Název této drobné autobiografické poznámky jsem si tak trochu vypůjčil od Petra Pitharta, autora studie „Jedno svědectví o Masarykově hledání ,viditelné církve’“. Pithart v ní Tomáše Masaryka líčí jako „zarputilého individualistu“, kterému se „viditelnou církev“ nalézat nedařilo, protože „pro samé ne bezdůvodné obavy, aby taková církev žila svou ,neviditelnou’ podstatou, přehlédl, že k tomu musí být především církví“.
Aniž bych se chtěl v čemkoliv jiném srovnávat s T. G. Masarykem, zdá se mi dnes, že i mé vlastní náboženské hledání bylo příliš individualistické a že v jistém smyslu vlastně až nyní, v pátém desetiletí svého života, začínám objevovat církev jako společenství. Toto pokračování cesty nikdy nekončícího duchovního hledání mi bylo darováno díky setkání s hnutím Comunione e Liberazione (Společenství a osvobození), jehož zakladatelem je italský katolický kněz Luigi Giussani (1922–2005).
Giussani je mj. i autorem pozoruhodné knihy „Náboženský smysl“, v níž píše o Tajemství, které přesahuje náš život a zároveň mu dává smysl – o Tajemství, kterého si člověk nemusí být vědom, a přesto po něm ve svém neklidném srdci podvědomě touží.
Tento Giussaniho postřeh mohu jen potvrdit. I když jsem své dětství prožíval v duchovní poušti doby komunismu a v určité době dokonce věřil v dogmata „vědeckého“ ateismu, přece jen ve mně byla nepotlačitelná touha po pravdě, překračující dvourozměrný svět, ve kterém jsem žil. Život církve byl v té době mrzačen a uzavírán mezi zdi kostelů, ale právě v kostelech jsem mohl silně vnímat přítomnost Tajemství. I když jsem do nich ještě i v dospívání vstupoval jen v rámci „prohlídky památek“, cítil jsem v nich přítomnost Něčeho, co se netýká jen historie, ale i toho nejsoučasnějšího a nejpodstatnějšího. Také například četba Sienkiewiczova „Quo vadis“ mne odkazovala k církvi, která nebyla přítomna jen před dvěma tisíci lety v Římě apoštola Petra, ale třeba i na současném brněnském Petrově.
O pár let později jsem při procházení centrem Brna před jezuitským kostelem Nanebevzetí Panny Marie nenadále prožil okamžik konverze, ve kterém mne zaplavila jistota, že Bůh existuje a že ve vztahu s Ním leží jediný smysl a cíl našich životů.
Poněkud paradoxně tento okamžik ještě zdaleka nerozhodl o tom, že se stanu katolíkem. Naopak, navštívil jsem pak shromáždění v evangelickém sboru, při kterém evangelikální misionáři „přidělovali“ lidem okamžik přijetí Ježíše Krista jako osobního Spasitele. Představa, že je možné lidské setkání s Tajemstvím takto organizovat, pro mne ovšem byla velmi matoucí.
Ve velké tradici katolické církve jsem posléze nalezl smysl mnohem snadněji. Církev jako společenství bych ovšem možná snáze našel mezi evangelikály. V prvních letech po mém obrácení se mi sice dostalo velmi intimního duchovního sdílení v mém kruhu studentů historie a archivnictví, v němž katolická konverze mých spolužaček té mojí předcházela, a mohl jsem se stát i součástí většího studentského společenství, na které mám také řadu krásných vzpomínek; avšak po skončení studentských časů řada na ně vázaných věcí pominula. A farnost (ať už kterákoliv) pro mne vždy byla spíš místem individuálního setkávání se s Kristem než místem sdílení ve společenství.
„Viditelnou církev“ jsem sice nikdy postrádat nemusel, ale přece jen pro mne byla zkušeností, ve které něco chybělo. A i když jsem velmi vděčný za to, že mi v posledních mnoha letech bylo a je dopřáno pohybovat se znovu v univerzitním prostředí, ve vztahu k víře se dnešní zkušenost učitele s někdejší zkušeností studenta nedá srovnávat. I v mých studentských časech (na přelomu osmdesátých a devadesátých let) byli sice samozřejmě křesťané na univerzitě stejně jako dnes ve velké menšině, avšak doba těsně po pádu komunismu a „vědeckého ateismu“ byla jiná a žádnou schizofrenii mezi světem hledání pravdy na straně jedné a světem akademické vědy na straně druhé jsem tehdy nevnímal.
Dnes tomu tak do určité míry je. I celkově se mi zdá, že komunistický „ideál“ náboženské víry jako věci patřící výhradně do kostelů a soukromí začal po své přechodné porážce brzy znovu sílit a znovu vnucovat společnosti onen dvourozměrný svět, ve kterém je bytostně lidská touha po Tajemství daleko spíš potlačována než povzbuzována.
I proto se pro mne v době, kdy jsem upadal do určité duchovní stagnace, stalo zjevením setkání s Comunione e Liberazione, hnutím, které nezná dualismus „náboženského“ a „sekulárního“, ale pomáhá člověku prožívat tajemství Krista ve všech oblastech života (i v těch nejvíce „světských“). Především jsem však právě v Comunione mohl konečně objevit „viditelnou církev“ ve smyslu společenství, ve kterém lidé nemusejí „mlčet o podstatném“, ale mohou vzájemně sdílet své nejhlubší touhy. Setkal jsem se v něm se společenstvím, které je bytostně „církevní“, a přesto (přesněji řečeno, právě proto) nesmírně otevřené vůči všem, kteří v sobě mají onu touhu po Tajemství – to znamená vůči všem lidem bez výjimky. Se společenstvím, ve kterém se mohu nově učit milovat Boha a lidi a znovu duchovně omládnout po letech, v nichž už jsem se cítil být zestárlý, unavený a životem ubitý. O letošních Velikonocích jsem některým přátelům posílal přání, jež mělo i autobiografický rozměr. Jeho mottem byla slova Luigiho Giussaniho („Naše naděje na spásu v Kristu nemůže být něčím, co jsme si přečetli a umíme to dobře opakovat… Měli bychom hořet“), po nichž pokračovalo verši:
Zápalná oběť na kříži
je ohněm, jehož plamen
se v každém srdci rozšíří,
jež hledá Lásky pramen
A všem, kterým zšedly tváře
stářím nebo chladem,
může zaplát její záře
v srdci znovu mladém!
.
2024 ©