budu zamýšlet, byl neobyčejně pohnutý. Je známo, že jeho otec, po kterém zdědil ono přízvisko Komenský, zemřel i s Janovou matkou někdy kolem roku 1604 pravděpodobně za nějaké epidemie. Dvanáctiletého Jana se ujala jeho teta ze Strážnice, kde navštěvoval bratrskou školu. Jeho starším spolužákem zde byl syn strážnického konšela Mikuláš Drabík (1588–1671), Komenského celoživotní přítel, s jehož vlivem na Jana Amose coby pozdějšího šiřitele Drabíkových „proroctví“ (revelací) si Komenského moderní životopisci vesměs nevědí rady. V přerovské Knize zapisování smluv svatebních z let 1604–1800 se vedle Komenského svatební smlouvy objevuje i „svatební smlouva Mikuláše Drabíka se Zuzanou Rafaelovou“. (2)
Protože tento můj článek není odborně komeniologický, ale spíš osobně laděný, mohu si v něm dovolit i zmínku o své fascinaci příběhem Mikuláše Drabíka, jenž po půlstoletí nesmiřitelného boje proti Habsburkům a katolíkům spojeného s šířením „proroctví“, která se zrodila v jeho bujnou imaginací i alkoholem ovlivněné mysli (3), zemřel na popravišti po přijetí katolické víry spojeném s marnou nadějí, že po něm dostane milost. Divím se, že ještě nikoho nenapadlo napsat nějakou historickou frašku či tragikomedii, pro kterou by byl Drabíkův život vděčným námětem. Je známo, že tento nehodný duchovní jednoty bratrské byl statný a agresivně vystupující chlap, který se uměl ohánět sukovicí a nahánět lidem kolem sebe strach, ale současně i „muž pod pantoflem“, v němž samotném prý budila strach právě vlastní manželka.
O žádném z manželství Komenského pikantérie tohoto druhu známy nejsou. Jan Amos byl ženat třikrát se zřejmě velmi různorodými a k různým generacím patřícími ženami – Mandalenou Vizovskou (+1622), Dorotou Cyrillovou (+1648) a Janou Gajusovou (+1707) a lze mít za to, že manželství a vztah mezi mužem a ženou chápal spíš jako racionální a praktické životní společenství než jako emocionální záležitost. Zcela jistě by nesouhlasil s moderním romantickým důrazem na citové pouto mezi osobami opačného pohlaví. Když ve své Pansofii podává „napomenutí k volbě manželky“, o ničem takovém vůbec nemluví a místo toho říká: „Manželka budiž vybírána s třemi P. To jest pobožná, počestná, prozíravá, a je-li možno též pěkná a peněžitá…“ (4) Mandalena zřejmě měla všech pět P a nic nenasvědčuje tomu, že by mladý Jan vnímal nějak tragicky skutečnost, že jí musel dát přednost před svou údajnou „první láskou“ Johankou Láneckou.
K tomu se ještě vrátím za chvíli. Na tomto místě bych však ze svého osobního úhlu pohledu rád konstatoval, že v Komenského životě a díle je mi svým způsobem nejbližší právě doba spojená s jeho manželstvím s Mandalenou Vizovskou, resp. doba před jeho druhým sňatkem s Dorotou Cyrillovou z roku 1624. Zdá se mi, že v ní Komenský dokázal rozlišovat mezi absolutním a relativním a udržovat si převahu hlubinně náboženského cítění nad cítěním politickým, zatímco po sňatku s dcerou seniora Jana Cyrilla, který kdysi korunoval Fridricha Falckého českým králem, už onen odstup od politiky ztratil. S Přerovem je toto téma spojeno prostřednictvím majitele přerovského panství Karla staršího ze Žerotína, bratrského pána rozlišujícího v době kolem stavovského povstání mezi náboženstvím a politikou, který měl před rokem 1624 nepochybně velký vliv na Komenského smýšlení.
