Má Svatá brána a Brána apoštolů

V závěru Svatého roku milosrdenství vyhlášeného papežem Františkem mne v Katolickém týdeníku zaujala slova: „Každý má někde svou vlastní, osobní Svatou bránu, kterou prošel dovnitř, nebo ho tam rodiče v náručí pronesli či v kočárku provezli jako pohana a v opačném směru z ní vyšel jako křesťan.” (1) Má Svatá brána vedla do chrámu sv. Tomáše v Brně a prošel jsem jí v den svého křtu z 14. června 1992. 

O tom jsem již letos na blogu psal. Dnes bych se však rád podělil ještě o něco z toho, co onomu velkému dni předcházelo. Inspirovala mne k tomu skutečnost, že jsem nedávno v tomtéž čísle  Katolického týdeníku narazil i na pozoruhodnou zmínku o dlouholetém postoloprtském faráři Rudolfu Preyovi, s nímž jsem se setkal v době jedné ze svých prvních hlubších zkušeností s církví.

Význam církve je dán už tím, že křesťanem se nikdo nemůže stát sám, bez druhých lidí. Nejenže nikdo nemůže sám sebe pokřtít, ale ani setkání s Kristem není možné bez lidí, kteří k němu připraví prostor. V ideálním případě plní tuto roli rodiče a první zkušenost budoucího křesťana s církví se odehrává v rodině. Tam, kde rodina místem každodenního života s Kristem není, je situace složitější. I v tomto případě však v rodině či v jejím okolí může někde začínat zlatá nit, která dítě po mnoha letech dovede až k jeho Svaté bráně. 

K důležitým vzpomínkám na den mého křtu pro mne patří i to, že na něm byla přítomna někdejší sousedka, která mne kdysi jako malého chlapečka hlídala. Připomněla mi, že to byla právě její rodina, v níž jsem se mohl poprvé setkat s duchovním životem, a dokonce mi vyprávěla, že jsem se v tom dětském věku chtěl účastnit společné modlitby, která v ní probíhala.

Když jsem o dvacet let později uvěřil, tatáž dáma mi v květnu 1991 pomohla najít studentské společenství, ve kterém bych svou právě nalezenou víru mohl začít prožívat. V srpnu téhož roku jsem pak s tímto společenstvím strávil část prázdnin v Postoloprtech, kde se nám P. Prey oplátkou za naši skromnou pomoc ve farnosti velice laskavě věnoval. Mimo jiné mi daroval skvělou knížečku o modlitbě od Romana Guardiniho, která mi v začátcích mého duchovního života (ale i později) byla velmi vítanou pomocí.

V Postoloprtech jsem tehdy před pětadvaceti lety prožil první dlouhodobější zkušenost s životem místní církve, ať už bohoslužebným (mj. jsem tehdy poprvé při mši přinášel obětní dary k oltáři), pastoračním, charitativním či společenským. Zpětně se mi zdá být velkým svědectvím o charizmatu postoloprtského faráře, že v duchovně zdevastovaných a na mnoha místech prakticky mrtvých „Sudetech” dokázal vést farnost velice živou.

To jsem si ale uvědomil vlastně až nyní, nad zprávou o fotbalovém turnaji litoměřické diecéze v diecézní příloze Katolického týdeníku. Otec Rudolf, „emeritní děkan postoloprtské farnosti”, v ní už na první pohled musel každého zaujmout na snímku, na kterém starý, ale sportovně vyhlížející muž s batůžkem přes rameno udílí pokyny svému týmu romských fotbalistů. Také text článku určitě stojí za ocitování:

„P. Prey se účastní se svým fotbalovým týmem diecézního turnaje pravidelně. Ve farnosti Postoloprty působil 39 let, z toho deset let se tu věnoval fotbalu a sportovním aktivitám dětí. Když se z této dříve významné chmelařské oblasti začali lidé stěhovat za prací, ubylo i těch, kteří pravidelně přicházeli do kostela na bohoslužby, ale nevzdal se, navázal kontakt s romskými rodinami, které se sem po roce 2000 přistěhovaly, a začal úspěšně vést jejich děti ke sportování – žákovskému fotbalu. S fotbalem přišlo pastorační oživení farnosti. S některými rodinami navázal užší kontakt a ty pak začaly posílat děti na náboženství, některé i ministrovaly. ,Byl to Boží dar. Jak je psáno v listu sv. apoštola Pavla Korinťanům: Těm, kdo jsou slabí, stal jsem se slabým, abych získal slabé. Všem jsem se stal vším, abych získal aspoň některé,’ říká kněz.” (2)

Je báječné, že apoštolský duch takto díky Otci Rudolfovi nepřestal být přítomný právě v Postoloprtech, v místech, kde byl již před rokem 1121 založen benediktinský klášter nazvaný Porta apostolorum (Brána apoštolů); podle názoru některých starších historiků (např. Balbína) se právě z „apostolorum porty” zrodil název celého městečka. (3)

Poznámky:

1) „Fejeton Marie Svatošové”, Katolický týdeník, 11.–17. 10. 2016, roč. 27, č. 42, s. 8.

2) Jana Michálková, „Jubilejní turnaj vyhrál tým z Ústí”, Katolický týdeník, 11.–17. 10. 2016, roč. 27, č. 42, Diecézní zpravodajství, s. 4.

3) Srov. Ivan Lutterer – Milan Majtán – Rudolf Šrámek, Zeměpisná jména Československa: Slovník vybraných zeměpisných jmen s výkladem jejich původu a historického vývoje, Praha: Mladá fronta, 1982, heslo „Postoloprty”, s. 242.