Časopis Křesťanská revue (dále: KR) se v naší zemi, jejíž novodobé dějiny jsou ve znamení neustálé diskontinuity, může pochlubit něčím opravdu mimořádným: tento měsíc slaví už devadesáté narozeniny. Její první číslo bylo filosofem Emanuelem Rádlem a teologem Josefem Luklem Hromádkou vydáno v září 1927. Sám jsem jejím pravidelným čtenářem a abonentem od ledna 1994 a nepravidelným přispěvatelem od listopadu 1996.
I když kvalitu svých příspěvků vnímám sebekriticky a svou roli přispěvatele do KR nijak nepřeceňuji, jsem na ni hrdý. KR je totiž pozoruhodná mj. také tím, že i když vzešla z prostředí spojeného s českým protestantismem, od počátku nebyla protestantskou, ale právě křesťanskou. Už za první republiky vítala na svých stránkách i příspěvky katolických autorů. Těch tehdy bylo velmi málo, patřila však mezi ně i jedna z nejpozoruhodnějších postav českého katolicismu první poloviny dvacátého století, konvertita ze židovství a mučedník doby nacismu Alfred Fuchs. Potěšením je mi i to, že v posledních desetiletích mám roli katolického přispěvatele KR společnou s jezuitou Josefem Blahou, který byl kdysi jako studentský kaplan jedním z mých prvních duchovních pastýřů. Anebo také s (pro mne nesmírně inspirativním) filosofem a komeniologem Karlem Flossem.
Ve vztahu ke svým příspěvkům v KR musím bohužel konstatovat, že některé z nich se mi z pohledu mého dnešního zralého věku zdají být poznamenány určitou mladistvou naivitou. Každopádně ovšem odrážejí mnohé z mého života a z toho, oč mi v jeho průběhu (nikoliv jen v rovině odborného zájmu) šlo.
První i poslední z dvanácti příspěvků pro KR souvisí s mým takřka celoživotním hledáním křesťanského vyrovnání se s islámem. V souvislosti s tím, jak se postupně prohlubuje mé porozumění jak křesťanství, tak islámu (v prvním případě spojené s vlastní životní cestou, ve druhém s akademickým zájmem), se přirozeně kontury tohoto hledání mění. Po krátké době studia určité problematiky mívá člověk pocit, že jí dobře rozumí, a teprve po studiu trvajícím desítky let začíná „vědět, že neví“. Symbolicky to vyjadřuje skutečnost, že zatímco můj první příspěvek (Setkání s islámem: Z dojmů křesťanského účastníka prvního roku přednášek v Nadaci pro zřízení a provoz Islámského centra v Praze, KR 9/1996, s. 248‒253) se nesl v „nadšeneckém“ duchu, název mého zatím posledního příspěvku je zakončen otazníkem (V Alláha věřiti budeš?, KR 5/2013, s. 14–17).
Cestu směřující od „nadšenectví“ ke kritickému přístupu odráží i dvojice mých příspěvků věnovaných Hansi Küngovi. Tento při promýšlení obsahu křesťanství zajisté inspirativní, ale zároveň už ve vztahu ke svému chápání samotného jádra křesťanské víry pochybnosti budící autor je pro mne důležitý především knihou Světový étos. Projekt, jíž byla věnována značná část mého příspěvku Ještě o Hansi Küngovi (Pár pohledů na jeho zápasy v zrcadle českého prostředí), KR 9/1998, s. 238–242. Za touto částí tohoto svého článku, stavějící do kontrastu potřebu étosu a realitu českého postkomunismu, si dodnes stojím. Současně se ovšem obávám, že v době jeho psaní jsem měl z Küngových knih důkladně prostudovánu právě jen tu jednu jedinou. Slabiny tohoto autora a jeho zaťaté kritiky „Vatikánu“ se mi naplno vyjevily snad až nad jeho spíš pamfleticky než odborně působící knihou, na kterou jsem napsal recenzi o řadu let později (Hans Küng: Malé dějiny katolické církve, KR 8/2005, s. 240‒244). Přes různost svých pohledů na téhož autora na sebe tyto dva články navazují a dávají smysl tím, že mapují reakce na Küngovy „zápasy“ u dlouhé řady vesměs významných českých autorů.
Současně s mým prvním küngovským článkem se v KR (na zadní obálce čísla 9/1998) díky velké vstřícnosti jejího tehdejšího šéfredaktora Ladislava Pokorného objevilo i avízo zvoucí čtenáře na akce pořádané mezináboženskou skupinou Sdílení, respektive mnou a ing. Mohammedem Abbasem. To ovšem do výčtu svých článků nepočítám.