Už v tomto období byl ovšem Komenský ovlivněn i toto rozlišení neznajícím radikálním kalvinismem, se kterým přišel do kontaktu v průběhu svých akademických studií v německém Herbornu a Heidelberku z let 1611–1614. S Přerovem byla v jeho životě bezprostředně spojena léta tomuto období předcházející i následující, tj. doba jeho studia na zdejší bratrské latinské škole (1608–1611) a doba, v níž v Přerově dovršoval svou přípravu na samostatné duchovenské působení (1614–1618).
Můj příspěvek na přerovské konferenci byl věnován srovnávání Komenského křesťanské víry na straně jedné a Masarykova náboženského racionalismu na straně druhé. Srovnávat religiozitu dvou osobností, z nichž jedna žila na přelomu 16. a 17. a druhá 19. a 20. století, se může zdát nesmyslné, ve skutečnosti však obě tyto osobností stály před toutéž základní volbou mezi křesťanskou vírou v trojjediného Boha a unitářským racionalismem. Protiklad mezi nimi spočíval v tom, že Masaryk se vydal druhou z těchto dvou různých cest, zatímco Komenský považoval unitáře své doby (sociniány) za nositele satanského pokušení, kterému byl dlouhodobě vystaven, ale zvítězil nad ním. Jak ve zralém věku popsal v jedné ze svých antisociniánských polemik, jeho potýkání se se sociniánským antitrinitářstvím začalo už za jeho prvního přerovského pobytu:
„První pokušení mé duši nastražil satan skrze vaše lidi (sociniány) v mém dětství roku 1608. Stalo se to tak: naším městem Přerovem na Moravě procházeli na cestě do Rakouska lidé, kteří se vydávali za polské šlechtice. S nimi šel, pamatuji-li dobře to jméno, Ital N. de Potasari. Tváříce se jako reformovaní, důvěrně rozprávěli po dva dny s naším učitelem Tomášem Dubinem a darovali mu před odchodem nedávno vydanou knížku, katechismus Moskorzowského. Když on z té knížky poznal, jaké jsme to měli hosty, odhalil věc našemu seniorovi panu Láneckému. I když Lánecký uznal za správné hodit knížku do ohně, aby nikoho nenakazila svým jedem, přece jenom zanechala v myslích mládeže i v mé ostny zvědavosti, s nimiž jsem po několik let těžce zápasil, a pamatuji, že ve mně nadlouho uvázly, než se podařilo tenhle přístrach zapudit.“ (5)
Ve vztahu k Masarykovi je pro mne jako pro historika nepřijatelné to, že si z Komenského a českých bratří (a zdaleka ne jen z nich) vybíral jen to, na co se chtěl odvolávat v kontextu své vlastní doby a svého vlastního smýšlení, zatímco jejich reálný historický obraz, jeho vlastnímu smýšlení spíš protikladný, jednoduše ignoroval. Jen tak bylo možné, aby se na příslušníky předbělohorské jednoty bratrské odvolával jako na předchůdce svých racionalistických snah, i když by bylo poctivější, kdyby je zahrnul spíš do svých útoků proti domnělým klerikálům, náboženským tmářům apod. Obraz seniora Láneckého házejícího do ohně „pokrokovou“ literaturu by každopádně dobře zapadal do antiklerikálních klišé Masarykovy doby…
Jan Lánecký byl podobně jako i sám mladý Komenský a mnoho dalších současných i budoucích kazatelů jednoty batrské štědře finančně podporován Karlem ze Žerotína, který v Přerově „nejen budoval další rodové sídlo, ale pokoušel se ve městě vytvořit centrum jednoty bratrské, které by svým významem nahradilo poněkud upadající bratrský sbor a akademii v Ivančicích na statcích pánů z Lipé“. (6)
V nové metropoli českých bratří se Komenský ocitl právě díky přerovskému seniorovi Láneckému, který jej roku 1608 nejenom pozval na svou přerovskou školu, ale i začlenil do své rodiny. I když snad Lánecký původně zamýšlel Komenského oženit se svou dcerou Johankou, nakonec mu za nevěstu vybral Mandalenu Vizovskou. Komenský, roku 1616 ordinovaný na bratrského duchovního, byl posléze seniorem Láneckým doporučen za správce sboru a školy ve Fulneku, což paradoxně vyžadovalo, aby se oženil. (7) Johanka byla v té době na sňatek ještě příliš mladá.
Když jsem se teď v Přerově dostal k reprodukci již zmíněné smlouvy z 19. června 1618 (8), byla to pro mne milá vzpomínka na studentské časy, na dobu, v níž jsme před skoro třiceti lety jako studenti historie a archivnictví v paleografii hojně čítali raně novověké svatební smlouvy, psané zpravidla českou novogotickou polokurzívou. S typickými obraty, které se v těchto smlouvách stereotypně opakují, bych si možná ještě i dnes nějak poradil, ale luštění jmen snoubenců a svatebních svědků je vždycky oříšek. Každopádně jsou však jako partneři smlouvy uvedeni „bratr Jan Amos“ a „Mandalena [ne „Magdalena“, jak se většinou uvádí] Wizovská“.
Z textu smlouvy je zřejmé, že snoubenci nebyli chudí a že především Mandalena disponovala poměrně značným majetkem. Jednalo se jednak o její podíl po zemřelém otci Burianovi Vizovském, jednak o pozůstalost po jejím prvním manželovi Jiříkovi Loubském z Třebíče. Ten v její svatební smlouvě s Janem Amosem zmíněn není a jeho existence zůstávala komeniologům dlouho neznámá. Až neskutečných tři sta let po Komenského smrti, v roce 1970, byl v třebíčském Okresním archivu učiněn objev, že Komenského první manželka nebyla v době sňatku s ním svobodnou dívkou, ale vdovou. (9)
O jejím prvním manželství s Jiříkem Loubským se toho dalo zjistit jen málo. Jiřík byl zřejmě mnohem starší než ona a nedlouho po sňatku zemřel. Její druhé manželství s Janem Amosem – v tomto případě mužem mladším než Mandalena – bylo zřejmě šťastné, ale také jen krátké.
Mandalena stála po Janově boku v době jeho působení ve fulneckém sboru z let 1618–1621. Roku 1619 se jim narodil prvorozený syn. Komenský v této době také pokračoval ve své literární tvorbě zahájené již v Přerově. Jeho texty z doby kolem stavovského postání (např. Retuňk proti Antikristu) byly ve vztahu ke katolíkům bojovnější a nesmiřitelnější než texty z doby po Bílé hoře, kdy hledal útočiště v niterné zbožnosti. Zdá se však, že se ve Fulneku snažil spíš o zmírňování tehdejších nenávistných mezikonfesních vztahů.
Na přelomu let 1621 a 1622 musel Komenský, stíhaný pobělohorskými úřady nejen jako českobratrský duchovní, ale i pro svou osobní angažovanost z doby povstání, opustit Fulnek a zanechat v něm Mandalenu, očekávající narození jejich druhého potomka. Po jeho příchodu na svět se Mandalena s oběma dětmi uchýlila do Přerova ke svým příbuzným z rodiny Vizovských.
Komenský se ukrýval na různých místech Moravy (v oderských vrších, možná po nějakou dobu i v Přerově, možná také v Třebíči u Mandaleniných příbuzných z doby jejího prvního sňatku). V této době napsal jeden ze svých nejryzejších duchovních spísů, Přemyšlování o dokonalosti křesťanské, útěšný text určený k povzbuzení opuštěné rodiny a těžce zkoušených souvěrců. Předmluvu k tomuto spisu, datovanou 18. únorem 1622, tvoří dojemné věnování Mandaleně, začínající oslovením „Manželko má milá, klénote můj po Pánu Bohu nejdražší!“ a končící podpisem „Tvůj věrný manžel do smrti J. A.“ (10)
Jak jsem se již zmínil, z celého Komenského díla jsou pro mne svým způsobem nejdůležitější právě jeho útěšné spisy z počátku dvacátých let, které nepřipomínají bojovnou angažovanost dřívějšího Retuňku proti Antikristu či pozdějších revelací, ale jsou zaměřeny na niternou, ve své podstatě nadkonfesní a nadčasovou zbožnost.