Mým prvním příspěvkem v KR, který by se dal označit jako odborný, byl článek Postoje českých křesťanů k šoa po roce 1945 (KR 8/1998, s. 204–212). Patří k mým nejefektivnějším textům, neboť jsem jej začal zpracovávat v rámci své doktorské práce o církvích v českých zemích po květnu 1945 a po publikování v KR jsem jej v ústní podobě přednesl také na Letní filosofické škole na Sázavě, věnované židovsko-křesťanským vztahům.
Pozoruj jen moře, pěna neobstojí (KR 6/1999, s. 151–155), název dalšího z mých příspěvků k problematice mezináboženských vztahů, je citátem z krále perských mystiků Džaláluddína Rúmího. V tomto případě nešlo o akademický příspěvek, ale spíš o hold dávnému mystickému milenci, který by i dnes mohl být jedním z mostů mezi islámem a křesťanstvím.
Otevřený dopis V. Machálka patriarchovi moskevskému a vší Rusi Alexijovi II. a odpověď moskevského patriarchátu (KR 7/2000, s. 185‒189) představují poněkud bizarní ukázku mé korespondence z doby (proti)teroristické operace ruské armády v Čečensku. Snažil jsem se tehdy Čečence ukázat jako „obětní beránky“, jejichž osud by měl i ruské křesťany trápit. S pomocí Jaromíra Štětiny jsem se svůj otevřený dopis pokoušel zveřejnit i v jedněch z posledních ruských nezávislých novin, leč marně.
Velkopáteční přemítání (KR 5/2001, s. 130–133) a Několik poznámek k odkazu Dietricha Bonhoeffera (KR 7/2001, s. 183‒188) představují dva mé příspěvky do velké diskuse o základech křesťanství, která na prahu jednadvacátého století v KR probíhala. Odrážejí mj. posun, který v předcházejících třech letech nastal v mém vyrovnávání se s Hansem Küngem a jeho snahou zakládat křesťanskou teologii jen na (liberálně interpretovaném?) Novém zákoně s obejitím starokřesťanských koncilů a s nimi spojeného vyznání víry. Ztotožnění se s patristikou a krédem jako mj. jediným možným základem křesťanského ekumenismu, ke kterému jsem se v těchto letech probojoval, se však každopádně v obou článcích pojí s naprostou otevřeností vůči všemu dobrému a inspirativnímu, co lze objevovat v různých směrech moderního křesťanského myšlení.
Z textů ročníku 2001 bych rád zmínil i na mou prosbu publikované ukázky básní mého tehdejšího studenta na brněnském Biskupském gymnáziu, dnes již dávno pana doktora /Tomáš Valoušek: Slza naděje (výběr), KR 6/2001, s. 167‒167)/.
Posledním textem, který také ještě (způsobem, který bych zde nerad rozebíral) souvisí s dobou mého působení na Biskupském gymnáziu, je článek Zápalná oběť na oltáři života (Před 625 lety se naplnil životní příběh Kateřiny Sienské), KR 4/2005, s. 90‒99. Dal by se označit i za určitý protějšek výše zmíněného článku o Rúmím. Katolická mystička se samozřejmě od islámského mystika teologicky velmi liší, sotva však lze nevidět, jak jsou oba stejně spalováni ohněm božské lásky.
Ve stejném ročníku mi pak vyšel ještě článek Ratzinger a protestantismus (KR 7/2005, s. 202–210), ve kterém jsem po zvolení Josepha Ratzingera papežem Benediktem XVI. mapoval jeho dosavadní ekumenické aktivity. Naděje, že by za německého papeže se znalostmi protestantské teologie a přátelskými vztahy s německými luterány mohlo dojít k průlomu v ekumenických vztazích, se žel v následujících letech nenaplnily.
Možná je škoda, že irénismu velkého Lutherova současníka Erasma Rotterdamského, jenž podle mého názoru stojí na počátku dějin ekumenismu, jsem se v tomto kontextu věnoval jinde a do KR poslal kontroverzní článek srovnávající Erasmovu konsekventní mírumilovnost s nejednoznačným vývojem postojů Václava Havla (Havel mezi Erasmem a Bushem, KR 3/2012, s. 52–54).
Jsem nicméně rád, že se mi jím podařilo vyvolat nějakou diskusi (byť diskusi mému příspěvku, který byl publikován jen s kritickým komentářem, ne právě příznivou), a každopádně si stále myslím, že odkaz osobností typu Václava Havla má být diskutován, nikoliv vzýván.
Vzorem k následování zde může být hned ono první, devadesát let staré číslo KR ze září 1927, v němž se Emanuel Rádl ve skvělém článku Filosofie a theologie pustil do velmi kritické diskuse s názory tehdy až adorovaného prezidenta Masaryka.
2024 ©