Je rozhodně škoda, že novodobí čeští obdivovatelé Komenského většinou ve vztahu k němu věnují pozornost spíš tomu vnějškovému než tomu niternému. Když přijdou zkoušky a krize – a těm se v životě sotvakdo vyhne – vnějškovosti nikomu nepomohou. Je potřeba zajímat se o „ráj srdce“, nikoliv jen o „labyrint světa“.
V předmluvě k Přemyšlování Jan Amos Mandaleně říká, „že darmo jest na světě sobě, jak by člověk od Boha veden býti chtěl, vybírati, než že nejlepší jest povolně, byť i s plačky bylo, za Pánem Bohem jíti a všecko, štěstí i neštěstí, radost i zármutek, smích i pláč s poděkováním z ruky jeho přijímati“. (11)
Na obzoru bylo jen to druhé: neštěstí, zármutek a pláč. Už na jaře 1622 zasáhla Přerov morová epidemie, které padly za oběť i Mandalena a obě děti. Byly pochovány v nepřítomnosti svého manžela a otce na bratrském hřbitově v místech dnešního kostela na Šířavě.
Komenský začal téhož roku psát spis O sirobě, obdivuhodné útěšné dílo muže, který si byl dobře vědom jak toho, že je jen jedním z bezpočtu trpících, tak i toho, že nejžalostnější není siroba těch, kteří ztratili manželské partnery, děti či rodiče, ale „,siroba‘ těch, kteří ztratili Boha“, a chtěl proto zdůraznit, že „i v největším neštěstí nemá se postižený ani v zoufalství odvracet od svého Hospodina“. (12) Ještě před odchodem z Moravy stihl Komenský v průběhu roku 1622 napsat i útěšný spis Nedobytedlný hrad jméno Hospodinovo, stavějící do protikladu nástrahy a nebezpečenství světa a útočiště před nimi, které je možné nalézt ve víře.
Nejznámějším a literárně nejpozoruhodnějším zpracováním tohoto tématu se pak stal Labyrint světa a lusthauz srdce, napsaný v Brandýse nad Orlicí, kde se Komenský od přelomu let 1622 a 1623 ukrýval na panství Karla staršího ze Žerotína, a v prosinci 1623 dedikovaný tomuto velmoži.
Ve spojení s tímto spisem se teď na závěr svého článku vrátím k tématu „Komenský a první republika“, a to v kontextu, kterému jsem se už na blogu věnoval ve svém předloňském článku o Durychově Bloudění. Tento román chápu jako alegorický popis bloudění našeho národa, který má sice ve svých novodobých dějinách stále plná ústa Komenského, ale ve skutečnosti zná jen labyrint světa, před nímž Komenský varoval, a ne ráj srdce, k jehož hledání Komenský vyzýval. Jde samozřejmě o román vzniklý v době Durychovy polemiky s náboženskou povrchností první republiky, která znala Komenského jen jako zvěstovatele budoucího politického vítězství českého národa, a ne jako křesťana.
Ještě před vydáním Bloudění Durych v Lidových novinách konstatoval, že pokrokářští učitelé nejsou s to číst Komenskéno Ráj srdce a že Labyrint zůstává dílem, které „dosud nebylo dočteno do konce“. (13) Ve svém slavném románu jej pak do konce dočetl citováním Komenského slov o tom, že osvícenému křesťanovi „málo nebo nic na tom záleží, kdo světem vládne“, protože „ti, kteříž právě pobožní býti chtějí, vždycky přece, co by trpěli, míti musejí“. (14) Jednalo se o velmi decentní, ale zároveň naprosto zdrcující kritiku opačných důrazů první republiky, pro kterou stála politika nad zbožností.
Masarykovo známé heslo „Ježíš, ne Caesar“ (15) bohužel ani zdaleka neznamenalo totéž, co Komenského „ráj srdce, ne labyrint světa“. Ježíš se v něm zdá být spíš jen ztělesněním určitých politických ideálů. S Komenského Labyrintem souzní spíš kritika tohoto hesla formulovaná Emanuelem Rádlem, který konstatoval, že „ani nejspravedlivější Československá republika není královstvím Ježíšovým“ a že Ježíš se postavil „mimo všechny formy vlády a učil své žáky přezírat všechny“, protože „tu nejde jen o problém, jakou nejlepší formu vlády zavést, nýbrž, stojí-li všechny formy vlády dohromady za to, abychom na nich stavěli spásu své duše“. (16)
Poznámky:
1) Adolf Turek, Nová fakta o první choti Jana Amose Komenského, Přerov: Muzeum Komenského a nakladatelství 2H, 1992, s. 5.
2) František Hýbl, „Tradice J. A. Komenského v českých zemích se zvláštním zaměřením na Moravu a Přerov v druhé polovině XIX. století“, in: 120 let Muzea Komenského v Přerově a Oslavy Komenského v roce 1892 ve střední Evropě: Materiály z odborné konference, konané 14.–15. října 2008 v Přerově, Přerov: Muzeum Komenského, 2009, s. 8.
3) Už si nevzpomínám na autora tohoto výroku, ale na jednom setkání doktorandů Evangelické teologické fakulty se mi kdysi vtiskla do paměti slova, originálně popisující podstatu Drabíkova prorokování: „Drabík si přihnul, přečetl si žalm a ,Bůh promluvil‘…“
4) Adolf Turek, Nová fakta o první choti Jana Amose Komenského, Přerov: Muzeum Komenského a nakladatelství 2H, 1992, s. 4.
5) Jan Amos Komenský, O sobě, Praha: Odeon, 1989, s. 35–37.
6) Tomáš Knoz, Karel starší ze Žerotína: Don Quijote v labyrintu světa, Praha: Vyšehrad, 2008, s. 87.
7) Paradoxně z mého katolického pohledu; z pohledu českých bratří, kteří neznali celibát a naopak ve svých sborech připisovali důležitou roli manželkám duchovních správců, v jejichž rodinách se odehrávala péče o (v nich ubytované) budoucí duchovní, naopak zákonitě.
8) Jan Amos Komenský v obrazech, Přerov: Muzeum Komenského a nakladatelství 2H, 1992, č. 4.
9) Viz Adolf Turek, Nová fakta o první choti Jana Amose Komenského, Přerov: Muzeum Komenského a nakladatelství 2H, 1992, s. 7.
10) Rudolf Říčan, Jan Amos Komenský – muž víry, lásky a naděje, Praha: Kalich, 1971, s. 93–94.
11) Tamtéž, s. 93.
12) Jan Kumpera, Jan Amos Komenský: Poutník na rozhraní věků, Ostrava: Amosium servis a nakladatelství Svoboda, 1992, s. 272.
13) Jaroslav Durych, „O Labyrintu světa“, Lidové noviny, 10. 11. 1929, roč. 37, č. 565, s. 1–2.
14) Jaroslav Durych, Bloudění: Větší valdštejnská trilogie, část třetí, Praha: Ladislav Kuncíř, 1930, s. 297.
15) Tomáš Garrigue Masaryk, Světová revoluce: Za války a ve válce 1914–1918, Praha: Masarykův ústav AV ČR a Ústav T. G. Masaryka, 2005, s. 372.
16) Emanuel Rádl, Válka Čechů s Němci, Praha: Melantrich, 1993, s. 116.